Jehova mě školí už od mládí

To ale trochu předbíhám. Narodil jsem se v Calgary v Kanadě během druhé světové války. Někdy koncem 40. let u nás doma zaklepal mladý průkopník Donald Fraser a maminka pak začala studovat Bibli. Pravdu si zamilovala. Ale kvůli vážným zdravotním problémům nemohla být tak často na shromáždění. I tak dělala hezké pokroky a v roce 1950 se dala pokřtít. Za necelé dva roky bohužel zemřela. I když tatínek tou dobou nebyl svědek, souhlasil, aby na jejím pohřbu měl proslov jeden bratr.

Pár dní po pohřbu mě jedna starší pomazaná sestra, která se jmenovala Alice, pozvala na shromáždění. Znala mě, protože jsem chodil s maminkou na shromáždění o víkendu, když se cítila dobře. A tak jsem se tatínka zeptal, jestli bych mohl jít. Souhlasil a řekl, že půjde se mnou, ale jenom tentokrát, aby poděkoval bratrovi, který měl na maminčině pohřbu proslov. Ten večer byla škola teokratické služby a služební shromáždění. Bylo to to nejlepší shromáždění, jaké si tatínek napoprvé mohl vybrat. Už dřív absolvoval kurz veřejného řečnictví, a proto byl nadšený z toho, co na shromáždění slyšel. Rozhodl se, že tam bude chodit každý týden. Postupně začal navštěvovat i další shromáždění.

V té době služebník teokratické školy kazatelské služby začínal shromáždění tím, že přečetl jména bratrů, kteří do ní byli zapsaní. Když slyšeli svoje jméno, řekli: „Přítomen.“ Jednou jsem ho poprosil, aby na dalším shromáždění přečetl i moje jméno. Nadšeně mě pochválil, ale nezeptal se mě, jestli je mi jasné, o co jde.

Vůbec jsem netušil, že jsem se nabídl, že budu mít ve škole proslovy. Prostě jsem jenom chtěl, aby zaznělo moje jméno. A tak když jsem ho příští týden slyšel, hrdě jsem odpověděl: „Přítomen.“ Po shromáždění mě všichni nadšeně chválili. O několik týdnů později jsem v ruce držel kus papíru s úkolem, o kterém jsem mluvil na začátku.

Byl jsem v pěkné bryndě. Tehdy se od studentů očekávalo, že si připraví šesti až osmiminutový proslov. Úkol jako čtení Bible tehdy neexistoval. Tatínek mi pomohl si ten proslov připravit a předtím, než jsem ho měl na shromáždění, jsem si ho musel dvacetkrát vyzkoušet. Po tomhle úkolu jsem dostal rady, které mi moc pomohly. Jehova mě v průběhu let dál školil. Používal k tomu tatínka, schopné bratry a sestry a svoji organizaci.

ŠKOLENÍ POKRAČUJE

Když jsem začal chodit do služby, školila mě Alice, o které jsem už mluvil. Tehdy jsme lidem u dveří měli přečíst tři verše a potom nabídnout knihu. Když jsem byl na řadě, Alice se představila, začala rozhovor a potom mě vybídla, ať přečtu první verš. Tady jsem to převzal, přečetl druhý a třetí verš a nabídl publikaci. Později jsem se naučil začínat rozhovory sám. Potom co se koncem roku 1954 dal pokřtít tatínek, školil mě ve službě on. I když mě vychovával sám, dělal, co mohl, abych si zamiloval Jehovu. Když šlo o duchovní věci, byl velmi důsledný. Vždycky jsem věděl, co budeme dělat v době, kdy je shromáždění, a že sobotní a nedělní dopoledne patří službě.

Ve škole jsem byl sice jenom průměrný žák, ale to, co jsem se tam během těch 12 let naučil, se mi v životě hodilo. Třeba jsem se naučil sčítat hodně čísel pod sebou a získal jsem i celkem dobré základy anglické gramatiky. To, co jsem si odnesl z hodin angličtiny a tvůrčího psaní, mi pomáhá i dneska při práci v redakčním oddělení.

Často se mě druzí ptají, proč mám tak rád hudbu. Rodiče ji měli rádi. Když mi bylo sedm, chodil jsem chvíli na hodiny klavíru, ale na svoji učitelku jsem velký dojem neudělal. Řekla mému tatínkovi, že bude lepší, když s tím skončím. A chápu proč. Tehdy mě to moc nebavilo.

