Velikost křesťana spočívá ve sloužení

„Kdokoli se chce stát velkým mezi vámi, musí být vaším služebníkem.“ — Matouš 20:26.

1. V čem je Ježíšův život příkrým opakem života mnoha dnešních lidí?

OCHOTA sloužit je alfou a omegou pravého křesťanství. Když byl Boží Syn na zemi, řekl, že „nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé“. (Mat. 20:28) Jeho život byl přímým opakem života mnohých sobeckých a ctižádostivých lidí, kteří dnes otupěli k potřebám druhých. Svým životem, který spočíval v tom, že nesobecky sloužil druhým, dal dokonalý příklad, jejž mají napodobovat jeho praví učedníci. Jako jeho život, tak se má také jejich život vyznačovat ochotou sloužit a rozdávat.

2, 3. a) Jak se odlišuje slovo přeložené jako „sloužit“ u Matouše 20:28 od jiných řeckých slov, která souvisejí s pojmem služby? b) Co bychom se nyní rádi dozvěděli?

² Slovo, přeložené jako „sloužit“, které použil Matouš, když zapisoval Ježíšova slova, je pro nás zvláště zajímavé. Je to řecké slovo diakonéo. Myšlenka sloužení se vyjadřuje v řečtině ještě také jinými slovy a každé má svůj zvláštní odstín nebo zdůrazňuje zvláštní rys sloužení. Jedno podtrhává podřízenost sloužícího otroka (duléuo, Kol. 3:24), jiné svatost služby Bohu (latréuo, Mat. 4:10) a další úřední, veřejnou službu (leiturgéo, Sk. 13:2). Diakonéo naproti tomu klade zvláště důraz na službu, která je prokazována zcela osobně druhému. Podle jednoho směrodatného díla se toto slovo „přibližuje více pojmu služby z lásky“. — Teologický slovník k Novému zákonu, sv. 11, str. 81, angl.

³ Co vše zahrnuje křesťanské sloužení? Je to pouze kázání Božího slova, snaha činit učedníky nebo umět duchovně pečovat o členy sboru? Co vysvítá z významu slova diakonéo, o němž máme uvažovat?

POSLUHOVAT DRUHÝM A OPATROVAT JE

4. Jak je v Bibli jasně znázorněn základní význam řeckého slova, o němž uvažujeme?

⁴ Používání tohoto slova v Bibli jasně znázorňuje, že svým převážným významem označuje osobní službu prokázanou druhému. (To nevyjadřuje jen řecké sloveso, ale též příbuzná podstatná jména diákonos — služebník, a diakonía — služba.)a Jeden z původních významů tohoto slova je „obsluhovat u stolu“. Lukáš je používá v tomto smyslu, když cituje Ježíšovo vyprávění o otroku, který ‚měl svému pánu připravit něco k jídlu a pak jej obsluhovat u stolu [diakonéo], zatímco jedl a pil‘. (Luk. 17:7–10) Podle Lukáše 12:35–38 vyprávěl jednou Ježíš učedníkům podobenství, v němž pán (sám Ježíš) si vyměnil úlohy se svými otroky, kteří svědomitě čekali, až se vrátí ze své svatby. Ježíš řekl o pánu v podobenství: „Vpravdě vám pravím, že se opásá, položí je ke stolu a přijde a bude je obsluhovat [diakonéo].“b

5, 6. a) Jak se účastnily jisté křesťanské ženy tohoto druhu služby? b) Co to vše ukazuje, pokud jde o okruh použití tohoto biblického výrazu?

⁵ „Obsluhovat u stolu“ však nebyl jediný význam tohoto výrazu. Zahrnoval všechny projevy služby, které měly podobný osobní charakter. Bible hovoří o jistých křesťanských ženách z Galileje a Jeruzaléma, které „svým majetkem“ Ježíšovi a jeho apoštolům „sloužily“ nebo se o ně „staraly“. (Luk. 8:1–3; Mat. 27:55; Mar. 15:41) Asi pro ně nakupovaly nebo vařily, spravovaly a praly jejich šaty nebo jim prokazovaly jinou podobnou službu, při níž dokonce používaly vlastní prostředky, aby opatřily vše potřebné.

