Vzrušující úkol rozsévání semene Království v jižním Chile
JE SKUTEČNĚ příjemné jít po klidné venkovské silnici v jižním Chile. Na loukách lemovaných stromy se pokojně pase dobytek a v pozadí se tyčí majestátní sopky se zasněženými vrcholky. Ptáci štěbetají a listí šumí vánkem. Takové prostředí se zdá idylické, ale práce těch, kteří zde rozsévají semena pravdy o Království, je náročná.
Chtěl by ses seznámit s některými z našich průkopníků, kteří zvěstují Království plným časem? Co kdybys je doprovázel den nebo dva, když káží dobré poselství? Nejdříve si poslechněme, jak Jaime a Oscar líčí příjemnosti i náročné chvíle jednoho takového dne v jižním Chile.
Den v kazatelské činnosti
„Začínáme se probouzet a pociťujeme, že do našeho malého příbytku vnikl chlad. Oscar ještě s čepicí na hlavě a ve vlněných ponožkách slézá z postele. Podpaluje dříví v kamnech, zapaluje malý plynový ohřívač, aby se místnost trochu zahřála, a pak zamíří zpátky do teplé postele. Venku je ještě tma a už celou noc prší. Díváme se oknem a pak jeden na druhého. Nebylo by opravdu nic snadnějšího, než mít dnes volno. Pak si uvědomujeme, jaké máme na dnešek plány a že je nutné pracovat v jednom odlehlém území, ve kterém celý minulý rok nikdo nepůsobil. To nám dává sílu, abychom se tam vydali.
Před osmou hodinou již jsme na cestě, jdeme svižným krokem a doufáme, že nám někdo nabídne svezení nebo že tím směrem pojede autobus, abychom se rychleji dostali na odlehlé cesty, které vedou k příbytkům a vesničkám odříznutým od světa, jež patří do našeho obvodu. Přijíždí traktor, který táhne plochý přívěs, na němž se vezou dělníci. Řidič zastavuje a dovoluje nám, abychom vylezli nahoru. Jsme rádi, že jsme dnes díky nočnímu dešti ušetřeni obvyklého zážitku, totiž cestování v oblaku prachu. Kodrcáme se na voze a dělíme se při tom o dobré poselství se zemědělskými dělníky. Když musíme vystoupit, zanecháváme jim několik časopisů. Jsme velice vděční, že jsme se mohli svézt a že nám to ušetřilo dvanáctikilometrovou cestu pěšky.
Nějaký čas to potrvá, než prochodíme ten kraj a vypátráme ty, kteří si to zaslouží. Když jsme ve svém přiděleném obvodu začínali, nemohli jsme pochopit, proč lidé jako by váhali přijmout biblickou literaturu, ačkoli souhlasí s tím, co jim říkáme. Zjistili jsme, že totiž často neumějí číst. Považujeme proto za užitečné zdůraznit, že je naše literatura vynikajícím darem pro jejich děti a příbuzné, kteří jim zase mohou povědět, co obsahuje. Většina z těch, s nimiž mluvíme, nemá mnoho hmotných statků. Rádi se však dělí o to, co mají, a proto když dostanou biblickou literaturu, dávají nám často vajíčka, brambory, řepu, cibuli, fazole, čočku a cizrnu.“
Jaime se naučil dávat návrhy, když majitel bytu chce něco dát za biblickou literaturu, kterou dostal. Proč? Jednou se průkopníci vraceli domů s patnácti kilogramy zeleniny a Jaimův partner musel nést v tašce na literaturu téměř celý den živé kuře. Jaime často navrhuje merquén, vynikající chuťovou přísadu, která se připravuje z čili papriček a různého koření. Zpráva pokračuje:
„Přecházíme pole a dostáváme se k několika rucas [příbytkům] domorodých Mapučů [což znamená ‚Lidé této země‘] . Se staršími Mapuči se těžko mluví, protože mnozí mluví jen svým domorodým jazykem. Pokud jsou nablízku mladší, často poslouží jako překladatelé. Když postupujeme hlouběji do tohoto kraje, setkáváme se s lidmi, kteří nikdy neviděli Bibli a nikdy nenavštívili velké město jako je Temuco, hlavní město té oblasti. Proto je obtížné pomoci jim rozeznat, jak se zhoršují světové poměry. Musíme to dělat krok za krokem a ukazovat jim, jak se na jejich místních problémech projevují události, k nimž dochází jinde.
