„Hromada na svědectví“ v zemi s „Boží horou“

KDYBYSTE na mapě afrického kontinentu sledovali pobřeží západní Afriky a směřovali na východ podél Guinejského zálivu, dostali byste se do místa, kde se pobřeží stáčí na jih. Tam leží Kamerun. A kdybyste pokračovali podél pobřeží dále na jih, došli byste k dlouhému pruhu černých písčitých pláží. Černý písek je výsledkem sopečné činnosti Kamerunské hory.

Tento kuželovitý, 4070 metrů vysoký horský štít tvoří dominantu celé krajiny. Když se svahy Kamerunské hory koupají ve světle zapadajícího slunce, spatříte úchvatně jasné barvy — světle fialovou, oranžovou, zlatavou a karmínovou. Všechny tyto odstíny odráží moře a nedaleké močály, takže téměř není možné rozpoznat obzor. Snadno se dá pochopit, proč animistické kmeny v této oblasti pojmenovali tuto horu Mongo Ma Loba, což se překládá jako „Vůz bohů“, nebo obvykleji „Boží hora“.

Dále na jih se táhnou celé kilometry bílých písčitých pláží lemovaných kokosovníky. Ale nejen pobřeží je idylické; většinu země pokrývá hustý rovníkový prales, který se rozprostírá až k hranicím s Kongem a Středoafrickou republikou a na severu k Nigérii a subsaharskému Čadu. Západní část země je hornatá a cestovateli připomene některé části Evropy. Ale kvůli žhavému podnebí nezapomenete, že jste od rovníku jen co by kamenem dohodil. Díky rozmanitosti této krajiny popisuje mnoho turistických příruček Kamerun jako věrnou miniaturní napodobeninu Afriky. Tento dojem je posílen skutečností, že zde žijí rozmanité etnické skupiny a bylo zde registrováno více než dvě stě dvacet jazyků a dialektů.

Kdybyste Kamerun navštívili, mohli byste bydlet v jednom z velkých hotelů v přístavu Douala nebo v hlavním městě Yaoundé. Bylo by však škoda, kdybyste nevyužili příležitost dovědět se něco o tom, jak žijí zdejší lidé, a to zvláště 24 000 svědků Jehovových, kteří v této zemi s „Boží horou“ pilně vrší „hromadu na svědectví“.a Proč po této zemi nepodniknout výlet, abychom poznali alespoň některé z nich? Když prozkoumáte tuto západoafrickou zemi, jistě budete bohatě odměněni.

Vydlabaná kánoe, venkovské taxi, nebo kolo?

Nejdelší kamerunská řeka Sanaga vytváří u svého ústí do oceánu rozsáhlou deltu. Svědkové Jehovovi, kteří se chtějí dostat ke všem obyvatelům tohoto obrovského území, musí často cestovat ve vydlabaných kánoích. Tak cestuje malá skupina devíti zvěstovatelů Království z Mbiako. Dva z nich bydlí ve vesnici Yoyo vzdálené od Mbiaka 25 kilometrů. Třebaže musí intenzívně pádlovat, aby se do Mbiaka dostali, jsou vždy na křesťanských shromážděních přítomni. Když tuto skupinu navštívil cestující dozorce, navrhl, že by promítl videofilm Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem. To se však snadno řekne, ale hůř udělá. Kde se na tak odlehlém místě sežene videopřehrávač, televizor a nezbytný zdroj elektrického proudu?

V týdnu jeho návštěvy se někteří zvěstovatelé zastavili u jednoho pastora místní církve. Pastor je k jejich překvapení vřele uvítal a bratři si s ním živě popovídali na biblické téma. Všimli si, že pastor má nejen videopřehrávač, ale i elektrogenerátor, a tak sebrali odvahu a zeptali se, zda by si je mohli půjčit. Pastorovi se předchozí biblický rozhovor líbil, a proto slíbil, že jim pomůže. V sobotu večer přišlo na místo promítání 102 osob včetně pastora a většiny členů jeho církve. Dva svědkové z Yoyo přivezli ve dvou kánoích některé zájemce. Ani jim nevadilo, že museli pádlovat proti přílivovému proudu. Film je velmi povzbudil a byli hrdí, že patří k takové veliké organizaci, jejímž cílem je ctít Jehovu.

