Jak se vzkříšení všech mrtvých v „pekle“ stane požehnáním
Ó kdybys mne schoval v šeolu, abys mne ukryl, dokud se neodvrátí tvůj hněv.“ — Job 14:13.
1, 2. a) Jaké otázky vznikají ve spojení se smělým tvrzením Strážné věže o „pekle“? b) Co se snad zeptají ti, kteří zažijí tuto dobu?
BYLA doba, kdy neexistovalo žádné „peklo“. A přijde doba, kdy již peklo nebude. Na toto smělé tvrzení bychom mohli právem položit otázku: Jak je to možné? Kdo to umožní? Zažijeme to?
2 Jestliže je řečeno, že my zažijeme tuto dobu, mohli bychom se zeptat, zda to přinese požehnání nám a všem obyvatelům země, kteří potom budou žít. Nestane se, že by na zemi po odstranění „pekla“ tak převládli špatní lidé, že by mravní a sociální poměry byly potom ještě horší než dnes? To je hrozná úděsná myšlenka. Jaký užitek by to přineslo Bohu nebo lidem, obzvláště nám, kteří již stejně trpíme v přítomných podmínkách a jsme utiskováni špatnými lidmi? Zdá se, že to jsou obtížné otázky. Existuje však na ně spolehlivá odpověď. Jistě všichni máme zájem o to, abychom se ji dověděli. Potom bychom také věděli, co máme očekávat.
3. Jak překládá Kralická bible, Tyndale a Jeroným řecké slovo, o němž zde mluvíme a jež je uvedeno u Matouše 11:23, a jak líčil Dante ono místo?
3 „Peklo“ je stále uváděno do spojení s náboženstvím. Správnou odpověď na tyto otázky by nám tedy vlastně měla dát Bible, nejstarší náboženská kniha. Skutečně nám dává odpověď. Českého slova „peklo“ se používá již celá staletí. Když například překladatelé Kralické bible překládali do češtiny řeckou část základního textu Bible, přeložili text u Matouše 11:23 (podle vydání z roku 1613) slovy: „A ty, Kafarnaum, kteréž jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla strčeno budeš.“ Také pronásledovaný překladatel Bible, William Tyndale, který dokončil svůj překlad Křesťanských řeckých písem v roce 1525, použil anglického slova „hell“, které se do češtiny překládá jako „peklo“. Když však katolický světec Jeroným (383 n. l.) překládal tento text do latiny, použil slova „infernus“. Proto Dante Alighieri, italský básník čtrnáctého století, nazval první část své slavné básně „Božské komedie“ výrazem „Inferno“. Líčil „inferno“ jako hlubokou jámu, v níž byly postupně se zmenšující kruhy, kde musí odsouzené lidské duše trpět po smrti těla. Měl Dante pravdu?
4. Která nauka je základem představy o „pekle“, kterou duchovenstvo křesťanstva vzbudilo u svých věřících?
4 Duchovní křesťanstva vzbuzují ve svých věřících určitou představu o „pekle“ neboli „infernu“. Tato představa vyvolává hrůzu. Jejich nauka o „pekle“ neboli „infernu“, jež je stará mnoho staletí, spočívá na jejich pojetí lidské duše. Představují si lidskou duši jako něco odděleného a odlišitelného od lidského těla. Zatím co lidské tělo je smrtelné a porušitelné, má být lidská duše nesmrtelná a neporušitelná, má to být něco duchovního a tedy neviditelného, něco, co nemůžeme vnímat svým hmatem.
5. Kam přichází duše po smrti podle názoru těchto duchovních a jaký je rozdíl mezi „peklem“ a nebem?
5 Podle názoru těchto duchovních umírá tedy při smrti člověka pouze tělo, zatím co duše žije dále, ačkoli ji nemůžeme vidět svýma očima. Protože nyní musí opustit tělo, v němž přebývala, musí se odebrat do neviditelného, duchovního světa. Ale kam? Jednoduše vyjádřeno, dobré duše přicházejí do nebe, zlé naproti tomu do pekla. Nebe tedy znázorňuje protiklad pekla, a protože nebe je místem věčného štěstí a věčné blaženosti, musí být peklo místem věčného utrpení neboli věčných muk. Duchovní jej spojují s ohněm a sírou.
