Rozhodnutí ve prospěch práva volby

VOLBU na základě informací podporuje dokonce i ta nejvýznačnější Osobnost v celém vesmíru. Je to náš Stvořitel. Má neomezenou znalost lidských potřeb a velkoryse nám poskytuje pokyny, varování i vedení, abychom jednali moudře. Nepřehlíží nicméně ani svobodnou vůli, kterou při stvoření dal inteligentním tvorům. Tento názor vyjádřil Boží prorok Mojžíš: „Dnes proti vám opravdu beru za svědky nebesa a zemi, že jsem ti předložil život a smrt, požehnání a zlořečení; a vyvolíš si život, abys zůstal naživu ty a tvé potomstvo.“ (5. Mojžíšova 30:19)

Tento princip se promítá i do oblasti medicíny. Pojem volba na základě informací neboli informovaný souhlas postupně získává uznání v Japonsku a v jiných zemích, kde tento přístup v minulosti nebyl běžný. Doktor Michitaro Nakamura uvádí tuto definici informovaného souhlasu: „Jde o myšlenku, že lékař jednoduchou formou vysvětlí pacientovi, jakou má nemoc a prognózu, jaké jsou způsoby léčby a její možné vedlejší účinky, přičemž respektuje pacientovo právo, aby si způsob léčby rozhodl sám.“ (Japan Medical Journal)

Lékaři v Japonsku po léta uváděli rozličné důvody, proč s pacienty tímto způsobem jednat nemohou, a soudy tento zvyk podporovaly. Když tedy předseda tokijského vyššího soudu, Takeo Inaba, 9. února 1998 vynesl rozhodnutí ve prospěch informovaného souhlasu, byl to v této oblasti významný mezník. Jaké to bylo rozhodnutí a co bylo předmětem sporu, který se řešil soudní cestou?

V červenci 1992 se třiašedesátiletá Misae Takedaová, která je svědkem Jehovovým, spojila s nemocnicí Institutu lékařské vědy při Tokijské univerzitě. Zjistilo se totiž, že má zhoubný nádor jater a že je nutná operace. Velmi si přála poslechnout biblický příkaz o krvi, a proto lékařům jasně řekla, že přijme pouze léčbu bez krve. (1. Mojžíšova 9:3, 4; Skutky 15:29) Lékaři přijali od Misae revers, kterým byli oni i nemocnice zbaveni jakékoli odpovědnosti za důsledky jejího rozhodnutí. Ujistili ji, že jejímu přání vyhoví.

Nicméně, když byla Misae po operaci ještě utlumená, dostala transfúzi krve — což bylo zcela proti jejímu jasně vyjádřenému přání. Jeden zaměstnanec nemocnice to zřejmě vyzradil jistému novináři, a tak vyšla najevo snaha personálu neoprávněnou transfúzi zatajit. Jistě si umíte představit, jak byla tato upřímná křesťanka zdrcena, když se o této transfúzi dověděla! Měla k personálu nemocnice důvěru a věřila, že slovo dodrží a že budou její náboženské přesvědčení respektovat. Kvůli citové trýzni, kterou v důsledku takového hrubého narušení vztahu mezi lékařem a pacientem prožila, a protože doufala, že se tím vytvoří určitý precedens, na základě kterého nebudou takovému špatnému zacházení ze strany lékařů vystaveni další lidé — dala tuto záležitost k soudu.

Veřejný pořádek a morálka

Případ projednávali tři soudci tokijského okresního soudu a rozhodli ve prospěch lékařů, a tudíž proti právu na informovaný souhlas. V rozhodnutí vydaném 12. března 1997 uvedli, že jakýkoli pokus uzavřít dohodu o úplné bezkrevní léčbě je neplatný. Zdůvodnili to tak, že kdyby lékař uzavřel zvláštní dohodu, že nepodá krev ani v kritické situaci, bylo by to porušením kojo rjozokua neboli společenských norem. Byli toho názoru, že hlavním závazkem lékařů je zachránit život pacienta, a to jakýmkoli nejlepším způsobem, který je dostupný, takže taková smlouva by byla nezávisle na náboženském přesvědčení pacienta již od počátku neplatná. Rozhodli, že při konečném hodnocení by měl mít názor lékařských profesionálů přednost před jakýmkoli novátorským léčebným požadavkem pacienta.

Ze stejných důvodů soudci dále prohlásili, že ačkoli se od lékaře očekává vysvětlení základního postupu, účinnosti a rizik navrhované operace, „nemusí se vyjádřit, zda zamýšlí krev podat, nebo ne“. Jejich rozhodnutí znělo: „Nelze označit jako nezákonné ani nepatřičné to, že lékaři jako žalovaná strana akceptovali přání žalobkyně nepřijmout krev za žádných okolností a jednali, jako by její přání respektovali, čímž ji přiměli, aby zmíněnou operaci podstoupila.“ Šlo o to, že kdyby lékaři jednali jinak, pacientka mohla operaci odmítnout a z nemocnice odejít.

Zastánci informovaného souhlasu byli tímto soudním rozhodnutím šokováni a zděšeni. Profesor Takao Jamada, který je význačnou autoritou v otázkách občanského práva, v rozboru tohoto případu a jeho důsledků pro možnost informovaného souhlasu napsal: „Jestliže připustíme, aby úvahy založené na tomto rozhodnutí vstoupily v platnost, potom odmítnutí transfúze krve a právní principy umožňující informovaný souhlas, budou jako svíčka blikající ve větru.“ (Právnický časopis Hogaku Kjošicu) Profesor potom transfúzi podanou proti vůli pacientky odsoudil ostrými slovy jako „hrubé zneužití důvěry srovnatelné s nečekaným útokem“. Profesor Jamada dodal, že takové zneužití důvěry by nemělo být „absolutně nikdy dovoleno“.

