Bůh byl náš pomocník
VYPRÁVÍ FRANCISCO COANA
„Když nebudeš poslouchat úřady, budeš popraven,“ varoval mě můj bratr.
„To by bylo mnohem lepší než žít za těchto příšerných podmínek,“ prohlásil jsem.
TATO rozmluva mezi mým starším bratrem a mnou proběhla v září 1975. Přišel za mnou, když jsem byl uvězněn v jižním Mozambiku, v Maputu (v té době se tomuto městu říkalo Lourenço Marques), a přinesl mi jídlo. Více než 180 vězňů, většinou jsme byli svědkové Jehovovi, bylo natěsnáno do jediné cely. Můj bratr byl na mě tak rozzloben, že tam ani nenechal jídlo, které přinesl.
Chtěl bych, abyste pochopili toto citově vypjaté setkání, a proto mi dovolte vrátit se do minulosti a vysvětlit, jak jsem se dostal do vězení.
Náboženská výchova
Narodil jsem se v roce 1955 v presbyteriánské rodině ve vesnici Calanga v okrese Manica. Bylo to nedaleko od velkého města Maputo. Otec sice do kostela nechodil, ale maminka tam chodila a každou neděli tam s sebou vodila také pět svých dětí. Naučila nás Pánovu modlitbu, ještě když jsme byli malí, a já jsem ji často odříkával. (Matouš 6:9–12) Když jsem byl malý chlapec, kladl jsem mamince mnoho otázek, například „Proč umíráme?“ a „Budou lidé vždycky muset umírat?“.
Maminka mi řekla, že smrt patří k Božímu záměru; že ti, kdo jednají špatně, půjdou do pekla, a ti, kdo jednají dobře, půjdou do nebe. I když jsem na to neřekl nic, její odpověď mě velmi zarmoutila. Znepokojovalo mě, že smrt je krutá realita, hlavně potom, co zemřel náš drahý tatínek, když mi bylo teprve deset let. Později jsem stále silněji toužil dozvědět se, v jakém stavu jsou mrtví lidé a zda je pro ně nějaká naděje.
Poznávám a uplatňuji pravdu
Krátce po tatínkově smrti jeden učitel začal v naší třídě používat při vyučování knihu Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému. Tato kniha, kterou vydala Watch Tower Bible and Tract Society, byla v zulštině, v jednom z jihoafrických jazyků. Učitel mi dovolil, abych si ji půjčil, a přestože jsem zulštinu dobře neuměl, byl jsem nadšen tím, co jsem se dozvěděl z citovaných biblických textů.
Když mi bylo 16 let, můj bratr, který byl živitelem naší rodiny, byl povolán k vojenské službě. Tehdy jsem začal pracovat u jednoho výrobce parfémů v Maputu a večer jsem chodil do odborné školy. Při poledních přestávkách v práci jsem pozoroval, že Teófilo Chiulele, který patřil ke svědkům Jehovovým, vždycky čte Bibli. Když si Teófilo povšiml mého zájmu, začal si se mnou povídat.
Později se mnou zahájil biblické studium jiný svědek, Luis Bila. Ulevilo se mi, když jsem se dozvěděl, že mrtví si neuvědomují naprosto nic a že mají naději být znovu přivedeni k životu při vzkříšení. (Kazatel 9:5, 10; Jan 5:28, 29) Okamžitě jsem napsal mamince a předložil jí biblické odpovědi na to, na co jsem se jí kdysi ptal. Měla velkou radost, když se dozvěděla, že jsem konečně našel hodnověrné odpovědi.