⁶ Vidíme tedy, že tento výraz neoznačuje jen čisté „náboženské“ jednání, ale zahrnuje větší oblast poskytování služby.

SLOUŽIT POTŘEBNÝM BRATRŮM

7. Proč můžeme být přesvědčeni, že Jehova Bůh a Ježíš Kristus připisují velký význam tomuto druhu služby?

⁷ Je nad každou pochybnost, že Jehova Bůh a jeho Syn Ježíš Kristus připisují velký význam tomuto druhu sloužení. Ježíš sám měl lidské potřeby jako hlad a žízeň. Nepochybně velmi ocenil, když po čtyřicetidenním půstu „andělé přišli a začali mu sloužit [diakonéo].“ (Mat. 4:11) V podobenství, které Ježíš vyprávěl krátce před koncem své pozemské služby, líčil, jak bude posuzovat dvě třídy lidí, z nichž jednu srovnal s „ovcemi“ a druhou s „kozly“. „Ovce“, které byly uznány a požehnány, přišly na pomoc Kristovým bratrům, když viděly, že jsou v nouzi. Naopak, „kozlové“, kteří byli odsouzeni, viděli Kristovy bratry hladové a žíznivé, bez přístřeší, nahé nebo nemocné či ve vězení a ‚neposloužili jim [diakonéo]‘. — Mat. 25:31–46.

8, 9. a) Jak dokázali křesťané v prvním století, že jasně poznali nutnost sloužit tělesným potřebám bratrů? b) Jak ukázal apoštol Pavel, že mu záleží na tom, aby tato „služba“ byla řádně provedena?

⁸ Ježíšovi praví učedníci, kteří žili v prvním století, dokázali svým postojem a způsobem jednání, že se podobali „ovcím“. Když křesťané v Makedonii a Acháji slyšeli, že jejich bratři v Judeji trpí nouzi, shromáždili hmotnou pomoc a poslali ji jako „výpomoc [diakonía]“ (Sk. 11:29; 12:25), protože věděli, že jim jejich bratři z Judeje poskytli cenné služby v duchovním ohledu, a proto se stali jejich „dlužníky“. Cítili se povinni jim „veřejně sloužit věcmi potřebnými tělu“. (Řím. 15:25–27) Makedonské sbory proto zasloužily zvláštní pochvalu. Přes svou chudobu ‚překypovaly štědrostí‘. Pavel říká: „Neboť to bylo podle jejich skutečných možností, ano dosvědčuji, nad jejich skutečné možnosti, že nás sami od sebe neustále a velmi důrazně prosili o přednost, aby mohli laskavě dávat, a o účast na službě [diakonía] určené pro svaté.“ (2. Kor. 8:2–4) Jaký je to pro nás výrazný příklad nesobecké služby!

⁹ Apoštolu Pavlovi velmi záleželo na tom, aby tato pomocná akce byla provedena pořádně, aby — jak řekl — „nikdo na nás nenašel chybu ve spojitosti s tímto bohatým příspěvkem, který je námi poskytován“, ať již ze strany dárců nebo příjemců tohoto daru. Proto byli určeni vyslanci tamějšího sboru, aby doprovázeli po cestě Pavla a Tita (který byl Pavlem označen jako jeho „účastník a spolupracovník“). — 2. Kor. 8:19–23.

10. Jakých dobrých výsledků bylo dosaženo nesobeckou službou pro potřeby druhých, jak je patrné z 2. Korintským 9:1, 11–14?

