Nepřipusť, aby tvá víra ztroskotala následkem sklíčenosti nebo působením lidí
„[Veď dále] znamenitý boj tím, že zachováš víru a dobré svědomí, jež někteří odvrhli, a zakusili ztroskotání své víry.“ — 1. Timoteovi 1:18, 19.
1. Proč se křesťané podobají lodím na otevřeném moři?
KŘESŤANÉ jsou v tomto nespravedlivém světě lidí jako lodě na otevřeném moři, které jsou stále vystaveny nebezpečí. Bouře, které vzdouvají moře, mohou loď rozbít. Útesy a ledovce mohou v lodní stěně prorazit velké otvory a loď se může rychle potopit. Při špatné viditelnosti, při nedostatku pohonné síly nebo při špatném řízení může dojít ke srážce s jinými loďmi nebo loď může najet na mělčinu. Stejně mohou křesťané ztroskotat ve své víře, nejsou-li stále na stráži před nebezpečími ze strany tohoto světa. Miliony lidí ve světě, kteří neznají Boha, jsou jako rozbouřené moře a křesťané do jisté míry plují v tomto lidském moři. (Iz. 57:20, 21) Ježíš věděl, že jeho učedníci budou muset zůstat ještě nějaký čas ve světě; neměli však být částí světa. (Jan 17:11, 14–16) Jsou v podobné situaci jako loď na otevřeném moři. Voda je pro loď nebezpečná teprve tehdy, může-li do ní vniknout. Potom však je nejvyšší čas k vyhlášení poplachu.
2. Ačkoli křesťané mohou být ve světě, který je přirovnán k moři, jaké nebezpečí přece existuje vzhledem k názorům a zvykům ve světě?
2 Křesťané musí proto stále dávat pozor, aby do křesťanského sboru nepronikly zvyky a názory obvyklé v dnešním systému nebo aby nezničily víru jednotlivců. Dvě nebezpečí, před nimiž se musí křesťané chránit, jsou: sklíčenost a možnost, že by nás lidé odvrátili od víry. To je námět, jímž se budeme zabývat v tomto článku.
BOJOVAT PROTI SKLÍČENOSTI
3, 4. a) Jak satan použil skličujících okolností, aby si zotročil lidstvo? b) Co často bývá příčinou sklíčenosti?
3 Převážná většina lidí je sklíčena. Poznáváme to na mnoha smutných obličejích, které vidíme. Satan používal po celá staletí skličujících okolností, aby z lidí učinil otroky pro sebe a pro svůj systém, a má zvláštní radost, jestliže vidí, že křesťané následkem sklíčenosti poleví ve svém rozhodnutí sloužit Jehovovi, nebo se od něho odvrátí. Křesťané proto musí stále dávat pozor, aby je vlny sklíčenosti nepotopily.
4 Sklíčenost může vzniknout z nejrůznějších okolností. Jednou z nejčastějších příčin je nemoc. Jestliže se člověk necítí dobře a obzvláště trvá-li tento stav déle, pak má člověk zcela přirozeně sklon zůstávat v soukromí a litovat se. Nemáme již sílu nebo podnět, abychom dělali to, co bychom dělali rádi. Nebo bojujeme proti určité slabosti a pokoušíme se přemoci nějakou rušivou tělesnou nedokonalost. Chronická nemoc v rodině nebo úmrtí v rodině působí zármutek a starost. Je-li někdo jediným křesťanem v rodině, odporuje mu snad vlastní manželský druh nebo se mu vysmívají jeho děti. Na mnoha místech ve světě panují špatné životní podmínky a chudoba, zločinnost a strach jsou často příčinou sklíčenosti.
5. Co je nejdůležitější, chceme-li úspěšně bojovat proti sklíčenosti?
5 Chtějí-li křesťané účinně bojovat proti sklíčenosti, je nezbytně nutné, aby se ve své mysli zabývali svým vztahem k Jehovovi a aby měli neochvějnou důvěru, že v dobách nouze on vždy potěší svůj lid a pomůže mu. Ačkoli připouští, aby ryzost jeho služebníků byla někdy zkoušena v různých zkouškách, pomůže těm, kteří tyto zkoušky snesou, a v náležitý čas jim poskytne ulehčení a osvobodí je. (Jak. 1:5–8) David, který musel čelit mnoha situacím, které byly zkouškou, pod inspirací napsal k našemu povzbuzení: „Buďte stateční a ať je vaše srdce silné, vy všichni, kteří očekáváte na Jehovu.“ — Žalm 31:24; 31:25, KB.
