Žně v zemi ledu a sněhu

GRÓNSKO, největší ostrov na světě, je opravdu zemí ledu a sněhu. Většina tohoto ostrova, dlouhého asi 2 700 kilometrů, leží severně od polárního kruhu a je pokryta stálou ledovou pokrývkou o tloušťce asi jeden a půl kilometru. Zbytek Grónska je pět až osm i více měsíců v roce pokryt sněhem. Říká se, že je raní vikinští cestovatelé nazvali Greenland (Zelená země), aby přilákali osadníky. Během krátkého léta se však na některé pobřežní oblasti to jméno skutečně hodí.

Na jaře se zamrzlé moře u severovýchodního Grónska promění ve spoustu ledových ker. Ty putují na jih podél západního pobřeží, čímž celé měsíce značně stěžují cestování po moři. V zimě moře kolem většiny ostrova zamrzá a izoluje osídlená místa. Led doslova panuje nad zemí, mořem a způsobem života lidí. Těžko si představit, co se dá v této zemi sklízet.

ZAČÁTEK

V Grónsku po staletí žijí jako lovci Eskymáci innuitské kultury. V roce 1721 přijel do Grónska jako misionář luteránský duchovní Hans Egede. Později byla v různých osadách činná misie moravských bratří. Někteří jejich misionáři přeložili určité biblické knihy do grónštiny a ve svých překladech zachovali Boží osobní jméno Jehova. Ale od roku 1900 působila v Grónsku jen dánská luteránská církev.

V roce 1953, když bylo Grónsko ještě dánskou kolonií, došlo k důležitému zvratu. Podle nové dánské ústavy, která začala toho roku platit, směly do Grónska opět i jiné náboženské skupiny než luteránská církev. Tak přijeli v lednu 1955 z Dánska jako misionáři dva svědkové Jehovovi. Byl jim přidělen pruh v délce asi 1 900 kilometrů podél jihozápadního pobřeží, kde žili téměř všichni Gróňané — 27 000 lidí, většinou lovců a rybářů.

Kristen Lauritsen, jeden z těch dvou svědků, vzpomíná: „Grónsky jsme prakticky neuměli, ale měli jsme velmi silnou touhu učit Gróňany pravdě z Božího slova. Měli jsme několik traktátů v grónštině a později během prvního roku došla brožura Toto dobré poselství o království.“ Jak konali své kazatelské dílo?

„Zpočátku jsme používali tištěné lístky, abychom vysvětlili, proč jsme přišli. Ale později jsme se naučili několik vět nazpaměť. Mezi městy se dalo cestovat jen lodí a velmi nepravidelně, protože jízdní řády byly prakticky neznámé. Mořská nemoc byla běžný zážitek. Měli jsme i problémy s ubytováním. Často jsme museli vystačit se stanem, který jsme nosili se svými zavazadly.“

Byly tu však i světlé stránky. Gróňané jsou přátelský a pohostinný národ. Je jim přirozené věřit v Boha a vážit si Bible. Téměř v každé domácnosti mají úplnou Bibli v místním jazyku. Kristen vzpomíná, že k nim jednou přisedla malá holčička s lístkem, na němž stálo: „Jestliže ještě nemáte kde bydlet, můžete přijít k nám.“ Tato rodina jim také pomohla najít místo, kde mohli promítat jeden z filmů Společnosti.

PŘICHÁZEJÍ POSILY

V roce 1961 se z Dánska začaly do Grónska stěhovat rodiny, aby sloužily tam, kde je větší potřeba svědků. Tito příchozí vynaložili obdivuhodné úsilí, aby se naučili velice těžkému grónskému jazyku a aby snášeli odloučení od spoluvěřících. Pravidelně konali shromáždění a udržovali se silní ve víře a v křesťanské činnosti. Rozhodně nepracovali marně. Toho roku byly v Grónsku založeny první dva sbory, jeden v hlavním městě Nuku (Gothab) a druhý v Qagortoqu (Julianehab) na jihu. Svědkům udělalo velkou radost, když se dali pokřtít někteří Gróňané, kteří se přestěhovali do Skandinávie.