Chce-li se někdo dostat na místo, kam se ve vydlabané kánoi cestovat nedá, může využít venkovské taxi. Parkoviště, kde tyto taxíky na pasažéry čekají, jsou vždy plná života. Mezi prodavači studené vody a banánů a mezi chlapci, kterým se říká bus boys, je snadné se úplně ztratit. Tito chlapci mají za úkol dostat pasažéry do čekajících taxíků, které jsou podle nich všechny „na odjezdu“. Avšak výraz „na odjezdu“ se musí chápat v tom nejširším slova smyslu. Cestující tráví čekáním hodiny, a někdy dokonce i dny. Jakmile se všichni pasažéři nacpou dovnitř a řidič uloží na střešní nosič zavazadla, pytle s ovocem, ale i živá kuřata a kozy, vydá se taxi na hrbolaté a zaprášené cesty.

Jeden cestující služebník, kterého toto cestování obtěžovalo, si zvolil, že bude nezávislý. Nyní jezdí na kole. Říká: „Od té doby, co jsem se rozhodl cestovat od sboru ke sboru na kole, vždy přijedu na návštěvu včas. Cesta sice může trvat několik hodin, ale alespoň nemusím trávit den nebo dva čekáním na taxík. V období dešťů některé cesty kvůli záplavám téměř zmizí. Člověk si na těch blátivých a zaplavených úsecích musí sundat boty. Jednou mi bota upadla do tekoucí vody a vrátila se mi až o několik týdnů později, když ji dcera jedněch svědků úplně náhodou chytila při rybaření! Jsem rád, že můžu obě boty znovu nosit, i když jedna z nich strávila část svého života mezi rybami. Občas procházím místy, kde svědkové Jehovovi ještě nikdy nekázali. Vesničané se mě vždycky ptají, co jsem přinesl. A tak mám s sebou stále časopisy a brožury. Pokaždé, když se zastavím, nabídnu tyto biblické publikace a vydám stručné svědectví. Věřím, že Jehova způsobí, aby tato semínka pravdy vyrostla.“

Hluboko ve vnitrozemí

Svědkové Jehovovi se usilovně snaží sdělovat lidem dobrou zprávu o Království i v samotném srdci Kamerunu, ve vesnicích, které jsou skryty v hlubokém pralese. To vyžaduje obrovské úsilí, ale výsledky jsou potěšitelné.

Marie, která káže celodobě, zahájila biblické studium s mladou dívkou Arlette. Na konci prvního studia se Marie Arlette zeptala, zda ji vyprovodí ke dveřím, což je v této části Afriky zvykem. Avšak dívka jí odpověděla, že může sotva chodit, protože ji bolí chodidlo. Arlettino chodidlo bylo infikováno jedním druhem blechy, jejíž samička se zavrtá do masa a způsobí, že vznikne ložisko hnisu. Marie ty blechy jednu po druhé statečně vyndala. Později se také dověděla, že tuto dívku v noci sužují démoni. Marie jí trpělivě vysvětlila, jak člověk může vkládat důvěru v Jehovu, zejména když v modlitbě hlasitě vzývá jeho jméno. (Přísloví 18:10)

Arlette dělala rychlé pokroky. Zpočátku její rodina na studiu nespatřovala nic nežádoucího, protože dívka dělala pozoruhodný pokrok po tělesné i duševní stránce. Když však zjistili, že se chce stát jedním ze svědků Jehovových, studium jí zakázali. O tři týdny později si Arlettina matka uvědomila, jak je její dcera sklíčená; spojila se s Marií a požádala ji, aby studium obnovila.