6. Učí Bible, že existuje „peklo“, a jak můžeme zjistit, jaké je to místo?
6 Duchovenstvo křesťanstva učilo po staletí tomuto názoru o „pekle“. Tvrdí, že se jejich nauka o „pekle“ opírá o Bibli, a proto se musíme obrátit přímo na Bibli, abychom přesně zjistili, co říká o tomto námětu. Připusťme, že slovo „peklo“ nebo „inferno“ se ve větším počtu vyskytuje v různých biblických překladech a podle těchto překladů Bible skutečně učí, že „peklo“ existuje. Co je však toto „peklo“ podle toho, co vyplývá ze slov pisatelů Bible? Musíme se držet toho, co vyplývá z jejich slov, a nesmíme se řídit tím, co snad o tom měli říci podle mínění jiných lidí. Jestliže překrucujeme slova těchto pisatelů Bible, můžeme klamat sami sebe.
KDY JIŽ EXISTOVALO „PEKLO“
7. Kdy již podle našich vědomostí existovalo toto „peklo“ a jakým slovem bylo původně označeno?
7 Víme, že toto „peklo“ existovalo již v roce 1750 př. n. l., tedy již před více 3 720 lety. V onom roce byl Josef, Jákobův syn, prodán svými závistivými nevlastními bratry do otroctví v Egyptě. Ti později obelhali svého otce Jákoba svými slovy o osudu jeho milovaného syna Josefa. Vyvolali v něm dojem, že Josefa usmrtilo nějaké divoké zvíře. Co potom řekl patriarcha ve svém zármutku? Kde byl jeho syn podle jeho slov? Jákob byl Hebrejec a ze slov Překladu nového světa vyplývá, kterého hebrejského slova Jákob použil, neboť v 1. Mojžíšově 37:35 čteme: „A všichni jeho synové a všechny jeho dcery povstávali, aby jej utěšovali, ale on stále odmítal útěchu a říkal: ‚Neboť sestoupím v zármutku ke svému synu do šeolu.‘“ (Viz též poznámku k tomuto textu v Biblické konkordanci M. Biče a J. B. Součka, díl I., str. 525, 1961.) Když Josefovi nevlastní bratři prosili o několik let později Jákoba, aby směli vzít do Egypta Benjamina, Josefova tělesného bratra, použil Jákob téhož hebrejského slova, když řekl: „Kdyby se mu snad cestou, na kterou se vydáváte, stalo osudné neštěstí, pak byste jistě přivedli mé šediny se zármutkem do šeolu.“ — 1. Mojž. 42:38; dále viz 44:29, 31.
8. a) Kterého výrazu použil Jeroným ve svém latinském překladu těchto Jákobových slov? b) Které slovo je na tomto místě v anglickém překladu Bible Douay a kde tedy byl Josef podle Jákobova názoru?
8 Katolíci by neměli přehlédnout, že jejich svatý Jeroným nepoužil ve svém latinském překladu těchto Jákobových slov hebrejského slova šeol, ale latinského slova „infernus“ a příbuzného slova „inferi“. V katolickém překladu Douay, jehož se používá v územích, kde se mluví anglicky, je na všech čtyřech místech slovo, které znamená „peklo“. To tedy znamená, že hebrejský patriarcha věřil, že jeho milovaný syn Josef je v šeolu, v infernu neboli v „pekle“. Dále to znamená, že si Jákob myslel, že tam jednoho dne bude se svým synem.
9. Proč se vzhledem ke slovům u Malachiáše 1:2, 3 nemáme domnívat, že Jákob věřil, že přijde na místo, které by odpovídalo „peklu“, o němž učilo duchovenstvo v minulých stoletích?
9 Nepřekvapuje nás to? Skutečně se Jákob domníval, že přijde do „pekla“, které by odpovídalo představě „pekla“, jakou duchovenstvo křesťanstva vzbuzovalo v minulých stoletích ve svých věřících? Domníval se, že přijde na místo, kde bude jeho duše mučena v ohni a že z něho nikdy nevyjde, a věřil, že jeho milovaný syn Josef je na takovém místě? Je dnes Jákob se svým synem — více než 3 600 let po své smrti — na takovém místě věčných ohnivých muk? To lze sotva připustit, protože z poslední knihy inspirovaných Hebrejských písem vyplývá, že Bůh, Pán, řekl prostřednictvím svého proroka Malachiáše: „Já jsem miloval Jákoba, a Ezaua [jeho dvojče] jsem nenáviděl.“ — Malachiáš 1:2, 3.
10. Kdy přišel Jákob do „pekla“ a ke komu přišel?
10 Kdy tedy přišel Bohem milovaný patriarcha Jákob do šeolu, do inferna neboli „pekla“? V roce 1711 př. n. l., když zemřel a dosud žijící Josef a jeho bratři nabalzámovali jeho mrtvolu a pohřbili ji v jeskyni Machpela u Hebronu, města v dnešním státu Izrael. V téže jeskyni byl pohřben Jákobův otec Izák a také jeho děd Abraham. Tak se Jákob dostal k Abrahamovi a Izákovi do šeolu, do inferna neboli „pekla“. — 1. Mojž. 49:33 až 50:13.
