Co znamená být „ministrem“?

1, 2. a) Jaká představa se v rozličných zemích spojuje se slovem „ministr“? b) Čeho si musíme povšimnout na dnešním používání slova, když je srovnáme s dřívějším použitím?

JAKOU máš představu, když slyšíš nebo čteš ve své řeči slovo „ministr“? V některých jazycích se toto slovo vztahuje pouze na politického hodnostáře, například „ministra spravedlnosti“ nebo „ministerského předsedu“. Avšak v zemích, kde se mluví řečí, která se vyvinula z latiny (odkud pochází tento výraz) nebo byla latinou silně ovlivněna, rozumí se slovem „minister“ také náboženský hodnostář, přesněji řečeno protestantský nebo evangelický duchovní.

² Ve skutečnosti má slovo „minister“, jak je dnes používáno a jak mu většina lidí rozumí, zcela jiný význam, než mělo v prvním století našeho letopočtu. Má také zcela jiný význam než slovo diákonos, které je používáno v inspirovaných Řeckých písmech Bible, ačkoli je toto řecké slovo v různých jazycích často přeloženo jako minister. V čem spočívá rozdíl a jak k němu došlo?

3, 4. a) Co původně znamenalo latinské slovo minister a jak bylo proto užito při překládání Bible? b) Jak se změnilo užívání slova a pro jaké okolnosti?

³ V prvních staletích našeho letopočtu se rozumělo řeckým slovem diákonos a latinským slovem minister v podstatě totéž: služebníka, například domácího služebníka, posluhovače, nebo nějakého jiného osobního služebníka. Když se Bible překládala do latiny, překládal se všeobecně diákonos slovem minister. Ale během času se spojovala (v křesťanském sboru) s tímto výrazem stále méně představa ponížené služby. Bylo to většinou proto, že již začalo odpadnutí od pravého křesťanství.

⁴ Když apoštol Pavel mluvil se staršími v Efezu, varoval je, že po jeho odchodu „vejdou mezi vás utlačující vlci a nebudou zacházet se stádem jemně, a z vás samých povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvlékli učedníky“. Tito sobečtí mužové nebudou jednat podle zásady: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk. 20:29, 30, 35) Svým jednáním prozradí, že nejsou Božími služebníky, ale služebníky jeho odpůrce. — 2. Kor. 11:12–15.

5. K čemu vedlo odpadnutí, které bylo v Bibli předpověděno, a jak se projevilo na vedení křesťanského sboru?

⁵ Z předpověděného odpadnutí nakonec vzniklo křesťanstvo se svými mnohými náboženskými společnostmi, které jsou rozděleny na duchovní a laiky. Takové rozdělení však nebylo v raném křesťanském sboru. To je také potvrzeno v Cyclopaedii od M’Clintocka a Stronga (sv. VIII, str. 355, 356, angl.), pokud jde o „starší“:

„Poněvadž není po ruce podrobná zpráva, jak byli původně dosazováni, můžeme mít zato, že šlo o přirozené, uctivé označení na základě vyššího věku. . . podobně, jak tomu bylo v případě starších u Židů.“

V Cyclopaedii dále stojí, že později asi „apoštolové jednotlivé starší uznávali a snad i jmenovali“, a pak se dodává:

„V každé radě starších vznikla nutnost předsedání neboli primátu kvůli všeobecnému dohledu a vedení. Proto byl určen z jejich středu jeden, buď na základě vyššího stáří či formální volbou jako primus inter pares (první mezi rovnými) a ten měl sloužit jako dozorce (episkopos) rady starších a stáda, které bylo v jejich péči.“

Dále stojí v Cyclopaedii o postavení dozorce:

„Nic z jeho původního charakteru nemluví proti tomu, že více starších téže církve nebo diecéze se postupně střídalo. Ale aby [postavení] mohli s úspěchem zastávat, považovalo se za užitečné, aby je jedna osoba měla trvale. Proto se brzy stalo doživotním úřadem.“

Tak došlo k tomu, že jeden starší nebo dozorce měl trvalý primát, to jest stálé přednostní postavení, a tím byli ostatní vyloučeni z předností, které měli dosud. Tak bylo pozvolna upuštěno od vedení sboru radou starších.a

6. a) Co se rozumí „monarchistickým“ zřízením ve sboru a co přispělo k vývoji takového zřízení? b) Ukazuje Bible, že je křesťanské soustředit autoritu na jednu jedinou osobu, aby byla udržena jednota víry? Jestliže ne, co je pak správným prostředkem?