V sedmdesátých letech přijelo několik mladých horlivých dvojic zvláštních průkopníků, a povzbudily svědecké dílo. V roce 1973 již byla k dispozici v grónštině Strážná věž a kniha Pravda, která vede k věčnému životu. Takto vybaveni sloužili průkopníci podél pobřeží, navštěvovali města a vesnice a štědře rozsévali semena pravdy. Kazatelské dílo poprvé dospělo na odloučené východní pobřeží kolem Ammassaliku (Angmagssalik). Jaká radost to byla, když toho roku konečně přijal pravdu jeden Gróňan.

KONEČNĚ ŽEŇ

Když vyšly další biblické pomůcky v místním jazyku, rozšiřovalo se hodně literatury. Nebylo například neobvyklé, že dvojice svědků pracující několik týdnů v nepřiděleném obvodě rozšířila 300 až 400 knih, stejné množství brožur a 1 000 časopisů, a získala také 60 až 70 předplatných.

Díky všemu tomu setí a zalévání ‚Bůh dával vzrůst‘ jak mezi rodilými Gróňany, tak mezi Dány žijícími v Grónsku. (1. Kor. 3:5–7) Dnes slouží v sedmi sborech a jedné odloučené skupině 117 zvěstovatelů. Jsou rozptýleni po celé této zemi ledu a sněhu. Seznamme se s některými těmito pracovitými svědky.

NÁVŠTĚVA GRÓNSKÉHO POLE

Je dobré začít v nejjižnějším sboru v Qarqortoqu (Julianehab). Z Dánska sem přijelo sloužit pět rodin. Někteří tvrdě pracovali, aby se naučili grónsky, takže mohou vydávat svědectví Gróňanům, kteří nerozumějí dánsky. Flemming, otec rodiny a průkopník (zvěstovatel království plným časem) v tomto sboru, říká: „Náš obvod je rozsáhlý. Zahrnuje mnoho rybářských vesnic a ovčáren stulených v soustavě fjordů na jižním pobřeží.“ Svědkové používají vlastní motorové čluny a plaví se až 640 kilometrů, aby navštívili lidi žijící v těchto odlehlých místech.

Po tříhodinové plavbě malebnými fjordy přijíždíme do dalšího sboru v Narsaqu. Žije tu osamělá rodina čtyř zvěstovatelů království. Přestože jsou odloučeni, dovedou se navzájem povzbuzovat a duchovně budovat prostřednictvím zdravých studijních návyků a pravidelnou účastní na shromážděních a na kazatelské službě.

Nyní nastupujeme na pobřežní osobní loď, která sem v letních měsících připlouvá každý týden. Po čtyřiadvacetihodinové cestě dorazíme do Paamiutu (Frederikshab), kde je deset svědků. Ale v polovině cesty míjíme vesnici, kde jsou dva odloučení zvěstovatelé. Jedna z nich, Ane Marie, má syna v Nuku, který před několika lety poznal pravdu a začal jí vydávat svědectví po telefonu i v dopisech. Oceňovala, co jí sděloval. Tím, že přečetla všechno, co bylo dostupné v grónštině, a naslouchala magnetofonovým nahrávkám grónských svědků, kteří vyprávěli své zkušenosti, zaujala Ane Marie postoj pro pravdu. Ve věku více než šedesáti let a bez podpory místního sboru úspěšně překonala padesátiletý návyk kouření, přestala slavit vánoce a narozeniny a začala vydávat svědectví celé vesnici. Díky jejímu trpělivému úsilí a dobrému příkladu se ke studiu Bible a k poslechu nahraných shromáždění pravidelně schází asi deset zájemců.

Z Paamiutu se po čtrnácti hodinách na bouřlivém širém moři dostáváme do Nuku. V tomto hlavním městě s 13 000 obyvateli jsou ve sboru asi 43 zvěstovatelé a víc než třetinu tvoří Gróňané. Týdenní shromáždění jsou směsicí dánštiny a grónštiny, což je samozřejmě náročné pro obě jazykové skupiny.