Po několika měsících mi tatínek našel jinou učitelku. Tentokrát jsem se při hře na klavír učil i zpívat a šlo mi to jedna radost. Jako kluk jsem měl hezký sopránový hlas a vyhrál jsem několik soutěží. Když jsem studoval hudbu, měl jsem v plánu získat titul, abych ji mohl učit a vydělávat si tím dost na to, abych mohl průkopničit. Po nějaké době jsem si ale uvědomil, že studium a příprava na zkoušky z harmonie, historie hudby a skladby mě budou stát hodně času. A tak jsem toho nechal a začal s pravidelnou průkopnickou. To byl rok 1963.

PRŮKOPNICKÁ PŘINÁŠÍ RADOST

Po roce v průkopnické mě jmenovali zvláštním průkopníkem a poslali do Kapuskasingu v Ontariu. Sloužil jsem tam s bratrem Danielem Skinnerem, který byl o dost starší než já. Hodně mě toho naučil o tom, jak to ve sboru funguje. Když mi bylo dvacet, dostal jsem za úkol sloužit ve služebním výboru, takže jsem se měl hodně co učit. Jsem nadšený, že organizace zase klade důraz na to, aby se školili mladí bratři. Když dovolí, aby je Jehova používal, můžou být pro něho užiteční už jako hodně mladí.

Život v Kapuskasingu nebyl vždycky jednoduchý. V zimě tam teplota mohla klesnout na −44 °C. Ale někdy se „oteplilo“ a to pak bylo −33. S Danem jsme skoro všude chodili pěšky. Ale služba tam přinášela i hodně radosti. Třeba jsem tam potkal sestru Lindu Coleovou, která se později stala Lindou Splaneovou.

Linda milovala službu a měla hodně pěkných opětovných návštěv. Byla štědrá, laskavá a přátelská. Její maminka Goldie věrně sloužila Jehovovi, ale tatínek Allen byl ze začátku proti pravdě. I tak Goldie pravidelně brala Lindu a její bratry Johna a Gordona na shromáždění do sálu Království a školila je ve službě. Občas byli všichni čtyři najednou v průkopnické. Po letech se i Allen stal svědkem Jehovovým a ve sboru dělal kus dobré práce.

V roce 1965 mě pozvali do školy služby Království, abych dostal další školení. Konala se v kanadském betelu a trvala měsíc. Bratři mi během školy navrhli, abych si dal přihlášku do Gileadu. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych někdy mohl být misionář. Myslel jsem si, že na to nemám, ale přihlášku jsem si vyplnil. Pozvali mě do 42. třídy. Naši instruktoři nás často informovali, jak si vedeme. V první písemné zprávě mě povzbudili, abych se toho během školy snažil co nejvíc naučit o naší organizaci. Pro 21letého kluka to byla skvělá rada.

V Gileadu jsme se taky učili, jak komunikovat s médii – rozhlasem, televizí a tiskem. Moc mě to bavilo. A to jsem ještě ani netušil, jak se mi to bude hodit v budoucnosti. Ale o tom vám povím později.

MÍŘÍM DO SENEGALU

Už za pár dní po skončení školy jsem byl s Michaelem Höhlem na cestě do Senegalu v Africe, kam jsme byli přiděleni jako misionáři. Tehdy tam bylo asi 100 zvěstovatelů.

Po několika měsících mě bratři pozvali, abych jednou týdně pomáhal v pobočce. Ve skutečnosti to byla ale jenom jedna místnost v misionářském domově. Služebníkem pobočky byl Emmanuel Paterakis. Připomínal mi, že i když je obyčejná, pořád zastupuje v téhle zemi Jehovovu organizaci. Jednou rozhodl, že bychom měli všem misionářům napsat povzbuzující dopis. Vytvářet kopie v té době nebylo vůbec jednoduché ani levné, a tak jsme museli každý dopis psát zvlášť na psacím stroji. Bylo s tím spoustu práce, hlavně proto, že žádná chyba nešla opravit. Nemohli jsme si dovolit ani jedinou.

Když jsem se pozdě večer chystal domů, bratr Paterakis mi podal obálku. Řekl: „Davide, píše ti Společnost.“ Když jsem ji pak otevřel, byl v ní jeden z dopisů, který jsem sám psal. Naučilo mě to vážit si organizace, ať už je místní pobočka velká, nebo malá.

Skamarádil jsem se se spoustou bratrů a sester ze sboru. A sobotní večery jsme často trávili spolu. Strašně rád na to vzpomínám. Dodnes jsem s nimi v kontaktu. V Senegalu jsem mluvil francouzsky a dneska mi to pomáhá, když navštěvuju pobočky po celém světě, kde se francouzsky mluví.

