Můj Vznešený stvořitel si mě všiml

Vyrůstal jsem v Paříži a moji rodiče, stejně jako hodně lidí kolem nás, nevěřili v Boha. A tak jsem ani já v Boha nevěřil, spíš mi dávala smysl evoluční teorie. Učili nás ji ve škole, a tak jsem si jako spoustu lidí myslel, že to musí být pravda. Přišla mi logická. Neměl jsem žádný důvod víc zkoumat, jak život vznikl.

Moji rodiče se na náboženství dívali negativně. Mysleli si, že kdyby Bůh existoval, ve světě by nebylo tolik utrpení a nespravedlnosti. Viděl jsem, že náboženství je plné pokrytectví, a tak jsem si i já myslel, že věřit v milujícího Boha je hloupost. Dokonce jsem si dělal legraci z těch, kdo v Boha věřili.

Teď jsem ale přesvědčený, že Stvořitel nejenom existuje, ale že se o mě zajímá, a to i přes moje chyby. Povyprávím vám, proč jsem změnil názor a jak tohle přesvědčení změnilo můj život.

Když mi bylo 19, musel jsem na vojnu. Na rok mě poslali do Francouzské Guyany v Jižní Americe. Tahle odlehlá a krásná země mě ovlivnila na celý život.

Když mi bylo 20, vrátil jsem se do Paříže. Každý týden vypadal stejně. Od pondělí do pátku jsem jenom pracoval a o víkendu jsem chodil na párty a hodně pil. Ale opravdu šťastný jsem nebyl. Příjemné pocity rychle vyprchaly a můj život neměl žádný smysl. Vadilo mi, že je mezi lidmi tolik korupce, rasismu a chudoby, že nevinní lidé trpí a že se špatně zachází se životním prostředím. Chtěl jsem něco lepšího. V mysli jsem se pořád vracel do Jižní Ameriky.

BUDE ŽIVOT LEPŠÍ V DEŠTNÉM PRALESE?

Vrátil jsem se do jedné odlehlé vesnice ve Francouzské Guyaně, kde jsem dřív byl na vojně. Doufal jsem, že můj život získá větší smysl, když budu obklopený přírodou, budu kouřit marihuanu a budu si jenom užívat. Ale brzo se všechno vrátilo do starých kolejí. Přes týden jsem pracoval, abych se mohl o víkendu bavit.

V té době mi někdo dal Bibli. Něco málo jsem si přečetl a doufal jsem, že v ní najdu dobré rady, díky kterým se mi bude žít líp. Jenže tomu, co jsem četl, jsem nerozuměl.

Měl jsem kamarády, kteří taky hledali smysl života. V deštném pralese měli malou komunitu, které říkali „Jednota“, a nabídli mi, abych se k nim přidal.

Život v pralese byl jednoduchý. Nic jsme neřešili. Všechno jsme dělali svým tempem a nemuseli jsme se nikomu zodpovídat. Za východu slunce jsme vstávali, a když slunce zapadalo, šli jsme spát. Hráli jsme a zpívali a kouřili marihuanu. Starali jsme se o přírodu kolem nás a dělili se mezi sebou o všechno, co jsme měli. Pěstovali jsme si vlastní ovoce a zeleninu. Byli jsme vegetariáni, protože jsme nechtěli ubližovat zvířatům. Zákony jsme moc neřešili, a když se nám to hodilo a nikomu to neublížilo, tak jsme je porušovali.

Chtěli jsme, aby to ve světě vypadalo tak jako v naší komunitě. Všichni jsme si byli rovni a navzájem jsme se respektovali bez ohledu na to, kdo odkud pocházel. Nakonec jsem si ale uvědomil, že každý z nás má svoje chyby a zajímá se hlavně o sebe, a tak jsme časem zažívali stejné problémy, jaké jsou všude. Někteří zůstali v komunitě jenom pár dní, jiní několik týdnů nebo měsíců, já jsem tam byl víc než dva roky.

Během života v pralese jsem viděl, jak je země štědrá. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Jednou jsem se rozhodl, že spočítám semínka papáji. Bylo jich tolik, že jsem to vzdal. Řekl jsem si: Proč je země tak štědrá? Je jako dům, který někdo s láskou připravil pro své hosty. Došlo mi, že to nemohlo vzniknout samo od sebe. Ale kdo to pro nás udělal? Za tím vším musí být nějaký Stvořitel. Jenže já o něm nic nevěděl.

