Jehova nám pomáhal moudře se rozhodovat

Narodil jsem se v roce 1952 v Karlových Varech, městě v západní části bývalého Československa nedaleko německých hranic. Byli jsme etničtí Němci, a proto se ke mně a k mému staršímu bratrovi Milanovi ve škole nechovali hezky. Kvůli tomu jsme se všichni v roce 1966 přestěhovali do Frankfurtu.

Moji rodiče byli svědkové Jehovovi, ale když jsem byl ještě malý, byli odděleni od sboru. A tak když jsem vyrůstal, neměl jsem žádné duchovní cíle.

Časem se moji rodiče k Jehovovi vrátili. Pravda nadchla i Milana a nechal se na sjezdu v Hannoveru pokřtít. Ten samý den jsem se dal pokřtít i já. Bylo mi 15. Krátce po křtu jsem ale rodiče přesvědčil, aby mi dovolili přestěhovat se do Berlína, kde jsem chtěl studovat umění.

Během studia jsem měl čas přemýšlet o dvou otázkách, které mi vrtaly hlavou: Existuje Stvořitel? A je Bible opravdu Boží Slovo? Při studiu umění jsem si uvědomil, že kombinace různých barev a tvarů na nějakém obraze se absolutně nedá srovnat s krásou originálů v přírodě. Pochopil jsem, že když obraz nevznikl náhodou, nemohl vzniknout náhodou ani originál.

Na svoji druhou otázku jsem našel odpověď, když jsem si prostudoval něco víc z historie a zjistil, jak přesně se v minulosti splnila biblická proroctví. Postupně jsem se přesvědčil, že Bible je skutečně Boží Slovo. (1. Tesaloničanům 2:13)

Kromě toho, že jsem si sám studoval, jsem měl dlouhé rozhovory s jedním starším, který mě vzal pod svá křídla. Moje víra v Jehovu postupně rostla a malování pro mě už nebylo to nejdůležitější. V roce 1972, když jsem byl ještě v Berlíně, jsem udělal jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě – začal jsem s průkopnickou službou. Měl jsem v plánu sloužit jako průkopník tři měsíce.

Sloužím Jehovovi na různých místech

Průkopnická služba v Berlíně byla hodně těžká. Dobrá zpráva se v tomhle městě kázala už skoro 100 let, ale zdálo se, že lidi moc nezajímá. A tak mi to přišlo jako zázrak, když jsem konečně našel člověka, který chtěl studovat Bibli. Od té doby jsem nepochyboval, že mi Jehova pomůže kázat kdekoli, a tak jsem v průkopnické pokračoval.

Asi za rok se mě bratři z pobočky zeptali, jestli bych byl ochotný naučit se srbochorvatskya a kázat Jugoslávcům, kteří v Německu pracují. Moc rád jsem tenhle úkol přijal a krátce nato mě bratři poslali do Frankfurtu. Tam jsem se učil srbochorvatsky společně s Hansem a Sonjou Smodovými, kteří právě absolvovali školu Gilead. Po třech měsících jsem začal sloužit jako zvláštní průkopník ve Stuttgartu. V dalších dvou letech, od roku 1973 do roku 1975, jsem se několikrát stěhoval a sloužil jsem postupně s pěti spolupracovníky.

Později mě bratři poslali do srbochorvatské skupiny v Karlsruhe. Tam jsem poznal horlivou zvláštní průkopnici Lenku. Hned jsem se do ní zamiloval a pak jsme se vzali. Tak jsem našel spolupracovnici na celý život. Krátce po svatbě nás v roce 1978 pozvali, abychom začali s krajskou službou v jugoslávských sborech a skupinách.

Stojíme před těžkým rozhodnutím

Asi 10 let jsme navštěvovali skupiny a sbory různě po Evropě. Měli jsme tuhle službu moc rádi, ale byla dost náročná a časem si to vybralo svou daň. Lenka vyhořela. Myslela si, že je to proto, že má malou víru, a tak se snažila sloužit ještě víc. Nebylo to to nejlepší řešení, ale nevěděli jsme, co máme dělat. Úpěnlivě jsme prosili Jehovu, aby nám to ukázal.

Na naše modlitby nám odpověděl při návštěvě jednoho lékaře. Ten nám laskavě pomohl pochopit, že musíme znát svoje hranice, a to v tělesném i citovém ohledu. (Micheáš 6:8) Uvědomili jsme si, že musíme s krajskou službou skončit, ale nebylo to pro nás lehké. Naši situaci jsme probrali s několika zkušenými bratry z betelu. Hodně nás překvapilo, když nám navrhli, abychom pokračovali v celodobé službě jako překladatelé do srbochorvatštiny v rakouské pobočce. Díky téhle změně se Lenčin zdravotní stav postupně zlepšil. Jehova nám prostřednictvím moudrých rádců pomohl, abychom se nerozhodli ukvapeně. (Přísloví 15:22)

Náročná rozhodnutí během války

Ve Vídni jsme sloužili dva roky a potom nás s Lenkou poslali do pobočky v Záhřebu, která tehdy dohlížela na naši činnost v bývalé Jugoslávii. Jugoslávci pocházeli z různých kultur a vyznávali různá náboženství, ale přesto spolu většina z nich dobře vycházela. To se ale změnilo v roce 1991, kdy vypukla občanská válka. Několik měsíců předtím zemský výbor připravoval mezinárodní sjezd, na který měli přijet bratři a sestry z celé Jugoslávie.

