Jak se káže v Maputu, přitažlivém hlavním městě Mosambiku

V roce 1991 se svědkům Jehovovým dostalo zákonného uznání v Mosambiku. V této tropické zemi, která leží na jihovýchodním pobřeží Afriky, došlo od té doby k pozoruhodnému pokroku v kázání dobré zprávy o Božím Království. Následující vylíčení ukazuje, jak svědkové Jehovovi vykonávají biblické vzdělávací dílo v Mosambiku, a to především v okolí hlavního města Maputa.

POČASÍ v Mosambiku ovlivňuje teplý Indický oceán, a tak se zde lidé těší z mírného podnebí. Podél pobřeží je množství korálových útesů a nádherných pláží lemovaných palmami. Na jihu země leží velký záliv s chráněnými vodami — ideální místo pro hlavní město Mosambiku, Maputo.

Krása a poklid této krajiny však jsou pravým opakem jejích dějin. Země živořila celá staletí pod cizí nadvládou, nejprve pod nadvládou Arabů a potom Portugalců. Portugalci přišli s plným požehnáním katolické církve kořistit poklady země — slonovinu, zlato a otroky. Nakonec zde po staletích koloniálního útlaku vypukl rozhořčený boj, který vedl v roce 1975 k nezávislosti. Je smutné, že touto změnou se život nestal bezpečnějším. Země se totiž ocitla v občanské válce, která lidem přinesla mnoho utrpení — především nevinnému obyvatelstvu na venkově.

V hlavním městě Maputu

V posledních deseti letech utíkali mnozí Mosambičané do relativní bezpečnosti malých i velkých měst. Zvláště nápadné to je v Maputu, kde městu dodává živou atmosféru malebná portugalská architektura, která se snoubí s africkým koloritem. Široké třídy dnešního Maputa jsou lemovány stromy, a první, čeho si při procházce povšimnete, jsou hemžící se davy lidí, kteří jdou za svými každodenními povinnostmi. Je zde však něco zvláštního. „Lidé mají vždy připravený úsměv, i přes dopravní zácpy a útrapy každodenního života,“ poznamenává Rodrigo, který působí v Maputu jako misionář. „Stěží vůbec narazíte na hrubého člověka!“ Ano, Mosambičané jsou známí jako spontánní a vlídní lidé.

Obvyklým místem, kde snad všude v Africe potkáte lidi, je samozřejmě místní trh. Můžete se tam dostat třeba tak, že se svezete na Chapa 100, což je zdejší pojmenování dodávkových vozů, které se ve velkém počtu používají pro veřejnou dopravu. Zdá se, že jako obvykle jsou auta ověšená větším množstvím lidí, než kolik je jich uvnitř. Snad bude lepší jít pěšky.

Mosambičané jsou nevyléčitelní podnikavci. Návštěvník Maputa si nepochybně všimne, jak se mnozí lidé zaměstnávají tím, že si na chodnících a na rozích ulic rozestavují malé stánky. Chtěli byste si koupit čerstvé ovoce, zeleninu, léčivé rostliny či koření? Je toho zde víc než dost pro každého. A co takhle živá kuřata, oříšky kešu či rákos na stavbu vašeho domu? Nic není žádným zvláštním problémem a vše se děje v přátelském duchu. Je možné využít i dalších služeb a nechat si vyleštit boty nebo umýt auto. Jeden hoch vám zde za pomoci žhavé kovové tyčinky a igelitové fólie dokonce udělá obal na vaše cenné doklady.

Všechna obchodní činnost na ulicích vlastně není zcela legální. Přesto se ale obchoduje. Pouličním prodavačům, kteří nemají povolení, se zde říká dumba nenge, což znamená „spoléhej na nohy“. Nesporně proto, že když správní orgány přijdou provádět kontrolu, jsou hbité nohy nezbytné, aby pochybná živnost prodavačů přežila.

Soudě podle pachů, určitě se blížíme k rybímu trhu. Kolem rybářských člunů podél pláží Costa de Sol nastává každý den pozdě odpoledne horečnatá činnost, protože přivážejí svůj denní úlovek. Kromě ryb všech tvarů a velikostí uvidíte kraby, humry a samozřejmě proslulé mosambické garnáty. Snad vás ale bude zajímat ještě jiné lovení ryb, které probíhá v Maputu a jeho okolí.