Nadšení pro to, co jsem se učil, mě přimělo, abych se připravil předávat tyto myšlenky dalším lidem. Dostal jsem svolení, že mohu mít biblické přednášky ve škole, ale v kostele ne. V kostele jsem brzy nebyl vůbec vítaný. Začali mě pronásledovat i členové mé vlastní rodiny, přestože mamince se mé nové náboženské názory líbily. Můj starší bratr mě krutě zbil. Když se ukázalo, že tento odpor nemá žádný smysl, členové rodiny se mi začali posmívat, zejména když viděli, že se modlím při jídle. A tak jsem se před tím, než jsem se šel najíst ke stolu, modlíval v koupelně. Cítil jsem, že „Bůh je můj pomocník“. (Žalm 54:4)
Potom už Luis nesměl se mnou studovat Bibli u nás doma. Studovali jsme tedy v jeho bytě. Když jsem začal chodit na sborová shromáždění a účastnit se kazatelské služby, při návratu domů se mi stávalo, že bylo zamčeno. Kvůli tomu jsem nakonec musel přespávat v bytě různých svědků.
Konečně 13. května 1973 jsem symbolizoval křtem ve vodě, že jsem zasvětil svůj život Jehovovi Bohu. V Mosambiku tehdy vládl portugalský koloniální režim, který zakazoval činnost svědků Jehovových v Portugalsku i ve všech jeho koloniích. Od 1. října 1974 jsem začal sloužit jako průkopník, jak svědkové Jehovovi říkají celodobým kazatelům. Mým cílem bylo stát se misionářem, a proto jsem začal studovat angličtinu, abych se mohl ve Spojených státech zúčastnit misionářského školení v biblické škole Strážné věže Gilead.
Strategické postupy v kazatelské službě
V těchto letech zákazu naší činnosti portugalská koloniální policie, PIDE, uvěznila mnoho svědků za to, že kázali. Chtěli jsme se vyhnout odhalení, a proto jsme postupovali strategicky. Například obvykle jsme mluvili s lidmi v jednom domě a potom jsme šli do jiného domu v jiné části města. Také jsme ve dvojicích během polední přestávky nebo navečer chodívali do městského parku. Jeden si sedl vedle nějakého člověka a začal číst noviny. Za chvilku si k němu přisedl ten druhý, zadíval se do novin a řekl třeba: „No tohle, jen se podívejte, kolik lidí zahynulo! Ale víte, že pod Boží vládou už to tak nebude?“
Následovala rozmluva, během níž ten, kdo četl noviny, požádal toho druhého, aby mu to, co předtím říkal, dokázal z Bible. Potom jsme se domluvili, že příští den budeme v rozhovoru pokračovat. Tímto způsobem se nám mnohdy podařilo člověka, který seděl vedle nás, zapojit do našich rozmluv o biblických proroctvích a bylo zahájeno mnoho biblických studií. Děkovali jsme Bohu, že nám pomáhal.
Období krutých zkoušek
Dne 25. dubna 1974 diktatura v Portugalsku skončila a v portugalských koloniích došlo k mnoha politickým změnám. Pro politické vězně a také pro svědky Jehovovy, kteří byli uvězněni kvůli svému politicky neutrálnímu postoji, byla v Mosambiku vyhlášena amnestie. Ale potom za pouhých 14 měsíců, 25. června 1975, Mosambik vyhlásil nezávislost na Portugalsku. Několik dní nato začala nová vlna pronásledování svědků. V obcích byly zmobilizovány skupiny mužů k tomu, aby zatkly všechny svědky, které by našly. Říkalo se o nás, že jsme „agenti, které po sobě zanechal portugalský kolonialismus“.
V září jsem byl donucen zúčastnit se schůzky jedné takové obecní skupiny. Po příchodu jsem zjistil, že tam jsou všichni z mé biblické studijní skupiny. Dostali jsme příkaz vykřikovat politická hesla, která vyvyšovala vládnoucí stranu. Když jsme to uctivě odmítli, byli jsme odvedeni do věznice a umístěni do přeplněné cely, o které jsem se zmínil na začátku.