Misae byla velmi nesmělá, a tak pro ni bylo obtížné stát se středem zájmu veřejnosti. Uvědomovala si však, že by se mohla podílet na obhajobě Jehovova jména a jeho spravedlivých zásad vzhledem ke svatosti krve, a tak se rozhodla, že na tom bude mít svůj podíl. Svému právnímu zástupci napsala: „Jsem pouhý prach, a možná ani to ne. Divím se, proč je použita taková nezpůsobilá osoba, jako jsem já. Budu-li se však snažit dělat to, co říká Jehova — ten, který může způsobit, aby křičely kameny —, dá mi k tomu sílu.“ (Matouš 10:18; Lukáš 19:40) Během soudního procesu seděla na svědecké lavici a chvějícím hlasem popisovala citové trauma, jež v důsledku takové zrady prožila. „Cítila jsem se jako žena, která je znásilněna.“ Při jejím svědectví měli mnozí z přítomných v soudní síni slzy v očích.

Překvapivá podpora

Proti rozhodnutí okresního soudu se Misae ihned odvolala k vyššímu soudu. U tohoto odvolacího soudu se případ začal projednávat v červenci 1997, a bledá, ale odhodlaná Misae zde byla již na invalidním vozíku. Rakovina se objevila znovu a ona byla velmi slabá. Misae velmi povzbudilo, když předseda soudu neobvyklým způsobem vyjádřil, jakým směrem soud zamýšlí postupovat. Dal jasně najevo, že odvolací soud nesouhlasí s výrokem nižšího soudu — že lékař má právo přehlížet přání pacienta a předstírat, jako by tomuto přání vyhověl, ale přitom být v skrytu rozhodnutý udělat něco jiného. Předseda soudu řekl, že vyšší soud nebude zastávat paternalistickou etiku „širašimu bekarazu, jorašimu beši“b, což znamená „udržuj je v nevědomosti a v závislosti“, v tomto případě na lékařích. Misae k tomu později řekla: „Velmi mě těší soudcův nezaujatý výklad, který je úplně odlišný od předchozího výroku vydaného okresním soudem.“ A dodala: „O to jsem se k Jehovovi modlila.“

Misae zemřela následující měsíc obklopena milující rodinou a zdravotním personálem v jiné nemocnici, kde její upřímné přesvědčení pochopili a respektovali. Jejího syna Masami a další členy rodiny sice její smrt velmi zarmoutila, ale byli rozhodnuti dovést tento soudní proces do konce, jak si to Misae přála.

Rozhodnutí

Nakonec 9. února 1998 vynesli tři soudci vyššího soudu rozhodnutí, jímž zvrátili rozhodnutí nižšího soudu. Malá soudní síň byla plná reportérů, fotografů, vysokoškolských učitelů a dalších lidí, kteří věrně sledovali tento soudní případ. Významné noviny a televizní stanice přinesly o tomto rozhodnutí reportáž. Některé titulky zněly: „Soud: Pacienti mohou odmítnout léčení“, „Vyšší soud: Transfúze je porušením práv“, „Lékař, který dal transfúzi proti vůli pacienta, prohrál soud“ a „Svědek Jehovův dostane odškodnění za transfúzi“.

Zprávy o rozhodnutí soudu byly přesné a velmi příznivé. Noviny The Daily Yomiuri napsaly: „Soudce Takeo Inaba řekl, že je nepřípustné, aby lékaři použili postup, který pacient odmítl.“ List také jasně uvedl: „Lékaři, kteří Misae podali [transfúzi krve], jí odepřeli možnost zvolit si léčbu.“

Noviny Asahi Šimbun poukázaly na to, že soudci v tomto případě sice neshledali dostatek dokladů o oboustranné dohodě, že krev nebude použita ani v situaci ohrožení života, ale rozcházeli se s nižším soudem v názoru na právní platnost takové smlouvy: „Existuje-li dobře uvážená dohoda mezi oběma stranami týkající se toho, že transfúze krve by neměla být podána za žádných okolností, tento soud ji nebude považovat za něco, co je proti veřejnému pořádku, a tudíž neplatné.“ Dále tyto noviny uvedly názor soudců, že „každá lidská bytost je odsouzena k tomu, aby jednoho dne zemřela, a o procesu směřujícím k momentu smrti si má každý rozhodnout sám“.

Touto otázkou se svědkové Jehovovi skutečně zabývají a jsou přesvědčeni, že si vybrali ten nejlepší způsob života. To znamená také, že odmítají známá rizika krevních transfúzí a místo toho přijímají bezkrevní postupy, které se v mnoha zemích obecně používají a jsou v souladu s Božím zákonem. (Skutky 21:25) Známý japonský profesor ústavního práva zdůraznil: „Odmítnutí sporné léčby [transfúze krve] vlastně není otázkou volby ‚jak zemřít‘, ale naopak volby jak žít.“

Rozhodnutí vyššího soudu by mělo lékaře varovat, že jejich právo jednat podle vlastního uvážení nejde tak daleko, jak se domnívali. A výsledkem by mělo být to, že mnohem více nemocnic si vytvoří soubor etických zásad. Rozhodnutí vyššího soudu bylo sice všeobecně uznáno a je povzbuzením pro pacienty, kteří mají jen malé slovo vzhledem ke své léčbě, avšak ne všechny strany přijaly toto rozhodnutí s nadšením. Státní nemocnice a tři lékaři se v této věci odvolali k Nejvyššímu soudu. Musíme tedy počkat, zda japonský Nejvyšší soud podpoří pacientovo právo rozhodnout o své léčbě, stejně jako to dělá Svrchovaný Panovník vesmíru.

[Poznámky pod čarou]