6. Proč mohou křesťané snášet nemoci nebo vyhlídku na smrt, aniž podlehnou sklíčenosti?
6 Bezpečná naděje na vzkříšení odnímá osten nemocem a strachu ze smrti. Osvěžujeme-li svou mysl Jehovovými velkolepými sliby, náš duch se oživí a dostaneme útěchu a radost, kterou může poskytnout jedině Jehova. „Proto se nevzdáváme, ale i když člověk, jímž jsme zevně, chřadne, člověk, jímž jsme uvnitř, je jistě den za dnem obnovován. Nebo ačkoli soužení trvá okamžik a je lehké, dobývá nám slávu, jež více a více převažuje a je věčná; zatím upíráme oči ne na to, co je vidět, ale na to, co není vidět, neboť to, co je vidět, je dočasné, ale to, co není vidět, je věčné.“ — 2. Kor. 4:16–18.
7. Co nám pomáhá jako kotva, abychom byli pevní v dnešní době i v nadcházejícím bouřlivém čase?
7 O spolehlivých Božích slibech napsal Pavel hebrejským křesťanům: „Tuto naději máme jako kotvu pro duši, jistou a pevnou, a ta vstupuje dovnitř za oponu [to znamená do nebe], kam vstoupil za nás předchůdce, Ježíš.“ (Žid. 6:19, 20) Dobře založená, kotvě podobná naděje v Jehovu a ve spolehlivá požehnání jeho nového systému poskytuje křesťanům oporu a útěchu přesto, že mají v těle soužení a prožívají bouřlivé světové poměry. „Bůh je pro nás útočiště a síla, pomoc, kterou lze snadno najít v tísni. Proto se nebudeme bát, i když země podstoupí změnu a hory se budou potácet do srdce širého moře, i když se jeho vody vzdouvají a překypují, i když se hory chvějí při jeho burácení.“ — Žalm 46:1–3; 46:2–4, KB.
8. Proč bychom neměli být sklíčeni, nemůžeme-li pro svůj zdravotní stav činit ve službě Jehovovi tolik, kolik bychom chtěli?
8 Jestliže ti nemoc nebo jiné okolnosti brání činit všechno to, co bys rád činil v Jehovově službě, stále ještě se můžeš radovat z toho, co můžeš konat. Pamatuj přitom na povzbuzující a utěšující slova apoštola Pavla: „Bůh . . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ (Žid. 6:10) Nezapomeň, že člověk, který svou ryzostí a vytrvalostí poskytuje dobrý příklad, je pro druhé povzbuzením, i když jej nějaká nemoc nutí, aby poněkud zpomalil tempo. — Srovnej 2. Korintským 12:7–10.
9. Proč je modlitba a společnost s jinými křesťany důležitou pomocí v boji proti sklíčenosti?
9 Chtějí-li křesťané zůstat silní ve víře a bojovat proti sklíčenosti a pocitům strachu, musí se ve svém životě řídit Božím slovem a stále zkoumat svůj postoj, aby poznali, v čem mají podniknout nějakou změnu. Musí zůstat v úzkém spojení se svým nebeským Otcem. „Nemějte o nic úzkostlivou starost, ale ve všem ať jsou vaše žádosti oznamovány Bohu modlitbou a pokornou prosbou spolu s díkůvzdáním; a Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, bude střežit vaše srdce a síly vaší mysli skrze Krista Ježíše.“ (Fil. 4:6, 7) Společenství s ostatními křesťany je také důležité. Pavel napsal křesťanům v Římě: „Toužím vidět vás, abych vám předal nějaký duchovní dar, abyste byli upevněni; nebo spíše aby došlo k vzájemné výměně povzbuzení mezi vámi, každý z víry druhého, jak z vaší, tak i z mé.“ — Řím. 1:11, 12.