⁶ Tak se vyvinulo „monarchistické“ zřízení, to jest systém, v němž moc a výsada úřadování byly přeneseny na jedinou osobu, zatímco všichni ostatní byli z toho vyloučeni. (Srovnej 1. Kor. 4:8.) Jeroným (který žil ve čtvrtém století) prý řekl, že přednostní postavení jediného dozorce (epískopos) „nevzniklo Pánovým ustanovením, ale vytvořilo se zvykem“, který měl bránit rozštěpení v církvi. Věřilo se tedy, že jednotu je možno nejlépe udržet tím, že je dána jedné jediné osobě velká autorita, kterou by pak byla s to „usměrnit“ ty, kteří nesouhlasí. (Srovnej 1. Sam. 8:4–7, 19, 20.) Apoštol Petr však naopak vyzýval své spolustarší, aby pásli svěřené stádo ne „jako panujíce nad dědictvím Páně, ale příkladem jsouce stádu“, a pokorně se vzájemně podřizovali. (1. Petra 5:1–6, KB) Také apoštol Pavel ukázal, že dozorce se musí pevně přidržovat „věrného slova při svém umění vyučovat, aby byl schopný jak napomínat zdravým učením, tak kárat ty, kteří odporují“. Dozorci mají spoléhat na moc pravdy a Božího svatého ducha. — Tit. 1:7, 9–11, 13; srovnej 2. Tim. 2:24–26.

7. Jak působilo odpadnutí na biblické výrazy používané pro ty, kteří měli ve sboru odpovědné postavení? Jak tomu bylo s řeckým výrazem „dozorce“?

⁷ Po odpadnutí dostaly během času zcela jiný význam biblické výrazy používané pro ty, kteří sloužili bratrům ve sboru v odpovědných postaveních. Řeckým slovem epískopos, které znamená „dozorce“, byl původně označován každý starší, protože všichni starší měli povinnost dozírat nad zájmy sboru, provádět dohled a starat se jako pastýři o duchovní blaho sboru. (Sk. 20:28) Ale slovo „biskup“ (odvozené z epískopos přes latinské slovo episcopus) označovalo během času duchovního hodnostáře, který měl nejvyšší moc nad mnoha sbory na velkém území. Vrchol tohoto vývoje tvoří papežství, kde jediný dozorce, římský biskup, si dělá nárok na primát a jediné právo předsedat a řídit křesťanské dozorce a sbory, a to kdekoli.

8. Jaká podobná změna významu se stala s výrazem „minister“?

⁸ Podobně je tomu i se slovem „minister“. V latině se toto slovo používalo pro překlad řeckého diákonos, a proto původně znamenalo „služebník“ a v náboženském smyslu někoho ze skupiny „služebníků“ sboru, kteří spolupracovali jako pomocníci s radou starších. Později označovalo slovo „minister“ v některých jazycích náboženského hodnostáře, který měl obyčejně jedinou a úplnou správní moc nad sborem nebo církví (i když ve větších obcích mohli být „pomocní pastoři“). Proto byl považován za Božího zvláštního služebníka (ministra) ve sboru. V mnohých zemích je dnes slovo „minister“ používáno (na rozdíl od katolických kněží) téměř výlučně na protestantské duchovní. Když se například v Latinské Americe někdo postaví jako ministro, považuje se často za protestantského kazatele, který v protestantském kostele poučuje svou obec z kazatelny.