Když nastala doba krajského sjezdu, Marie zaplatila řidiče taxi, aby vzal Arlette na oba dny programu. Řidič však odmítl jet až k Arlette domů, protože stezka k jejímu domu byla podle něj nesjízdná. A tak Marie zařídila, aby se dívka dostala až na silnici. Jehova tomuto úsilí rozhodně požehnal. Nyní Arlette chodí na všechna sborová shromáždění. Marie jí pomáhá tak, že ji neúnavně doprovází. Jedna společná cesta jim trvá 75 minut. Nedělní shromáždění začíná v 8.30, takže Marie musí vycházet z domu v 6.30; přesto se jim daří chodit včas. Arlette doufá, že brzo bude moci křtem symbolizovat své zasvěcení Jehovovi. Marie říká: „Kdo ji neviděl předtím, než začala studovat, nedokáže si představit, jak moc se změnila. Velmi děkuji Jehovovi za to, jak jí požehnal.“ Marie je určitě znamenitým příkladem sebeobětavé lásky.

Dál na sever

Severní Kamerun je plný kontrastů a překvapení. V období dešťů se mění v obrovskou, bujně rostoucí zahradu. Když je však déšť vystřídán sežehujícím sluncem, tráva usychá. V poledne, když je slunce v nadhlavníku a je těžké najít stín, mačkají se ovce u načervenalých, hliněných stěn domů. Uprostřed písku a uschlé trávy je jediným ostrůvkem zeleně nemnoho listů baobabu. Třebaže tyto stromy nejsou tak veliké jako jejich příbuzní v rovníkovém pralese, jsou stejně tak odolné. Jejich schopnost snášet nehostinné prostředí hezky znázorňuje horlivost a odvahu, kterou má těch několik svědků, kteří sem přišli, aby nechali zářit světlo pravdy.

Některé sbory v tomto kraji jsou odděleny vzdáleností 500 až 800 kilometrů, a tak je pocit odloučenosti skutečně opodstatněný. Je tu však velký zájem o pravdu. Proto se sem stěhují svědkové z jiných oblastí, aby zde vypomohli. Když chtějí sloužit účinně, musí se naučit foufouldé, což je místní dialekt.

Jeden svědek z města Garoua se rozhodl, že stráví několik dní kázáním ve své rodné vesnici vzdálené asi 160 kilometrů. Setkal se tam s určitým zájmem, ale kvůli vysokým nákladům na dopravu se tam nemohl pravidelně vracet. O několik týdnů později dostal svědek dopis od jednoho z těch, kdo měli zájem. Zájemce jej v dopise prosil, aby je znovu přijel navštívit. Ale bratrovi stále chyběly peníze na cestu, a tak to nemohl udělat. Jen si představte, jak byl tento svědek asi překvapen, když se ten zájemce objevil u jeho domu v Garoua, aby ho informoval, že ve vesnici čeká na jeho návštěvu deset osob!

V jiné vesnici, která leží blízko hranice s Čadem, zorganizovala skupina padesáti zájemců své vlastní biblické studium. Zařídili, aby tři z nich navštěvovali shromáždění v nejbližším sboru v Čadu. Když se pak vrátí, vždy vedou studium s celou skupinou. Jistě se zde hodí připomenout Ježíšova slova: „Žeň je veliká, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.“ (Matouš 9:37, 38)

Vydávání svědectví ve městech

Mnoho let byl v Kamerunu nedostatek časopisů Strážná věž a Probuďte se!, ale asi před dvěma lety zde začaly být volně dostupné. Lidé je přijímají s nadšením a se zájmem. Mnoho lidí je totiž čte vůbec poprvé. Mladí manželé, kteří v jednom městě slouží jako zvláštní průkopníci, rozšířili osmdesát šest časopisů během dopoledne, kdy sloužili poprvé v novém obvodu. Někteří zvěstovatelé rozšíří za jeden měsíc až dvě stě padesát časopisů! V čem spočívá jejich úspěch? Nabízejí časopisy každému.