Cela byla tak přeplněná lidmi, že jsme se stěží mohli pohnout. Několik lidí mohlo spát na podlaze, ale ostatní museli sedět nebo stát. Byl tam jenom jeden klozet a ten byl často ucpaný, takže přetékal a vycházel z něj příšerný zápach. K jídlu jsme měli mastné špagety plné rybích kostí a velkých modrých much a museli jsme to jíst špinavýma rukama. Bylo nás tam více než 180, a tyto příšerné podmínky jsme snášeli 19 dní. Potom jsme byli přesunuti na místo, kde byli pouze svědkové, a to muži, ženy i děti. Otřesné vězeňské podmínky způsobily, že během několika příštích měsíců mnoho dětí zemřelo.
Nakonec vláda rozhodla odsunout svědky do Carica, na odlehlé místo na severu. Cílem bylo izolovat nás. V Mosambiku bylo tehdy asi 7 000 svědků a značné procento z nich bylo pokřtěno v letech 1974 a 1975. Uvědomil jsem si, že v době odloučení budeme potřebovat biblickou literaturu, a proto jsem si opatřil povolení, abych se mohl vrátit domů a nabrat nějaké jídlo a jiné potřebné věci na cestu. Opatrně, aby to neviděl důstojník, který mě doprovázel, jsem zčásti vyprázdnil několik krabic cukroví a na dno krabic jsem zabalil biblické publikace. V takových chvílích jsme se nebáli. Měli jsme důvěru, že nám Bůh pomůže. (Hebrejcům 13:6)
Život v táborech
Do Carica jsme přijeli v lednu 1976 a zjistili jsme, že tam žije mnoho svědků ze sousedního Malawi a bydlí v táborech, které si postavili. V letech 1972 až 1975 z Malawi uprchlo více než 30 000 lidí včetně dětí před krutým náboženským pronásledováním. Dostali povolení vstoupit do severního Mosambiku jako uprchlíci, a když jsme tam přijeli, rozdělili se s námi o své příbytky a skrovné zásoby.
Většina z nás neměla žádné zkušenosti se stavbou domu, a proto nám naši malawští bratři ukazovali, jak si postavíme domy z cihel, které vyrobíme, a z rostlin z buše. Také nás učili pěstovat jedlé plodiny a dělat další věci, abychom se uživili. Tak jsem se naučil truhlářské, zemědělské i krejčovské práce. Tyto odborné znalosti, které jsme si osvojili, byly pro mnohé z nás užitečné později, když jsme se vrátili do měst, odkud jsme pocházeli.
Především nám šlo o to, abychom si udrželi duchovní smýšlení, a musím říci, že jsme nikdy neměli nedostatek duchovního pokrmu. Jak to bylo možné? Totiž, jak jsem uvedl již dříve, když jsme byli posláni do vyhnanství, mnozí z nás využili svou vynalézavost a přinesli společně s jinými potřebnými věcmi také biblickou literaturu. Kromě toho svědkové Jehovovi v Jižní Africe tiskli Strážnou věž v miniaturním provedení. Tak bylo mnohem snazší dopravit tyto časopisy do táborů.
Po mnoha žádostech bylo 1. prosince 1978 konečně dovoleno oddat v táborech první manželskou dvojici. Ten den jsem se oženil s Alitou Chilauleovou, jejíž otec patřil mezi první svědky, kteří byli pokřtěni v Maputu již v roce 1958. Když přišly na svět naše děti Dorcas a Samuel, učili jsme je milovat Jehovu a pravidelně jsme je s sebou vodili na křesťanská shromáždění. Později se nám narodilo ještě jedno dítě, chlapec jménem Jaimito.
Jak jsme kázali
Svědkové dostali povolení vycházet z táborů, aby mohli prodávat různé věci a také potraviny, které vypěstovali. Mnozí z nás využívali tuto příležitost ke kazatelské službě. Záměrně jsem se rozhodl, že budu požadovat vysokou cenu za sůl, aby ji nikdo nekoupil. Poměrně dost lidí, které jsem potkal, si však se zájmem vyslechlo poselství o Království a zahájil jsem několik biblických studií.