10. Co bys mohl dělat, máš-li dojem, že nemáš dostatek křesťanské společnosti?
10 Toužíš-li po společenství a cítíš-li, že jsi poněkud opomíjen, snaž se o laskavější způsob jednání. Snad ti to pomůže k lepšímu spojení s jinými a vytvoříš si k nim dobrý vztah. Křesťané jsou povinni jednat přátelsky se všemi a zvláště činit dobro těm, „kteří jsou nám příbuzní ve víře“. Jestliže to činíme a jednáme přátelsky, povzbudivým způsobem a pozitivně, budou se s námi druzí rádi stýkat. (Gal. 6:10) Kdo lituje sám sebe, může sice vzbudit soucit u druhých, ale ne vždy jejich skutečnou úctu.
11. Proč je dobré pro nás samotné, hledáme-li příležitosti, abychom pomáhali jiným?
11 Polož si také otázku, co můžeš učinit, abys druhým pomohl, a nemysli stále jen sám na sebe. Ve Skutcích apoštolů 20:35 upozornil Pavel na zásadu, kterou vyjádřil Ježíš: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ Jestliže se vydáváme ve prospěch druhých, můžeme být daleko šťastnější. „Proto se, moji milovaní bratři, staňte pevnými, nepohnutelnými, a vždy mějte mnoho práce v Pánově díle, neboť víte, že vaše namáhavá práce ve spojitosti s Pánem není marná.“ (1. Kor. 15:58) Petr radí: „Především mějte hlubokou lásku k sobě navzájem, protože láska přikrývá množství hříchů. Buďte pohostinní k sobě navzájem bez reptání. Podle toho, jak kdo obdržel dar, používejte jej tak, abyste si navzájem sloužili jako znamenití správci Boží nezasloužené laskavosti, která je vyjádřena rozmanitým způsobem.“ (1. Petra 4:8–10) Sami se můžeme stát šťastnějšími, využijeme-li všech příležitostí, abychom povzbudili druhé. — Luk. 6:38.
12. Jak nám mohou zkušenosti našich bratrů a sester pomoci překonávat sklíčenost?
12 Duchovní rozkvět Jehovovy organizace poskytuje křesťanům povzbuzení. Jestliže čteme nebo posloucháme zkušenosti našich bratrů z celého světa, poznáváme, jak Jehova žehná svému lidu, neboť mu poskytuje sílu, kterou tento lid potřebuje, aby byl vyzbrojen proti pronásledování, těžkostem a sklíčenosti. „Šťastný je národ, jehož Bohem je Jehova; lid, který si vyvolil jako své dědictví.“ (Žalm 33:12) Na svých cestách vypravovali Pavel a Barnabáš druhým „podrobně . . . o obrácení lidí z národů a působili všem bratrům velkou radost“. (Sk. 15:3) Nezapomeň vyprávět druhým zkušenosti, které máš v Jehovově službě, a ptej se také na jejich zkušenosti nebo věnuj čas a přečti si o zkušenostech druhých. — Žalm 122:1–9.
13. Jaká opatření učinil Jehova, aby jeho lid mohl být dobré mysli i za skličujících okolností?
13 Jestliže tedy nechceme, aby sklíčenost vedla ke ztroskotání naší víry, musíme se vzájemně povzbuzovat. „Proto se nadále navzájem potěšujte a vzájemně se budujte, právě tak, jak to ve skutečnosti činíte. Naproti tomu vás, bratři, napomínáme: Varujte nepořádné, utěšujícím způsobem mluvte ke sklíčeným duším, podporujte slabé, buďte shovívaví ke všem.“ (1. Tess. 5:11, 14) Ačkoli jsou kolem nás neklidné poměry, které mohou způsobit, že bychom ztroskotali ve víře, můžeme s důvěrou vzhlížet k Jehovovi a očekávat, že nám pomůže, abychom vyvázli z bouře a nepadli za oběť sklíčenosti. „On je vyvádí z jejich nesnází. Působí, aby bouře ustala, takže mořské vlny zůstanou klidné. A oni se radují, protože se vlny zklidňují, a On je vede k přístavu jejich potěšení. Ať lidé vzdávají díky Jehovovi za jeho milující laskavost a za jeho podivuhodné skutky vůči lidským synům.“ — Žalm 107:28–31.