11. a) Jak nám překlad Martina Luthera a autorizovaný anglický Překlad krále Jakuba pomáhají porozumět, co je toto „peklo“? b) Jak překládají židovští překladatelé hebrejské slovo šeol a jaký je vlastní význam tohoto slova?
11 Bible nás neopravňuje k pojetí, že tito tři hebrejští patriarchové by ještě dnes trpěli v nějakém „pekle“ věčných ohnivých muk. Jiní překladatelé Bible nám pomáhají překonat tuto obtíž v porozumění. Například bývalý katolický kněz Martin Luther překládal slovo šeol jako „jáma“. V následujícím století, v roce 1611 n. l., vyšla potom anglická Bible autorizovaná anglickým králem Jakubem I., v níž je slovo šeol přeloženo jako „hrob“. Hebrejci neboli Židé musejí sami nejlépe vědět, co znamená jejich slovo šeol, a v anglickém překladu Bible, který vydala americká židovská vydavatelská společnost (1917 n. l.), je toto slovo překládáno slovem „hrob“. To platí i pro anglický překlad židovského rabína Izáka Leesera (1853 n. l.). Je však dobré si povšimnout, že šeol neznamená „nějaký hrob“, ale „[ten] hrob“, to znamená všeobecný hrob zemřelých lidí. Jestliže jsme porozuměli této skutečnosti, jestliže tedy víme, co učí Bible o „pekle“, spíše také porozumíme, v jakém stavu se nacházejí mrtví.
12. Jak často se vyskytuje slovo šeol v Hebrejských písmech a kteří muži, o nichž se zde mluví, je používali?
12 Toto slovo „šeol“, jehož v Bibli poprvé používá Jákob, vyskytuje se v 39 knihách inspirovaných Hebrejských písem celkem 65 krát. Použil je také prorok Mojžíš, Job, Samuel, David, Šalomoun, Izaiáš, Jeremiáš (v knihách Královských), Ezechiel, Ozeáš, Amos, Jonáš a Abakuk.
13. Které výrazy používá pro toto slovo revidovaná Lutherova bible a Bible Kralická a co podle slov u Kazatele 9:5, 10 není spojeno s „peklem“?
13 Překladatelé Bible nepřekládali slovo šeol do své řeči jednotně. V revidované Lutherově Bibli je například překládáno 29 krát slovem „mrtví“, 17 krát „říše mrtvých“, 14 krát jako „smrt“, 2 krát „podsvětí“, jednou jako „peklo“, jednou „podzemí“ a jednou „nejspodnější hlubiny“. [Kralická Bible překládá toto slovo výrazy peklo, hrob, jáma, smrt a propast]. Všemi těmito výrazy se překládá jedno hebrejské slovo. Rozhodně nejsou uváděny ve spojení s ohněm, sírou a věčným trápením. Otevřeme-li Bibli českou (katolický překlad J. Hejčla z roku 1935), text Kazatele 9:5, 10, čteme: „Neboť živí vědí (aspoň), že zemrou, mrtví však nic již nevědí . . . Cokoli může učinit ruka tvá, usilovně dělej; nebudeť ani díla, ni rozumnosti, ni moudrosti, ani umění v peklích [latinsky: inferi], kam se ubíráš.“
14. a) Proč mohl Job říci o „pekle“ to, co čteme u Joba 14:13? b) Jak ukázali Jonáš a David, že si toho jsou také vědomi?
14 Proto se nemusíme divit, že patriarcha Job, přestože trpěl hroznými bolestmi, mohl říci: „Kdo mi to dá, abys mne schoval v pekle [latinsky: infernus] a skryl mne, dokud nepřejde tvůj hněv, a abys mi uložil čas, kdy si na mne vzpomeneš?“ (Job 14:13, Allioli) Patriarcha Job věděl, že Bůh pamatuje na ty, kteří jsou na v šeolu, v „pekle“ neboli v infernu. Byl přesvědčen o tom, že si na něho Bůh vzpomene, jestliže vůči němu zachová věrnost a ryzost. Také prorok Jonáš si byl vědom této skutečnosti, neboť když byl v břiše velké ryby, která plula ve Středozemním moři, řekl: „Volal jsem ze svého trápení k Pánu a vyslyšel mne; z břicha pekla [latinsky: inferi] volal jsem a vyslyšel jsi můj hlas.“ (Jonáš 2:3, Allioli) A žalmista David napsal: „Nebo nenecháš duše mé v pekle [latinsky: infernu], aniž dopustíš svatému svému viděti porušení.“ — Žalm 16:10, KB.