Den pokračuje a naše unavené nohy si již potřebují odpočinout. Počasí bylo proměnlivé a nádherný sluneční svit se střídal s lijákem, při kterém byl deštník zbytečný. Pole byla nedávno zoraná, a tak máme boty obalené blátem. Když slyšíme slova Pase no más (Pojďte dál), vděčně vejdeme do kuchyně a rádi se zahřejeme u kamen, v nichž se topí dřívím, a vezmeme si ‚kávu‘ z obilnin, trochu tvarohu a čerstvý domácí chléb. Ach, ta příjemná vůně čerstvého chleba!
S obnovenými silami pokračujeme až do pozdního odpoledne, přecházíme pole zřídka oddělená ploty, ačkoli je možné najít pole pšenice ohraničená křovinami pica-pica, což je stále zelený janovec se žlutými květy. Slunce brzy zapadne, a proto musíme dojít na další hlavní silnici, abychom stihli poslední autobus do města, a naše dvacetikilometrová túra zakrátko skončí.
Vracíme se živi a zdrávi, unavení, ale šťastní, protože jsme vedli mnoho příjemných rozhovorů s lidmi, kteří se podobají ovcím. Když jsme něco pojedli, opakujeme si, jak probíhal den, a ukládáme svá unavená těla do postele.“
Návštěva na Chiloé
Souostroví Chiloé se skládá z celé řady malých ostrůvků. Hlavní ostrov je 180 kilometrů dlouhý a jsou na něm zelené pahorky oddělené malými jezery. A ať přijdeme kamkoli, všude vidíme překrásnou scenérii pobřeží a malebné rybářské vesnice.
Ve městě Achao, nedaleko hlavního ostrova, nacházíme Rubéna a Cecilii. Když sem přišli v březnu 1988, místní kněz varoval lidi, aby ‚nenaslouchali těm manželům, kteří chodí po celém ostrově a mluví o Bibli‘. Jeho negativní poznámky sice některé lidi odradily, ale u jiných vyvolaly zvědavost. Časem vedli Rubén a Cecilia 28 biblických studií. Některá z těchto studií byla s učiteli, z nichž čtyři používali publikací Strážné věže „Všechno Písmo je inspirováno Bohem a je užitečné“ a Moji knihu biblických příběhů při vyučování náboženství na školách.
Jehova pečuje o tyto pracovité průkopníky, kteří při svém kázání o Království a činění učedníků ujdou za den až 34 kilometrů. (Matouš 24:14; 28:19, 20) Rubén a Cecilia jednou šli po stezce podél pobřeží a povšimli si, že je tam při odlivu množství snadno dosažitelných choritos (druh slávky jedlé). Rubén je začal sbírat, ale jak je odnesou domů? Tuto otázku vyřešila Cecilia. Ze svých punčoch udělala vaky. Z těchto mořských měkkýšů si teď mohli průkopníci připravit vynikající jídlo.
Severně od Achaa je malý sbor v Linao, s nímž jsou spojeni dva kazatelé Království, kteří působí plným časem jako zvláštní průkopníci. Kazatelské dílo zde začalo v roce 1968 a první svědek Jehovův v Linau byl pokřtěn v roce 1970. Tento bratr zde působil v kazatelském díle čtyři roky sám a musel snášet posměch od členů rodiny i od svých známých. Konečně v roce 1974 zaujala jeho manželka příznivý postoj k biblické pravdě a byla pokřtěna. Pak byli pokřtěni čtyři tělesní bratři, čtyři sestry, čtyři strýcové, šest synovců a jeden švagr se svou manželkou. Sbor, který se zde vytvořil, byla jedna velká rodina. Časem začali tři z pěti bratrů sloužit jako starší a jeden jako služební pomocník.
