Odpověděla jsem v čase žně
VYPRÁVÍ WINIFRED REMMIEOVÁ
„ŽEŇ je veliká, ale dělníků je málo.“ (Matouš 9:36, 37) Tato slova našeho Pána Ježíše byla výrazem hlubokého pochopení pro lidi, kteří byli sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře. Zažila jsem tentýž pocit, a tak jsem se během uplynulých čtyřiceti let vždy snažila příznivě reagovat na Pánovu výzvu — pracovat na žni. — Matouš 9:36, 37.
Narodila jsem se v západní Africe v rodině se sedmi dětmi, samými děvčaty. Naši rodiče byli láskyplní, ale přísní; byli také velmi zbožní. Pravidelná týdenní návštěva kostela a nedělní školy byla neoddiskutovatelná. Nedělalo mi to žádné potíže, protože jsem milovala duchovní věci. Když mi bylo dvanáct let, byla jsem určena, abych vedla třídy nedělní školy.
Manželství a dobrodružství
V roce 1941, ve věku třiadvaceti let, jsem se provdala za Lichfielda Remmieho, účetního na sekretariátu vlády. Po hmotné stránce jsme na tom byli dobře, avšak záliba v dobrodružství a touha nahromadit hmotné bohatství nás v roce 1944 přivedla do Libérie. Mezník v životě mého manžela, a nakonec i v mém, nastal v roce 1950, kdy se setkal s Hoylem Ervinem, misionářem svědků Jehovových. Již po třech týdnech studia se manžel začal podílet na kazatelském díle.
Pak manžel přestal chodit do kostela, a to mě rozrušilo. Byl přece jenom zapřisáhlý protestant, který se dokonce v postním období postil. Když jsem ho prvně viděla, jak vychází kázat s taškou v ruce, rozzuřila jsem se. „Co se to s tebou děje?“ vyptávala jsem se. „Taková osobnost jako ty, a přitom vycházíš kázat s těmi poblázněnými lidmi!“ Zůstal během tohoto výstupu nevzrušený a klidný.
Následující den k nám přišel na studium s Lichfieldem bratr Ervin. Jako obvykle jsem se ke studiu nepřipojila. Asi právě to bylo důvodem, proč se mě bratr Ervin zeptal, zda nejsem negramotná. Cože? Já, a negramotná? Taková urážka! Ještě mu ukážu, co všechno znám. Však ještě tohle falešné náboženství odhalím!
Přijímám pravdu
Nedlouho poté jsem na stolku v obývacím pokoji uviděla ležet knihu s názvem Bůh budiž pravdivý. ‚Takový směšný název,‘ pomyslela jsem si. ‚Bůh je vždy pravdivý, ne?‘ Jak jsem tak v knize listovala, našla jsem si hned další důvod ke stížnosti. Kniha říkala, že člověk nemá duši, ale že je duší. Dokonce i psi a kočky jsou duše. To už bylo opravdu příliš. ‚Co je to za bláznivé učení!‘ pomyslela jsem si.
Když přišel manžel domů, pustila jsem se do něho. „Ti podvodníci říkají, že člověk nemá duši. Jsou to falešní proroci!“ Manžel se nepřel; klidně naopak odpověděl: „Winnie, všechno je v Bibli.“ Později mi bratr Ervin trpělivě ukázal v mé vlastní Bibli, že jsme duše, a že naše duše je smrtelná, a to mě ohromilo. (Ezekiel 18:4) Zvlášť na mě zapůsobil text 1. Mojžíšovy 2:7: „Člověk [Adam] se stal živou duší.“
Jak jsem se mýlila! Cítila jsem se od duchovních podvedená, a nikdy jsem už do kostela nešla. Místo toho jsem začala navštěvovat křesťanská shromáždění svědků Jehovových. Jak bylo strhující sledovat jejich vzájemnou lásku! Tohle je určitě pravé náboženství.
Žeň v Cape Palmas
Zhruba za tři měsíce měl manžel příležitost připravit podnik, ve kterém pracoval, o velkou částku peněz — ale neudělal to. Jeho spolupracovníci ho popichovali: „Remmie, zůstaneš do smrti chudý.“
Díky své poctivosti však byl povýšen a poslán do Cape Palmas, aby tam otevřel novou pobočku. Horlivě jsme se modlili, a již za pouhé dva měsíce jsme měli malou skupinku, která se dychtivě zajímala o biblické poselství. Později Lichfield cestoval do hlavního města, Monrovie, aby obstaral nějaké věci pro novou pobočku, a zároveň se dal pokřtít. Požádal také Společnost o pomoc pro ty, kteří v Cape Palmas projevovali zájem o pravdu.
Společnost odpověděla tím, že poslala do Cape Palmas bratra a sestru Faustovy. Sestra Faustová pro mě znamenala neocenitelnou pomoc a v prosinci 1951 jsem svou oddanost Jehovovi symbolizovala křtem. Od toho okamžiku jsem byla více než kdy předtím rozhodnuta ‚sklízet ovoce k věčnému životu‘. (Jan 4:35, 36) V dubnu 1952 jsem začala sloužit plným časem jako průkopnice.
Jehova mému úsilí okamžitě požehnal; v průběhu jednoho roku jsem pomohla k oddanosti a křtu pěti lidem. Jedna z nich, Louissa Macintoshová, byla sestřenicí tehdejšího liberijského prezidenta W. V. S. Tubmana. Dala se pokřtít, vstoupila do služby plným časem a ve věrnosti Bohu setrvala až do své smrti roku 1984. Při několika příležitostech svědčila prezidentovi.
