Opravdu se o nás někdo stará?

‚Slzy těch, kdo jsou utlačováni,‘ se staly záplavou. Prolévají je oběti nesčetného množství ‚skutků útlaku‘, k nimž dochází po celém světě. Lidé, kteří se stávají oběťmi útlaku, mají často pocit, že pro ně není ‚žádný utěšitel‘ — že se o ně nikdo nestará. (Kazatel 4:1)

I PŘES tuto záplavu slz některé lidi nechává utrpení ostatních netečnými. Zůstávají slepí vůči bolesti druhých lidí stejně jako kněz a Levita v podobenství Ježíše Krista, které vypráví o muži, jenž byl přepaden, oloupen a ponechán polomrtvý u cesty. (Lukáš 10:30–32) Dokud se jim samotným a jejich rodině relativně dobře daří, nemají zájem o druhé. Říkají vlastně: „Koho to zajímá?“

To by nás nemělo překvapovat. Apoštol Pavel předpověděl, že v „posledních dnech“ budou mnozí lidé bez „přirozené náklonnosti“. (2. Timoteovi 3:1, 3) Jeden pozorovatel naříkal nad lhostejným postojem, který si lidé vypěstovali: „Stará irská životní filozofie a tradice spočívající v zájmu jeden o druhého a v ochotě rozdělit se s druhým člověkem je nahrazována novým kodexem chování, podle něhož se každý stará sám o sebe.“ Lidé po celém světě se starají sami o sebe a jsou téměř naprosto lhostejní k nepříjemné situaci, v níž se nacházejí druzí.

Potřebujeme, aby se o nás někdo staral

Jistě potřebujeme, aby se o nás někdo staral. Uvažujme například o jednom osamělém muži v Německu, kterého „našli, jak sedí před televizní obrazovkou — pět let poté, co o Vánocích zemřel“. Tohoto „rozvedeného a tělesně postiženého samotáře“ zatrpklého smutnými životními zkušenostmi nikdo nepostrádal, dokud nebyly vyčerpány peníze z jeho bankovního konta. Opravdu, nikdo se o něj nestaral.

Přemýšlejme také o bezbranných obětech některých mocných a chamtivých vládců. V jedné oblasti „zemřelo v důsledku represí a hladu“ přibližně 200 000 lidí (asi čtvrtina obyvatelstva) potom, co se takoví vládci násilně zmocnili jejich země. Nebo uvažujme o dětech, jež byly vystaveny téměř neuvěřitelné brutalitě. Jedna zpráva říká: „Počet dětí, které se [v jedné zemi] staly svědky řady krutostí — zabíjení, bití a znásilňování —, jichž se někdy dopouštěli i dospívající, je ohromující.“ Není divu, když se některá z obětí takového bezpráví se slzami v očích zeptá: „Opravdu se o mě někdo stará?“

Podle jedné zprávy Spojených národů musí 1,3 miliardy lidí v rozvojovém světě denně vystačit s částkou, která odpovídá méně než jednomu americkému dolaru. Tito lidé jistě pochybují o tom, že se o ně někdo stará. Totéž se dá říci i o tisících uprchlíků, kteří — jak uvádí list The Irish Times — „jsou postaveni před trpkou volbu, zda zůstanou v bídném táboře či nevlídné zemi [kam uprchli], nebo zda se pokusí vrátit se do své vlasti dosud . . . rozervané válkou či etnickým rozdělením“. Tatáž zpráva obsahovala i konstatování, při jehož čtení běhá mráz po zádech: „Zavřete oči, počítejte do tří, a mezitím právě zemřelo jedno dítě — jedno z těch 35 000 dětí, jež tento den zemřou následkem podvýživy nebo nějaké nemoci, které je možné předejít.“ Není divu, že mnozí lidé pociťují tíseň a hořkost. (Srovnej Joba 7:11.)

Je to všechno zkrátka nevyhnutelné? Existuje, realisticky vzato, vůbec někdo, kdo se o nás nejen stará, ale kdo má také moc ukončit utrpení a odstranit veškerou bolest, kterou lidé zažívají?

[Podpisek obrázku na straně 2]

Titulní strana a strana 32: Reuters/Nikola Solic/Archive Photos

[Podpisek obrázku na straně 3]

A. Boulat/Sipa Press