Jeden z těch, s nimiž jsem studoval Bibli, mluvil s ředitelem jisté společnosti v blízkém Milange, který projevil zájem o Bibli. Když jsem se o tom dozvěděl, tomu řediteli jsem napsal. Odpověděl mi pozváním, abych ho navštívil. Schoval jsem si tedy u sebe biblickou literaturu a vydal jsem se za ním, a předstíral, že mu chci prodat nějaký nábytek, který jsem vyrobil.
Když jsem přijel k domu, zjistil jsem, že ho hlídají vojáci, a začal jsem mít obavy. Ten muž však vyšel ven a vojákům řekl, že nechce být rušen. Začali jsme s biblickým studiem v pět hodin večer a on měl tak velký zájem, že jsme skončili teprve příští den v pět ráno. Později nabídl, že si nechá posílat naši literaturu z Portugalska, protože na jeho korespondenci se nevztahovala žádná omezení. Potom tu literaturu dával mně a já jsem ji dopravoval do tábora.
Pravda, někteří z nás byli za svou kazatelskou činnost několikrát zatčeni a uvězněni. Když však mnoho lidí se zájmem přijímalo poselství o Království, byli jsme přesvědčeni, že nám pomáhá Bůh, stejně jako pomáhal křesťanům v prvním století. (Skutky, kapitoly 3–5)
Osvobození a návrat do Maputa
Potom, co jsme na modlitbách zvážili okolnosti, jsme se v září 1985 rozhodli zorganizovat hromadný odchod z táborů. Někteří sice zůstali v táborech Carico a od ostatních svědků Jehovových byli odloučeni dalších sedm let, ale ostatní utekli do Malawi a do Zambie. S manželkou jsme se rozhodli, že s dětmi odejdeme do blízkého města Milange. Tam jsem získal zaměstnání a místo k bydlení a pokračovali jsme v kazatelské službě. Příští rok jsme se konečně vrátili do Maputa.
Zpočátku jsme bydleli u příbuzných. Bylo těžké najít zaměstnání, ale časem se mi podařilo dostat práci. Alita prodávala pražené burské oříšky, aby zvýšila náš skrovný příjem. Zlepšil jsem se v angličtině, a tak jsem si podal žádost o zaměstnání na britském vyslanectví. Udělal jsem zkoušky a dostal zaměstnání za dvacetkrát vyšší plat, než byl výdělek, který jsem dostával před tím. Opravdu jsem cítil, že Jehova mi pomáhal, a děkoval jsem mu v modlitbě.
Chci své povinnosti plnit vyrovnaně
Konečně 11. února 1991 mosambická vláda zákonně uznala činnost svědků Jehovových. Toto datum je pro nás velmi významné. V následujícím roce jsem byl pozván, abych sloužil jako člen výboru, který dohlíží na kazatelskou činnost svědků Jehovových v Mosambiku. V té době bylo našim dětem teprve 12, 9 a 6 let. Celou noc jsem se modlil a prosil Jehovu o moudrost, abych učinil takové rozhodnutí, z něhož bude vidět, že chci vyrovnaně plnit rodinné i organizační povinnosti.
Podařilo se nám opatřit si malý přívěsný vozík a ten jsme používali k obchodní činnosti. Zaměstnávali jsme několik průkopníků, kteří vyráběli a prodávali sendviče, a podnik prosperoval. Měl jsem tedy čas věnovat se svým novým výsadám v organizaci. Také jsme potřebovali dům, protože nebylo nadále možné pronajímat si dům, kde jsme bydleli. Podal jsem si tedy žádost, v níž jsem státním úředníkům popsal, do jaké situace se naše rodina dostala. Brzy jsme obdrželi povolení nějaký dům si koupit. Této události byla věnována značná publicita, protože jsem byl první Mosambičan, který kupoval dům od státu.