LIDÉ MOHOU ZNIČIT VÍRU
14. Jak mohou lidé způsobit, že někdo ztroskotá ve víře?
14 Křesťané jsou také v nebezpečí, že by mohli dojít k takovému rozporu s jinými křesťany, že by ztroskotala jejich víra. Bible kromě toho varovně ukazuje, že někteří členové křesťanského sboru odpadnou od víry a budou se snažit přimět jiné, aby je následovali. Křesťané ovšem důvěřují svým osvědčeným a věrným bratrům a sestrám a váží si vedení a příkladu svých věrných pastýřů, ale nesmějí připustit, aby „ztroskotali ve víře“ tím, co dělají druzí. Proto Boží služebníci musí dát pozor, aby se ve svém způsobu života nedali nevhodně ovlivňovat lidmi. — 1. Tim. 1:18, 19.
15. Jak Juda popisuje některé osoby, které by mohly ohrožovat sbor, dokud nejsou vyloučeny?
15 Juda mluví o lidech, kteří se vetřeli do křesťanského sboru a snažili se ‚nezaslouženou laskavost našeho Boha obracet v omluvu pro volné chování‘, a popisuje je jako „skály skryté pod vodou“. „Jsou to reptalové, stěžující si na svůj životní úděl, kteří postupují podle svých vlastních žádostí, a jejich ústa mluví nabubřelosti, zatímco pro svůj vlastní prospěch obdivují osobnosti.“ (Juda 3, 4, 12, 16; srovnej 2. Petra, kapitolu 2.) Když jsou takoví lidé odhaleni, jsou vyloučeni; je jim odňata pospolitost, protože si nezaslouží být ve sboru. Jestliže však někdo zavrhne pravdu Božího slova, neustále si na něco naříká a zároveň se pokouší zakrýt své odpadnutí a svést jiné tím, že obdivuje osobnosti, měli bychom se kvůli němu vzdát pravdy a jít za ním do zkázy? Jak by to bylo pošetilé! Dej pozor, abys neztroskotal ve víře tím, že bys narazil na tyto „skály skryté pod vodou“!
16. a) Jaký postoj bychom měli mít, jestliže nám některý starší pomáhá, abychom správně uplatňovali Boží slovo? b) Jaký rozdílný postoj projevili někteří z Ježíšových učedníků?
16 Ale jak je tomu, jestliže se nám pastýři a učitelé ve sboru snaží pomáhat, abychom činili pokroky v pravdě Božího slova? Urazíme se pro to? Mnohým, kteří se stali Ježíšovými učedníky, se některé z jeho nauk líbily a byli nadšeni, když zázrakem dostali potravu nebo byli uzdraveni. Když jim však Ježíš řekl, že by museli ‚jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev‘, pocítili k tomu mnozí odpor, a „proto mnozí z jeho učedníků odešli za svými původními záležitostmi a přestali s ním chodit“. Nezůstali s ním, aby si dali vysvětlit toto důležité učení. — Jan 6:48–69.
17, 18. a) Jak apoštolové projevili správný postoj ve spojení s naukou, které bylo obtížné porozumět? b) Proč nevěra Jidáše Iškariotského nebyla pro ostatní apoštoly důvodem, aby zakolísali ve víře? Čemu se z toho můžeme naučit?
17 Když organizace Jehovova „věrného a rozumného otroka“ zprostředkuje nové porozumění o Božím slovu, může nám někdy připadat obtížné, abychom plně porozuměli tomu, co bylo uveřejněno. Co bychom pak měli dělat? Měli bychom začít kritizovat a dojít snad k závěru, že tento výklad je jen názor některých mužů v ústředí? Nebo projevíme stejný postoj jako apoštolové, kteří potom, co se mnozí učedníci od Ježíše odvrátili, sami na jeho otázku odpověděli slovy: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života; a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Boží Svatý.“
18 Apoštolové srovnávali Ježíšovo učení a jeho způsob života s Hebrejskými písmy, a proto byli přesvědčeni, že je skutečně Mesiášem, a neodvrátili se od něho jen proto, že zavedl novou nauku, které v tu chvíli bylo obtížné porozumět. Jeden z nich se však později odvrátil: Jidáš Iškariotský. Lakota zkazila jeho mysl i srdce. Byla však nevěrou jednoho z vybraných apoštolů zničena víra ostatních jedenácti? To se nestalo, ačkoli při Ježíšově zatčení a při jeho smrti na mučednickém kůlu byla jejich víra poněkud otřesena. Duchovně se opět uzdravili a Jehova je o letnicích roku 33 n. l. posílil svým svatým duchem.