KDYŽ JEŠTĚ NEEXISTOVALO „PEKLO“
15. Kdy ještě neexistovalo „peklo“?
15 Nyní jsme uvedli své porozumění o tomto námětu do souladu s Biblí, a proto by byla na místě otázka: „Kdy ještě neexistovalo „peklo“, infernus neboli šeol? Před téměř šesti tisíci lety, kdy Adam a Eva, první lidská dvojice, ještě byli v edenském ráji. O této šťastné době čteme: „Štípil pak byl Jehova Bůh ráj v Eden [rozkošný ráj, Bible česká] na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil.“ Později Bůh stvořil první ženu a dal ji Adamovi jako pomocnici. — 1. Mojž. 2:8–23; 1:26–28, KB.
16. Proč tehdy ještě neexistovalo „peklo“?
16 Tehdy ještě na zemi neexistovalo „peklo“, šeol. Neexistoval žádný hřbitov, který by založil Bůh nebo člověk. Všeobecný hrob lidstva, který existuje dnes, tehdy ještě nebyl. Nic takového nebylo nutné, protože Bůh, Pán, nestvořil člověka proto, aby nakonec přišel do „pekla“ (šeolu) nebo do nebe. Ve své lásce si přál, aby člověk žil věčně v rajských poměrech na zemi. Proto předtím, než stvořil Adamovu ženu Evu, řekl Adamovi: „Se stromu poznání dobrého a zlého ať nejíš! Neboť kterýkoliv den z něho budeš jísti, jistě zemřeš!“ — 1. Mojž. 2:17, Bible česká.
17. a) Co řekl Bůh, když Adama varoval před neposlušností? b) Jak dalece souhlasí slova, jimiž Bůh odsoudil Adama k smrti, se zprávou o stvoření a co se podle toho nemohlo stát, když Adam zemřel?
17 Důležitá skutečnost, kterou nesmíme přehlédnout, je, že Bůh, Pán, neřekl Adamovi, že v den, kdy by jedl ze zakázaného ovoce, přijde do „pekla“, kde bude po celou věčnost při vědomí trápen v ohni. Varovně mu řekl, že zemře smrtí, jestliže nebude poslouchat. Také potom, když Adam jednal podle příkladu své ženy a jedl ze zakázaného ovoce, řekl mu Bůh při oznámení rozsudku smrti slova: „V potu tváře jísti budeš chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat. Ano, prach jsi a v prach se navrátíš.“ (1. Mojž. 3:19, Bible česká) To souhlasí se zprávou o stvoření člověka, která zní: „I učinil Jehova Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“ (1. Mojž. 2:7, KB) Člověk se při svém stvoření stal živou lidskou duší. Jakmile přišla smrt, přestal být živou duší, a tak zde nebyla žádná duše, která by žila dále a která by mohla být při vědomí trápena v ohni a síře po celou věčnost.
18. Čí smrtí a pohřbem začalo existovat „peklo“ podle zprávy v 1. Mojžíšově?
18 Adam žil po svém odsouzení ještě asi 930 let mimo ráj radosti. Po smrti svého druhého syna Ábela žil ještě více než 800 let. Spravedlivého bohabojného Ábela zavraždil Kain, jeho žárlivý starší bratr. Protože před smrti Ábelovou nebylo řečeno nic o tom, že by zemřelo některé z dětí Adama a Evy, začalo „peklo“ (infernus, šeol) existovat při smrti a pohřbu Ábelově. Bůh, Pán, řekl vrahu Kainovi: „Co jsi to učinil? Slyš! Krev tvého bratra volá ke mně z půdy. A nyní jsi zlořečený, jsi vypovězen z půdy, která otevřela svá ústa, aby přijala krev tvého bratra z tvé ruky.“ — 1. Mojž. 4:1–11; 5:1–5.