Alita a já jsme moc rádi, že máme děti, které dobře reagují na náš program duchovního poučování. (5. Mojžíšova 6:6–9) Máme ve zvyku každý den ráno v 5.40 si pohovořit o denním biblickém textu a potom společně číst Bibli. Naše děti musí být ve škole brzy ráno, a proto si na tento ranní rozvrh zvykly. V pátek v 18,00 hodin máme rodinné studium, při němž si s dětmi povídáme o biblických námětech, které zkoumaly během týdne. V té době si také nacvičujeme úvody k rozhovorům v kazatelské službě.
Všechny naše děti jsou pokřtěné. Dorcas a Samuel jsou v průkopnické službě od roku 1994 a Jaimito je pomocným průkopníkem již od svého křtu. Děti ještě chodí do školy a všechny si daly za cíl, že až vyjdou ze školy, ještě zvýší svou službu. Alita rovnoměrně věnuje čas průkopnické službě a péči o naši domácnost. Já jsem byl průkopníkem mnoho let, mimo jiné i v letech strávených v internačních táborech. Od roku 1993 však externě pracuji v kanceláři odbočky svědků Jehovových.
Dostávám od Boha další požehnání
V roce 1997 jsem měl velkolepé požehnání, že jsem se mohl zúčastnit dvouměsíčního kursu pro členy výborů odboček. Tento kurs probíhal ve Spojených státech, ve vzdělávacím středisku Strážné věže v Pattersonu ve státě New York. Mé úsilí naučit se angličtinu bylo tedy znovu odměněno. Cestou domů jsem mohl navštívit Jehovovy služebníky v jiných zemích, a díky tomu mé srdce přetéká nesmírnou vděčností za naše celosvětové společenství bratrů.
Právě tato láska mezi pravými křesťany přispívá k tomu, že do společenství se svědky Jehovovými v Mosambiku jsou přitahovány další tisíce upřímných lidí. (Jan 13:35) Když jsme byli vyhoštěni do internačních táborů, v celém Mosambiku kázalo přibližně 7 000 svědků, a nyní zde dobrou zprávu oznamuje více než 29 000 lidí. Tito zvěstovatelé jsou spojeni s více než 665 sbory, přitom v roce 1958 byly v Mosambiku pouze 4 sbory.
V roce 1993 byly schváleny plány na stavbu kanceláře odbočky v Maputu, která měla být zařízena pro více než 75 pracovníků odbočky a která měla pečovat o obdivuhodný rozmach čistého uctívání v Mosambiku. Výstavba tohoto projektu byla dokončena asi za čtyři roky. Potom, 19. prosince 1998, jsme měli nezměrnou radost, když se při zasvěcení tohoto nádherného areálu sešlo 1 098 návštěvníků z mnoha zemí. Na tomto programu jsem měl výsadu vést rozhovory s lidmi, kteří byli ve vyhnanství v Caricu. Požádal jsem, aby zvedli ruku všichni, kdo byli ve vyhnanství, a když se zvedly stovky rukou, posluchači byli hluboce dojati.
Příští den se 8 525 lidí shromáždilo ve sjezdovém sále v Matole, kde si vyslechli opakování programu k zasvěcení, povzbudivé zprávy z jiných zemí a biblické proslovy, které přednesli hosté ze světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu.
Je pravda, že od svého dospívání, kdy jsem začal poznávat biblickou pravdu, jsem zažil odpor rodiny, vyhrožování popravou a úděsné pronásledování, které mě někdy dohánělo k myšlence, že by bylo lepší zemřít než žít dál. Ale mám radost, protože těmito zážitky se vytříbil můj vztah k Jehovovi. Je to skutečně tak, jak řekl biblický žalmista: „Bůh je můj pomocník; Jehova je mezi těmi, kdo podporují mou duši.“ (Žalm 54:4) Sloužit Jehovovi společně s celosvětovou rodinou jeho ctitelů je pro mě a pro mou rodinu výsada, které se nic nevyrovná.
[Obrázek na straně 23]
Svědkové před sálem Království postaveným v době odloučení
[Obrázek na straně 24]
Při našem rodinném biblickém studiu
[Obrázek na straně 25]
Ti, kdo byli v táborech v Caricu, zvedli ruku