Luis a Juan jsou kazatelé plným časem, kteří se při rozsévání semene Království soustřeďují na malé městečko Quemchi, které leží třicet kilometrů od Linaa. Denně přelézají oplocení pastvin, procházejí přes hustě zarostlé louky a chodí z kopce do kopce. Vítr a déšť jsou jejich stálými společníky. Na okolní ostrovy se dostávají na malých člunech, které plují dvakrát nebo třikrát týdně na ostrov Chiloé. Na jednom ostrově zůstanou vždy několik dnů. Z takové cesty mezi ostrovy může být vnitrozemci poněkud nevolno, ale pohostinnost a laskavost ostrovanů všechno bohatě vynahradí. K Luisovi a Juanovi se připojil ještě další zvěstovatel Království a společně se snaží dostat se k 11 500 obyvatel ve svém obvodu. Vzrůst byl sice pomalý, ale Luis a Juan se velice radovali, když v roce 1989 přišlo na Památnou slavnost 36 osob.
Zpět na pevninu
Pokračujeme směrem na sever, plavíme se přes kanál Chacao a dostáváme se na pevninu. Průkopníci Ramón a Irene působí v této oblasti ve velice rozsáhlém obvodu, v němž jsou i odloučené skupiny v Maullín, Carelmapu a Pargua. Svědkové na ostrově Chiloé jdou hodinu pěšky a pak nasednou na transbordador (převozní člun), přeplují úžinu a účastní se křesťanských shromáždění v Pargua. Ramón cestuje hodinu a dvacet minut autobusem z Maullínu, aby vedl křesťanská shromáždění, na která obvykle přichází dvakrát více osob, než kolik je tam zvěstovatelů. Proč trvá cesta tak dlouho, když je dlouhá jen 38 kilometrů? Protože autobus zastavuje podél silnice všude a sbírá cestující s vaky ovoce a zeleniny, pytli brambor a cibule a někdy dokonce i s živými vepři a kuřaty. Co se nevejde na střechu autobusu, musí se umístit uvnitř. Cesta je proto dlouhá a doprovází ji mnoho pachů či vůní, zvuků, i podívaná.
Jen velmi málo těchto průkopníků má auto, a kdo tedy zmešká meziměstský autobus, musí jít dlouhou cestu pěšky, pokud ho někdo nesveze. Ramóna a zájemce, s nímž se vede biblické studium, svezl jednou jeden řidič, který se zeptal: „Jak lidé reagují na vaši práci?“ Všiml si jejich tázavých pohledů a dodal: „Jsem kněz v tomto pueblu a vy jste svědkové Jehovovi. Dobře znám vaši práci a líbí se mi vaše časopisy.“ Rozmluva probíhala v podobě otázek a odpovědí, dokud je nevysadil v Pargua, právě včas, aby stihli shromáždění. Kněz jistě dostal odpovědi i na další otázky, když dále četl naše časopisy.
Ramón a Irena se dostali do dvaceti příbytků, k nimž není vždy snadný přístup a kde vedou biblická studia. Některé leží na druhé straně řeky Maullín nebo v odlehlých rybářských vesnicích a je možné se k nim dostat na malém člunu. Prudké deště sice mohou být skličující, ale když se k Památné slavnosti sešlo 77 osob, bylo jasné, že vytrvalost, kterou projevovali ti dva společně s osmnácti dalšími zvěstovateli Království rozptýlenými v tomto venkovském obvodu, přinesla ovoce.