19. Co říká Bible o Ábelovi, z čehož vyplývá, že přišel do šeolu a že tam na něho mělo být pamatováno?
19 Ábel věřil v Boha. V Židům 11:4 čteme: „Vírou přinesl Ábel Bohu oběť větší ceny než Kain a skrze tuto víru obdržel svědectví, že je spravedlivý, neboť Bůh vydal svědectví ohledně jeho darů, a skrze ni, ačkoli zemřel, ještě mluví.“ (Viz dále 1. Jana 3:12.) Ježíš také označil Ábela jako spravedlivého. (Matouš 23:35) To je důvod, proč si Bůh, Pán, vzpomene na mrtvého Ábela, a proto přišel Ábel, když zemřel a byl pohřben, do šeolu do „pekla“, neboli do inferna. Ještě stále je ve všeobecném hrobě zemřelých lidí. Jeho smrt se lišila od smrti odsouzených hříšníků Adama a Evy. Můžeme si být jisti, že si Bůh ve svém stanoveném čase vzpomene na Ábela stejně jako na patriarchu Joba.
„PEKLO“ V KŘESŤANSKÝCH ŘECKÝCH PÍSMECH
20. Která otázka vzhledem k „peklu“ vzniká ve spojení s Ježíšovým podobenstvím o boháči a Lazarovi a kterého slova použil Lukáš podle Elberfeldské Bible ve své zprávě na tomto místě?
20 Právě jsme se zmínili o Ježíši Kristu, a proto je vhodná otázka: Což neučil sám Ježíš Kristus, že v „pekle“ je doslovný oheň? Povšimněme si, co řekl ve svém podobenství o boháči a žebráku Lazarovi. Ježíš řekl: „Zemřel . . . i boháč a byl pohřben. Když zvedl oči z pekla [latinsky: infernus], kde byl trápen, viděl zdáli Abrahama a Lazara v jeho lůně. I zvolal: ‚. . . jsem velmi trápen v tomto plameni.“ (Luk. 16:22–24, Škrabal) Toto podobenství zapsal křesťanský učedník Lukáš v řečtině, a proto nepoužil hebrejského slova šeol. Z Elberfeldské bible vyplývá, kterého řeckého slova Lukáš použil, neboť je tam napsáno: „Zemřel však také boháč a byl pohřben. A v hádu otevřel oči, když byl v mukách . . .“ Zde je tedy použito řeckého slova hádes. A je v hádu oheň, v němž by mrtví byli trápeni, jak by se tomu mohlo rozumět podle tohoto překladu?
21. Proč zde má řecké slovo hádes stejný význam jako slovo šeol a proč to neodpovídá Homérovi?
21 Než odpovíme na tuto otázku, můžeme se zeptat: Proč má řecké slovo hádes, které je překládáno jako peklo (infernus), stejný význam jako hebrejské slovo šeol? Proč neodpovídá představě o hádu, které se učilo v řecké mytologii? Protože označení hádes bylo po době řeckého básníka Homéra (neboli před rokem 700 př. n. l.) používáno nejen na „místo odloučených duchů“, ale také na „hrob“ a na „smrt“. (Viz Řecko-anglický slovník od Liddela a Scotta, 1. vyd. 1843, sv. I, str. 21, sloupec 2, pod „hades“ odst. II; dále Encyklopedický slovník řeckého a německého jazyka, Menge-Gutling, 13. vydání, 1955.)
22. Co tedy znamená slovo hádes, které překladatelé řecké Septuaginty vkládají do úst Jákobových a též do úst Ježíšových, a co to neznamená?
22 Když proto kolem roku 280 př. n. l. jistí řecky mluvící Židé v Alexandrii v Egyptě začali s překladem inspirovaných Hebrejských písem do obecné řečtiny, který je dnes znám jako Septuaginta, překládali hebrejské slovo šeol slovem hádes. Proto při překládání slov patriarchy Jákoba, jež jsou zaznamenána v 1. Mojž. 37:34, 42:38 a 44:29, 31, vložili mu do úst slovo hádes, jímž mínili „hrob“, a nikoli to, co si pod ním mylně představoval Homér. Také v případech, kdy je slovo hádes vkládáno do úst Ježíše Krista, není tím míněno místo věčného trápení v ohni.
„GEHENNA“
23, 24. a) Se kterým slovem uvedl Ježíš do spojení oheň a co tím bylo označeno v doslovném smyslu? Jaký byl symbolický význam? b) Kterými slovy varoval Ježíš před gehennou podle Matouše 5:22, 29, 30?
