Od pouličního výtržníka ke křesťanskému služebníkovi

Vypráví Harry S. Yoshikawa

NAŠI sousedé v malé obci na Havaji, kde jsem před téměř padesáti lety vyrůstal, byli hazardní hráči, rváči a zloději. Můj otec byl hrubý a drsný rybář — odborník v bojových hrách.

Otec učil mého bratra a mne již od časného mládí, jak se bránit. Zúčastňovali jsme se soutěží v bojových hrách a obvykle jsme buď vyhráli nebo byli druzí. Když mi bylo třináct, odjeli jsme na šest měsíců do Japonska, kde jsme dále trénovali bojové hry. Od bývalého přeborníka Havaje ve střední váze jsem se naučil také boxovat.

Výtržnictví se stalo mou každotýdenní činností. Přezdívali mi Mrňavý rváč, ale já nebyl mrňavý. Přátelé si mě mohli vyzvednout třeba o půlnoci, jen abych někoho zbil v Honolulu nebo ve Waikiki.

V roce 1944 jsem vstoupil do armády a byl jsem poslán do Evropy. Zuřila druhá světová válka a bylo hrozné se na to dívat. Když skončila, dal jsem dohromady hudební skupinu nazývanou „Beach Combers“ a také havajské mužstvo boxerů. Cestovali jsme po Evropě a bavili jsme jak vojenské jednotky, tak civilisty. Natočili jsme několik desek a rozhlasových nahrávek.

DVA MLADÍ, NA KTERÉ STÁLE VZPOMÍNÁM

Bylo to za války v Belgii na začátku roku 1945, kdy jsem poprvé uslyšel něco, co mi tehdy mnoho neříkalo. Byl jsem vrchním šikovatelem a každý týden do mé kanceláře přicházel mladík, kterému bylo asi osmnáct let. Vyprávěl mi o tom, že Bůh zřídí panství, které zemi přinese mír. Když jsem se ho zeptal, proč se nedal odvést, řekl, že již v armádě je — v Kristově. Jeho odpověď mi připadala záhadná.

Když jsem se v roce 1946 vrátil z evropského bojiště, mluvil se mnou o Bibli jiný mládenec. Nejprve jsem si myslel, že to dělá kvůli mému způsobu života — stále jsem se rval, opíjel a dělal jiné zlomyslné věci. Vzpomněl jsem si na to, co mi říkal mladý Belgičan, a byl jsem překvapen, protože poselství bylo stejné.

Tento mladý muž prodával na ulici vedle divadla časopisy. Poněvadž mi ho bylo líto a styděl jsem se za něj, nabízel jsem mu, že koupím všechny jeho časopisy, aby mohl jít domů nebo se mnou do biografu. Ale vždy odmítl. Pomyslel jsem si, že je to pro chlapce jeho věku velmi neobvyklé.

MANŽELSTVÍ MNE NEZMĚNILO

Občas jsem se místo výtržnictví věnoval schůzkám s děvčaty a nakonec jsem se oženil. Manželství však neukončilo mé rvačky.

Když jsem se vracel domů, čekal mě někdy jiný druh boje. Moje manželka se na mne hněvala, že ji a děti nechávám doma. Jednou, když jsem se po vyhraném pouličním boji cítil moc dobře, vrátil jsem se domů až v šest ráno, moje manželka byla vzhůru a čekala na mne. Pokusil jsem se proplížit se suterénem a předstírat, že jsem opilý, ale neoklamal jsem ji. Čekala, a praštila mne getou, dřevákem.

JAK JSEM SE ZAČAL MĚNIT

V roce 1954 došlo v mém životě ke zvratu. Jeden spolupracovník v autobusové společnosti mi dal dvě brožury, Základ pro víru v nový svět a Po Armageddonu — Boží nový pořádek. Vzal jsem si je a pročítal je celou noc. Viděl jsem, že toto náboženství je odlišné od těch, které jsem poznal.

Bylo mi řečeno, že nějaká rodina těchto lidí žije někde ve stejném bloku jako my. Sel jsem tedy od domu k domu a hledal je. Jednou v úterý večer jsem zazvonil u jejich bytu. Právě u nich doma probíhalo biblické studium. Když jsem se zeptal, jsou-li svědky Jehovovými, váhali s odpovědí, snad proto, že jsem mluvil hrubě a drsně a na sobě jsem měl staré pracovní šaty. Možná, že si mysleli, že jsem přišel způsobit obtíže.

Byl jsem však pozván dál a jednali se mnou nesmírně laskavě a pohostinně. Cítil jsem se úplně jako doma. Následkem toho začaly mizet všechny mé charakteristické projevy. Styděl jsem se za své chování a mluvu. Udělali si čas, aby mi vysvětlili mnoho věcí z Bible a povzbudili mě k vlastnímu osobnímu biblickému studiu a k návštěvě všech jejich biblických shromáždění. Odešel jsem od nich s pocitem, že tito lidé musí mít pravdu.