V roce 1968 jsme se s Lindou zasnoubili. Abychom spolu mohli v Senegalu průkopničit, několik měsíců jsem se snažil najít práci na částečný úvazek, ale od zaměstnavatelů se čekalo, že upřednostní místní lidi před cizinci. Nakonec jsem se vrátil do Kanady. S Lindou jsme se vzali a bratři nás jmenovali zvláštními průkopníky. Sloužili jsme v provincii Nový Brunšvik v Edmundstonu. Tohle městečko leží na hranici s provincií Quebec.

SLOUŽÍME JAKO PRŮKOPNÍCI V NOVÉM BRUNŠVIKU A V QUEBECU

V Edmundstonu nebyli žádní místní zvěstovatelé a jenom pár lidí tam studovalo Bibli. Katolická církev tam měla obrovský vliv. Skoro u každého domu byl nápis: „Svědkům Jehovovým vstup zakázán!“ Tehdy jsme takové nápisy nebrali tak vážně jako dneska, a tak jsme chodili do každého domu. Každý týden katolická církev vydala v místních novinách oznámení: „Hon na čarodějnice: Zbavme se svědků!“ Ve městě byly jenom čtyři čarodějnice – Victor a Velda Norbergovi a já s Lindou. Takže bylo jasné, koho tím myslí.

Nikdy nezapomenu, jak za námi poprvé přijel krajský dozorce (dneska se mu říká krajský starší). Po týdnu spolupráce řekl: „Možná to jediné, co se vám podaří, je, že překonáte předsudky.“ A tak jsme si to dali za cíl. A fungovalo to. Pomalu, ale jistě začali lidé vnímat rozdíl mezi pokornými svědky Jehovovými a pyšnými katolickými duchovními. Teď je v tom městě malý sbor.

Potom co jsme asi rok sloužili na místě, kde nebyli žádní jiní svědkové, nás s Lindou poprosili, abychom pomáhali ve velkém sboru ve městě Quebec. Byli jsme tam krásných šest měsíců a místní bratři a setry byli pohostinní. Pak nás pozvali do krajské služby.

Dalších 14 let jsme sloužili v krajích, které jsou v provincii Quebec. Byla to nádherná doba. Služba tam běžela na plné obrátky. Častokrát jsme viděli, že v jednom sboru studovalo víc rodin najednou a dělaly hezké pokroky.

NEZAPOMÍNÁME NA VĚRNÉ BRATRY A SESTRY

Francouzsky mluvící bratry a sestry v Kanadě nejde nemilovat. Jsou přímočaří, radostní a nadšení. Ale přijmout pravdu pro ně nebylo vždycky jednoduché. Někteří mladí dostali od rodičů ultimátum: „Buď se svědky přestaneš studovat, nebo půjdeš z domu.“ Tlak ze strany rodiny může být hodně velký. Ale málokdo z nich, jestli vůbec někdo, tomu tlaku podlehl. Jehova na ně musí být tak pyšný!

Nechci zapomenout ani na pravidelné a zvláštní průkopníky, kteří v té době dělali v Quebecu skvělou práci. Většina z nich pocházela z jiných částí Kanady. Nejenže se museli naučit francouzsky, ale taky se museli seznámit s místní kulturou a pochopit, jak tam lidé přemýšlí. Velký vliv na ně totiž měla katolická církev.

Zvláštní průkopníci byli často posíláni do míst, kde nebyli žádní zvěstovatelé. Kvůli tomu, že lidé měli předsudky, bylo těžké najít si bydlení. A ještě těžší to bylo s prací na částečný úvazek. Dokonce i novomanželé museli bydlet s dalšími dvěma až šesti svědky, aby mohli zaplatit nájem. Prostě si nemohli dovolit bydlet sami. Tihle průkopníci byli obětaví a zapálení pro službu. Když s někým začali studovat, věnovali se mu naplno. Teď už je v Quebecu hodně zvěstovatelů a spousta těch průkopníků se přestěhovala do míst, kde bylo potřeba víc kázat.

Když jsme v krajské službě navštěvovali různé sbory, většinou jsme se snažili být v sobotu dopoledne ve službě s mladými. Díky tomu jsme měli informace z první ruky a věděli jsme, co řeší. Někteří z nich teď slouží v zahraničí jako misionáři nebo mají v organizaci jiný odpovědný úkol.

V té době si některé sbory nemohly dovolit uhradit nám cestovní náklady. A tak se občas stalo, že jsme na konci měsíce byli bez peněz. Tehdy jsme se museli úplně spoléhat na Jehovu, protože on jediný věděl, jak na tom jsme. Nikdy nás nenechal na holičkách. Z jednoho sboru do druhého jsme se vždycky nějak dostali.