Znovu jsem si začal číst Bibli, ale tentokrát jsem chtěl zjistit, co si Bůh přeje, abych dělal. Začal jsem se modlit a křižovat se, i když jsem vlastně nevěděl, co to znamená. Přemýšlel jsem, jestli se Stvořitel jmenuje Jah, protože tohle jméno bylo v některých písničkách, které jsme zpívali v naší komunitě.

POZNÁVÁM SVÉHO ŠTĚDRÉHO OTCE

Když vzpomínám na období, kdy jsem se začínal modlit, cítím, že Stvořitel si tehdy všiml, že ho chci víc poznat. Jedna moje kamarádka z komunity potkala svědky Jehovovy a dostala od nich knížku Můžeš žít navždy v pozemském ráji.a Když jsem si ji četl, to, co jsem se dozvídal, mě fascinovalo. Moc se mi líbila představa věčného života na zemi, ze které se stane ráj. Přesně tohle jsem hledal – život v ideálních podmínkách, kde je mír, lidi, které mám rád, a nikdo neumírá. Chtěl jsem poznat toho štědrého Stvořitele, který nám slíbil tak nádhernou budoucnost.

Došlo mi, že ve svém životě musím udělat nějaké změny, ale taky mi došlo, že s tím budu potřebovat pomoct. Jiný můj kamarád studoval Bibli s jedním misionářem, který se jmenoval Michel, a tak jsem ho poprosil, aby mě s ním seznámil.

Ještě ten den, kdy jsem se seznámil s Michelem, mě pozval na sjezd, který se konal víc než 240 kilometrů daleko. Bylo to v Matoury, poblíž hlavního města Cayenne. Měl jsem hodně dlouhé vlasy a rozcuchanou kozí bradku. Na sobě jsem měl batikované růžovofialové kalhoty a košili, která mi byla o hodně větší. Ale i když jsem takhle vypadal, bratři a sestry mi zařídili dopravu, jídlo a ubytování. Láska a štědrost svědků mě přesvědčily, že jsem našel pravdu.

Na tom sjezdu se rozebíral 1. Timoteovi 5:8. Ten verš vysvětluje, že dobrá hlava rodiny se o svoji rodinu stará. Dozvěděl jsem se, že Jehova tuhle zásadu uplatňuje i na sebe a že se vždycky postará o ty, kdo do jeho rodiny patří. A tak jsem si řekl, že když dám Jehovu na první místo ve svém životě, nebudu si muset dělat starosti. Postará se i o mě. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem viděl, jak se Jehova stará o Michela. Michel se zaměřoval na to, co si Jehova přeje, a i tak mu nic nechybělo a byl šťastný.

Díky studiu Bible mi došlo, co musím ve svém životě změnit. Rozhodl jsem se, že přestanu kouřit tabák i marihuanu. Něco z toho jsem měl ještě u sebe, a tak jsem to okamžitě spálil a už jsem si nikdy nezakouřil. Začal jsem chodit na některá shromáždění. Na jednom z nich jsem poprosil bratra, aby mi ostříhal moje dlouhé vlasy, a on to hned v sále Království udělal.

O několik týdnů později jsem odešel z komunity ve Francouzské Guyaně a vrátil jsem se do Francie. Našel jsem sál Království a pokračoval ve studiu Bible. Moji rodiče viděli, jak hodně jsem se změnil. Přestal jsem kouřit, neopíjel jsem se ani jsem nechodil na párty. Byli rádi, že mám lepší život, ale z toho, čemu jsem věřil, už tak nadšení nebyli. Taky jsem rozhodně nezvolil ten nejlepší způsob, jak o svojí víře mluvit. Později mi došlo, že jsem měl být taktnější a víc brát ohled na jejich pocity.

Dal jsem se pokřtít v roce 1996. Modlil jsem se k Jehovovi a říkal jsem mu, že bych chtěl být misionářem jako Michel. Přišlo mi to jako nejlepší způsob, jak ukázat Jehovovi svoji vděčnost.

OD SVÉHO OTCE JEHOVY TOHO DOSTÁVÁM MNOHEM VÍC

V našem sboru se mi líbila jedna sestra. Byla krásná a jmenovala se Claudine. Všiml jsem si, že ráda chodí do služby, a z jejích komentářů na shromáždění bylo vidět, jak moc miluje Jehovu. Chtěl jsem s ní chodit, ale nejdřív jsem musel zjistit, jestli by ji lákala misionářská služba. Lákala! Vzali jsme se v dubnu 2000.

