Altajci — Lidé, které jsme si oblíbili

Archimandrita Makarij, kněz ruské pravoslavné církve, v minulém století přeložil „Starý zákon“ do ruštiny. Ještě před tím ho však církevní synod pověřil, aby s křesťanstvím seznámil Altajce. Kdo jsou Altajci? Kde a jak žijí?

JEDNOHO z oblastních sjezdů svědků Jehovových, který se vloni v červenci konal v Rusku, se zúčastnilo přibližně 40 Altajců. Tento sjezd probíhal v Barnaulu, v největším městě Altajského kraje v Rusku. Sešlo se tam 1 730 návštěvníků. Chtěl jsem navštívit toto třídenní shromáždění, a proto jsem společně s přáteli ze Sankt Peterburgu podnikl let dlouhý téměř 6 500 kilometrů.

Během našeho několikadenního pobytu v Barnaulu jsme se seznámili s některými Altajci a velmi jsme si je oblíbili. Mimořádně na nás zapůsobilo, když jsme slyšeli, že mnozí z nich cestovali autobusem téměř 650 kilometrů po horských silnicích a že nepomysleli na návrat, ani když padající kámen rozbil čelní sklo jejich autobusu. Když jsme se dozvěděli něco o jejich zemi a kultuře, přáli jsme si navštívit jejich domácnosti a vesnice. Po sjezdu jsme se tedy vydali na vzrušující návštěvu země Altajců, kde jsme najezdili více než 1 500 kilometrů.

Jejich země a náboženství

Většina z asi 70 000 Altajců, původních obyvatel tohoto území, žije v horských oblastech nedaleko hranic s Kazachstánem, Čínou a Mongolskem. Zjistili jsme, že tamější krajina je úchvatná — překrásná, hornatá, s křišťálově čistými řekami a spoustou květin. Místní lidé sbírají rozmanité kořínky, z nichž dělají lahodný voňavý čaj. Také rádi jedí piňolky.

Někteří Altajci mají vlastní hospodářství. Jedna křesťanská sestra říkala, že jí a jejím příbuzným dohromady patří 75 kusů dobytka a 80 ovcí. Prodávají maso, a vlnu vyměňují za mouku a cukr. Jiná sestra mi vyprávěla, že prodala čtyři berany, aby ona a její dcera mohly jet na sjezd. Společně s ní přišlo na sjezd sedm lidí, s nimiž vede biblická studia. Jeden z nich mi na sjezdu řekl: „Máme jen jediný způsob života — bohulibý.“

I když je tento odlehlý kraj úchvatně krásný — návštěvníci říkají, že to jsou druhé švýcarské Alpy —, i zde se život výrazně mění. Jeden letitý muž nám vyprávěl: „Kdyby mi někdo před několika lety řekl, že si budu muset svou jurtu [příbytek kruhovitého tvaru s kopulovitou střechou] zamykat, než půjdu spát, nevěřil bych mu to. Ale teď to dělám každý večer.“ Tyto „kritické časy“ přiměly mnohé lidi, aby zkoumali proroctví zapsaná v Bibli. (2. Timoteovi 3:1–5)

Altajci jsou zpravidla hrdí na své staré tradice a na svůj způsob uctívání. Většina z nich věří v duchy řek a hor — hora je pro ně symbolem jejich bohů. Uctívají také zvířata; dokonce si nakreslí obrázek králíka na bílé plátno a to si pak zavěsí na stěnu své jurty. Když přijde první bouře období dešťů, před obrázkem králíka provádějí rituál, při němž obrázek postříkají čajem, mlékem nebo alkoholickým nápojem, kterému se říká arak. Především však uctívají to, o čem věří, že to jsou duchové zemřelých.

Jejich náboženským vůdcům se říká šamani. Na jaře i na podzim šamani provádějí rituály na ‚svatých místech‘ na vrcholcích hor nebo na horských svazích. Během takových rituálů šamani přivazují na větve stromů proužky bílé látky a takto jimi ozdobí mnoho stromů. Věří, že tím potěší duchy hor a že tito duchové je budou chránit před nehodami při cestování.

Účinky spiritismu

Největší dojem však na mé přátele i na mě udělali lidé a jejich vřelá upřímnost. V Barnaulu jsme se setkali se Světlanou a její dcerou Tulunai a potom jsme se těšili z jejich pohostinnosti ve vesnici Usť-Kanu, kde žije asi 3 000 lidí. Světlanu vychovávala její babička podle místních tradic a v důvěrném společenství se šamany. Světlana se opravdu naučila komunikovat s něčím, co údajně byli duchové zemřelých. Díky svým zvláštním znalostem si získala postavení spojené s autoritou, což jí těšilo.

Začala však osobně zakoušet mnoho problémů. Vyprávěla mi: „Trápili mě démoni. Nemohla jsem se v noci dobře vyspat.“ Někdy bývala v polohypnotickém stavu. „Jednou,“ říkala, „jsem viděla svou šestiměsíční dcerku Tulunai, jak ke mně leze v podobě prasátka. Chtěla jsem ji uškrtit. Ale Tulunaj začala hlasitě plakat. Když jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že jsem mohla zabít svou dcerušku, byla jsem zděšena.“ Světlana se začala zajímat o to, kdo vlastně jsou tito duchové.