23 Místo, které Ježíš Kristus uvedl do spojení s ohněm, nejmenoval slovem hádes, ale gehenna. Toto jméno znamená „údolí Hinnom“. Ve svém doslovném smyslu označuje údolí Hinnom, které leží jižně a jihozápadně od Jeruzaléma. V Ježíšových dnech sloužilo toto údolí jako místo k odkládání odpadu z města a byl tam udržován oheň, k němuž se přidávala síra, aby se spálilo smetí i mrtvoly zločinců, kteří byli považováni za příliš špatné, než aby byli pohřbeni v hádu, ve všeobecném hrobě lidstva. V symbolické řeči, kterou používal Ježíš, znázorňovala gehenna úplné, konečné zničení neboli konečné vyhlazení z existence. Vymýcení! Výraz gehenna se vyskytuje v inspirovaných Řeckých písmech jen 12 krát. Poprvé se s ním setkáváme v Ježíšových slovech, která jsou zapsána u Matouše 5:22, 29, 30. Čteme tam:
24 „Ale já vám říkám, že bude odpovědný soudu každý, kdo setrvává v hněvu na svého bratra; kdo se však obrátí na svého bratra se slovem nevýslovného pohrdání, bude odpovědný nejvyššímu soudu; zatímco ten, kdo řekne: ‚Ty opovrženíhodný blázne!‘, podlehne ohnivé gehenně. Jestliže tě tedy tvé pravé oko přivádí ke klopýtání, vytrhni je a odhoď je od sebe. Neboť je pro tebe prospěšnější, abys pozbyl jeden ze svých údů, než aby bylo celé tvé tělo uvrženo do gehenny. Též jestliže tě tvá pravá ruka přivádí ke klopýtání, usekni ji a odhoď ji od sebe. Neboť je pro tebe prospěšnější, abys pozbyl jeden ze svých údů, než aby celé tvé tělo přišlo do gehenny.“ Viz Marek 9:43–47.
25. Co řekl Ježíš podle Matouše 10:28 o duši, aby znázornil, že gehenna představuje konečné zničení?
25 K znázornění, že gehenna zobrazuje úplné, konečné zničení, řekl Ježíš svým dvanácti apoštolům: „A nestaňte se bázlivými před těmi, kteří zabíjejí tělo, ale nemohou zabít duši, ale spíše mějte bázeň před tím, který může zničit duši i tělo v gehenně.“ (Matouš 10:28) Jestliže to, co je označeno jako „duše“, bude zničeno, jak by to mohlo být po celou věčnost trápeno v ohni a síře? Když ve středověku byli takzvaní kacíři upalováni svými náboženskými pronásledovateli na hranici, netrvalo to věčnost, než jejich tělo shořelo. Oheň neponechá nic naživu.
26. Jak uvedl Jeroným ve svém latinském překladu toto řecké slovo ve všech případech a pro koho bylo určeno toto místo?
26 Výraz gehenna se dále vyskytuje u Matouše 18:9, 23:15, 33, u Lukáše 12:5 a u Jakuba 3:6. Ve všech těchto případech je ve Vulgatě, latinském překladu Jeronýmově, slovo gehenna, nikoli infernus. Všichni, které Bůh určuje ke konečnému zničení (jež je znázorněno gehennou), jsou — jako satan, ďábel, a jeho démonští andělé — nepolepšitelní, nikdy se nestanou spravedlivými. Proto Ježíš ve svém podobenství o ovcích a kozlech řekl těm, které srovnal s kozly: „Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům.“ — Mat. 25:41, Škrabal.
V „PEKLE“ NENÍ VYHLAZENÍ NA VĚKY
27, 28. a) Čí zkušenost ukazuje, zda ti, kteří přijdou do „pekla“, jsou navždy vyhlazeni z existence? b) Mluvil David ve svých slovech v Žalmu 16:10 sám o sobě a co o tom řekl Petr o letnicích?
27 Znamená to, že ti, kteří přicházejí do „pekla“, to znamená do „hádu“ neboli „šeolu“, nebudou navěky vyhlazeni z existence, že tam tedy nebudou po celou věčnost? Mělo by to tak být, jestliže Bible ukazuje, že někdo navždy vyšel z „pekla“ (inferna, hádu, neboli šeolu). Vzpomeňme si, že žalmista David napsal: „Nebo nenecháš duše mé v pekle [latinsky: infernus], aniž dopustíš svatému svému viděti porušení.“ (Žalm 16:10, KB) Mluvil zde David sám o sobě? Křesťanský apoštol Petr říká, že ne. O letnicích roku 33 n. l. citoval z tohoto žalmu a použil jej na toho, na něhož platí. Řekl:
28 „Nebo nenecháš duše mé v pekle [latinsky: infernus], aniž dáš viděti svatému svému porušení. Známé jsi mi učinil cesty života, a naplníš mne utěšením před obličejem svým. Muži bratři, sluší se směle mluviti k vám o patriarchovi Davidovi, že i umřel, že i pochován jest, i hrob jeho jest u nás až do dnešního dne. Prorok tedy byv, a věděv, že přísahou zavázal se jemu Bůh, že z plodu ledví jeho podle těla vzbudí Krista, a posadí na stolici jeho, to předzvěděv, mluvil o vzkříšení Kristovu, že není opuštěna duše jeho v pekle [latinsky: infernus], aniž tělo jeho vidělo porušení. Toho Ježíše vzkřísil Bůh, jehož my všichni svědkové jsme.“ — Skutky 2:27–32, KB.
