Jehova mi pomohl stát se lepším člověkem

Nejvíc ze všeho ale moji pozornost upoutali lidé. Mladí bratři a sestry tam dělali práci, která by někomu mohla připadat monotónní. Nebyli v záři reflektorů, ale i tak byli šťastní a spokojení. Naučil jsem se od nich, co to znamená pokorně sloužit Bohu.

V průběhu let mi Jehova pomáhal, aby se ze mě stal lepší člověk a dokázal mu líp sloužit. Ale nejdřív vám budu vyprávět, jak jsem jako buddhista hledal pravdu.

UŽ JAKO KLUK HLEDÁM BOHA

Narodil jsem se v Chicagu ve Spojených státech a taky jsem tam vyrůstal. Byl jsem nejstarší ze čtyř dětí. Moji rodiče imigrovali do Chicaga z Japonska, aby tu žili takzvaný americký sen. Chtěli, aby jejich děti měly to nejlepší vzdělání a byly v životě úspěšné.

Moji rodiče byli buddhisté a svoji víru brali vážně. Maminka vyrůstala v domě, ve kterém byl buddhistický chrám. Její tatínek a dva bratři sloužili jako buddhističtí mniši. Buddhismus byl proto v naší rodině důležitý. Když jsem se vrátil ze školy, vždycky jsem nejdřív pálil kadidlo a naší buddhistické sošce jsem obětoval rýži a vodu. V neděli jsme chodili do buddhistického chrámu, kde jsme podobné soše zpívali. Byla jenom větší a navíc pozlacená.

Pamatuju si, že když mi bylo okolo sedmi, díval jsem se na sochu, kterou jsme měli doma, a říkal jsem si: Co se mnou bude, až umřu? Buddhismus mě učil, že po smrti budu existovat v nějaké duchovní říši. A tak mi došlo, že jednoho dne můj život skončí. Možná budu žít někde jako duch, ale už si nebudu užívat život jako člověk. Byl jsem z toho smutný a úplně mě přemohl pocit beznaděje.

Když mi bylo asi 15, buddhistické rituály mi přestaly dávat smysl. Něco mi v životě chybělo. (Mat. 5:3) Hluboko uvnitř jsem cítil, že musí existovat všemohoucí, skutečný Bůh. Chtěl jsem ho poznat. Napadlo mě, že odpovědi bych možná našel v Bibli. A tak jsem si na místě, kde se konal buddhistický svátek – tam by to opravdu nikdo nečekal – koupil použitou Bibli krále Jakuba.

Jednou, když mi bylo 17 a zrovna jsem na ulici venčil psa, mě oslovil bratr Wilson Bashou a zeptal se mě: „Víš, co Bůh slibuje do budoucnosti?“ Rozproudila se hluboká biblická diskuze. Wilson přečetl Zjevení 17:1 a pak se mě zeptal: „Co znamenají ty mnohé vody, na kterých sedí prostitutka?“ Vůbec jsem netušil. Přečetl mi 15. verš, kde se píše, že ty vody představují lidi. Udělalo na mě velký dojem, že svědkové Jehovovi vysvětlují těžké pasáže z Bible pomocí jiných biblických veršů. Než jsme se rozloučili, Wilson mi dal knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Tahle modrá knížka mi změnila život.

Za deset dní od našeho rozhovoru jsem poprvé přišel na shromáždění do sálu Království a nikdy nezapomenu, jak srdečně mě tam přivítali. Na shromáždění už jsem chodit nepřestal. Wilson mi pak nabídl, že se mnou bude studovat Bibli. Tak moc mě to bavilo, že jsme někdy studovali i osm hodin v kuse. Rodiče o mě měli strach a byli hodně proti tomu, abych studoval Bibli. Ale čím víc jsem studoval, tím víc jsem byl přesvědčený, že je to pravda. V roce 1983 jsem se dal pokřtít.

VYSOKOU ŠKOLU MĚNÍM ZA PRŮKOPNICKOU SLUŽBU

V době, kdy jsem se dal pokřtít, jsem studoval medicínu na prestižní univerzitě. Abych mohl získat takové vzdělání, rodiče toho museli hodně obětovat. Chtěl jsem ale Jehovovi dávat to nejlepší a sloužit mu naplno, a tak jsem přemýšlel, že ze školy odejdu.