19. a) Které důležité skutečnosti bychom si měli být stále vědomi vzhledem k vedení křesťanského sboru? b) Jakou odpovědnost mají starší a co bychom neměli připustit?
19 Nikdy nesmíme zapomenout, že stejně jako apoštolové následujeme Ježíše Krista, a ne nějakého člověka nebo nějakou skupinu lidí. Nedokonalí lidé jsou sice používáni k tomu, aby nám pomáhali, počínaje vedoucím sborem až po starší v našem sboru, ale jejich závažnou odpovědností je, aby učili v souladu s Božím slovem. Musí napodobovat apoštola Pavla, který řekl starším v Efezu: „Přitom jsem se nezdržel, abych vám neřekl všechno, co bylo užitečné, a abych vás neučil veřejně a dům od domu.“ (Sk. 20:20) Timoteovi jako staršímu slavnostně přikázal, aby ‚kázal Boží slovo‘, když bude posilovat víru bratrů a připravovat sbor na dobu, kdy někteří „nebudou snášet zdravé učení, ale budou si shromažďovat učitele ve shodě se svými vlastními žádostmi, aby lahodili jejich uším“. (2. Tim. 4:1–4) Co je nám milejší? Chtěli bychom, aby někdo lahodil našim uším a říkal nám, že všechno, co děláme, je v pořádku, i když to vůbec není pravda? Nebo bychom chtěli, aby nám někdo laskavě, ale otevřeně řekl pravdu a pomohl nám jednat tak, jak se to líbí Bohu? (Ef. 4:11–15) Nepřipusť, aby se někdo postavil mezi tebe a tvého nebeského Otce, Jehovu, a Ježíše Krista, hlavu křesťanského sboru!
VYCHÁZET SPOLU NAVZÁJEM V LÁSCE
20, 21. a) Které okolnosti vyžadují, abychom byli k sobě navzájem trpěliví a snášenliví? b) Jakou radu dal Pavel v Kolossenským 3:13, 14 o tom, jak může být ve sboru zachován pokoj a pouto lásky?
20 Všichni jsme se narodili v hříchu a nedokonalosti, a poznáváme-li pravdu Božího slova, musíme odkládat rysy své staré osobnosti a pilně pracovat na tom, abychom oblékli osobnost novou. (Ef. 4:23, 24) Jehova nás bude dále utvářet, pokud se budeme podřizovat jeho vůli. Ale některé nežádoucí charakterové rysy jsou snad velmi zakořeněny a budeme mít možná v této věci práci ještě mnoho let po kroku oddanosti Bohu a po křtu. Proto bychom měli být navzájem snášenliví. Rozdílné osobnosti nejsou bezpodmínečně příznakem slabostí, ale zrcadlí se v nich pouze rozmanitost, kterou Jehova dal lidem.
21 Láska a snášenlivost nám pomohou, abychom nebyli příliš citliví. Některý bratr má možná nějaké problémy, a proto někdy kolem tebe projde beze slova nebo se někdy vyjádří trochu drsně. Nebo někdo má možná nějaký zvyk nebo charakterový rys, který je pro druhé obtížný. Ale ať je tomu jakkoli, Bible radí: „Dále se navzájem snášejte a ochotně si vzájemně odpouštějte, má-li někdo vůči druhému důvod ke stížnosti. Stejně jako Jehova ochotně odpustil vám, tak čiňte i vy. Kromě toho všeho se však oblékněte láskou, neboť ta je dokonalým poutem jednoty.“ — Kol. 3:13, 14.
22. a) Co by se mohlo stát, kdybychom se rozčilovali nad nedokonalostmi některého bratra? b) Co musíme nutně činit, jestliže chceme, aby nám Bůh odpouštěl naše přestupky?
