Nezapomenutelná událost ve Francii

„JEHOVOVO MĚSTO — NE!“. Tak znělo prohlášení na plakátech, které byly vylepeny po celém městě. „Spojenými silami proti projektu Jehova,“ vybízela jedna skupina odpůrců. Pozornost veřejnosti byla na tuto záležitost upoutána doslova stovkami článků v denním tisku. Byly podepisovány petice a do místních poštovních schránek se jako příval nahrnulo více než půl milionu letáků, které se týkaly tohoto projektu. O jaký projekt vlastně šlo a proč tak rozrušil jinak poklidné město Louviers v severozápadní Francii? Šlo o plánovanou výstavbu nového kancelářského a obytného komplexu odbočky svědků Jehovových.

Bůh působí vzrůst

Svědkové Jehovovi začali se svou činností ve Francii již koncem 19. století. První sklad biblické literatury byl otevřen v roce 1905 v Beauvène v jižní Francii a v roce 1919 byla otevřena malá kancelář v Paříži. Oficiálně byla odbočka v Paříži otevřena v roce 1930 a o rok později se pracovníci odbočky ubytovali v domově betel v Enghien-les-Bains na sever od Paříže. Po druhé světové válce se rodina betel stěhovala zpět do Paříže a v roce 1959 byla odbočka přestěhována do pětipatrové budovy v Boulogne-Billancourt na západním předměstí hlavního města.

Dílo kázání o Království se rozšiřovalo, a tiskárna a expedice proto byly v roce 1973 přemístěny do Louviers, asi 100 km na západ od Paříže, zatímco kanceláře i jejich osazenstvo zůstaly v Boulogne-Billancourt. Počet zvěstovatelů ve Francii však neustále vzrůstal a prostory v Louviers už nestačily, ačkoli v letech 1978 a 1985 byly provedeny přístavby. Proto bylo rozhodnuto, že bude uskutečněno další rozšíření a celá rodina betel bude soustředěna na jedno místo. Ne všichni v Louviers s tím ovšem souhlasili, což je patrné z úvodu této zprávy. Odpor byl sice veliký, ale přesto byl nalezen pozemek vzdálený pouze jeden a půl kilometru od tiskárny. Nastalo šest let tvrdé práce, a nakonec, po 23 letech odloučení, byla v srpnu 1996 celá rodina betel opět pohromadě v Louviers.

V sobotu 15. listopadu 1997 tedy nastala velká radost, když se sešlo 1 187 šťastných účastníků, mezi nimi 300 členů rodiny betel ve Francii a 329 delegátů z jiných odboček, aby si vyslechli proslov k zasvěcení, který přednesl bratr Lloyd Barry, člen vedoucího sboru. Vzhledem k tomu, že se toto zasvěcení konalo tváří v tvář velkému odporu, a to v době, kdy proti svědkům Jehovovým probíhala po celé Francii rozvleklá pomlouvačná kampaň ve sdělovacích prostředcích, bylo navrženo, aby se na oslavě tohoto vítězství měli možnost podílet všichni francouzští svědkové Jehovovi. Proto bylo na neděli 16. listopadu zorganizováno zvláštní shromáždění, které se konalo ve výstavním středisku ve Villepinte, severně od Paříže, a mělo námět „Zůstaňme v lásce Kristově“. Byli pozváni všichni svědkové Jehovovi ve Francii, dále francouzsky mluvící svědkové z Belgie a ze Švýcarska, a rovněž francouzské sbory, které jsou v Británii, Německu, Lucembursku a Nizozemsku.

Pamětihodné shromáždění

Přípravy na toto shromáždění byly zahájeny o šest měsíců dříve. Potom, pouhé dva týdny před zasvěcením, francouzští řidiči kamionů zahájili stávku a zatarasili důležité silnice a čerpací stanice. Bude vůbec možné včas dopravit na místo sedadla a jiné zařízení? Nebudou na silnicích takové překážky, že by bratři nemohli přijet? Všem se ulevilo, když stávka za týden skončila a silnice byly opět průjezdné. V pátek večer před víkendem, kdy mělo proběhnout zasvěcení, bylo do dvou prostorných hal, které byly pro tuto příležitost pronajaty, dopraveno ve 38 kamionech 84 000 sedadel. Na instalování sedadel, pódia, ozvučení a devíti obrovských obrazovek pracovalo více než 800 bratrů a sester celou noc až do půl desáté v sobotu dopoledne.

V neděli v 6.00 ráno se otevřely dveře a zástupy začaly proudit dovnitř. Sedmnácti najatými vlaky přijelo do hlavního města více než 13 000 svědků. Na nádraží je přišlo uvítat více než dvě stě místních bratrů, kteří je po skupinách doprovodili do sjezdového areálu. Jedna sestra řekla, že se díky tomuto opatření „cítili příjemně a věděli, že jsou v bezpečí“.

Jiní přiletěli do Paříže letadlem nebo přijeli autem. Nejvíce účastníků však přijelo 953 autobusy, a svědkové z Paříže a okolí se do výstavního areálu dostali veřejnou dopravou. Mnozí cestovali celou noc nebo se vydali na cestu velmi brzy ráno, ale bylo zřejmé, že účast na tomto shromáždění v nich vyvolává radostné vzrušení. Přátelé, kteří se setkali po mnoha letech, se radostně vítali a vřele objímali. Pestré národní kroje dodávaly tomuto radostnému zástupu mezinárodní ráz. Bylo zřejmé, že se chystá něco neobyčejného.