9. Srovnej dnešní představu spojovanou se slovem „minister“ s významem, který mělo v latině v prvním století.

⁹ Tak dostal pojem, který původně vyjadřoval pokoru a skromnost, význam relativně vysokého postavení v obci. Když se za starých dob ten, kdo uměl latinsky, představil jako minister, myslel tím asi, že pracuje jako domácí služebník, například jako komorník nebo služka. Dnes je však náboženský titul „minister“ ve světě všeobecně spojen s velkou vážností, a kdo jej má, je stavěn na roveň s lékaři, právníky a jinými akademicky vzdělanými lidmi. Má naprosto jiný význam než slovo diákonos, které Ježíš používal ve svých výkladech. Jak jsme viděli v předešlých článcích, stavěl Ježíš diákona na stejný stupeň jako „otroka“, a to v protikladu k těm, kteří byli považováni za „velké“ nebo „první“. (Mat. 20:26–28) Stejně jako tomu bylo u slova „biskup“ (epískopos, dozorce), je církevním používáním zatemněn také původní význam latinského slova minister.

10. a) Co musí dělat badatel Božího slova kvůli této církevní zkomolenině? b) Jaký obraz by měl mít před očima ten, kdo čte překlad Bible, v níž je slovo diákonos překládáno jako minister?

¹⁰ Co to znamená pro nás, jsme-li upřímnými badateli Božího slova? Znamená to, že kdykoli čteme v překladu Bible slovo „minister“, musíme přizpůsobit své myšlení a uvědomit si původní význam tohoto slova. Jinak totiž nepochopíme smysl Ježíšovy rady a smysl inspirovaných výroků jeho apoštolů a učedníků. Místo abychom mysleli na osobu v jemném nebo úředním obleku, s mimořádným řečnickým darem a pohotovostí v úředních záležitostech, je vhodné si jako diákona (nebo „ministra“ v původním smyslu latinského slova) představit skromného Božího služebníka, který kráčí v slunečním úpalu prašnou silnicí, nebo člověka, který nosí zástěru a obsluhuje druhé u stolu. — Srovnej 2. Kor. 10:10; 1. Kor. 2:1–5; Luk. 17:8.

11, 12. a) V jakém rozsahu je pojem „minister“ v náboženském smyslu známý ve světě? b) Jak německý překlad knihy Svědkové Jehovovi v Božím předsevzetí znázorňuje těžkosti, které mohou vzniknout při překládání tohoto pojmu?

¹¹ Stojí také za zmínku, že ve většině jazyků neexistuje výraz, který by odpovídal anglickému slovu „minister“ v jeho náboženském smyslu. Románské jazyky, například italština, francouzština, španělština a portugalština, takový výraz mají. Ale v jazycích, jako je němčina nebo holandština nebo ve skandinávských jazycích (v norštině, švédštině a dánštině) a ve slovanských jazycích, stejně jako v jazycích Asie a jiných částí světa, neexistuje odpovídající slovo pro výraz „minister“. V Německu je ordinovaný duchovní nazýván „náboženský služebník“.

¹² Jaké z toho vznikají těžkosti při překládání, může ukázat příklad z knihy Svědkové Jehovovi v Božím předsevzetí. V anglickém vydání této knihy je na straně 223 zmínka o tom, že všichni svědkové Jehovovi, kteří pravidelně a ze zvyku káží a učí evangelium, jsou „ministers“. Německé vydání říká, že jsou „kazatelé, to jest duchovní“ a anglické slovo „ministers“ je za tím v hranaté závorce. Na téže stránce je sdělení americké vojenské úřadovny, kde je použito výrazu „ministers of religion“, zatímco německé vydání opět užívá slovo „kazatel“ a připojuje v hranaté závorce slovo „duchovní“ („Prediger, [Geistliche]“).

