Proč je tolik „křesťanských“ sekt?
SNAD ses již někdy zeptal, proč existuje tolik náboženských společností, které tvrdí, že se opírají o Bibli, když přece Bible je pouze jedna. Někteří lidé se snaží odpovědět na tuto otázku prohlášením: „Všechny cesty vedou k témuž cíli.“
Tento výrok však v životě neplatí. Všechny cesty nevedou k témuž místu, obzvláště tehdy ne, jestliže se přetínají v pravém úhlu, nebo jsou-li to dokonce jednosměrné cesty v opačném směru.
Kdo blíže zkoumá církve křesťanstva, povšimne si, že „cesty“ různých sekt se buď protínají v pravém úhlu, nebo že směřují přímo proti sobě. Skutečně, rozdíly jsou často tak veliké, že spory o nauky nebo projevy víry vedly i k bojům a větším válkám. Stoupenci těchto sekt rozhodně nejsou jedním stádem, jestliže proti sobě navzájem bojují a zabíjejí se, a rozhodně si nepomáhají k záchraně.
V RANÉM KŘESŤANSTVÍ BYLA ZACHOVÁVÁNA JEDNOTA
Dějiny křesťanského sboru v prvním století nejsou však dějinami rozmanitých sekt, které by spolu zápasily o členy nebo o nadvládu. Apoštolové neřekli, že by lidé mohli věřit v cokoli, co by se jim líbilo, že by mohli jít „cestou“, kterou by si sami určili, nebo že by mohli následovat vynikající muže podle své vlastni libosti a přitom stále zůstat Božím pravým sborem. Křesťané měli být v jednotě a míru s Bohem a s jeho Synem Ježíšem Kristem, a také mezi sebou navzájem. (2. Kor. 13:11) Pavel ve svém dopise křesťanskému sboru opravoval nesprávný názor, který tam vedl k sektářství. Napsal:
„Nyní vás napomínám, bratři, skrze jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili souhlasně a aby mezi vámi nebyly rozkoly, ale abyste byli pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem. Bylo mi totiž o vás, moji bratři, odhaleno prostřednictvím členů domácnosti Chloe, že jsou mezi vámi neshody. Mám na mysli to, že každý z vás říká: ‚Já patřím Pavlovi‘, ‚ale já Apollovi‘, ‚ale já Kéfasovi‘, ‚ale já Kristu‘. Je Kristus rozdělen? Pavel přece nebyl za vás přibit na kůl. Nebo jste byli pokřtěni ve jménu Pavlově?“ — 1. Kor. 1:10–13; srovnej Filip. 1:27.
Ale jak se nakonec stalo, že se stoupenci křesťanství rozdělili v sekty a v různá náboženská vyznání? Získáme Boží schválení, jestliže se prostě připojíme k některé z těchto sekt? Ukazuje nám Bible, jak povstaly tyto sekty a jaký bude jejich úděl?
VZPOURA
Odpověď na tyto otázky najdeme ve spisech apoštolů. Z Bible jasně vyplývá, že se již ve dnech apoštolů objevoval sektářský duch, ale apoštolové pevně lpěli na zásadách, kterým učil Kristus, a svou duchovní silou potlačovali tyto snahy o rozkol. Dávali pozor, aby sbory zůstaly pevné a soudržné. Často však varovali před rozkolem, který přijde před odpadnutím. Pavel na to upozorňoval ve svém dopise sboru v Tessalonice. V tomto sboru panoval mylný názor, že „den Jehovův“ — den, kdy Jehova zničí tento světový systém věcí — je v bezprostřední blízkosti. Tito křesťané se domnívali, že budou vysvobozeni z pronásledování, které je tehdy postihlo a že již velmi brzy obdrží nebeskou odměnu.
Apoštol Pavel jim proto napsal: „Ať vás nikdo nijak nesvede, neboť [onen „den Jehovův“] nepřijde, dokud nejprve nenastane odpadnutí a nebude zjeven člověk bezzákonnosti, syn zkázy.“ — 2. Tess. 2:3.
Co je „odpadnutí“? Znamená to pouze, že se někdo stane lhostejným vůči křesťanské víře, která pro něj ztratí význam? Nikoli, slovo „odpadnutí“ znamená daleko více. Řecké slovo použité na tomto místě znamená také „odstoupení“, „oddělení“, „vzdálenost“.a Moffatův překlad slovesného tvaru v 1. Timoteovi 4:1 zní: „Někteří lidé se vzbouří proti víře.“
Podle překladu římsko-katolické Jeruzalémské bible řekl apoštol Pavel na výše uvedeném místě (2. Tess. 2:3), že „den Jehovův“ „nemůže nastat, dokud nenastane velká vzpoura a dokud se neobjeví buřič, ztracený“. Revidovaný standardní překlad zní: „Neboť ten den nepřijde, dokud nejprve nepřijde vzpoura.“ Moffatův překlad a také Nová anglická bible používají v tomto textu také výraz „vzpoura“.
VZPOURA PROTI KOMU?
Proti komu byla zaměřena tato vzpoura? Proti některým jednotlivcům, kteří měli v církvi odpovědné postavení? Lidé, kteří tehdy chtěli podniknout vzpouru, rozhodně uvedli v pochybnost autoritu apoštolů. Vzpoura však byla ve skutečnosti zaměřena proti Bohu. Byla totiž uvedena v pochybnost nejen autorita, ale také nauka, a kromě toho byla zde snaha vnést do Božího sboru nejednotu a rozkol. Jestliže někdo začne projevovat nevěru a začne popírat Jehovovo slovo a jeho uspořádáni, vystupuje proti Bohu. Z popisu, jak se vyvíjela tato vzpoura, jasně vyplývá, že byla zaměřena proti Jehovovi Bohu.
