Z potu dětí

„Děti jsou nyní součástí výrobního procesu a jsou pokládány spíše za hospodářské zboží než za budoucnost společnosti.“ (Chira Hongladaromová, ředitelka Institutu pracovních sil, Thajsko)

AŽ PŘÍŠTĚ koupíte své dceři panenku, vzpomeňte si, že ji možná vyrobily malé děti v jihovýchodní Asii. Až bude příště váš syn kopat do fotbalového míče, uvažujte o tom, že jej možná sešívala tříletá holčička, která se svou matkou a čtyřmi sestrami vydělává denně sedmdesát pět centů. Až si příště koupíte koberec, přemýšlejte o tom, že jej možná tkaly hbité prstíky šestiletého chlapce, který denně pracuje mnoho hodin za nelidských podmínek.

Jak rozšířená je dětská práce? Jaký vliv má na děti? Co lze udělat pro to, aby se situace zlepšila?

Rozsah tohoto problému

Mezinárodní organizace práce (ILO) odhaduje, že v rozvojových zemích je dvě stě padesát milionů dětí ve věku od pěti do čtrnácti let, které těžce pracují.a Předpokládá se, že šedesát jedna procent těchto dětí je v Asii, třicet dva procent v Africe a sedm procent v Latinské Americe. Těžce pracující děti najdeme i v průmyslově vyspělých zemích.

Velmi mnoho dětí v jižní Evropě si hledá placené zaměstnání, zejména nějakou sezonní práci, například v zemědělství a v malých dílnách. Po přechodu od komunismu ke kapitalismu nedávno přibylo těžce pracujících dětí i ve střední a východní Evropě. Ve Spojených státech je podle oficiálních údajů pět a půl milionu pracujících dětí, avšak v tomto počtu není zahrnuto mnoho dětí pod dvanáct let, které jsou za nepatrnou mzdu nelegálně zaměstnány v malých dílnách či na velkých farmách jako sezonní a migrantní dělníci. Jak se tyto miliony dětí staly součástí pracovních sil?

Proč musí děti těžce pracovat?

Zneužití chudoby. „Nejmocnější silou, která děti donutí dělat nebezpečnou, vysilující práci, je zneužívání jejich chudoby,“ říká publikace The State of the World’s Children 1997. „I malý přínos, který příjem dítěte představuje, nebo pomoc dětí v domácnosti, jež rodičům umožní pracovat, může v případě chudé rodiny hrát roli v tom, zda bude rodina o hladu nebo zda bude mít přece jen něco k jídlu.“ Rodiče malých dětí, které pracují, jsou často nezaměstnaní nebo mají jen částečnou možnost výdělku. Zoufale potřebují nějaký spolehlivý příjem. Proč však místo nich dostávají práci jejich děti? Proto, že dětem lze platit méně. Proto, že děti jsou poslušnější a tvárnější — mnohé z nich udělají vše, co je jim řečeno, a zřídka zpochybňují autoritu. Proto, že u dětí je méně pravděpodobné, že by organizovaly odpor proti utiskování. A proto, že děti se nebrání, když jsou tělesně týrány.

Nedostatek vzdělání. Sudhir, jedenáctiletý chlapec z Indie, patří k milionům dětí, které přestaly chodit do školy a začaly pracovat. Proč? „Učitelé ve škole neučí dobře,“ odpovídá Sudhir. „Když jim řekneme, aby nás naučili abecedu, zbijí nás. Při vyučování spí. . . . Když látce nerozumíme, nechtějí nás učit.“ Sudhirovo hodnocení školy je žel výstižné. Omezení sociálních výdajů v rozvojových zemích dolehlo zvlášť těžce na školství. Jeden průzkum, který v roce 1994 provedla OSN ve čtrnácti nejméně rozvinutých zemích světa, ukázal některá zajímavá fakta. V polovině těchto zemí například je v prvních třídách místo jen pro čtyři z deseti žáků. Polovina žáků nemá učebnice a polovina tříd nemá tabuli. Nepřekvapuje tedy, že mnohé děti přestanou do takové školy nakonec chodit a začnou pracovat.