Navrhli mi, aby se mnou studoval můj spolupracovník z autobusové společnosti, kde jsem pracoval, který byl svědkem Jehovovým. Kdybyste věděli! Byl to člověk, kterého jsem chtěl jednou zbít, protože se mi prostě nelíbil jeho vzhled. Ale chtěl jsem se učit, a tak jsem se pokořil a rozhodl se, že ho požádám, aby se mnou studoval Bibli.

Když jsem se blížil k jeho domu, viděl mne přicházet. Jistě si myslel, že přicházím dělat nepříjemnosti. Jeho manželka mne přivítala a projevila mi neobyčejnou křesťanskou laskavost. Obavy jejího manžela brzy pominuly a biblické studium začalo. Do dvou měsíců jsem začal vyprávět svým přátelům a příbuzným věci, které jsem se naučil, i když zatím netaktním způsobem.

Neotesaně jsem dal své manželce znát, že již nejsme buddhisté a že nebudeme slavit vánoce nebo jakékoli jiné pohanské svátky. Řekl jsem jí, že toto i jiná rozhodnutí musí přijmout. Protože se domnívala, že jsem úplně zešílel, prosila mé rodiče o radu, co má dělat: „jejich syn“ se prý chová velmi podivně. Moje matka ji ujistila: „Neboj se, můj syn se nikdy o jednu věc nezajímá příliš dlouho. Dej mu tři měsíce a zapomene na celé to bláznivé náboženství a Jehovu.“

KÁZÁNÍ NA VEŘEJNOSTI

Tentokrát se však matka zmýlila. Brzy jsem se v kazatelské službě připojil k druhým. Ta první služba byla pamětihodná, ale téměř katastrofální. Předsedající dozorce mě vzal s sebou rozšiřovat biblické časopisy na ulici.

Vyvolával jsem na kolemjdoucí: „Čtěte ‚Probuďte se!‘ “ Někdo mi sprostě odpověděl: „Jsem naprosto probuzen, takže nepotřebuji tenhle nesmyslný časopis!“ Moje stará osobnost se okamžitě vrátila.

„Ty jsi docela probuzen, co? Už dlouho nebudeš. Za chvíli budeš spát!“ Otočil jsem se k němu a honil ho přes dva bloky domů. Zatím mě doběhl vystrašený dozorce a řekl mi, že je rád, že jsem toho člověka ještě nechytil. Vysvětlil mi, že kdybych ho zbil, přineslo by to potupu na Boží jméno. Řekl jsem mu, že kdyby mne policie zatkla, nepověděl bych jim, že jsem svědek Jehovův, ale že jsem letničář.

Dozorce mě trpělivě napomenul a vysvětlil mi, že by to byla lež. Potom stál přímo vedle mne. Cítil jsem se skutečně zahanben, a když jsem přišel domů, modlil jsem se k Jehovovi, aby mi odpustil, protože jsem nikdy neměl v úmyslu potupit jeho jméno.

Moje první zkušenost ze služby dům od domu, to je zase jiný příběh. U prvních dveří jsem se setkal s paní, která byla docela hezká. Poslouchala mé kázání a vyptávala se — ale ne na Bibli. Optala se: „Jste ženatý? Kolik máte dětí? Kdo vám vaří?“

Vyšel její manžel, který byl zvědavý, kdo s ní mluví. Řekl mi, že ztrácím čas, protože je duševně nemocná, úplně bez zdravého rozumu. Ona se mě však dále vyptávala, a tak jsem jí vydal úplné biblické svědectví. Dodalo mi to odvahu, abych šel do dalšího domu. A hleďme, majitel vedlejšího domu měl zájem a vzal si ode mne tři biblické studijní pomůcky! Do konce dne jsem rozšířil ještě sedm dalších.

DŮKLADNÉ ZMĚNY UČINĚNY

Nikotin míval na mne takový vliv, že když mi jednou došly cigarety, probudil jsem svou manželku a donutil ji, aby došla k sousedům pro pár cigaret. Ale ze svého studia Božího slova jsem se naučil, že kouření nemá v křesťanově životě místo. Tak jsem za tři měsíce po začátku studia přestal kouřit.

Rozhodl jsem se symbolizovat svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě a byl jsem pokřtěn 17. července 1954. Mým největším přáním nyní bylo, aby se moje rodina ke mně připojila v pravém uctívání.

Podle orientálního zvyku vykonává manželka všechny domácí povinnosti bez pomoci manžela. Tohoto zvyku jsem se pevně držel. Protože však moje přání, aby manželka studovala Bibli, bylo větší, shledal jsem brzy, že myji nádobí, máchám špinavé plenky, pomáhám s vařením a s dětmi.