¹⁰ Pavel sám byl později osvěžen muži jako byli Oneziforus a Onezimus, kteří mu v těžkých dobách ‚prokazovali službu‘ nebo ‚sloužili‘ [diakonéo]. (2. Tim. 1:16–18; Filem. 10–13) Když psal Korintským, poukázal jim na dobré výsledky, kterých může být dosaženo laskavým, nesobeckým sloužením k Boží cti a k podpoře dobrého poselství. O „službě [diakonía]“ pro bratry v Judeji řekl: „Ve všem jste obohacováni pro jakýkoli druh štědrosti, která působí, že vyjadřujeme díky Bohu, protože výkon této veřejné služby nemá pouze hojně uhradit potřeby svatých, ale má být také bohatá na mnohé vyjádřené díky Bohu. Důkazem, který dává tato služba, oslavují Boha, protože vy jste se poddali dobrému poselství o Kristu, jak to veřejně prohlašujete, a protože vy jste štědří ve svém příspěvku jim i všem, s úpěnlivou prosbou ve váš prospěch touží po vás pro vše převyšující Boží nezaslouženou laskavost k vám.“ — 2. Kor. 9:1, 11–14.

11. a) Jak přispívá naše pozorná péče o potřeby druhých k rozšíření čistého uctívání? b) Jak můžeme dokázat podle Židům 6:10 svou ‚lásku k Božímu jménu‘?

¹¹ Ano, dobré poselství o Božím království získává v očích těchto lidí na významu, když vidí, jak působí na osobnost těch, kteří je přijali — jakou vyvolává štědrost a lásku k bližnímu. Takové pozorné sloužení a radost z dávání nevzbuzují u lidí pouze pocit vděčnosti k dárcům, ale dávají také podnět k ‚mnohým vyjádřeným díkům Bohu‘. Vidíme v tom neklamný důkaz, že pravé křesťanství je nejlepší způsob života, že je to pravé uctívání dobrotivého a milujícího Boha. (Srovnej Jak. 1:26, 27; 2:14–17; 1. Jana 3:16–18.) Proto není překvapující, že Pavel napsal s plným přesvědčením židovským křesťanům, kteří pomohli svým bratrům: „Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili [diakonéo] svatým a dále sloužíte.“ — Žid. 6:10; srovnej 10:32–34; 1. Kor. 16:15, 16.

12, 13. a) V jakém smyslu mohou být světské vlády označeny jako Boží „služebník“? b) Jaký je rozdíl mezi jejich službou a službou Ježíšových učedníků?

¹² Protože řecká slova překládaná jako „služba“ nebo „sloužit“ nemají pouze význam „obsluhovat u stolu“, nýbrž označují i nejrůznější osobní služby, mohou být dokonce použita na světské vlády. Proto jsou vrchnostenské moci přítomného systému věcí ve zvláštním smyslu nazývány Božím „služebníkem“. V Římanům 13:4 píše inspirovaný apoštol Pavel o vrchnostenské moci: „Je Božím služebníkem [diákonos] tobě k dobrému. Činíš-li však zlé, boj se, neboť ne bez příčiny nosí meč; neboť je Božím služebníkem [diákonos], mstitelem, aby vyjádřil hněv nad tím, kdo činí zlo.“ Bůh připouští, aby tyto politické systémy ještě trvaly, a tak mohou dále poskytnout určité služby, z nichž může lid mít užitek a kterými je zaručen jistý pořádek a ochrana před bezzákonností. V tomto smyslu jsou Božím „služebníkem“.

¹³ Světské vlády však neslouží z lásky k Bohu nebo z lásky k pravým učedníkům jeho Syna. Spíše poskytují tyto veřejné služby bez rozdílu, k užitku všech občanů. Jejich služba jim proto nepřináší takovou odměnu, kterou přijímají ti, kteří slouží Jehovovi Bohu z lásky k němu a bližním.

JEŠTĚ DŮLEŽITĚJŠÍ SLUŽBA

14, 15. a) I když péče o tělesné a hmotné potřeby druhých je velmi důležitá, jaký druh služby je ještě důležitější? b) Jak je to znázorněno zprávou ve Skutcích apoštolů 6:1–4?