13, 14. a) Které výrazy byly použity místo „minister“ a „ministry“, když byl pořizován Překlad nového světa do řečí, které se nevyvinuly z latiny nebo nebyly latinou ovlivněny? b) Jaké výrazy používají některé z těchto překladů místo „ministerial servant“?

¹³ Podobně je tomu i v jiných případech, když byl Překlad nového světa překládán do dánštiny, němčiny, holandštiny a japonštiny, všude, kde se vyskytovalo anglické slovo „minister“, „ministry“, a sloveso „to minister“, bylo nutné je přeložit slovy, která označují v příslušné řeči „služebníka“, „službu“ nebo „sloužit“.

¹⁴ Například v japonštině je užito pro diákona složeného slova hoši–ša („pokorně sloužící osoba“). Výraz „ministerial servant“, který se vyskytuje v anglickém vydání Překladu nového světa, je přeložen v dánštině slovem, které znamená „sborový služebník“. Ve švédštině se užívá výrazu „pomáhající služebník“, v němčině „Dienstamtgehilfe“ (pomocník služebního úřadu).

15, 16. a) Oč se mají křesťané snažit při používání biblických výrazů, i když nejsou puntičkáři? b) Jak to dají najevo, když předkládají dobré poselství lidem všech národů?

¹⁵ Slova jsou pouze prostředkem ke sdělování myšlenek. Důležité je, aby byla sdělena správná myšlenka. Zvláště křesťané mají být jednotni v myšlení a všichni mají zastávat stejné stanovisko. Jak to řekl inspirovaný apoštol podle 1. Korintským 1:10: „Nyní vás napomínám. . . abyste všichni mluvili souhlasně a. . . abyste byli pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“

¹⁶ To je proto dodatečný důvod, aby ten, kdo čte nebo používá biblické slovo minister (je-li shodné s řeckým výrazem diákonos), měl před očima obraz pokorného služebníka, a ne všeobecnou představu náboženského kazatele. Jako část celosvětového sboru se nebudeme snažit formulovat své představy o křesťanství nebo jeho měřítcích na základě určitého výrazu, zvláště když je používán pouze některými jazyky, ale v jiných neexistuje. Vždycky se budeme snažit používat výrazy, které jsou srozumitelné a vyjadřují jasně správnou myšlenku. Pokud je to možné a pokud to překlad připouští, mají to být výrazy, kterým budou lehce rozumět lidé všeho druhu, lhostejno kde žijí a jakým jazykem mluví. Neboť apoštol Pavel též řekl: „Jestliže nevyjadřujete jazykem snadno srozumitelnou řeč, jak se pozná, co se mluví? Budete ve skutečnosti mluvit do vzduchu.“ — 1. Kor. 14:9.

ORDINACE

17. Co znamená slovo „ordinovat“?

¹⁷ Podle běžného používání slovo „ordinovat“ znamená „pověřit někoho duchovními nebo kněžskými funkcemi, někoho uvést do duchovního úřadu vkládáním rukou, nebo jiným způsobem, někoho oddělit obřadem ordinace“. — Websterův třetí nový mezinárodní slovník, angl.

18, 19. a) V jakém smyslu mohou být všichni praví učedníci Ježíše Krista označeni jako „ministři“? b) Jsou všichni pokřtění Boží služebníci „ustanoveni“ k tomu, aby převzali ve sboru určitý služební úkol a odpovědnost?

¹⁸ Všichni, kteří se stávají pravými učedníky Ježíše Krista, stávají se Božími „služebníky“. Podle původního významu latinského slova mohou být všichni označeni jako „ministři“, protože latinské slovo původně znamenalo totéž, „služebníky“. Avšak jak jsme viděli, Bible ukazuje, že někteří jsou „služebníky“ ve smyslu jmenovaných služebníků, tedy takových, kteří jsou ustanoveni k tomu, aby měli ve sboru zvláštní služební postavení, jak je tomu u starších a služebních pomocníků. — Tit. 1:5; 1. Tim. 3:1–13.