„Rybáři lidí“

Od doby, kdy svědkové Jehovovi získali v Mosambiku zákonné uznání, veřejnost je přijímá velmi příznivě. Jeden muž vyjádřil své ocenění: „V Londýně jsem viděl mnoho z vás na ulicích. Svědky Jehovovy jsem vlastně viděl, ať jsem přišel kamkoli. Mám dobrý pocit, když vás vidím nyní také zde.“

Můžeme-li soudit podle toho, jak ochotně zdejší lidé přijímají Bibli a biblickou literaturu v portugalštině a jazyce tsonga, místních jazycích, pak opravdu tíhnou k duchovním věcem. Paula, další misionářka, říká, že během obvyklého sobotního dopoledne je docela dobře možné rozšířit na bazaru neboli ústředním trhu hodně přes padesát časopisů. Ukazuje se, že neobyčejně populární je kniha Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Mnozí mladí lidé za války ztratili domov nebo osiřeli a zdá se, že oceňují hodnoty a vedení, jež tato kniha poskytuje.

Typicky neformálním africkým způsobem se velké skupiny zájemců shromáždí kolem misionáře, aby si vyslechli, co říká. Při takových setkáních na chodníku se často rozvine živá biblická rozprava. Jedna sestra si vzpomíná na vzrušující zážitek.

„Jednou jsem vydávala svědectví na ulici. Lekla jsem se, když nedaleko mě se skřípáním zastavil vojenský džíp. Mladý voják křikl na několik kolemstojících: ‚Hej, vy tam, řekněte té dámě, ať sem přijde.‘ Když jsem k vojákovi přišla, na jeho tváři se objevil široký úsměv: ‚Jste dobří lidé. Jsme rádi, že vás zde vidíme. Určitě máte knihu o mladých lidech. Také bych ji chtěl.‘ Odpověděla jsem, že žádnou nemám, ale ujistila jsem ho, že mu ji doručím domů, jakmile budou na skladě.“

Dodávky do skladu

Kancelář odbočky Společnosti Strážná věž v Jižní Africe dodává každých čtrnáct dnů zásoby literatury do skladu v Maputu, aby se vyhovělo rostoucí poptávce po literatuře. O sklad se stará misionář Manuel, který je také odpovědný za distribuci literatury.

Jednou dopoledne vešel pomalu dovnitř nějaký muž středních let a ptal se, k čemu se toto místo používá. Manuel odpověděl, že to je sklad biblické literatury. Muž vyšel, ale asi za minutu byl zpátky.

„Řekl jste, že to jsou biblické knihy, že ano?“ zeptal se.

„Ano, je to tak,“ odpověděl Manuel.

„Pro jakou organizaci to je?“ ptal se muž.

„Pro svědky Jehovovy,“ odvětil Manuel a dodal: „Touto literaturou zásobujeme naše místní sbory.“

„Aha, svědkové Jehovovi!“ Mužova tvář se rozzářila. „Je toho tolik, co se mi na vás líbí. Ale zároveň se mi na vás něco nelíbí.“

„Co se vám tedy na nás líbí?“ taktně se zeptal Manuel.

„Mám rád zajímavé a poučné knihy, které vydáváte,“ vysvětlil muž. „Ale nelíbí se mi, že jich nikdy nemohu sehnat dost. Ani nevíte, jak jsme v Maputu hladoví po literatuře, jako je ta vaše.“ Pak vytáhl písemný seznam publikací Společnosti Strážná věž zahrnující mnoho starých vydání časopisů Strážná věž a Probuďte se!, které mu chyběly.

„Nosím tento seznam s sebou,“ řekl Manuelovi. „Kdykoli potkám svědky Jehovovy, snažím se získat jakékoli publikace, které mají. Můžete-li mi pomoci získat, co mám na seznamu, jsem ochoten zaplatit cokoliv.“

Následoval rozhovor. Manuel se dozvěděl, že tento muž přišel poprvé do styku se svědky Jehovovými v padesátých letech, kdy četl knihu Stvoření. Za portugalské vlády bylo dílo svědků Jehovových zakázáno, takže nedosáhl velkého pokroku.

Manuel tohoto muže později navštívil v jeho kanceláři a všiml si, že všechny své publikace Strážné věže měl zabalené v igelitových obalech a pěkně uspořádané. Manuel mohl dodat publikace, které tento muž potřeboval na doplnění své sbírky, a domluvil se s mužem a jeho rodinou, že s nimi povede biblické studium.

Veškeré toto duchovní sázení a zalévání začíná přinášet mnoho ovoce, jelikož Bůh stále ‚působí vzrůst‘. V Mosambiku všechno nasvědčuje tomu, že se při žni lidí, kteří mají správně nakloněné srdce, sklidí bohatá úroda! — 1. Korinťanům 3:6; Jan 4:36.