¹⁴ Z dosavadního výkladu je zřejmé, že péče o tělesné a hmotné potřeby druhých — zvláště našich křesťanských bratrů — je podstatnou součástí křesťanské služby. Nikdo z nás by si neměl myslet, že je pod jeho důstojnost pokorně poskytovat takovou službu. Také bychom neměli podceňovat význam, který Bůh připisuje této službě. Přesto je ještě daleko důležitější služba, o niž by měli mít praví křesťané zvláště zájem. V čem spočívá tato služba? V tom, že se ujímáme duchovních potřeb druhých.

¹⁵ Ze Skutků apoštolů 6:1–4 vidíme, že poskytování služby pro tělesné potřeby druhých má podřízenou úlohu ve srovnání se službou pro duchovní potřeby. Po letnicích roku 33 n. l. se vyskytl problém, protože pro určitou stranickost byly některé vdovy přehlíženy „při denní stravovací službě [diakonía]“ (Žilka). Když se to apoštolové dozvěděli, zavolali „množství učedníků a řekli: ‚Není žádoucí, abychom opustili Boží slovo a obsluhovali u stolu [diakonéo]‘ “. Proto vyzvali bratry, aby vyvolili sedm „osvědčených mužů“, aby je apoštolové, kteří měli moc jmenovat, „ustanovili nad touto důležitou záležitostí“, zatímco oni sami se chtěli „věnovat modlitbě a službě [diakonía] Slova“.

16. Zaujali apoštolové popsaný postoj proto, že snad rozdělování pokrmů vdovám leželo mimo okruh úkolů sboru?

¹⁶ Péče o vdovy, které byly přehlíženy při rozdělování pokrmů, tvořila nepochybně nutnou součást křesťanské služby. Neležela mimo okruh úkolů sboru a byla spojena s uctíváním. Podle slov učedníka Jakuba (1:26, 27) náležela k čistému „uctívání“. Přesto apoštolové poznali, že by neprojevili správnou rozlišovací schopnost, kdyby používali svůj čas k tomu, aby se sami ujímali hmotných záležitostí, místo aby se starali čistě o duchovní věci, především o zásobení bratrů duchovním pokrmem ve formě poučování z Božího Slova.

17. Co ukazuje, že se jiné sbory v tomto ohledu řídily vzorem sboru v Jeruzalémě?

¹⁷ Když pak vznikaly sbory mimo Jeruzalém, drželi se tam stejných zásad. Upírali pozornost především na duchovní potřeby, ale nezapomínali věnovat zřetel také tělesným a hmotným potřebám. V každém sboru byla skupina starších, kteří byli jmenováni, aby sloužili jako duchovní pastýři a dozorci. (Sk. 20:17, 28) Aby se mohli soustředit na budování a poučování bratrů, věnovala se skupina pomocníků pod jejich vedením úkolům, které nebyly přímo duchovního rázu. — Fil. 1:1.

18. Mohl sloužit ve sboru jako služební pomocník (diákonos) kdokoli? Jak to dokazuje, že služby, které prokazovali tito mužové, nebyly v Božích očích bezvýznamné?

¹⁸ Proto pokračuje apoštol Pavel v dopise Timoteovi po vypočítání vlastností těch, kteří mají být jmenováni staršími: „Služební pomocníci [diákonos] by rovněž měli být vážní, ne dvojího jazyka neoddávající se množství vína, nelačnící po nečestném zisku, uchovávající svaté skryté věci víry s čistým svědomím. Ti ať jsou také nejprve vyzkoušeni, zda jsou vhodní, pak ať slouží jako služebníci [diákonos], jsou-li bez obvinění. . . ti, kteří slouží znamenitým způsobem, získávají pro sebe znamenité postavení a velkou volnost řeči ve víře ve spojitosti s Kristem Ježíšem.“ — 1. Tim. 3:8–13.

19, 20. a) Jak bylo proto používáno řeckého slova diákonos (služebník) v raném křesťanském sboru? b) Jaká se nyní naskýtá otázka, pokud jde o vztah mezi těmito „služebníky“ sboru a ustanovenými staršími?