Je ten, který se vzpírá, „člověk bezzákonnosti“, doslovný člověk? Není, neboť ke splnění tohoto proroctví bylo třeba dlouhého času, a tak dlouho nemůže žít žádný člověk. Tomuto vysvětlení odpovídá podání tohoto textu v Americkém překladu, kde je použito výrazu „ztělesnění neposlušnosti“ a „on, který je odsouzen ke zničení“.
Ten, který podniká vzpouru, není označen jako „antikrist“, ačkoli se podle apoštolova popisu v 1. Janově 2:18, 22 projevuje jako antikrist. Popírá autoritu Otce, Jehovy Boha, a z toho vyplývá, že popírá také Krista, Božího Syna a pomazaného krále. Je to tedy ve skutečnosti anti–Bůh, který jedná bezzákonně vůči Bohu. Je nazván „syn zkázy“, což znamená, že je odsouzen ke zkáze, k vyhlazení. K tomu dojde v „Jehovově dni“. Ještě před tímto „dnem“ má však být zcela zjeven. — Srovnej Jana 17:12.
U KOHO ZAČALO ODPADNUTÍ
Kde začalo odpadnutí? Apoštol Pavel to ukázal, když mluvil na své poslední cestě do Jeruzaléma se staršími z Efezu. Varovně jim řekl: „Vím, že po mém odchodu vejdou mezi vás utlačující vlci a nebudou zacházet se stádem jemně, a z vás samých povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvlekli učedníky.“ — Skut. 20:28–30.
Později psal křesťanům apoštol Petr a upozornil je na to, že se mezi lidem [izraelským] „vyskytli . . . také . . . falešní proroci, jako i mezi vámi budou falešní učitelé. Právě ti budou nenápadně zavádět zhoubné sekty a zapřou i majitele, který je koupil . . . Mimo to mnozí půjdou za jejich skutky volného chování a kvůli nim se bude potupně mluvit o cestě pravdy. Také vás budou chtivě vykořisťovat zfalšovanými slovy.“ — 2. Petra 2:1–3.
Pavel také oznámil svému spolupracovníku Timoteovi, že nastane odpadnutí. Důraznými slovy jej povzbuzoval ke správnému chování ve sboru, řekl mu o vysokých požadavcích, jež jsou kladeny na dozorce, o tom, že je nutné důrazně napomínat a kárat ty, kteří jednají nesprávně, a o tom, že je nutno zachovávat čistotu biblického učení. Pavel varoval: „Inspirovaný výrok však rozhodně říká, že v pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry tím, že budou věnovat pozornost klamným inspirovaným výrokům a démonským učením.“ — 1. Tim. 4:1.
Apoštol mluvil ke „starším“ neboli k „dozorcům“, když řekl: „Z vás samých povstanou muži a budou mluvit převrácené věci.“ Z toho je patrné, že odpadnutí mělo nastat u těch, kteří se vydávali za vůdce křesťanského sboru, kteří byli jmenováni neboli dosazeni k tomu, aby „pásli“ Boží sbor. Stanou se „falešnými učiteli“ a budou se snažit odvléci za sebou učedníky (tím, že budou chtít z Kristových učedníků učinit své vlastní učedníky), a tak zavedou zhoubné sekty. Budou to „utlačující vlci“, kteří „nebudou zacházet se stádem jemně“. — Skut. 20:29, 30.
NOVODOBÉ VÝSLEDKY
Můžeme pozorovat novodobé náboženské vůdce křesťanstva a můžeme si přitom položit otázku: Kdo tak jednal a kdo tak jedná ještě dnes? Kdo svými náboženskými naukami zapírá nebeského „majitele, který je koupil“? Kteří náboženští vůdci se provinili „skutky volného chování“ a trpěli takové skutky ve svém stádu, takže se kvůli nim ‚potupně mluví o cestě pravdy‘? Kteří náboženští vůdcové toužili po majetku členů svých církví a ‚chtivě je vykořisťovali zfalšovanými slovy‘?
Duchovní a mravní stav v zemích takzvaného „křesťanstva“ dokazuje, že se to stalo mezi sektárskými náboženskými vůdci. Jejich postoj a jednání se vyznačují chtivostí, pýchou a hmotařstvím, a tak způsobili, že lidé v „pohanských“ zemích nenávidí nejen je a jejich stádo, ale také Boží slovo, Bibli. Za to se musí odpovídat před Bohem.
Vezmeme-li v úvahu tyto skutečnosti, poznáváme, proč je v křesťanstvu tolik sekt. V zájmu svého vlastního bezpečí a blaha musíme o nich poznat pravdu. Pravda o tom, jaké místo zaujímají vůdcové křesťanstva v Božích očích, vyplývá ze slov, jimiž apoštol Pavel popsal „člověka bezzákonnosti“. Zkoumáme-li tento popis, vidíme, jak nebezpečný je filozofický názor, že všechny cesty vedou k témuž cíli. Můžeme poznat, kdo je „člověk bezzákonnosti“ a jaký úděl jej čeká. Proto budou v dalším článku a následujících vydáních Strážné věže rozebírána slova apoštola Pavla ze 2. Tessalonicenským 2:3–12.
[Poznámka pod čarou]
a V biblickém slovníku H. Zellera se pod heslem „Odpadnutí“ mluví o „zamítnutí“ a „odřeknutí se“.