Další rok jsme společně začali průkopničit. Později jsme se rozhodli, že se naučíme čínsky, abychom podpořili čínskou skupinu v nedalekém sboru. Naučit se tenhle jazyk pro mě bylo hodně těžké. Musel jsem začít přemýšlet úplně jinak a taky být kreativní, když jsem s druhými mluvil o pravdě z Bible. Abych byl upřímný, čínsky jsem nikdy dobře nemluvil. Ale snažil jsem se a s těmi bratry a sestrami jsme strávili nezapomenutelné a krásné roky. Bylo to úžasné požehnání od Jehovy, ale taky skvělé školení pro další úkoly.

ŘEŠÍM RŮZNÉ PROBLÉMY

Za ty roky jsem musel překonat spoustu problémů. Třeba jsem si myslel, že i když se snažím dávat Jehovovi a bratrům a sestrám to nejlepší, nikdy to nebude dost dobré. Chtěl jsem, aby moje proslovy byly dokonalé, a tak jsem přípravou trávil mnohem víc času, než bylo potřeba. Měl jsem na sebe přehnané nároky, a kvůli tomu, že jsem jich nedosahoval, jsem byl ze sebe často zklamaný. (Kaz. 7:16) Potřeboval jsem pochopit, že Jehova je milující Otec, který po nás nechce dokonalost, ale váží si toho, když mu dáváme to nejlepší.

V Paříži mě jmenovali jako zástupce krajského staršího. Na tenhle úkol jsem se cítil moc mladý a nezkušený, ale naučil jsem se, že s pomocí Jehovova svatého ducha člověk zvládne mnohem víc, než kdyby to táhl z vlastních sil.

Bojoval jsem ale ještě s něčím dalším. Od dětství mám hyperhidrózu, to znamená, že se nadměrně potím. Zvlášť se to projevuje na mých rukou. Zhoršuje se to hlavně, když jsem ve stresu, třeba když mám mít proslov na krajském nebo regionálním sjezdu. Ale tyhle projevy dokážu zmírnit, když prosím Jehovu o klid. Tenhle problém sice pořád mám, ale když se na Jehovu více spoléhám, jsem klidnější a míň se potím.

V roce 2011 nám Jehova z lásky dal to, co jsme si tak dlouho přáli. Začali jsme sloužit jako misionáři v Nové Kaledonii. To je souostroví v jihozápadním Tichomoří a leží víc než 16 000 kilometrů od Paříže. Zase jsme se toho museli hodně učit. Třeba jsme si museli zvykat na nové jídlo, jako je maniok, taro a jam. Museli jsme si zvykat i na kokrhání kohoutů a štěkání psů, které nás budilo brzo ráno. Kromě toho jsme se museli přizpůsobit novému způsobu komunikace. Místní lidé často neodpovídají slovy, prostě jen zvednou obočí.

Jehova nám taky pokaždé pomáhal přizpůsobit se, když jsme dostali nějaký nový úkol. Potom co jsme sloužili jako misionáři, jsme byli pár let v betelu. Taky jsme byli ve škole pro zvěstovatele Království a teď jsme v krajské službě. V každém z těch pověření jsme cítili, jak nás Jehova podporuje svým svatým duchem. Naučil mě, že kvůli svým nedostatkům pro něho nejsem míň užitečný. Vím, že potřebuju jeho pomoc, a tak se často modlím a z celého srdce ho prosím, aby mi pomohl zvládnout, co je potřeba. I když pro mě pořád není jednoduché mluvit z pódia, díky Jehovovi dokážu povzbuzovat sbory, které navštěvujeme, a pomáhat bratrům a sestrám sloužit mu tak, jak si přeje.

I když se v našem životě hodně věcí měnilo, Claudine mě celou tu dobu podporuje. Má se mnou obrovskou trpělivost. Vždycky dělá s radostí každý úkol, který od Jehovy dostaneme, a pokaždé je připravená o Jehovovi mluvit s druhými. Nestěžuje si na horko, které tu máme, ani na různé náročné situace, které s sebou krajská služba přináší.

Na mém prvním sjezdu jsem se dozvěděl, že náš Vznešený stvořitel Jehova se o svoje služebníky vždycky postará. Díky tomu jsem získal spoustu krásných věcí. Jehova mi pomohl správně se dívat na vlády a zákony a být pokorný. Přestal jsem trávit čas s přáteli, které jsem kdysi měl, abych mohl žít tak, jak si Jehova přeje, a on mi to bohatě vynahradil. Dal mi spoustu opravdových přátel. Našel jsem úžasnou manželku. A mám nádhernou naději, že se o mě Jehova bude štědře starat po celou věčnost. (Marek 10:29, 30)