Do Dolního Buchananu
V roce 1957 jsme byli během návštěvy oblastního dozorce pozváni do zvláštní průkopnické služby. Když jsme to s modlitbou uvážili, pověření jsme přijali. Lichfield však musel ještě několik měsíců pokračovat ve světském zaměstnání v Cape Palmas, a tak jsem jela do Dolního Buchananu, panenského území, napřed a dílo tam začala.
Po příjezdu jsem se ubytovala v rodině Macleanových. Příští den mě odvedli, jak bylo zvykem, k zástupci náčelníka kmene Pele. Náčelník a jeho rodina mě vřele přivítali a v jeho domě jsem vydala svědectví malé skupince lidí. Nejméně šest z těchto lidí, se kterými jsem toho dne mluvila, včetně zástupce náčelníka a jeho manželky, se nakonec stalo svědky.
Brzy jsem již vedla studium Strážné věže s více než dvaceti účastníky. Musela jsem se plně spoléhat na Jehovu, a on mi dodal potřebnou sílu a schopnost starat se o jeho ovce. Když jsem se cítila unavená nebo nedostatečná, připomínala jsem si věrné postavy dávné doby, zvláště ženy jako Deboru a Huldu, které nebojácně vykonávaly Jehovovo pověření. — Soudci 4:4–7, 14–16; 2. Královská 22:14–20.
V březnu 1958, po tříměsíčním pobytu v Dolním Buchananu, jsem obdržela dopis, který mě informoval o návštěvě krajského dozorce Johna Charuka. Pronajala jsem suterén domu, v němž se mohlo sejít velké množství lidí. Potom jsem cestovala do Horního Buchananu, naproti bratru Charukovi. Ten však nepřijel. Čekala jsem až do soumraku, a pak jsem se unavená vrátila do Dolního Buchananu.
Kolem půlnoci jsem zaslechla klepání na dveře. Když jsem je otevřela, uviděla jsem nejenom krajského dozorce, ale také svého manžela, který nenadále přijel, a zrovna v tutéž dobu, co bratr Charuk. Jak mě našli? Potkali nějakého lovce a zeptali se ho, jestli nezná paní, která lidem káže o Jehovovi. „Ano,“ odpověděl a poslal je za mnou. Jak jsem se cítila šťastná, že za pouhé tři měsíce v Dolním Buchananu zářilo mé světlo tak jasně! — Matouš 5:14–16.
V čase návštěvy bratra Charuka jsme se těšili z vrcholné účasti čtyřiceti osob. Za nějakou dobu se vytvořil vzkvétající sbor a mohli jsme vybudovat pěkný sál Království. Život ale nebyl vždy bez těžkostí. Například v roce 1963 vypuklo v Kolahunu náboženské pronásledování, při němž byl manžel zatčen a uvězněn. Zbili ho tak hrubě, že musel být hospitalizován.
Téhož roku, zanedlouho po propuštění z nemocnice, jsme měli sjezd v Gbarnga. Poslední den obklíčili vojáci všechny návštěvníky a nařídili jim, aby vzdali poctu vlajce. Když jsme odmítli, vojáci nás přinutili, abychom drželi ruce nad hlavou a dívali se přímo do slunce. Některé z nás také bili pažbami pušek. Abych dokázala zachovat ryzost Bohu, zpívala jsem si v duchu píseň Království „Nebojte se jich!“ Potom nás vojáci zavřeli do špinavého vězení. Svědkové, kteří byli cizinci, byli po třech dnech propuštěni, a mě s Lichfieldem deportovali do Sierry Leone. Místní svědkové byli propuštěni následující den.
Další přednosti a odměny
Ke spolupráci jsme byli přiděleni do sboru Bo na jihu Sierry Leone. Sloužili jsme tam osm let a pak nás přeložili do Njaly. Ve Njale byl manžel jmenován, aby sloužil jako zástupce krajského dozorce, a já jsem měla tu přednost, že jsem ho mohla v této službě doprovázet po jeho boku. Potom v polovině sedmdesátých let jsme dostali nové přidělení ve sboru Freetown–Východ.
Je pro mě odměnou, když vidím mnoho těch, s nimiž jsem studovala Bibli, jak se zastávají čistého uctívání. Mám více než šedesát duchovních dětí a vnoučat jako „doporučující dopisy“. (2. Korinťanům 3:1) Někteří museli udělat zásadní změny, jako například Victoria Dykeová, která byla prorokyní aladurské sekty. Po zvážení textu 1. Jana 5:21 se nakonec zbavila mnoha svých fetišů a předmětů uctívání. Symbolizovala svou oddanost křtem a nakonec se stala zvláštní průkopnicí, jež pomáhá mnoha svým příbuzným přijmout pravdu.
V dubnu 1985, jen několik měsíců před 44. výročím naší svatby, manžel zemřel. Nezůstala jsem však sama. Pokračuji ve službě svému Pomocníku Jehovovi jako služebnice plným časem. A cítím zvláštní pouto s těmi, kterým jsem ho pomohla poznat. V určitém smyslu jsou pro mě rodinou. Miluji je a oni milují mne. Když jsem nemocná, spěchají, aby se o mě postarali, a já zase samozřejmě pomáhám jim.
Bez nadsázky mohu říci, že kdybych to vše měla prožít ještě jednou, vzala bych radostně svůj srp a připojila bych se jako Jehovův spolupracovník ke žni.
[Obrázek na straně 23]
Winifred Remmieová dnes