UČÍM SE OD DALŠÍCH

Jak už jsem se zmínil, Gilead mě skvěle připravil na komunikaci s veřejností. Když jsme sloužili v Quebecu, měli jsme spoustu příležitostí vydat hezké svědectví pomocí rozhlasu, televize a tisku. Často jsem spolupracoval s Léoncem Crépeaultem, který v té době taky sloužil jako krajský dozorce a byl hodně zkušený v tom, jak jednat s médii. Když přišel za nějakým důležitým člověkem z tohohle prostředí, nesnažil se vystupovat jako nějaký profesionál. Místo toho říkal: „Pane, já a můj spolupracovník jsme jenom služebníci. Moc toho nevíme o tom, jak mluvit v médiích. Ale máme za úkol lidem říct, že se bude konat velký sjezd svědků Jehovových. Budeme vám vděční za jakoukoli pomoc.“ Díky tomuhle pokornému přístupu se nám otevřelo hodně dveří, které by jinak zůstaly zavřené.

Po nějaké době mi pobočka dala za úkol, abych spolupracoval s bratrem Glenem Howem, jedním z našich právníků. Pracovali jsme na citlivých případech, které mohly přitahovat pozornost médií. Těžil jsem z toho, co jsem se naučil v Gileadu a taky při spolupráci s Léoncem. Být po boku bratra Howa byla opravdová čest. Když bojoval za práva naší organizace, nevěděl, co je strach. Ale co je nejdůležitější, z celého srdce miloval Jehovu.

V roce 1985 nás s Lindou poslali sloužit do kraje na západě Kanady. Bylo to blízko místa, kde žil tatínek. Díky tomu jsme se o něho mohli postarat. Tři měsíce nato zemřel. V krajské službě jsme tam sloužili až do roku 1989. Pak přišlo překvapení – pozvali nás do betelu ve Spojených státech. Skoro po 19 letech jsme skončili s krajskou službou. Za tu dobu jsme bydleli ve stovkách domovů a ochutnali jsme tisíce jídel, která nám nachystali pohostinní bratři a sestry. Každému, kdo se o nás takhle postaral, jsme ze srdce vděční!

STĚHUJEME SE DO SPOJENÝCH STÁTŮ

Když jsme přišli do Brooklynu, poslali mě do služebního oddělení. Za to, co jsem se tam naučil, nikdy nepřestanu být vděčný. Jednou z věcí bylo ověřovat si fakta a nedělat předčasné závěry. Od roku 1998 sloužím v redakčním oddělení a pořád se mám co učit. Několik let jsem měl tu čest pomáhat bratrovi Johnu Barrovi, který byl koordinátor redakčního výboru. Nikdy si nepřestanu vážit toho všeho, co mi předal, a času, který jsme spolu strávili. Měl nádhernou křesťanskou osobnost.

Spolupracovat s pokornými bratry a sestrami v redakčním oddělení je obrovská radost. Ať dělají cokoli, vždycky prosí Jehovu o pomoc a uvědomují si, že když se jim něco podaří, je to díky svatému duchu, a ne jejich schopnostem.

S Lindou máme taky velkou radost, že jsme mohli navštívit věrné bratry a sestry ve 110 zemích. Na vlastní oči jsme viděli, jak misionáři, členové výborů poboček a další celodobí služebníci milují Jehovu. Povzbudila nás i horlivost a nezlomnost místních zvěstovatelů. Dávají Boží království na první místo, i když se v jejich zemi válčí, mají ekonomické problémy nebo jsou pronásledovaní. Jehova je ze srdce miluje.

Když se snažím plnit svoje úkoly, celé ty roky je pro mě Linda neocenitelnou pomocí. Miluje lidi a vždycky přemýšlí, jak by jim mohla pomoct. Umí přirozeně začínat neformální rozhovory. Už hodně lidem pomohla poznat Jehovu a některým nečinným pomohla, aby se k němu vrátili. Jehova mi dal opravdu nádherný dárek. Teď, když už máme svůj věk, jsme s Lindou moc vděční, že nám mladší bratři a sestry pomáhají s cestováním a dalšími věcmi. (Marek 10:29, 30)

Když se ohlédnu za těmi uplynulými osmdesáti roky, cítím obrovskou vděčnost. Vnímám to stejně jako žalmista, který napsal: „Bože, vyučoval jsi mě od mládí a já až doteď ohlašuji tvé úžasné skutky.“ (Žalm 71:17) Chci v tom pokračovat celý svůj život.