Táta mě varoval: „Jestli skončíš se školou, vyhodím tě z domu.“ Byl jsem z toho zmatený a smutný. Rodiče jsem měl rád a nechtěl jsem je zklamat. V tu dobu jsem často chodil pozdě večer po areálu kampusu a pod oblohou plnou hvězd jsem se modlil: „Jehovo, prosím, pomoz mi se dobře rozhodnout.“ Když jsem nakonec se školou skončil, táta mi opravdu řekl, ať odejdu z domu. Zavolal jsem Wilsonovi a řekl jsem mu, co se stalo. Byl tak hodný, že mi nabídl, ať bydlím s ním. Nastoupil jsem do autobusu s jednou taškou, ve které jsem měl všechny svoje věci. Vzpomínám si, jak jsem se najednou cítil tak klidně, že to ani nejde popsat. Věděl jsem, že jsem udělal správné rozhodnutí.

Cítil jsem se jako pták, kterého pustili z klece! Konečně jsem byl volný a mohl jsem naplno sloužit Jehovovi. S průkopnickou službou jsem začal v roce 1984.

Během těch let, co jsem byl v pravidelné, mě Jehova hodně školil. Učil mě třeba, jak být vytrvalý. Jednou se zdálo, že mám tisíc důvodů, proč do služby nejít. Byl jsem rozladěný, protože jsem nenašel nikoho, kdo by se mnou odpoledne šel. I tak jsem ale vyrazil. Asi po dvou hodinách jsem si řekl, že zkusím poslední bytovku. Byl jsem unavený, osamělý a navíc to vypadalo, že bude pršet. Přemýšlel jsem: Nemám už jít radši domů? Když jsem vyšel do třetího patra, uviděl jsem před sebou mladého Filipínce. Řekl jsem si: Ten určitě nebude mít zájem. Ale to jsem byl úplně vedle! Začal studovat a nakonec se z něj stal můj duchovní bratr.

HODNĚ JSEM SE TOHO NAUČIL V BROOKLYNSKÉM BETELU

U Wilsona jsem zůstal dva roky a v roce 1985 mě pozvali do brooklynského betelu. Jak už jsem řekl, měl jsem za úkol pracovat ve vazárně. Jednou, když jsem obsluhoval razicí stroj, jsem omylem zničil stovky obalů knih. Bratři mě poprosili, abych dozorci oddělení (dnes se mu říká koordinátor oddělení) řekl, co se stalo, a tak jsem mu všechno vysvětlil. Na jednu věc jsem ale zapomněl. Dozorce oddělení mě na ni laskavě upozornil: „Vždycky je dobré se omluvit.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je důležité uznat chybu a omluvit se.

V betelu jsem se taky naučil, jak líp sloužit druhým. Pomohlo mi, když jsem pozoroval věrné starší betelity. Jednou s námi na obědě u stolu seděl bratr Milton Henschel, člen vedoucího sboru. Jídelna byla narvaná k prasknutí a číšníci dělali, co mohli, aby všechny obsloužili, ale nestíhali. U stolu jsem seděl s dalšími mladými bratry a potichu jsme si stěžovali, že jim to nějak dlouho trvá. V tu chvíli bratr Henschel beze slova vstal a společně s číšníky začal roznášet džbánky s vodou a talíře s chlebem a máslem. To, jak pokorně šel a pomohl druhým, se mi navždy vrylo do paměti. Připomnělo mi to, jak Ježíš sloužil apoštolům. (Jan 13:3–5)

„MĚL BY SES NAUČIT JAPONSKY!“

V roce 1987 jsem navštívil Japonsko. Z toho, jak horliví a pokorní byli místní zvěstovatelé, jsem byl nadšený. Chtěl jsem jim se službou pomoct, ale háček byl v tom, že jsem neuměl japonsky. Jedna sestra v betelu, která se jmenovala Mičiko Odová, se mi podívala přímo do očí a řekla: „Měl by ses naučit japonsky!“ A přesně to jsem udělal. Ani jsem netušil, jak moc mi to změní život.

O několik měsíců později jsem přešel do jednoho japonského sboru v New Yorku. Díky tomu, že jsem se učil japonsky, se mi otevřely další možnosti ve službě Jehovovi. V roce 1989 jsem se poprvé zúčastnil japonského oblastního sjezdu v Los Angeles. V dramatizaci tam hrála průkopnice Miwako Onamiová. Nemohl jsem z ní spustit oči.

S Miwako jsme se vzali v roce 1992 a bratři schválili, že můžeme v brooklynském betelu sloužit spolu. Měli jsme z toho velkou radost. Miwako je ohleduplná a starostlivá a vždycky je ochotná druhým pomoct. Učím se od ní, jak být laskavější. Je pro mě darem od Jehovy. Vždycky mě dokáže povzbudit a jsem s ní šťastný.