29. Jak ukazuje takzvané Apoštolské vyznání víry, které odříkávají někteří příslušníci církví, že „peklo“ není místem ohnivých muk?
29 Ti, kteří dříve patřili k nějaké církvi, si snad vzpomenou, že někdy společně odříkávali takzvané apoštolské vyznání víry, v němž říkali: „Věřím v Boha, Otce, všemohoucího stvořitele nebes a země. A v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána, který . . . byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekla [latinsky inferna], třetího dne vstal z mrtvých, vystoupil do nebe, sedí na pravici Boha, všemohoucího Otce.“ Když tedy odříkávali toto vyznání víry, zdůrazňovali přitom, že věří, že Ježíš Kristus „sestoupil do pekla“. Rozuměli těmto slovům tak, že by Ježíš Kristus sestoupil do nějakého podzemního místa ohně a síry, aby tam byl po celou věčnost trápen místo lidstva? To jistě nemysleli, protože v dalších slovech říkali: „Třetího dne vstal z mrtvých.“ Tím vyznávali stejně jako apoštol Petr, že v případě Ježíše Krista „peklo“ (infernus) není místo, z něhož by zemřelí již nemohli vyjít. Ježíš tam nebyl trápen.
30, 31. a) Co zakusil podle Kazatele 9:5, 10 Kristus v „pekle“ a s čím by bylo možné srovnat jeho stav? b) Co to znamená pro mrtvé v „pekle“, že Ježíš Kristus je označen jako „prvotina“ z mrtvých v „pekle“?
30 Ježíš Kristus byl části tří dnů (od 14. do 16. nisana 33 n. l.) v „pekle“ (v hádu neboli šeolu). Jak se dovídáme z Kazatele 9:5, 10, v době, kdy tam byl, o ničem nevěděl. Nenašel tam ‚ani práci ani důmysl ani umění ani moudrost‘. Byl skutečně mrtvý, ale bylo to, jako by spal; nic nedělal a byl bez vědomí. Proto křesťanský apoštol Pavel píše o Kristově vzkříšení z mrtvých slova: „Ale Kristus vstal z mrtvých, prvotina zesnulých.“ (1. Kor. 15:20, Škrabal) Vzkříšení bylo pro Ježíše Krista, který byl mrtvý „v pekle“ (v hádu neboli šeolu), k požehnání a podle předsevzetí všemohoucího Boha má přinést požehnání také všem ostatním mrtvým v tomto „pekle“. Ježíš Kristus byl pouze „prvotina“ těch, kteří usnuli ve smrti. Všichni ostatní budou vzkříšení v čase, který určil Bůh, a budou přivedeni zpět. To je hlavní myšlenka vyjádřená v inspirovaných slovech apoštola Pavla:
31 „Poněvadž, totiž skrze člověka je smrt, skrze člověka je také vzkříšení z mrtvých. Jako totiž v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu všichni budou oživeni. — 1. Kor. 15:21, 22, Škrabal.
32. Jak ukazují Ježíšova slova ve Zjevení 1:17, 18, že „peklo“ je místo, z něhož existuje vysvobození?
32 Skutečnost, že všichni mrtví mají být osvobozeni z „pekla“ (z hádu neboli šeolu) vzkříšením, je potvrzena slovy vzkříšeného Ježíše Krista. Kolem roku 96 n. l., neboli 32 let po požáru Říma, který způsobil císař Nero, objevil se vzkříšený Ježíš Kristus ve vidění apoštolu Janovi. Toto vidění je popsáno v poslední knize Bible, jež se nazývá Apokalypsa neboli Zjevení. Ježíš Kristus tehdy řekl apoštolu Janovi: „Já jsem ten první i poslední, a živý, ježto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků . . . A mám klíče pekla [latinsky: infernus] i smrti.“ — Zjev. 1:17, 18, KB.
33, 34. a) Musí příbuzní a přátelé zemřelých dát nejdříve Ježíši Kristu peníze, než použije klíčů, aby osvobodil z „pekla“ ty, kteří spí ve smrti? Odůvodni svou odpověď. b) Odkud byl osvobozen sám Ježíš Kristus a proč mu Bůh svěřil „klíče“?
