Vzpoura proti Bohu se projevuje

KDYBY měl Bůh nepřítele, dalo by se předpokládat, že bude usilovat o to, aby zničil vše, co Bůh připravuje pro svůj lid. Nejúčinnější by jistě bylo roznítit vzpouru v Božím sboru a pak vytvořit podvodnou napodobeninu „Božího sboru“. Právě tak to učinil satan ďábel, Boží nepřítel. Začal v prvním století, již za života apoštolů. Kdy bylo vrženo světlo na tuto vzpouru? Kdy byla objevena?

Tato vzpoura se projevila krátký čas po smrti apoštolů. Tehdy mohli poznat praví křesťané, oč skutečně jde, když sobečtí zdánliví křesťané byli svedeni a zcela zaslepeni, pokud jde o jejich vlastní charakter a předpověděný konec.

„TAJEMSTVÍ BEZZÁKONNOSTI“

Apoštol Pavel nazval hnutí svých dnů „tajemstvím bezzákonnosti“. Ačkoli se u některých ve sboru již projevovala bezzákonnost namířená proti Bohu, vzpoura tehdy ještě nemohla mít podobu a nemohla se prosadit. Proč ne?

Apoštol Pavel zodpověděl tuto otázku ve svém dopise křesťanům v Tessalonice slovy: „A tak nyní znáte věc, která působí jako překážka s tím, že bude zjeven ve svůj patřičný čas. Vskutku tajemství této bezzákonnosti je již v činnosti, ale pouze do té doby, než ten, který působí jako překážka, bude odstraněn. Potom bude vskutku zjeven ten bezzákonný.“ — 2. Tess. 2:6–8.

‚ZDRŽOVÁNÍ‘ V PRVNÍM STOLETÍ

První křesťané věděli, že „ten, který působí jako překážka,“ není jedinec, ale skupina pravých apoštolů Pána Ježíše Krista, k níž patřil i apoštol Pavel. Stejně tak „bezzákonný“, „člověk bezzákonnosti“, nemá být jednotlivý člověk, ale vzpurná skupina lidí. (2. Tess. 2:3) Apoštolova slova ve 2. Tessalonicenským 2:8 ukazují, že tento „člověk“ bude živ až do Kristovy přítomnosti. To by mohla být ovšem jenom třída nebo skupina, sestávající z různých lidí mnoha generací, protože jednotlivý člověk by nemohl tak dlouho žít.

Je mnoho důkazů, že v prvním století bylo „tajemství bezzákonnosti“ v křesťanském sboru již v činnosti a že bylo potlačováno neboli zdržováno pevným duchovním vedením a bdělými zákroky apoštolů. Příkladem toho jsou slova apoštola Jana:

„Psal jsem něco sboru, ale Diotrefes, který rád mezi nimi zaujímá první místo, nic od nás nepřijímá s vážností. Proto — jestliže přijdu — mu připomenu jeho skutky, které ustavičně činí, když o nás tlachá zlými slovy. Tím se však nespokojuje, ale ani sám s vážností nepřijímá bratry, a těm, kteří je chtějí přijímat, snaží se bránit a vypudit je ze sboru.“ — 3. Jana 9, 10.

Pavel dále ukázal, že na této skryté, podvodné vzpouře budou účastni náboženští vůdcové, protože psal ve svém dopise korintskému sboru o vychloubavých mužích, kteří touží po vážnosti a moci:

„Takoví mužové jsou falešní apoštolové, podvodní pracovníci, kteří se proměňují v Kristovy apoštoly. A není divu, neboť satan sám se neustále proměňuje v anděla světla. Není to tudíž nic zvláštního, proměňují-li se také jeho služebníci neustále ve služebníky spravedlnosti. Ale jejich konec bude podle jejich skutků.“ — 2. Kor. 11:12–15.

Pavel měl potíže s některými muži, kteří podporovali smýšlení odporující víře; ale odhalil tyto muže a postaral se, aby někteří z nich byli vyloučeni ze sboru. Dva muži, Hymeneus a Alexandr, ‚odvrhli dobré svědomí a zakusili ztroskotání své víry‘. Pavel „je předal satanovi, aby se kázní naučili nerouhat se“. (1. Tim. 1:19, 20) Později psal Pavel Timoteovi: „Hymeneus a Filétus . . . se odchýlili od pravdy, neboť říkají, že vzkříšení již nastalo, a podvracejí víru některých.“ — 2. Tim. 2:17, 18.

Tato náboženská vzpoura trvala ještě na konci prvního století. V roce 96 n. l. vzkázal oslavený Ježíš Kristus prostřednictvím apoštola Jana starším sboru v Efezu: „Znám tvé skutky a tvou namáhavou práci a vytrvalost a že nemůžeš snést špatné lidi a že zkoušíš ty, kteří říkají, že jsou apoštolové, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři.“ — Zjev. 2:1, 2.

V jednom ze svých dopisů se Jan zmiňuje o určitých náznacích, že „tajemství této bezzákonnosti“ je v činnosti a že má být brzy zjeveno:

„Děťátka, je poslední hodina, a jak jste slyšeli, že přichází antikrist, tak právě nyní se mnozí stali antikristy; a z této skutečnosti poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli našeho druhu, neboť kdyby byli našeho druhu, zůstali by s námi. Ale vyšli, aby se ukázalo, že ne všichni jsou našeho druhu.“ — 1. Jana 2:18, 19.