¹⁹ Stejně jako řecké slovo presbyteros, znamenající pouze „starší muž“, bylo časem používáno k označení muže, který zaujímal ve sboru určité služební postavení, totiž „staršího“, tak bylo i slovo diákonos, znamenající pouze „služebník“, pozvolna ve sboru používáno k označení muže s jiným služebním postavením. O různém použití řeckého výrazu diákonos je řečeno v Teologickém slovníku k Novému zákonu (sv. II. , str. 89, angl.) pod nadpisem „B. Diákon jako úřadující v obci“:

„1. Rozdílné od volného používání slova je ‚pevné označení nositele určitého úřadu obce‘ jako diákonos v tvořícím se církevním složení. Vyskytuje se v těch místech, která pak také [latinská] Vulgata překládá podle smyslu cizím slovem diaconus, zatímco je jinde překládá jako minister (srov. Fil. 1:1; 1. Tim. 3:8, 12).

Členy křesťanské obce, kteří jsou podle své stálé činnosti nazýváni diákony, nalézáme nejprve ve Fil. 1:1, kde Pavel posílá pozdrav všem svatým ve Filippech syn epískopois kai diákonois [s dozorci a služebníky]. Již zde vystupuje rozhodující rys pro porozumění úřadu diákonů: diákoni jsou v úzkém spojení s biskupy [dozorci] a jsou jmenováni po nich. Již v době napsání dopisu Filipenským byly tedy dva úřady, které byly k sobě přiřazené.

„. . . popis úřadu se již změnil na označení úřadu.“

²⁰ Tito bratři byli tedy označeni jako „služebníci“ sboru a pokorně sloužili potřebám bratrů tím, že plnili dané úkoly. Avšak opravňovalo to bratry, kteří byli „staršími“, aby se povyšovali nad těmi, kteří byli jmenováni ke službě diákona, jako by byli jejich „šéfy“?

NENÍ DŮVOD K DOMÝŠLIVOSTI

21. Proč nemají starší důvod vyvyšovat se nad těmi, kteří slouží ve sboru jako služební pomocníci?

²¹ Ne, to by nebylo v souladu ani s Ježíšovou radou, ani se zásadou, kterou učil apoštoly. Ve skutečnosti byli všichni, kteří sloužili jako „starší“, také služebníky svých bratrů, včetně těch, kteří se nazývali „služební pomocníci“. Ježíš Kristus sám nepřišel, „aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil“. Inspirovaný apoštol Pavel řekl o Ježíši: „Kristus se stal služebníkem [diákonos] Židům, aby se prokázalo, že Bůh je věrný.“ (Mat. 20:28; Řím. 15:8, Petrů) Pavel označoval sám sebe (a stejně tak svého spolupracovníka Timotea a jiné) jako „služebníka“ [diákonos]. (Ef. 3:7; Kol. 1:23) Tím nechtěl říci, že patří ke skupině „služebních pomocníků“ — diákonů nějakého sboru, ale myslel tím, že mu bylo uloženo, aby sloužil celému křesťanskému sboru. O tomto sboru řekl: „Stal jsem se služebníkem [diákonos] tohoto sboru podle správcovství od Boha, . . . abych plně kázal Boží slovo.“ — Kol. 1:24–26.

22, 23. a) Jak někdo dokáže, že je pravým služebníkem druhého? b) Jak dokázal apoštol Pavel, že je poctivým služebníkem Boha a Krista?

²² Být služebníkem může znamenat, že bereme na sebe pokorně těžkosti a nepříjemnosti. Ochota činit to dokazuje, zda je někdo pravým služebníkem. Protože určití lidé chtěli Pavla snížit v očích druhých, přinesl důkaz, že je jak poctivým služebníkem Krista, tak i poctivým služebníkem Boha. Napsal křesťanům v Korintě, kde byli někteří jeho utrhači: „Ve všem se doporučujeme jako Boží služebníci [diákonos]: vytrvalostí v mnohém, v souženích, v případech nouze, v těžkostech, bitím, vězením, v nepokojích, námahami, bezesnými nocemi, v dobách bez pokrmu.“ — 2. Kor. 6:4, 5.