Jednou jsme si se svými přáteli udělali na pobřeží piknik. Místo abych užíval mořského příboje anebo se účastnil naší obvyklé konverzace, začal jsem jim číst Bibli. Rozhodli se, že se projdou, aby se vzdálili od mého neustálého kázání. Ale k jejich zděšení jsem byl ihned za nimi s Biblí v ruce. Moje manželka a náš přítel se svou manželkou nakonec svolili k pravidelnému biblickému studiu.

Moje matka mohla pozorovat, že jsem neztratil zájem o službu Jehovovi, jak to předpokládala. Bylo jí jasné, že nová osobnost, kterou pěstuji, není dočasná ztřeštěnost. Také ona tedy souhlasila se studiem Bible, aby přišla na to, co mne tak změnilo.

25. červen 1955 byl jedním z nejšťastnějších dnů v mém životě. Byl to den, kdy byl na jednom sjezdu svědků Jehovových prováděn křest — a kdo myslíte, že seděl vpředu jako kandidát křtu? Moje manželka, moje matka a náš přítel se svou manželkou — všichni čtyři připraveni symbolizovat svou oddanost Jehovovi.

Od té doby jsem mohl s radostí pozorovat řadu svých kolegů, řidičů autobusů, jak přijímají biblické pravdy a stávají se Jehovovými svědky. Mezi nimi byl i řidič, kterého jsem jednou přitiskl ke zdi a hrozil jsem mu, že ho zmlátím. Nyní je cestujícím dozorcem.

PŘÍLEŽITOSTI KE SLUŽBĚ

Rok po svém křtu jsem začal být používán v různých postaveních ve sboru. V roce 1958 jsem byl jmenován předsedajícím dozorcem a také městským dozorcem v Honolulu.

Pro povinnosti k rodině se pro mne zdála služba plným časem, jako „průkopník“, zcela nemožná. Moje čtyři děti byly ještě stále ve školním věku. Ale jako rodina jsme se podíleli na dočasné průkopnické službě, kdykoli jsme mohli. V roce 1963 se moje manželka stala pravidelnou průkopnicí.

Náš sbor byl průkopnickou službou nadšen. Během některých měsíců se dočasné průkopnické služby účastnila více než polovina sboru, jednou i dvaasedmdesát členů. S tolika průkopníky v jednom sboru bylo potřebné dobré plánování a spousta vzájemné pomoci. Pečlivě bylo připraveno hlídání dětí, přeprava a rozdělení území. Jak radostný měsíc jsme společně prožili!

V roce 1967 jsem byl pozván, abych se podílel na práci v kraji a navštěvoval řadu sborů na havajských ostrovech a duchovně je povzbuzoval. Byla to lákavá příležitost, ale nemohl jsem ji přijmout, aniž jsem nejdříve promluvil se svou rodinou, neboť tři naše děti ještě chodily do školy.

Moje milé děti byly však ochotny pracovat na část úvazku a všemožně pomáhat, abych mohl přijmout toto nové pověření. Jedna dcera mi řekla: „Tati, pořád nás povzbuzuješ, abychom sloužili jako průkopníci, ale co ty? Teď máš příležitost věnovat se plným časem Jehovovi.“

Při práci v kraji jsme se setkávali s mnoha různými, někdy zábavnými situacemi. Na jednu si vzpomínám. Dva sousedé se na sebe velmi rozhněvali, když jeden z nich porazil druhému mangovník, který částečně zasahoval do jeho dvora. Hrubě si nadávali a vyhrožovali. Když jsem se zastavil u dveří muže, který strom porazil, myslel si, že jsem detektiv, který případ vyšetřuje, a tak mne pozval dál.

Jakmile jsem začal mluvit, muž si myslel: „Jak divně ten detektiv postupuje, když se mě pokouší ukáznit Biblí!“ Po několika minutách však zjistil, že jsem svědek, a sdělil mi, že nikdy předtím nepustil Jehovovy svědky do domu. Souhlasil s domácím biblickým studiem. Připojila se k němu celá jeho rodina a dělala velké pokroky. Časem se deset jeho příbuzných a přátel stalo svědky.

Všechny naše děti jsou již dospělé. Jeden syn sloužil čtyři roky v bételu v Brooklynu, celosvětovém ústředí Jehovových svědků. Se svou manželkou nyní slouží jako oblastní a krajský dozorce na Americké Samoi. Dvě dcery jsou zvláštními průkopnicemi a náš druhý syn s manželkou a malou holčičkou jsou také činnými kazateli dobrého poselství. A moje manželka a já stále vykonáváme práci v kraji.

Na moji pověst pouličního výtržníka se dnes pamatuje pouze několik lidí. Někteří opravdu těžko věří mé minulosti, protože nyní jsem na ostrovech všeobecně znám jako mírumilovný křesťanský služebník. A jaká je to radost zastupovat našeho velikého Boha, Jehovu!