22 Proto nepřipusť, abys ztroskotal ve víře kvůli lidem. Vyber si takový směr, abys zabránil střetnutí se svým bratrem. Ďábel by se velmi radoval, kdyby tě přiměl k tomu, aby ses tak rozčiloval nad nedokonalostmi některého bratra, že bys zanedbával shromáždění nebo přestal kázat dobré poselství o království. Chtěl bys udělat odpůrci takovou radost jen proto, že se hněváš nebo jsi pyšný? Znamená pro tebe tvůj vztah k Jehovovi tak málo, že mu přestaneš sloužit nebo v tom polevíš jen proto, že se některý bratr dopustil něčeho nesprávného? Kdyby Jehova nyní od tvého bratra vyžadoval dokonalost, vyžadoval by ji také od tebe. Jestliže chceš, aby ti Bůh odpustil tvé přestupky, musíš být také ochoten odpouštět přestupky svým bratrům. Ježíš řekl, že naše hříchy budou odpuštěny teprve tehdy, budeme-li ochotni odpouštět druhým jejich hříchy. — Mat. 6:12, 14, 15.
DEJ POZOR, ABYS NEURAZIL JINÉ
23, 24. a) Proč je možno jazyk vhodně přirovnat k lodnímu kormidlu? b) Jakou radu dává Bible o tom, že máme mluvit pravdu a budující věci?
23 Jazyk, není-li správně ovládán, může způsobit mnoho škody. Jakub to znázorňuje slovy: „Hle, i čluny, ačkoli jsou velké a jsou hnány drsnými větry, jsou řízeny velmi malým kormidlem tím směrem, kam si přeje kormidelník. Tak je i jazyk maličký úd, a přece se velmi honosí. Hle, jak maličko ohně je třeba k zapálení velkého lesa. Z týchž úst vychází požehnání i proklínání. Není správné, moji bratři, aby se tak dále dělo. Pramen přece nepůsobí, aby z téhož otvoru tryskalo sladké i hořké.“ — Jak. 3:4, 5, 10, 11.
24 Máš-li sklon k výbuchům hněvu nebo ke škodlivému tlachání či pomlouvání, pak si vzpomeň, že kapitán ovládá směr lodi kormidlem. Jestliže nepřipustíme, aby v našem srdci vyvstala nějaká špatná myšlenka o našich bratrech, pak nás nic nepřiměje, abychom svým jazykem mluvili škodlivá slova. „Proto nyní, když jste odložili faleš, mluvte každý z vás pravdu se svým bližním.“ „Ať z vašich úst nevychází žádná zkažená řeč, ale každá řeč, která je dobrá k budování podle potřeby, aby vštípila posluchačům to, co je prospěšné.“ — Efez. 4:25, 29.
25. Jaká rada je nám dána o řešení osobních názorových rozporů?
25 Názorové rozpory rychle odstraňuj. Nezávažné věci je možno často přehlížet a nemusíme z nich činit spornou otázku. Jestliže však nějaký problém trvá, pak jdi k bratru, který tě urazil, a soukromě, v lásce a laskavě si s ním o věci promluv. Kdyby k tobě přišel nějaký bratr, protože má důvod ke stížnosti, pak pěstuj sebeovládání a nejprve jej vyslechni, aby ses dověděl, co má proti tobě, a nesnaž se ihned se obhajovat nebo vznášet nějaká obvinění proti němu. — Ef. 4:26, 32.
26. Jaké ujištění máme v Božím slovu o tom, že budeme moci úspěšně ukončit svou cestu nadcházející bouřlivou dobou až do Jehovova nového světa?
26 Boží odpůrce, satan ďábel, ví, že má krátký čas, a proto působí, že se lidské moře denně více vzdouvá. (Dan. 7:2, 3; Zjev. 13:1) Tento Boží velký odpůrce by si přál, abychom ztroskotali ve své víře. Proto se pokouší potopit naši loď víry sklíčeností nebo tím, že bychom se s někým střetli. Jestliže však udržujeme svou víru „schopnou plavby po moři“ a dáváme bedlivě pozor, abychom se řídili spolehlivým Božím slovem, pak budeme díky Jehovově neselhávající pomoci a jeho nezasloužené laskavosti pokračovat ve své cestě bouřlivou dobou a „velkým soužením“ až do Jehovova nového systému věcí, kde ‚moře již nebude‘. (Zjev. 21:1) Jak budeme potom Jehovovi vděčni za to, že jsme neztroskotali ve své víře nějakými svody nebo těžkostmi, protože bychom tak přišli o nádherná požehnání, z nichž se budou věčně těšit ti, kteří milují Boha s naprostou oddaností! „My pak nejsme takoví, kteří ustupují ke zničení, ale takoví, kteří mají víru k zachování duše na živu.“ — Žid. 10:39.