Jeden svědek, který pracuje v kanceláři, kam chodí veřejnost, nechává časopisy ležet tak, aby byly vidět. Jedna žena se na časopisy podívala, ale žádný si nevzala. Svědek poznal, že má zájem, a nabídl jí jeden výtisk, který žena přijala. Byl překvapen, když se k němu další den vrátila. Chtěla dát za časopis, který dostala, příspěvek, ale nejen to — požádala o další časopis. Proč? Byla obětí znásilnění, a proto si vybrala časopis s tímto námětem. Celou noc strávila tím, že opakovaně četla rady, které v něm byly obsažené. Cítila velkou úlevu, a chtěla vědět o svědcích Jehovových více.

Na šíření biblického poselství o naději na lepší svět se mohou podílet dokonce i malé děti. Když byla šestiletá svědkyně požádána svým učitelem, aby zazpívala katolický chorál, holčička to odmítla s tím, že je svědek Jehovův. Učitel ji pak požádal, aby zazpívala nějakou píseň svého vlastního náboženství, aby jí mohl dát známku. Vybrala si píseň „Boží slib ráje“ a zazpívala ji zpaměti. Učitel se jí zeptal: „Ty jsi zpívala o ráji. Kde je ten ráj?“ Holčička mu vysvětlila, že Božím záměrem je velmi brzo vytvořit ráj na zemi. Odpověď učitele překvapila, a tak požádal její rodiče, aby mu dali knihu, kterou holčička studuje. Nechtěl ji už známkovat podle toho, co se učila v hodinách náboženství, ale na základě této knihy. Rodiče učitele upozornili, že když ji chce známkovat přesně, měl by nejdříve sám studovat. Bylo s ním zahájeno biblické studium.

Plánujete návštěvu?

Dnes jsou lidé v mnoha částech světa k dobré zprávě o Království lhostejní. Nezajímá je ani Bůh, ani Bible. Jiní jsou ochromeni strachem a naprosto odmítají bavit se u dveří s cizími lidmi. Proto je služba, kterou svědkové Jehovovi vykonávají, náročným úkolem. V Kamerunu je však situace zcela jiná!

Služba dveře ode dveří je zde potěšením. Neklepe se, ale je zvykem zavolat: „Kong, kong, kong.“ Zevnitř se ozve „Kdo je to?“ a potom se představíme jako svědkové Jehovovi. Rodiče obvykle řeknou svým dětem, aby došly pro lavičky a daly je do stínu pod strom, třeba pod mangovník. Pak společně trávíme příjemné chvíle tím, že jim vysvětlujeme, co je to Boží Království a co učiní pro to, aby lidstvo zbavilo jeho politováníhodného stavu.

Jedna žena se právě po takovém rozhovoru svěřila: „Skličuje mě, když vidím, že pravda, kterou jsem hledala, se nedá najít v náboženství, v němž jsem se narodila a v němž jsem zestárla. Děkuji Bohu, že mi ukázal pravdu. Sloužila jsem ve své církvi jako diákonka. Soška panny Marie bývá vždy jeden týden v domě každého diákona, aby jí mohli dát najevo své prosby. A já jsem vždycky prosila, aby mi dala poznat pravdu. Teď mi Bůh ukázal, že u ní pravda není. Děkuji Jehovovi.“

Kdybyste tedy někdy pocítili potřebu zažít velkou radost z kázání dobré zprávy o Božím Království, proč byste nenavštívili tuto část západní Afriky? Kromě toho, že objevíte věrnou miniaturní napodobeninu Afriky, ať už v kánoi, ve vesnickém taxi, nebo na kole, přispějete také k „hromadě na svědectví“, která se vrší v zemi s „Boží horou“.

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 22]

Mapa: Mountain High Maps® Copyright © 1995 Digital Wisdom, Inc.