A zase na osobní loď. Po osmi hodinách jsme v Maniitsoqu (Sukkertoppen). Pracují tu čtyři rodiny z Dánska s několika místními zvěstovateli království. Propracovali městský obvod tak důkladně a rozšířili tolik biblické literatury, že v každé druhé domácnosti mají Moji knihu biblických příběhů v grónštině. Na svých motorových člunech také podnikají pravidelné svědecké výpravy do okolních vesnic.

Dále na severu se po deseti hodinách zastavujeme v Sisimiutu (Holsteinsborg). Sbor zde tvoří pět dánských rodin a několik místních zvěstovatelů. Dvojice zvláštních průkopníků odtud pravidelně navštěvuje východní pobřeží. To znamená půlhodinovou cestu helikoptérou na letiště, dvouhodinový let přes centrální ledovou pokrývku a další krátký přesun helikoptérou přes zátoku do Ammassaliku na východním pobřeží. Krajina je tam skutečně působivá — nahoře se tyčí rozeklané hory a prohlubně dole vyplňují ledovce. Lidé jsou celkem vnímaví k poselství o království, ale zatím jich málo zaujalo postoj pro pravdu.

Po zpátečním letu přes ledovou čepičku konáme poslední zastávku v Ilulissatu (Jakobshavn), nejsevernějším sboru. Ilulissat znamená grónsky „ledovce“ a je to přiléhavé jméno. Nedaleko je nejmohutnější ledovec na severní polokouli a kry plují v celé zátoce a fjordech, takže je to velmi strhující podívaná. Tento velmi činný sbor tvoří šest rodin z Dánska a pár Gróňanů. Kromě města Ilulissatu a celé zátoky Disko mají pravděpodobně nejsevernější svědecký obvod na světě, který sahá až k vesnici Kullorsuaq (Ďáblův palec) blízko 75. stupně severní šířky.

Zvláštní průkopníci v Ilulissatu pravidelně navštěvují tuto vzdálenou oblast a vydávají svědectví v Upernaviku a Uummannaqu. Bo a Helen vyprávějí: „Tyto širé severní kraje jsou ještě nedotčený arktický ráj. Oblast je řídce obydlená a lidé se živí spíš lovem než rybařením. Žijí prostě a nedělají si velké starosti o budoucnost. Mnozí mají zájem o duchovní věci. Ochotně naslouchají poselství, které přinášíme.“ Jen čas poví, zda se takoví lidé podobní ovcím shromáždí do jediného pravého „stáda“ pod „jedním pastýřem“ Ježíšem Kristem. — Jan 10:16.

V této oblasti zatím pracovali jen dánští průkopníci, ale asi osm Gróňanů v Nuku nahrálo na videopásek všeobecné svědectví o naší víře a způsobu života. Když průkopníci používali tento pásek ve službě dům od domu, lidé se opravdu rozmluvili a kladli mnoho otázek, zejména proč neslavíme vánoce a nekřtíme malé děti. Je možno dodat, že za celý právě popsaný čtyřtýdenní pobyt bylo rozšířeno asi 200 knih.

ŽEŇ POKRAČUJE

Navzdory drsnému podnebí a jazykové přehradě žeň království pokračuje. Mnoho Gróňanů se naučilo dánsky, aby měli užitek ze sborových shromáždění. Stále více shromáždění se však koná v grónštině, a tak se může víc lidí podílet na duchovní výživě. Například program sjezdu „Božské právo“ roku 1988 byl sice v Nuku předkládán dánsky, ale asi třetina proslovů se překládala do grónštiny. Zúčastnilo se celkem 163 osob. Delegáti z nejsevernějšího sboru v Ilulissatu a z nejjižnějšího sboru v Qaqortoqu museli cestovat dva dny tam i zpátky. Čtyři byli na sjezdu pokřtěni. Jaké jsou vyhlídky na budoucí žeň? Opravdu velmi dobré. V roce 1989 bylo radostné vidět 205 přítomných při slavnosti na památku Kristovy smrti. V současnosti se vede přes sto domácích biblických studií. Ano, Jehova bohatě žehná tvrdé práci svých služebníků v této zemi ledu a sněhu.