Tyto apoštolské záznamy, v nichž jsou odhaleny špatné poměry, které se tu a tam vyskytovaly ve sborech, ukazují, že apoštolové až do „poslední hodiny“ svého pozemského působení zdržovali a bránili, aby „tajemství této bezzákonnosti“ se nestalo kolektivním „člověkem bezzákonnosti“.

VZPOURA V PLNÉM ROZKVĚTU

Když Pavel ukázal, že tato vzpurná skupina „člověka bezzákonnosti“ bude zjevena, řekl: „Ale ten bezzákonný je přítomen podle satanova působení s každým mocným skutkem a lživými znameními a předzvěstmi a s každým nespravedlivým podvodem pro ty, kteří hynou.“ — 2. Tess. 2:9, 10.

Po smrti apoštolů byl „člověk bezzákonnosti“ plně zjeven. Někteří vedoucí mužové ve sborech začali vládnout nad svými bratry a lichotit světským politikům. Vzpoura se zvlášť nestoudně projevila v době císaře Konstantina, který učinil křesťanství státním náboženstvím. Encyklopedie od M’Clintocka a Stronga o tom píše:

„Prosté křesťanské učení bylo zfalšováno, byly zavedeny slavnostní obřady a ceremonie; křesťanští učitelé byli vybaveni světskými poctami a bohatými příjmy a Kristovo království se ve značné míře proměnilo v království tohoto světa.“

Po staletí měla odpadlá církev velký vliv na vlády a přivodila „temný středověk“ s jeho velkým náboženským pronásledováním. Potom přišla reformace, při níž však nešlo o obnovení pravého uctívání, ale pouze o vymanění se z vlivu katolické církve a jejího papeže. Protestantské církve převzaly nejdůležitější falešné nauky, a duchovenstvo těchto církví projevuje ještě dnes tentýž postoj jako ti, kterými začalo odpadnutí. Zároveň se však snaží vzbudit dojem, že se odlišuje a že je dosazeno pro službu Slova a že má zvláštní pověření s úředními, ochrannými a čestnými právy, která nemají pod ním stojící „laikové“.

Jak řekl Pavel, „ten bezzákonný je přítomen podle satanova působení s každým mocným skutkem a lživými znameními a předzvěstmi a s každým nespravedlivým podvodem“. To je dnes možno pozorovat u duchovenstva křesťanstva. (2. Tess. 2:9, 10) Vyžadují úctu a čest. Většinou nosí nádherné oděvy, dávají se oslovovat nadutými tituly, vedou ve skvělých kostelích a katedrálách zbožně řeči a provádějí dojemné bohoslužebné ceremonie, jako je zdánlivá transsubstanciace neboli proměnění chleba a vína během slavnosti „mše“. Jsou hrdi na své vyšší vzdělání a vliv, který mají u vlád a vojska.

A pokud jde o jejich „mocné skutky“, násilím „obrátili“ celé národy. Zřizovali nemocnice a církevní školy a posílali misionáře jako lékaře do „pohanských“ zemí. Ano, ‚proměňují se také ve služebníky spravedlnosti‘. (2. Kor. 11:15) Současně připouštějí, aby se jejich „obrácení“ dále drželi svých pohanských zvyků a směšovali je s jejich tak zvaným křesťanstvím. Církev vlastně pomáhala vládám křesťanstva, aby mohly zřídit nad těmito zeměmi panství, které bylo tím pevnější, čím větší byla moc náboženských vůdců nad lidem. Povšimněme si v té souvislosti, co řekl metodistický farář Gabriel Setiolane na Celoafrické církevní poradě roku 1963 v Ugandě:

„Postup církve v Africe šel ruku v ruce s postupem dobrodruhů, badatelů, kolonizátorů a dokonce imperialistů. Ruka, která zasadila kříž . . . na tento světadíl, nebyla rukou kněze nebo apoštola. Byla to zakrvavená ruka vojáka . . . Přes námitky o opaku, církev v tomto světadílu až do tohoto století nebyla schopna se odpoutat od ‚záštity státní moci‘.“

Jakou početní sílu dosáhlo duchovenstvo, třída „člověka bezzákonnosti“? Podle uveřejněné statistiky měla pouze katolická církev v roce 1971 na 566 771 600 členů církve 419 611 kněží. Zlepšil se jimi svět v mravním a duchovním ohledu? Vládne proto dnes na světě a zvláště v křesťanstvu více lásky, pokoje, jednoty a radosti?

Kdo čte upřímně Bibli, může beze všeho poznat, že se třída „člověka bezzákonnosti“ skutečně vyvinula tak, jak to vyjádřil apoštol Pavel svými prorockými slovy. Je jasně vidět, že touto skupinou osob je duchovenstvo křesťanstva. Kdo tedy zjistí, že je buď jako laik nebo snad jako upřímný duchovní spojen s touto třídou, měl by si vzít k srdci varování Bible a oddělit se od tohoto podvodného pokusu ďábla zničit Boží pravý sbor a zatemnit pravdu. (2. Tim. 3:1–5; Zjev. 18:4) Že se satanův plán nezdaří, vidíme ze slov apoštola Pavla v 2. Tessalonickým 2:8, o nichž budeme mluvit v některém z dalších vydání Strážné věže.