¹⁹ Takoví nedosáhnou svého jmenování křtem. Apoštol Pavel nemyslel na křest, když psal Timoteovi: „Nikdy na žádného nevkládej ruce ukvapeně.“ Spíše myslel na jmenování muže pro určitou službu ve sboru, spojenou s odpovídající odpovědností. (1. Tim. 5:22; srovnej 1. Tim. 3:1–15.) Sám Pavel byl spolu s Barnabášem „oddělen“ svatým duchem pro určité dílo. Starší v Antiochii to uznali a „vložili na ně ruce“. — Sk. 13:1–5; srovnej Sk. 6:1–3, kde je ukázáno, jak apoštolové dosadili „sedm osvědčených mužů“, aby se ujali určitého služebního úkolu.

20, 21. Jak je vidět z příkladu Pavla, Timotea a Archippa, že někteří členové sboru jsou jmenováni jako „služebníci“, a sice pověřením ve sboru?

²⁰ Zatímco tedy všichni praví křesťané (bratři i sestry) slouží, je jen několik z nich jmenováno ve sboru pro určitou službu. To však neznamená, že bratři a sestry, kteří nebyli jmenováni, jsou laici. Když apoštol Pavel řekl: „Přesto si vůbec necením svou duši jako drahou, jen když mám dokončit svůj běh a službu [diakonía], kterou jsem přijal od Pána Ježíše, abych vydal důkladné svědectví dobrému poselství“, myslel zřejmě na zvláštní služební pověření, které dostal, totiž ‚oznámit Ježíšovo jméno mezi národy‘. (Sk. 20:24; 9:15; srovnej Sk. 21:19; 1. Tim. 1:12; Kol. 1:25.) V Římanům 11:13 napsal: „Vzhledem k tomu, že jsem ve skutečnosti apoštolem pro národy, oslavuji svou službu [diakonía].“ — Srovnej Sk. 1:15–17, 20–25.

²¹ Stejně, když Pavel psal Timoteovi: „Plně dokonej svou službu [diakonía]“, myslel tím zvláštní služební úkol svěřený Timoteovi v Efezu, kde jej zanechal, aby pomohl vyřešit určité problémy ve sboru. (2. Tim. 4:5; 1. Tim. 1:3, 4) V Kolossenským 4:17 vzkázal Pavel Archippovi: „Dávej pozor na službu [diakonía], kterou jsi přijal v Pánu, abys ji vykonal.“ V Kolosech byli sice také všichni ostatní učedníci Božími služebníky, ale Archippus zřejmě dostal zvláštní služební úkol, doprovázený nepochybně vložením rukou rady starších.

„ORDINOVANÍ“ SLUŽEBNÍCI VE SBORECH

22. Na koho je možno použít slova „ordinovaný“ v souladu s biblickým příkladem Ježíše Krista a jeho apoštolů, a sice ve smyslu, jak je dnes užíváno?

²² Co tedy vidíme? Že Ježíš, ačkoli měl mnoho učedníků, „vyvolil“ dvanáct a „ustanovil“ nebo jmenoval je jako apoštoly. (Mar. 3:14, 15; Luk. 6:12, 13; Jan 15:16) Vidíme, že Pavel a Barnabáš byli zvlášť „ustanoveni“ z učedníků v Antiochii, aby přinášeli dobré poselství národům. (Sk. 13:47) Pavel též řekl efezským starším, že jsou „jmenováni“ svatých duchem, aby sloužili druhým ve sboru. (Sk. 20:17, 28) Ve všech těchto případech nedošlo k jmenování při křtu, nýbrž později. I dnes jsou ve sborech Božího lidu muži (obyčejně jsou již delší dobu pokřtěni), kteří jsou jmenováni, aby svému sboru sloužili v určité služební oblasti. O těch, kteří dostali od sboru ustanovení ke zvláštní službě, je možno říci, že jsou „ordinováni“ ve smyslu, v jakém je to slovo dnes používáno.b

23, 24. a) Jak všeobecně rozumějí úřady výrazu „ordinovaný kazatel“ a co se má odpovědět na příslušnou otázku? b) Bylo by rozumné označovat za svůj „sbor“ lidi v obvodu, kde vydáváme svědectví, a za „kazatelnu“ místo, kde s nimi mluvíme?

