Mít radost z poslušnosti

POZORNOST a ohleduplnost jsou dobrým olejem, který pomáhá promazávat soustrojí lidských vztahů. Zvláště je to pravda, když tyto vlastnosti projevují ti, kteří jsou povinni vyžadovat poslušnost od druhých. Mnozí lidé se rozhněvají při myšlence, že by měli poslouchat; je tomu tak jak u dětí, tak u dospělých. Když však lidé, kteří mají autoritu, jsou pozorní a ohleduplní, může se poslušnost stát radostí, zatímco jinak může být mrzutou povinností.

Rodiče mají například Bohem danou autoritu nad svými dětmi. Ale jak ji vykonávají? Někteří rodiče snad trvají na tom, aby je děti poslouchaly, ale ani je nenapadne, zda poslouchají ochotně nebo nerady. Není pochyby o tom, že nedostatek ohledu ze strany dospělých je jedním z důvodů, proč je v těchto „posledních dnech“ tolik dětí „neposlušných rodičů“. (2. Tim. 3:1, 2) Jak mohou rodiče učinit dětem poslušnost radostí? Nejvíce pomáhá, jestliže projevují vnímavost, protože vnímavost přispívá k pozornosti a ohleduplnosti. Být vnímavý pro rodiče znamená, aby se jakoby oblékli do střevíčků svých dětí. Příkazy dětem by měly být dávány ve výrazech, které dítě snadno pochopí, a měly by být vyjadřovány z jeho stanoviska. Také je důležité, aby příkazy nebo žádosti byly dávány laskavým, milým hlasem, a přece hlasem pevným, je-li to zapotřebí. Především, nikdy by neměl být dáván příkaz v neovládaném hněvu.

Pokud to dovolí čas a okolnosti, je velmi prospěšné vysvětlit, proč by se mělo to nebo ono udělat. A pro to jsou ovšem vždy důvody. Jestliže je možné pracovat společně, otec a syn nebo matka a dcera, je to ideální. Kde to není možné, žádost může být spojena s nějakou poznámkou, jako ‚zatímco to děláš, já udělám ono‘. Aby poslušnost byla radostí, musí být spojena s důsledností. Rodiče musí dělat to, co káží. Chtějí-li, aby je děti respektovaly, musí sami autoritu respektovat. Dá se říci, že všechny činitele se ještě silněji uplatňují, jde-li o dospělé. Poslouchat znamená podrobit se autoritě jednoho nad druhým, což může směřovat proti jeho ‚já‘ neboli jeho pýše. Proto Bible křesťanům radí: „Neuděláte nic. . . ze sobectví, ale s pokorou mysli budete považovat ostatní za vyšší než sami sebe.“ — Fil. 2:3; srovnej Gal. 5:26.

Manželkám se říká, aby byly „podřízeny svým manželům ve všem“. Ale jestliže manžel také poslouchá biblickou radu a ‚miluje svou manželku jako své vlastní tělo‘, jestliže projevuje vnímavost a ohleduplnost, bude pro manželku jistě radostí poslouchat jej. (Ef. 5:22–28) Pro znázornění: manžel, který je velkorysý, má porozumění a správnou rozlišovací schopnost, bere při své žádosti ohled na důvody své manželky, její věrnou oddanost, její lásku. A nezapomene ji jako pomocnici pochválit za její cennou podporu a za její píli i v malých věcech. — Přísl. 31:10, 27–31.

Je také pozorné a ohleduplné udat důvody před vyjádřením žádosti. Manžel například může říci: ‚Naše vydání v minulém měsíci daleko převýšilo náš příjem, a kdyby to tak pokračovalo, nemohli bychom tento rok jet na prázdniny. Zkus tento měsíc, abychom žili z toho, co máme k dispozici. Souhlasíš, drahá?‘ Je rozumné, aby ji manžel nepřehlížel při svých požadavcích a měl na mysli slova apoštola Petra: „Vy, manželé, bydlete s nimi [svými manželkami] nadále podle poznání a prokazujte jim čest jako slabší, totiž ženské nádobě.“ — 1. Petra 3:7.

Stejné zásady mají být použity ve vztahu mezi dělníkem a jeho zaměstnavatelem, představeným nebo nadřízeným. Bible přikazuje těm, kteří mají autoritu nad druhými ve světských věcech, aby s nimi nejednali potupně, jak jsou k tomu často zaměstnavatelé náchylní, protože to stěží přináší radost z poslušnosti. Boží slovo také přikazuje, aby ‚jim rozdělovali, co je spravedlivé a co je slušné‘. Nic neubírá více radosti z práce, než když se pracuje za nespravedlivých a utiskujících podmínek. — Ef. 6:9; Kol. 4:1.

Je užitečné odvolávat se na rozum a stejně tak odvolávat se na ochotu druhých. Proto starší v křesťanském sboru může uvést své žádosti nebo určitá pověření slovy ocenění pro taková pověření nebo zmínkou o dobrovolných službách, které byly ochotně vykonávány v minulosti. Dozorce může vyhledávat spolupráci s jinými pracovníky tím, že se jich laskavě ptá, chtějí-li pomáhat na některém programu, nebo se s nimi společně podílí na nějakém břemenu stávajícího úkolu.

Radost z poslušnosti vzrůstá, vyjádří-li se ocenění pro vykonané dílo. Je to tak prosté, že se to dá snadno přehlédnout jako staromódní, ale osvědčuje se to i dnes, jak ukázal článek uveřejněný v srpnu 1972 v časopisu „Today’s Health“. Povinností jednoho zaměstnance bylo i zametání vnitřního prostoru obchodního domu. Když zaměstnavatel poprvé uviděl, jak dobře zaměstnanec zametl podlahu, zvolal: „Udělal jste tu pěknou práci!“ K tomuto komentáři onen zaměstnanec podotkl: „To je vše, nic víc, ale každý den nebo vždy, když jsem metl, řekl k tomu něco hezkého. . . Prostá slova mohou způsobit, že člověk cítí, že něco dobře vykonal. Někdo se stará o to, co děláte, a dává vám najevo, že to, co děláte, je důležité. A tak vždy, když to děláte, děláte to lépe.“

Je snadné, aby rodiče ztratili kontakt se svými dětmi, manželé byli bezmyšlenkovití, když jednají s manželkami, a zaměstnavatelé nebo nadřízení v obchodě či podniku byli tak zaujati svými odpovědnostmi, že přehlédnou lidský základ, když jednají s těmi, kteří jsou pod jejich autoritou. Avšak vnímavost, která vede k pozornosti a ohleduplnosti u těch, kdo dávají příkazy nebo vznášejí nějaké žádosti, může učinit mnoho, aby se poslušnost vůči nim stala radostí místo neochotně vykonávané povinnosti.