Tradiční předpoklady. Čím je práce nebezpečnější a tvrdší, tím pravděpodobnější je, že bude ponechána lidem pocházejícím z etnických menšin, nižších společenských tříd a lidem, kteří jsou nějak znevýhodněni a chudí. Podle Dětského fondu OSN v jedné asijské zemi „panuje názor, že někteří lidé jsou zrozeni k tomu, aby vládli a aby pracovali mozkem, kdežto ostatní — převážná většina — jsou zrozeni k tomu, aby pracovali svým tělem“. A postoje na západě nejsou vždy zásadně lepší. Příslušníci nejvlivnější společenské skupiny si nejspíš nepřejí, aby jejich děti vykonávaly nebezpečnou práci, nedělají si však žádné starosti s tím, zda takovou práci vykonávají mladí lidé z rasově, etnicky či společensky slabších skupin. Například děti, které těžce pracují v severní Evropě, jsou pravděpodobně tureckého nebo afrického původu, a ve Spojených státech to mohou být děti původu asijského nebo latinskoamerického. K těžké práci dětí přispívá to, že dnešní společnost se zaměřuje na růst spotřeby. Je velká poptávka po levném zboží. A jen málo lidí zajímá, že takové zboží možná vyrobily miliony neznámých, vykořisťovaných dětí.

Formy dětské práce

Jaké typy práce děti vykonávají? Většina dětí v podstatě pracuje v soukromých službách. Tito dělníci jsou označováni jako „úplně zapomenuté děti světa“. Soukromé služby nemusí být nebezpečné, ale často nebezpečné jsou. Děti v soukromých službách jsou většinou špatně placené — anebo nejsou placené vůbec. Finanční a pracovní podmínky závisejí zcela na rozmaru zaměstnavatelů. Tyto děti neznají náklonnost, školní výuku, hry a společenskou činnost. A jsou také vystaveny tělesnému týrání a sexuálnímu zneužívání.

Další děti jsou donuceny těžce pracovat kvůli dluhům svých rodičů. V jižní Asii a i v jiných oblastech rodiče dávají své děti ve věku osmi nebo devíti let jako zástavu majitelům továren nebo zprostředkovatelům výměnou za malou půjčku. Celoživotní otroctví těchto dětí nestačí ani na to, aby se dluh snížil.

A co komerční sexuální zneužívání dětí? Odhaduje se, že každý rok je do obchodu se sexem nalákáno na celém světě nejméně milion děvčat. Sexuálně využíváni jsou často i chlapci. Vzhledem k tělesnému i citovému poškození, které je tím způsobeno — nemluvě o nákaze HIV —, jde o jednu z nejnebezpečnějších forem dětské práce. „Společnost se na nás dívá stejně jako na tuláky,“ říká patnáctiletá prostitutka ze Senegalu. „Nikdo se k nám nehlásí a nikdo s námi nechce být viděn.“b

Vysoké procento pracujících dětí je využíváno pro těžkou práci v průmyslu a na plantážích. Tyto děti dělají v dolech práci, která je pokládána za příliš nebezpečnou pro dospělé. Mnohé z nich mají tuberkulózu, bronchitidu a astma. Děti, které tvrdě pracují na plantážích, přicházejí do styku s pesticidy, hrozí jim hadí uštknutí a bodnutí hmyzem. Některé děti se zmrzačily mačetou při sekání cukrové třtiny. Pro miliony jiných děti se pracovištěm stala ulice. Vezměme si například desetiletou Shireen, která se živí tím, že sbírá odpadky. Nikdy nechodila do školy, ale hospodářskou stránku přežití zvládá velmi dobře. Jestliže za starý papír a láhve z umělé hmoty dostane třicet až padesát centů, bude mít na oběd. Jestliže vydělá méně, nebude mít co jíst. Děti ulice, které často utíkají před týráním a zanedbáváním doma, jsou na ulici vystaveny dalšímu týrání a vykořisťování. „Každý den se modlím, abych neupadla do zlých rukou,“ říká desetiletá Josie, která na jedné z hlavních tříd jistého asijského města prodává sladkosti.