²³ Co se má vzhledem k tomu dělat, když — jak se někdy stává — se úřady ptají na zaměstnání nebo postavení občanů? Úřady považují za ordinovaného kazatele neboli duchovního takového člověka, který byl jmenován, aby dozíral nad sborem a sloužil mu v duchovních věcech, který tedy úřaduje jako „pastor“ nebo pastýř sboru. Slovníky například vysvětlují, že kazatel (ve svém církevním významu všeobecně chápaný výraz) je ten, kdo je určen, aby řídil bohoslužby. Za činnost kazatele nebo duchovního úřady nepokládají službu, kterou koná jednotlivý křesťan ve snaze mluvit s druhými o dobrém poselství. Na dotaz máme tedy rozumně odpovědět to, co od nás úřady chtějí slyšet, než abychom užívali své vlastní definice.

²⁴ Lidé například neočekávají, že ten, kdo oznamuje Boží slovo, řekne, že „sbor“, kterému slouží, se skládá z rodin na území, kde vydává svědectví, protože lidé, kteří tam bydlí, jej snad vůbec neuznávají jako kazatele nebo duchovního a mají obyčejně vlastní náboženství. A rozuměli by nám správně, kdybychom označili místo, kde vydáváme svědectví, za „kazatelnu“ zvěstovatele dobrého poselství, i když tam předneseme 3–5 minutové „kázání“? Kazatelnou se všeobecně rozumí řečniště v budově, kam je zvána veřejnost.

25. Je-li někdo jmenován ke službě ve sboru, které datum může udat jako datum své „ordinace“?

²⁵ Jestliže je ovšem někdo jmenován od povolaných mužů ke zvláštní službě, může tak odpovědět a udat jako dobu své „ordinace“ datum nikoli svého křtu, ale dne, kdy křesťanská rada ‚na něj vložila ruce‘, to jest jmenovala jej.

26. Byli všichni první křesťané jmenováni nebo „ordinováni“ ke zvláštní službě ve sboru a ovlivnilo to jeho jednotu?

²⁶ Ve sboru prvních křesťanů byli všichni pokřtění věřící „pomazáni“ svatých duchem, protože všichni měli nebeské povolání. Ale ne všichni z nich byli apoštoly, proroky, učiteli, staršími nebo služebními pomocníky. Proto ne všichni obdrželi po svém křtu oficiální jmenování k určité službě. Přesto všichni sloužili společně v jednotě, jako mnoho údů jednoho těla spolupracuje a ‚stejným způsobem o sebe navzájem pečuje‘, jak říká apoštol Pavel v 1. Korintským 12:12–30.

27. Jaký rozumný postoj máme mít všichni ke své službě Bohu a jiným lidem?

²⁷ Ať jsme způsobilí pro oficiální jmenování k určité službě a odpovědnosti a dostali jsme je, nebo ne, všichni služme společně bok po boku, abychom konali Boží vůli pro naši dobu. Kéž bychom si cenili a horlivě užívali přednost, kterou máme, totiž mluvit s druhými o pravdě, sdělovat jim dobré poselství, které přineslo do našeho života světlo a naději!

[Poznámky pod čarou]

V katolické Jeruzalémské bibli čteme v poznámce k Titovi 1:5, že „v čele prvních křesťanských sborů. . . stálo kolegium ‚presbyterů‘, starších“. „Tito muži v čele místních sborů byli předchůdci našich ‚kněží‘ a ‚biskupů‘ “ a „přechod od těchto presbytero–biskupů [starších–dozorců] k biskupovi jako jediné hlavě kněžského kolegia [rady starších] se vyvinul tak, že byly přeneseny všechny plné moci na jediného biskupa v každé obci.“