Teokracie postupuje navzdory překážkám

V Maputu a jeho okolí je dnes více než 50 sborů. Nenajdete zde však ani jeden sál Království svědků Jehovových. Proč? Jsou zde špatné ekonomické podmínky, takže sbory nemohou stavět, ačkoli některé z nich mají již několik let ve vlastnictví pozemek.a

Takové překážky však nezabrzdí pokrok. V současné době se v jižní části Mosambiku vede hodně přes 5 000 domácích biblických studií. Žádostí o studium je tolik, že se musí stanovit, na koho se dostane nejdříve. Jestliže někdo požádá o studium, obvykle se předpokládá, že bude navštěvovat všechna sborová shromáždění.

Jeden sbor v jisté chudinské čtvrti měl nedávno na nedělních shromážděních 189 přítomných, ačkoli je zde pouze 71 zvěstovatelů dobré zprávy. Tato velká skupina se schází pod širým nebem na dvoře jednoho domu. Prostor je před zrakem veřejnosti chráněn vlnitým plechem a plotem z rákosu. Před každým shromážděním se plocha čistě zamete a většina posluchačů včetně mnoha dospělých sedí na rákosových rohožích na zemi. Jak pozorně jsou do programu zabráni! Mnozí noví nemají výtisk Strážné věže, aby mohli studium sledovat, a tak se učí dávat bedlivý pozor při čtení odstavců. Většina se hlásí k odpovědi na otázky, které klade vedoucí studia.

V jiném sboru, který má 59 zvěstovatelů, je na shromáždění pravidelně více než 140 účastníků. Normálně se scházejí na jedné otevřené terase. Ale za deštivého počasí se sbor vtěsná do dvou pokojů v jednom malém bytě. Zbytek posluchačů se nahrne do chodby, do kuchyně a na balkón. A opět si musíme povšimnout ocenění a pozornosti, s jakou každý, včetně mnoha mladých lidí, soustředěně sleduje program.

Možnost dalšího vzrůstu v Mosambiku je nejlépe vidět na sjezdech. Nedávno se konal krajský sjezd ve staré aréně pro býčí zápasy v centru města. Umíte si představit překvapení asi 3 000 zvěstovatelů, když program navštívilo více než 10 000 osob?

„Žeň je veliká“

Takové zkušenosti jasně ukazují, že v Mosambiku se musí vykonat ještě mnoho práce. Některé sbory teprve nedávno poprvé navštívil cestující dozorce, kterého vysílá kancelář odbočky. Dostávají velmi potřebnou pomoc, aby mohli ve sborech uplatňovat správné organizační postupy.

Sbory si také velmi váží toho, že sem nedávno přišli misionáři ze školy Gilead. Francisco, jeden ze starších v Maputu, podotýká: „Je to pro nás velký krok kupředu. Byli jsme horliví. Měli jsme lásku. Ale neměli jsme nejnovější informace o mnoha organizačních záležitostech. Opravdu potřebujeme někoho, kdo má osobní zkušenost, aby nás naučil, jak se věci mají dělat. Nyní jsme velmi šťastní, že jsou tu s námi misionáři.“

Misionáři jsou zase rádi, že mohou být svým bratrům užiteční. Hans, který sloužil dvacet let v Brazílii a nedávno byl přidělen do Mosambiku, to shrnuje: „Pracovat na mosambickém poli je velkou předností! Cítíme, že je zde před námi velký růst. Máme tu mnoho práce. Jen v samotném Maputu bychom využili dalších deset či dvacet misionářů.“

Teokratická činnost, která nyní vzrůstá v Mosambiku, nám připomíná Ježíšova naléhavá slova: „Žeň je veliká, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.“ (Matouš 9:37, 38) Máme všechny důvody k víře, že Jehova vyslyší tuto naléhavou prosbu ve prospěch svých služebníků v Mosambiku.

Tisíce Jehovových svědků strávily 12 a více let v internačních střediscích na severozápadě Mosambiku. Když se někteří z nich nedávno vrátili do Maputa, jejich jediným hmotným majetkem byl kus látky, jímž si mohli ovinout bedra. Ale měli hojnost víry! Jiní svědkové z blízkých zemí jim štědře přispěli jídlem a ošacením, takže mohli znovu začít žít.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Sbory se v neděli dopoledne těší z velké účasti na křesťanské svědecké službě

[Obrázky na straně 24]

Seznamte se s pětiletým Jaimitem. Narodil se v internačním táboře. Dnes jsou Jaimitovi rodiče šťastní, že se mohli vrátit zpět do Maputa. Francisco, Jaimitův otec, shromáždí každý týden celou rodinu k biblickému studiu. Oba rodiče tráví mnoho času tím, že školí své děti, aby byly ve svědecké službě účinnými učiteli. Jaimito rád rozšiřuje literaturu na ústředním trhu

[Obrázek na straně 25]

Sbory sice nemají k dispozici sály Království, ale to jejich pokrok nezastaví. Většinou je na shromážděních více účastníků, než je dvojnásobný počet zvěstovatelů