Zničené dětství

Tyto formy práce představují pro desítky milionů dětí vážné nebezpečí. Je to způsobeno charakterem práce nebo špatnými pracovními podmínkami. Děti a mladí pracovníci mívají závažnější pracovní úrazy než dospělí. Příčinou je to, že děti mají jinou stavbu těla než dospělí. Jejich záda nebo pánev se mohou těžkou prací snadno zdeformovat. Při styku s nebezpečnými chemickými látkami nebo při ozáření jsou u dětí mnohem horší následky. Navíc děti nejsou tělesně stavěny na dlouhodobou, namáhavou a stereotypní práci — což je velmi často jejich údělem. Děti si obvykle nebezpečí neuvědomují a ani dostatečně neznají bezpečnostní opatření, jimiž by se měly řídit.

Těžká práce má také výrazný vliv na psychický, citový a duševní růst dětí. Tyto děti neznají lásku, ale dobře znají bití, urážky, sexuální zneužívání a situace, kdy za trest nedostanou najíst. Podle jedné studie skoro polovina z dvě stě padesáti milionů pracujících dětí přestala chodit do školy. Navíc bylo zjištěno, že u dětí, které dlouhé hodiny pracují, může být narušena schopnost učit se.

Co to všechno znamená? Že většina dětí, které těžce pracují, je odsouzena k celoživotní chudobě, utrpení, chorobám, negramotnosti a neschopnosti zařadit se do společnosti. Nebo, jak to vyjádřila novinářka Robin Wrightová, „svět na konci 20. století přes všechny vědecké a technické vymoženosti produkuje miliony dětí, které mají nepatrnou naději na normální život, a tím méně na to, aby vedly svět do 21. století“. Tyto střízlivé úvahy vyvolávají otázky: Jak by se mělo s těmito dětmi jednat? Je vyhlídka na to, že by se problém nezákonné dětské práce nějak vyřešil?

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 5]

Co je dětská práce?

V KAŽDÉ společnosti většina dětí nějakým způsobem pracuje. Typ práce, kterou děti dělají, se liší podle toho, v jaké společnosti a v jaké době žijí. Práci lze pokládat za nezbytnou součást výchovy dětí a za prostředek, jak přenést životně důležité dovednosti z rodičů na potomky. V některých zemích děti často pracují v dílnách nebo provádějí menší služby a díky tomu děti jednou budou plně kvalifikovanými dospělými pracovníky. V jiných zemích pracují dospívající děti několik hodin týdně, aby měly kapesné. Podle Dětského fondu OSN je taková práce „prospěšná, podporuje a zlepšuje tělesný, duševní, duchovní, mravní a společenský rozvoj dítěte, aniž by narušovala školní vzdělávání, rekreaci a odpočinek“.

Naproti tomu těžká dětská práce se týká dětí, které dlouhé hodiny pracují za nízkou mzdu, často v podmínkách, jež jsou jejich zdraví škodlivé. Tento typ práce „je zjevně destruktivní či vykořisťovatelský“, uvádí publikace The State of the World’s Children 1997. „Nikdo by veřejně nediskutoval o tom, že využívat děti k prostituci je za určitých okolností přijatelné. Totéž lze říci o doslovném zotročení dětí, které tímto způsobem splácejí dluhy svých rodičů nebo prarodičů. Týká se to i různých průmyslových odvětví nechvalně známých tím, že výrazně ohrožují zdraví a bezpečí . . . Pro všechny děti je nebezpečná práce jednoduše nepřijatelná.“

[Rámeček a obrázek na straně 8 a 9]

„Ještě zbývá mnoho udělat“

MEZINÁRODNÍ organizace práce (ILO) je v čele úsilí o odstranění nejhorších forem dětské práce. Tato organizace podněcuje vlády k tomu, aby vydaly zákony zakazující práci dětí mladších patnácti let. Tato organizace také prosazuje nové úmluvy, které zakazují práci dětí mladších dvanácti let a prohlašují za nezákonné nejnebezpečnější formy vykořisťování. O výsledcích tohoto úsilí rozmlouval dopisovatel Probuďte se! s ředitelkou Mezinárodního programu proti dětské práci při americkém ministerstvu práce Soniou Rosenovou, která se podílela na různých programech ILO. Uvádíme výňatky z tohoto rozhovoru:

Jaký způsob boje proti těžké dětské práci je nejúčinnější?