²³ Pokud šlo o ty, kteří jej nebrali vážně, položil otázku: „Jsou služebníci Kristovi?“ Pak pokračoval: „Já jsem jím ještě znamenitějším způsobem: V námahách hojnější, ve vězeních hojnější, v bití až nadmíru, v nebezpečích smrti často. Od Židů jsem dostal pětkrát čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem zažil ztroskotání lodi, noc a den jsem strávil v hlubině, často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečích od národů, v nebezpečích ve městě, v nebezpečích v pustině, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry, v práci a námaze, často v bezesných nocích, hladový a žíznivý, často bez potravy, v chladu a nahotě.“ — 2. Kor. 11:23–27.

24. Jak nám tím apoštol pomáhá, abychom mohli správně posoudit, jsme-li pravými Božími služebníky?

²⁴ Jaký je to důkaz pravé úslužnosti! Není v tom ani stopy po vychloubání pro nějaké osobní činy, jako je třeba zakládání honosných staveb, ani slovo o velkých zástupech, které se sešly, aby jej slyšely mluvit, a nic ze samochvály pro podivuhodný vzrůst, kterého bylo dosaženo rozšiřováním dobrého poselství. Naopak, byla to zpráva o pokorném sloužení služebníka, který je ochoten bez zbytečného povyku vyjít i za noci i mlhy, vzdorovat bouři a vzít na sebe nepříjemnost, aby splnil příkaz svého pána. Na tyto věci bychom měli myslet, když chceme posoudit, jsme-li praví Boží služebníci. Dále můžeme myslet na to, že Pavel obracel pozornost také na své doporučující dopisy: na křesťanské učedníky, které vychoval a kteří byli důkazem jeho ochoty sloužit. — 2. Kor. 3:1–3.

25. Jak vyjádřil Pavel pokoru ve svém dopise Korintským, u nichž namáhavě pracoval?

²⁵ Pavel se nikdy neprovinil domýšlivostí. Neočekával, že druzí k němu budou vzhlížet plni uctivosti a budou v něm vidět svého nejvyššího představeného. Korinťanům, mezi nimiž po jeden a půl roku namáhavě pracoval, napsal o sobě a o jednom ze svých spolupracovníků: „Co je tedy Apollo? Ano, co je Pavel? Služebníci [diákonos], skrze které jste uvěřili tak, jak Pán každému udělil. Já jsem sázel, Apollo zaléval, ale Pán neustále dával vzrůst, takže ani ten, kdo sází, není nic, ani ten, kdo zalévá, ale Bůh, který dává vzrůst. . . my jsme Boží spolupracovníci. Vy jste Božím polem k obdělávání, Boží stavbou.“ — 1. Kor. 3:5–9.

26. Jak můžeme toužit po velikosti, aniž jsme ctižádostiví a pyšní?

²⁶ Tento druh velikosti, která nespočívá v tom, aby měla úctu, vážnost nebo moc, nýbrž aby pokorně sloužila, je jistě usilováníhodným cílem. Kdo se snaží dosáhnout tohoto cíle, dokazuje, že není ctižádostivý, pyšný nebo sobecký, ale že miluje Boha a svého bližního. Kéž všichni toužíme po této velikosti, abychom vzdávali čest Jehovovi, který stanovil toto měřítko, i jeho Synu, který nám v tom ohledu dal nejlepší příklad. Naše snaha po křesťanské „velikosti“ bude velmi užitečná nejen nám, ale i druhým. Povede to k tomu, že Boží svatý duch bude v bohaté míře působit. Tím bude mezi námi podporována jednota a soulad, jak uvidíme z následujícího článku.

[Poznámky pod čarou]