33 Má vzkříšený Ježíš Kristus „klíče pekla i smrti“, aby držel v pekle všechny, kteří v něm jsou, kteří totiž spí ve smrti? Nebo mu snad příbuzní a přátelé zesnulých musí dávat nejdříve peníze, než propustí mrtvé z pekla? Nebylo by to nanejvýš sobecké a lakotné, kdyby takovým způsobem používal „klíče smrti a pekla“?
34 Ježíš ani v nejmenším nepomyslel na takové jednání, neboť svým apoštolům řekl: „Syn člověka nepřišel, aby si dával sloužit, nýbrž aby sloužil a dal svůj život na vykoupení za mnohé.“ (Mat. 20:28, Škrabal) Když byl Ježíš na zemi, nepožadoval ani jediný stříbrný denár za vzkříšení mrtvých, které přivolal zpět k životu. Vzkříšený Ježíš Kristus nepoužije „klíče smrti a pekla“ k tomu, aby po všechny časy držel mrtvé v „pekle“, ale k tomu, aby je z něho laskavě a velkomyslně osvobodil. K tomuto účelu svěřil Bůh tyto „klíče“ svému Synu Ježíši Kristu, jehož vzkřísil z „pekla“.
35. a) Co řekl Ježíš o radostné době, až použije klíčů „pekla“? b) Proč a jak dalece má vzkříšení přinést požehnání?
35 Ježíš Kristus hleděl vstříc této radostné době, když řekl Židům: „Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl sám v sobě život. I moc mu dal konati soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, že přichází hodina, kdy všichni, kdo jsou v hrobech, uslyší jeho hlas; ti pak, kdo činili dobro, půjdou ke vzkříšení k životu, ti však, kdo páchali zlo, ke vzkříšení na soud.“ (Jan 5:29, Škrabal) Vzkříšení tedy bude k požehnání všem mrtvým v „pekle“. Pouze vzkříšení těch, kteří budou po svém probuzení z „pekla“ úmyslně znovu činit zlé, bude mít za následek odsouzení k definitivnímu zničení. Vzkříšení má tedy přinést mrtvým na věky požehnání. Má jim poskytnout možnost k věčnému životu v Božím novém pořádku.
36, 37. Komu bylo dáno vidění o době, kdy již nebude existovat „peklo“, a jak potom popsal tento obraz?
36 Také ve Zjevení neboli Apokalypse, které dostal apoštol Jan, poskytl mu vzkříšený Ježíš Kristus obraz doby, kdy již nebude žádné „peklo“. Také přítomný starý svět pak bude zničen a bude nahrazen novým nebem a novou zemí, jež stvoří Bůh, to znamená novým nebeským panstvím a novou lidskou společností na zemi. Jan popisuje tento podivuhodný obraz slovy:
37 „I viděl jsem trůn veliký bílý, a sedícího na něm, před jehož tváří utekla země i nebe, a místo jim není nalezeno. I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před obličejem Božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha také jest otevřína, to jest kniha života, i souzeni jsou mrtví podlé toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podlé skutků svých. A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo [latinsky: infernus] vydaly ty, kteříž v nich byli.“ — Zjev. 20:1–13, KB.
38. a) Jak tedy bude odstraněno „peklo“ a jak je to symbolicky znázorněno ve Zjevení? b) Jak bude učiněn konec „smrti“ a všemu zlému?
38 Ano, až „peklo“ (hádes neboli šeol) vydá poslední mrtvé, kteří v něm jsou, až totiž budou vzkříšeni všichni mrtví, za které dal Ježíš Kristus svůj lidský život, aby byli vykoupeni, pak již nebude peklo existovat. Na celé zemi nebude možno najít ani jediný hřbitov a ani jediný náhrobní kámen. Všeobecný hrob lidstva bude navždy zničen. Proto je ve Zjevení 20:14, 15 (KB) dále řečeno: „Smrt pak a peklo [latinsky: infernus] uvrženi jsou do jezera ohnivého, a toť jest smrt druhá. I ten, kdož není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého.“ Jaký to bude nádherný den soudu! „Peklu“ bude zasazena smrtelná rána. Smrt, kterou zdědili všichni lidé od hříšníka Adama a Evy, bude odstraněna; nebude již existovat, protože všichni poslušní lidé budou přivedeni do stavu dokonalosti a budou žít v obnoveném ráji radosti. Zlo již nikdy nevyvstane, protože všichni, kteří svévolně jednají zle, budou potrestáni druhou smrtí.