Nemáme pouze jedno řešení. Ty otázky, o kterých jsme diskutovali na mezinárodní úrovni, jsou však klíčové, totiž prosazování patřičných zákonných opatření, aby každý člověk měl možnost základního vzdělání, které by bylo pokud možno povinné a bezplatné. Určitě je také velmi důležité, aby rodiče těchto dětí měli přiměřené pracovní příležitosti.

Jste spokojená s pokrokem, kterého bylo v boji proti dětské práci dosaženo?

Vůbec nejsem spokojena. Říkáme, že absolutně žádné dítě nesmí pracovat za nezákonných podmínek. V rámci programů ILO jsme dosáhli velkého pokroku. Ale ještě zbývá mnoho udělat.

Jak na vaše úsilí odstranit dětskou práci reaguje mezinárodní společenství?

Teď nevím, jak bych na tuto otázku odpověděla. V určité míře se celý svět shoduje na tom, že dětská práce je něco, čím je třeba se zabývat. Myslím, že momentálně jde v podstatě o tyto otázky: Co s tím uděláme a jak rychle? Jakými prostředky můžeme nejlépe vyřešit problém určitých typů dětské práce? Myslím, že je to obrovsky náročný úkol.

Co mohou děti, které těžce pracují, očekávat v budoucnosti?

Tento rok se v Ženevě znovu sejdou zástupci všech zemí světa a uzavřou novou úmluvu týkající se nejhorších forem dětské práce. Je to skutečně nesmírně nadějné — budou zastoupeny všechny země, a navíc organizace pracujících i organizace hájící zájmy zaměstnavatelů. Doufejme, že vznikne nová struktura, jejímž cílem bude odstranit ty nejhorší formy dětské práce.

Optimismus paní Rosenové však nesdílejí všichni lidé. Charles MacCormack, prezident organizace Zachraňte děti, má určité pochybnosti a říká: „Není tu politický zájem ani dostatečná informovanost veřejnosti, jež jsou k tomu potřebné.“ Proč? Dětský fond OSN k tomu uvádí: „Těžká práce dětí je často komplexní problém. Stávající situaci podporují mocné vlivy včetně mnoha zaměstnavatelů, skupin s nezadatelným právem, ekonomů, jejichž cílem je za každou cenu zachovat volný trh, a tradicionalistů, kteří jsou přesvědčeni, že kasty nebo třídy určitých dětí je připravují o jejich práva.“

[Obrázek]

Sonia Rosenová

[Obrázky na straně 5]

Ke smutné historii těžké práce dětí patří dřina v dolech a v továrnách na zpracovávání bavlny

[Podpisek]

Foto U.S. National Archives

[Obrázek na straně 7]

Sbírání odpadků

[Obrázek na straně 7]

Těžká práce při sbírání dříví

[Podpisek]

FOTO OSN 148046/ J. P. Laffont – SYGMA

[Obrázek na straně 7]

Práce v textilní továrně

[Podpisek]

CORBIS/Dean Conger

[Obrázek na straně 8]

Děti, které jsou pouličními prodavači, vydělávají pouhých šest centů denně

[Podpisek]

FOTO OSN 148027/ Jean Pierre Laffont

[Obrázek na straně 8]

Práce v truhlářské dílně

[Podpisek]

FOTO OSN 148079/ J. P. Laffont – SYGMA

[Obrázek na straně 9]

Snaží se vydělat si na živobytí

[Podpisek]

FOTO OSN 148048/J.P. Laffont - SYGMA