V Los Muermos vedli Juan a Gladys, kteří plným časem zvěstují království, třiadvacet biblických studií. Když semeno Království zapouští kořeny v srdcích vnímavých lidí, je vidět, že dlouhé chození blátivými cestami stálo za to. Když Juan a Gladys pracovali v odlehlém území v přímořském pohoří blízko Estaquilla, ocitli se v místě, které dosud nikdo nenavštívil. Zeptali se jednoho zájemce, s nímž studovali Bibli, zda by jim půjčil na jeden den svého koně. „Samozřejmě,“ odpověděl. „Mohu jít s vámi?“ Juan si brzy uvědomil, že to jistě bylo Jehovovo řízení. V hustém lese by snadno zabloudili, ale zájemce znal kraj velmi dobře a vedl je k příbytkům, které by z horských stezek neviděli. Zvláštní průkopníci byli po devítihodinové chůzi a jízdě na koni dost utrmácení a jeden z nich se zeptal zájemce, jak se daří jemu. Muž odpověděl: „Chtěl bych se jen zeptat, jestli mě příště zase vezmete s sebou.“ Tento muž projevoval ocenění, činil duchovní pokroky a v lednu 1988 byl pokřtěn. A brzy byla na krajském sjezdu pokřtěna jeho manželka.
Když byl v Estaquilla na návštěvě krajský dozorce, přišlo k potěšení jedenácti tamějších zvěstovatelů na veřejnou přednášku 110 osob. V jednom malém městě, které je blíže k Los Muermos a má 1 000 obyvatel, se sešlo k Památné slavnosti 66 osob. Na tomto velkém poli je mnoho práce. — Matouš 9:37, 38.
Dále na sever nacházíme průkopníky Alana a Fernanda. Jednoho dne šli po zaprášené silnici a nějaký řidič jim nabídl, že je sveze vzadu na nákladním autě. Když pak slezli, museli se smát, protože je pokrývala vrstva prachu od hlavy až k patě. Smysl pro humor a radost z vedení dvaceti domácích biblických studií pomáhá překonávat takové nepříjemnosti. A představme si jejich radost, když přišlo na Památnou slavnost 65 osob a když se k nim další měsíc připojili v kazatelské službě první místní lidé!
Jak se dostat přes Bío-Bío
Máme-li se dostat blíže k pohoří And a navštívit tam lidi podobné ovcím, musíme se dostat přes roklinu, kterou se v padesátimetrové hloubce řítí vody řeky Bío-Bío. Na druhou stranu se dostaneme pomocí křehké dřevěné konstrukce zavěšené na laně, které je natažené přes roklinu. S určitými pochybnostmi vstoupíme na plošinu a pohneme pákou, která plošinu uvolní, aby se spustila po laně. Pevně se držíme zábradlí plošiny, když se rychle neseme nad středem rokle. Zde se lano začíná zvedat a plošina se zastaví. Nabereme dech, a pak pohybujeme jinou pákou dozadu a dopředu a pomalu se šineme přes druhou polovinu rokliny. To rozhodně není pro bázlivé. A jedna sestra to dělá dokonce každý týden, aby se dostala do vzdálené horské vesnice k lidem, kteří se podobají ovcím.
Znamenitý příklad průkopníků a jiných zvěstovatelů Království povzbuzuje zájemce, kteří mají vnímavé srdce, aby vyvíjeli podobné úsilí a účastnili se křesťanských shromáždění. (Hebrejcům 10:24, 25) Jedna rodina cestuje na koni čtyřicet kilometrů k řece Bío-Bío a pak jde pěšky dvanáct kilometrů k sálu království.
Nač si průkopníci vzpomínají, když se ohlédnou zpět na minulá léta? Na sopky se zasněženými vrcholky, na krásná pole a prudké řeky? Na prach a déšť a bláto a dlouhé chození pěšky? Ano, ale především si vzpomínají na milé lidi, kteří příznivě reagovali na dobré poselství. Kvůli těmto lidem, kteří se podobají ovcím, se všechno to úsilí vyplatilo. Rozsévání semene Království v jižním Chile skutečně přináší radost!