S bratry jsme se modlili, celou situaci jsme probírali a rozhodli jsme se, že budeme v přípravách sjezdu pokračovat. Taky jsme úzce spolupracovali s místními úřady, abychom zajistili bezpečí našim zahraničním delegátům. Měli jsme obrovskou radost, že přijelo pět členů vedoucího sboru. Tenhle sjezd byl přesně to, co bratři a sestry potřebovali.

Asi po roce války se zemský výbor dozvěděl, že našim bratrům v Sarajevu a jiných částech Bosny dochází jídlo, dřevo na topení a léky. Města, ve kterých žili, byla obklíčená srbskými jednotkami, a proto se k nim tyhle věci nemohly dostat. Úpěnlivě jsme se modlili, aby nás Jehova vedl. Co pro ně můžeme udělat?

Ve spolupráci s rakouskou pobočkou jsme zorganizovali humanitární pomoc. Bratři ve Vídni naložili 16 tun zásob na nákladní auta, která se 26. října 1993 vydala na nebezpečnou cestu do Bosny.b

Když jsme překročili frontovou linii, osobně jsme se přesvědčili, že „Jehovova ruka není krátká, takže by nemohla zachránit“. (Izajáš 59:1) Na tu nebezpečnou cestu ze Zenice do Sarajeva nikdy nezapomeneme. Když už jsme byli od Sarajeva jenom 40 kilometrů, museli jsme udělat 140kilometrovou objížďku přes lesy.

Když jsme se přiblížili k obklíčenému městu, požádal jsem, jestli bych mohl mluvit s velícím důstojníkem. Ukázalo se, že to byl generál. Pochyboval, že by se nám podařilo zásoby doručit. Když se ale dozvěděl, že jsme svědkové Jehovovi, zeptal se mě, jestli znám bratra, který se jmenuje Hajrudin. Odpověděl jsem mu, že je to náš přítel, a on mi řekl: „Je to i můj přítel. Chodili jsme spolu do školy. Když se stal svědkem, začal jsem si ho vážit ještě víc.“

Generál se hodně ptal na to, čemu věříme. Potom nám dovolil použít tajný tunel, kterým bylo možné bratrům v Sarajevu tu humanitární pomoc doručit. Na dvě noci dokonce zastavil dodávky vojenského materiálu, aby jeho vojáci mohli tím úzkým tunelem přenášet naše balíky. Dost se s tím nadřeli, protože každý balík vážil asi 27 kilo. Sami bychom to nikdy nezvládli!

Na druhém konci tunelu vojáci pomohli našim bratrům dopravit balíky na bezpečné místo. A pak společně s nimi roznášeli potraviny bratrům a sestrám a jejich sousedům. Někteří lidé byli za tuhle pomoc tak vděční, že společně s bratry na kolenou děkovali Jehovovi. (2. Korinťanům 9:13)

Když nás zastavovali na kontrolních stanovištích, často nás chránilo to, že jsme neutrální. Nosili jsme sjezdové jmenovky, díky kterým bylo každému jasné, že jsme svědkové Jehovovi. Být neutrální ale znamenalo mnohem víc. Museli jsme se hodně snažit, abychom zůstali neutrální i v myšlenkách a pocitech. Proto jsme se rozhodli, že nebudeme tak často poslouchat zprávy o těch hrozných věcech, které se děly. Věděli jsme totiž, že by to v nás mohlo vyvolávat předsudky, nebo dokonce nenávist ke kterékoli z válčících stran.

Od 90. let jsem sloužil jako člen výboru pobočky v Chorvatsku a pak v česko-slovenské pobočce. V Jehovově organizaci jsem dostával různé úkoly. Co jsem se z nich naučil o tom, jak se dobře rozhodovat? Jednak to, že Jehova pro řešení nějakého problému může použít kohokoli, třeba i vojenského důstojníka. Taky jsem se naučil nepřeceňovat svoje zkušenosti, ale spoléhat se na to, že nás Jehova vede prostřednictvím svojí organizace.

Nečekané zdravotní problémy

V roce 2023 jsem byl na pravidelné lékařské prohlídce, při které mi zjistili agresivní formu rakoviny. Nikdy předtím jsem vážné zdravotní problémy neměl, a tak na nás dolehl strach z toho, co bude. S Lenkou jsme se znovu a znovu modlili a prosili Jehovu, aby nám pomáhal se moudře rozhodovat. Potom jsme v souladu s našimi modlitbami jednali – zjistili jsme si co nejvíc informací a poradili jsme se s různými lékaři. Když jsme se rozhodli pro konkrétní léčbu, byli jsme klidnější.

Taky jsme se rozhodli nedělat si zbytečné starosti s tím, co přinese zítřek. (Matouš 6:34) Máme přece tolik důvodů být pozitivní! Když jsme kvůli léčbě museli odjet do Německa, napsali jsme rodině betel v Bratislavě dopis, ve kterém jsme vysvětlili naši situaci. Od našich milých přátel jsme dostali spoustu odpovědí. Ujistili nás, že nás mají moc rádi a že se za nás modlí. Jehova může bratry a sestry použít, aby se o nás staral, a dává nám „pokoj, který přesahuje veškeré chápání“. (Filipanům 4:7)

Realita je taková, že nikdy nevíme, co se může stát. Kdokoli z nás může vážně onemocnět, nebo dokonce zemřít. (Kazatel 9:11; Jakub 4:14) A tak jsem Jehovovi vděčný, že mi pomohl, abych se už v mládí moudře rozhodl, že mu budu naplno sloužit. Nic jiného by nemohlo dát mému životu hlubší smysl!c