V deset hodin dopoledne, na začátku programu, už nezůstalo ani jediné sedadlo volné, a přece ještě každou minutu přicházely další stovky lidí. Kamkoli jsme pohlédli, všude byly vidět rozzářené tváře. Tisíce účastníků stály, nebo seděly na betonové podlaze. V duchu sjezdového námětu mnozí mladí projevili ohleduplnost a vstali, aby si starší lidé mohli sednout. „Byli jsme opravdu šťastní, když jsme mohli přenechat svá místa bratrům a sestrám, které jsme neznali, ale kteří nám jsou tak drazí,“ napsali jedni manželé. Mnozí projevili znamenitou obětavost: „Stáli jsme celý den vedle sedadel, která jsme v pátek v noci pomáhali instalovat. Ale k tomu, abychom byli naplněni vděčností Jehovovi, stačilo to, že jsme mohli být přítomni.“

Navzdory únavě či nepohodlí účastníci napjatě poslouchali zprávy z jiných zemí a proslovy, jež přednesli Lloyd Barry a Daniel Sydlik, který je také členem vedoucího sboru. Bratr Barry pojednal o námětu „Jehova rozhojňuje plnou sílu“ a názorně ukázal, jak Jehova požehnal svému lidu, navzdory nejrůznějším těžkostem. Proslov bratra Sydlika byl nazván „Šťastný je lid, jehož Bohem je Jehova!“ Oba proslovy byly velice aktuální, protože svědkové Jehovovi ve Francii musí v současnosti čelit velkému odporu. Bratr Sydlik ukázal, že pravé štěstí nezávisí na vnějších činitelích, ale na našem vztahu k Jehovovi a na našem názoru na život. Položil posluchačům otázku: „Jste šťastní?“, a odpovědí byl bouřlivý potlesk.

Jedna sestra, která před časem „ztratila radost“, nyní napsala: „Náhle jsem si uvědomila, že mám štěstí na dosah ruky. Své úsilí jsem před tím zaměřovala nesprávným směrem, a touto přednáškou mi Jehova ukázal, v čem se musím změnit.“ Jiný bratr prohlásil: „Nyní mám chuť bojovat o to, abych rozradostnil Jehovovo srdce. Nechci připustit, aby mě něco připravilo o radost, kterou jsem začal pociťovat hluboko ve svém nitru.“

Když se shromáždění chýlilo ke konci, předsedající s nadšením oznámil počet přítomných: 95 888 — dosud největší shromáždění svědků Jehovových ve Francii!

Po závěrečné písni, kterou mnozí zpívali se slzami v očích, a po závěrečné modlitbě se bratři vydali na zpáteční cestu. Vřelá atmosféra, jež svědčila o vzájemném přátelství, neunikla pozornosti. Mnoho kladných komentářů o chování delegátů bylo slyšet od řidičů autobusů. Na tyto lidi také zapůsobila dobrá organizace, která se projevila například tím, že všech 953 autobusů mohlo opustit výstavní areál během dvou hodin, aniž při tom došlo k dopravní zácpě! Chování delegátů také oceňovali zaměstnanci železnice a veřejné dopravy. Došlo k mnoha pěkným rozhovorům a bylo vydáno dobré svědectví.

„Oáza v poušti“

Apoštol Pavel nabádal spolukřesťany: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, a . . . povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ (Hebrejcům 10:24, 25) Toto mimořádné shromáždění bylo rozhodně pro všechny zdrojem velkého povzbuzení — jedna sestra o něm řekla, že bylo jako „oáza v poušti“. Bratři z odbočky v Togu napsali: „Odjížděli jsme osvěženi, povzbuzeni, posíleni a rozhodnuti více než dříve se radovat ve službě Jehovovi.“ „Ti, kdo byli předtím skleslí, přijeli domů šťastní,“ řekl jeden krajský dozorce. „Bratři byli povzbuzeni a posíleni,“ prohlásil jiný. „Ještě nikdy jsme se necítili tak blízko Jehovově organizaci,“ napsali s pohnutím jedni manželé.

„Má vlastní noha bude jistě stát na rovném místě; mezi shromážděnými davy budu žehnat Jehovovi,“ prohlásil žalmista. (Žalm 26:12) Taková křesťanská shromáždění všem účastníkům umožňují, aby tváří v tvář překážkám opět získali v duchovním směru pevnou půdu pod nohama. „Ať přijde jakékoli soužení,“ dosvědčila jedna sestra, „tyto mimořádné chvíle se zapsaly hluboko do našeho srdce a stále pro nás budou útěchou“. V podobném duchu napsal jeden cestující dozorce: „Až přijdou obtížné chvíle, vzpomínka na tuto předzvěst ráje nám pomůže, abychom se s nimi vyrovnali.“

„Připisujte Jehovovi, rodiny národů, připisujte Jehovovi slávu a sílu,“ vybízí Žalm 96:7. Zasvěcení nového komplexu odbočky ve Francii je jistě velkým vítězstvím Jehovy. Jen díky jemu mohl být tento projekt uskutečněn, a to v době, kdy se ve Francii projevuje tak rozsáhlý a tvrdý odpor. Svědkové Jehovovi ve Francii jsou více než kdy dříve rozhodnuti ‚zůstat v Kristově lásce‘ a ‚nechat zářit své světlo‘. (Jan 15:9; Matouš 5:16) Všichni, kdo se programu zasvěcení účastnili, bezvýhradně sdílejí pocit, který žalmista vyjádřil slovy: „Stalo se to od Jehovy; je to podivuhodné v našich očích.“ (Žalm 118:23)

[Obrázek na straně 26]

Daniel Sydlik

[Obrázek na straně 26]

Lloyd Barry

[Obrázek na straně 26]

Zvláštního programu ve výstavním středisku ve Villepinte se zúčastnilo 95 888 lidí

[Obrázky na straně 28]

Tisíce účastníků při programu buď stály, nebo seděly na podlaze a naslouchaly