Potom v roce 1991 jedna Altajka přinesla do Usť-Kanu nějakou biblickou literaturu, kterou vydali svědkové Jehovovi. Kdykoli Světlana začala číst brožuru „Pohleď, činím všechny věci nové“, pokaždé usínala. Podotkla: „Se smíchem jsem říkávala, že svědkové mi dali něco lepšího než uspávací prášek.“ Stále však měla v noci znepokojující vidění, a proto se upřímně modlila: „Jehovo, jestliže jsi tak mocný, prosím, pomoz mi, abych se zbavila těch děsivých nočních můr.“ Za několik vteřin bylo všechno v pořádku a Světlana se cítila docela normálně. Začala se tedy večer před spaním modlit, a ke svému údivu okamžitě usínala. „Mohla jsem spát jako normální člověk; to bylo neuvěřitelné,“ řekla. Rozhodla se vážně studovat Bibli pomocí publikací Watch Tower Society a v roce 1992 symbolizovala křtem, že zasvětila svůj život Jehovovi Bohu. „Poznala jsem, že pokud člověk naprosto důvěřuje Jehovovi, už pro něj nic nebude nemožné.“ (Filipanům 4:13)

Křesťanský způsob uctívání se rozmáhá

V roce 1993 byl v Usť-Kanu založen sbor svědků Jehovových a na shromáždění tam chodilo asi 70 lidí. Slavnosti na památku Kristovy smrti se v dubnu 1998 zúčastnilo 120 lidí. Vesnice Jakonur, která leží několik kilometrů na sever od Usť-Kanu, byla v té době považována za centrum šamanismu. Muž, který se jmenuje Šamyt, nám však řekl, že jakmile tam svědkové začali kázat, šamani začali ztrácet svou moc. V této vesnici nyní aktivně slouží skupina svědků a mnoho lidí projevuje zájem o Bibli.

Ve vesnici Čagan-Uzun, která leží asi 90 kilometrů od mongolských hranic, prý většina z přibližně 500 místních obyvatel čte naše publikace. A v Hornoaltajsku, hlavním městě Altajské republiky, jsou dva sbory, s nimiž je spojeno asi 160 svědků.

Začátkem roku 1994 však bylo mnoho svědků, mezi nimi i svědkové z Usť-Kanu, předvoláno před soud v Hornoaltajsku. Byli obviněni z takových otřesných přestupků, jako například z obětování dětí. Někteří svědkové byli na základě tohoto odporu propuštěni ze zaměstnání a vyhnáni z Altaje. Časem však vyšlo najevo, že obvinění proti svědkům byla falešná. A tak v květnu 1994 ministerstvo spravedlnosti Altajské republiky zákonně zaregistrovalo Hornoaltajskou náboženskou společnost svědků Jehovových. Dnes svědky Jehovovy i jejich biblickou literaturu dobře znají lidé na celém území Altaje.

Účastníme se služby

V době naší návštěvy v Usť-Kanu se nám podařilo zúčastnit se veřejné služby společně s místními svědky. Po vesnici se povídalo, že tam přišli hosté. Když tedy reportér místních novin viděl, že jdeme kázat, přistoupil k nám a řekl: „Slyšel jsem, že nás přišli navštívit nějací důležití lidé. Jak se s nimi mohu spojit?“

Byl velmi překvapen, když se ukázalo, že ti údajně důležití lidé jsme my. Udivilo ho, že chodíme s místními lidmi navštěvovat domácnosti jeho sousedů. Když jsme s ním rozmlouvali, mimo jiné poznamenal: „Vidím, že mezi vámi nejsou žádní šéfové. Jste prostě obyčejní lidé, kteří se nepovažují za neobyčejné. To je opravdu pozoruhodné! Jste opravdoví křesťané a mně se vaše činnost líbí.“

Připadalo nám, že naše návštěva končí nějak moc brzy. Když jsme odjížděli, naši přátelé měli v očích slzy. Postavili se těsně vedle sebe, rameno vedle ramene a tak vytvořili živý plot. Tímto tradičním způsobem se Altajci loučí se svými nejmilejšími přáteli. Za těch několik dní, které jsme s nimi strávili, se mezi námi rozvinula hluboká vzájemná náklonnost. Stali se z nás opravdoví přátelé. Proč? Protože ten, kdo nás sjednotil, je Jehova, nestranný Bůh. (Skutky 10:34)

Zpáteční cesta

Na zpáteční cestě do Barnaulu jsme se zastavili v obchodě v jedné horské vesničce. Osamělá prodavačka byla velmi ráda, že nás vidí. Prohodili jsme s ní několik slov a pak jsem se zeptal: „Slyšela jste někdy jméno Makarij?“

Po krátké odmlce odpověděla: „Ne, neslyšela.“

Ukázal jsem jí tedy výtisk Makarijova překladu Bible a vysvětlil: „Právě tady na altajském venkově Makarij v minulém století pracoval na tomto překladu.“ Nato jsem jí tu Bibli daroval.

Zatímco jsme se dále rozhlíželi po obchodě, paní hned začala Bibli číst. Najednou jsme si všichni všimli, že se jí v očích objevil záblesk naděje. Když jsme odcházeli, říkala nám, že má mnoho přátel a příbuzných, kteří budou mít zájem o Bibli. Než jsme se s ní tedy už doopravdy rozloučili, nechali jsme jí značné množství biblické literatury.

Je velmi příjemné vědět, že ačkoli od doby, kdy Makarij žil mezi Altajci a pracoval na svém překladu Bible, již uplynulo více než 150 let, přesto z této Bible má i dnes užitek mnoho Altajců. (Zasláno)

[Mapa na straně 17]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

RUSKO

Altaj

Hornoaltajská oblast

Kazachstán

Čína

Mongolsko

[Obrázek na straně 16 a 17]

Altajci na sjezdu v Barnaulu

[Obrázky na straně 16 a 17]

Krajina v Altaji

[Obrázek na straně 17]

Mnozí lidé věří, že tyto proužky látky chrání ty, kdo jsou na cestách

[Obrázky na straně 18]

Kazatelská služba v Usť-Kanu

[Obrázek na straně 18]

Světlana a její dcera

[Obrázek na straně 19]

Makarijova Bible