JAPONSKÁ POBOČKA A ZVLÁŠTNÍ PRŮKOPNICKÁ SLUŽBA

Po nějaké době oba rodiče mojí manželky, kteří žili v Japonsku, vážně onemocněli. Bratři byli tak laskaví, že nám dovolili sloužit v japonské pobočce, abychom jim byli blíž a mohli se o ně starat. Přestěhovali jsme se v roce 1999.

Rodina betel v Japonsku byla velmi přátelská a brzo jsme se tam cítili jako doma. Dál jsem tu na sobě pracoval. Líbily se mi vlastnosti místních bratrů a sester a chtěl jsem být taky takový. Jsou třeba mimořádně štědří a pohostinní. Svoji práci berou vážně a dělají ji na sto procent. Taky umí dobře spolupracovat. V japonské kultuře je totiž důležitější, aby lidé jednotně spolupracovali pro dobro všech, spíš než aby jednotlivec něčeho dosáhl sám. Jejich skvělý příklad mě naučil, abych s druhými pokorně spolupracoval a vážil si toho, že i svým malým dílem můžu přispívat k tomu, aby se splnil Jehovův záměr.

I tak ale pro mě bylo kvůli kulturním rozdílům někdy těžké pochopit, proč se nějaké věci dělají určitým způsobem. Musel jsem se naučit být trpělivý a nereagovat přehnaně. A po nějaké době jsem se na různé situace začal dívat jinak. A uvědomil jsem si, že Jehova může požehnat jakémukoli rozhodnutí, pokud se řídíme pokyny, které nám dává prostřednictvím svojí organizace. Koneckonců je to Jehova, díky komu se práce podaří.

To, jak mě Jehova školil v betelu, mi připomíná, jak školil proroka Mojžíše. Pomohl mu, aby se naučil být mírný, když ho nechal 40 let pracovat jako pastýře. A stejně jako Mojžíš i já jsem vyrostl v prostředí, kde se kladl velký důraz na dobré vzdělání. To na mě mělo vliv. Spoléhal jsem se na sebe a byl jsem pyšný. Ale v betelu jsem se naučil být pokorný a spoléhat se na Jehovu. Stejně jako Jehova trpělivě pomáhal Mojžíšovi, celé ty roky dělal to samé i pro mě.

O rodiče mojí manželky jsme se starali až do jejich smrti. Bylo to nějakých 24 let. Vzpomínám si na to množství telefonátů, stresujících chvil a cest, které jsme museli absolvovat do nemocnice. Zdravotní stav mojí tchyně Masako se tak zhoršoval, že se sotva dokázala postavit. Nebylo pro ni jednoduché chodit na shromáždění a do služby. A v posledních týdnech života byla na vozíku. Její láska k Jehovovi ale nikdy nezeslábla. Kdykoli o něm mluvila, oči jí zářily radostí. Masako mi byla velkým příkladem v tom, jak složit Bohu a bez ohledu na okolnosti být spokojený a šťastný.

V roce 2024 jsme zažili obrovskou změnu. Po víc než 30 letech v betelu nás poslali do zvláštní průkopnické a teď sloužíme na ostrově Okinawa. Vydáváme tu svědectví rodinám, které bydlí na nedaleké vojenské základně. To, co jsme se naučili v betelu, nám pomohlo tu změnu líp zvládnout. Snažíme se mít dobrý plán a co nejlíp využívat svůj čas – soustředit se na službu a dělat v ní co nejvíc. Jehova nás odměnil tím, že můžeme vést krásné biblické kurzy a naši studenti jsou pro nás jako rodina. Víc než kdy dřív si uvědomujeme, jak je důležité mít rád lidi. Každý den Jehovovi s Miwako děkujeme, že máme nádhernou příležitost mu takhle sloužit.

DÁL SE CHCI NECHAT JEHOVOU ŠKOLIT

Moji příbuzní už mi sice nebrání, abych sloužil Jehovovi, ale nikdo z nich se ke mně zatím nepřidal. Ježíš slíbil, že ti, kdo opustí svoji rodinu, aby se stali jeho učedníky, dostanou stonásobně větší duchovní rodinu. (Mar. 10:29, 30) A to můžu potvrdit i já. Ty rodiny po celém světě, které se o mě v průběhu let s láskou staraly jako o vlastního, nedokážu ani spočítat.

Knihu Pravda, kterou mi dal Wilson, pořád mám. Kdykoli se na tuhle modrou knížku podívám, vzpomenu si, jak laskavý ke mně Jehova byl, když mi dovolil, abych ho poznal. (1. Par. 28:9) Přeju si, aby ze mě dál dělal lepšího člověka a abych mohl pomáhat druhým poznat pravdu, která vede k věčnému životu.