Pronásledování v Burundi — Porušení slibu o náboženské svobodě!
Náboženská svoboda je v mnoha zemích Západu považována za samozřejmost. Náboženské pronásledování, které probíhá v africké zemi Burundi, však dokládá, že tato svoboda může být velmi křehká. Pokud jsou pošlapávána základní lidská práva některé skupiny lidí, pak nejsou práva zaručena nikomu. Proto zveme čtenáře, aby sledovali, co se vlastně děje v Burundi.
16. ÚNORA 1989 padl na africkou zemi Burundi stín středověku. Toho dne uspořádal prezident Burundské republiky, Pierre Buyoya, schůzku s guvernéry provincií. Hned po této schůzce vypuklo prudké a rozsáhlé pronásledování svědků Jehovových. Muži, ženy a dokonce i děti se brzy stali obětmi nezákonného zatýkání, bití, mučení a týrání hladem.
Samo o sobě je ostudné, že se taková zvěrstva mohou dít v dnešní době. Pronásledování křesťanů je však zvlášť ohavné. Proč? Protože zásadně porušuje slib o náboženské svobodě.
Proradnost vlády
Burundi je africký stát, který leží na jih od rovníku. Přesto je v této hornaté zemi chladné, příjemné podnebí. Jen málo lidí na zeměkouli si uvědomovalo existenci Burundské republiky do srpna roku 1988, kdy ovládla úvodníky světových listů. V té době vypukl krvavý spor mezi dvěma tamními velkými etnickými skupinami, Tutsi a Hutu. To nepochybně zanechalo v mysli mnoha lidí negativní názor na Burundi.
Přesto je možné o této pokrokové zemi povědět mnoho dobrého. Její lid je pracovitý a pilný. Jeden článek v „New York Times Magazine“ dále podotýká, že „pro návštěvníka je různým způsobem patrné, jak tato chudá Burundi pracuje. Maurice Gervais, tamní zástupce Světové banky, ji nazývá ‚vysoce výkonnou zemí‘“.
Náboženská situace v Burundi však tento kladný názor nepodporuje. Asi 80 procent obyvatel tvrdí, že jsou křesťané, většinou římsko-katolického vyznání. Přesto tamní politická zřízení vytvářejí zneklidňující model náboženské nesnášenlivosti. List „The Christian Century“ přinesl 16. října 1985 tuto zprávu: „Vláda Burundské republiky zahájila v minulém roce řadu akcí s cílem podkopat existenci církve . . . Právo na veřejné i soukromé uctívání a na modlitbu bylo drasticky okleštěno. Všechny kostely některých denominací . . . byly zavřeny a jejich provoz byl zakázán; . . . desítky jednotlivých křesťanů byly uvězněny, někteří byli mučeni . . . to všechno proto, že uplatňovali své právo na náboženský život.“
Naděje tedy velmi vzrostly, když se v září roku 1987 dostala v Burundské republice k moci nová vláda pod vedením prezidenta Pierra Buyoyi. Tento nový prezident slíbil svému národu náboženskou svobodu a rychle podnikal kroky, aby své slovo splnil. Ve zprávě ministerstva zahraničí USA se říká: „Když byl prezident Buyoya první rok v úřadu, učinil pronikavé změny v politice Burundské republiky, jež se týkaly organizovaného náboženství a jež zastavovaly potlačování náboženských projevů, které se dělo za [předchozího] zřízení. Buyoya osvobodil všechny, kteří byli uvězněni z náboženských důvodů; znovu otevřel zavřené kostely; vrátil veškerý vyvlastněný církevní najetek.“ Těmito osvícenými kroky si prezident Buyoya získal úctu všech lidí na celém světě, kteří milují svobodu.
Proč potom byli svědkové Jehovovi nedávno vybráni za cíl náboženského útlaku?
Boj svědků Jehovových o uznání
Desítky let se katolická církev „mocně rozvíjela v hospodářském i politickém ohledu“, uvádějí „The New York Times“. V době, kdy země byla kolonií, bylo církvi dovoleno „prakticky ovládnout zemi“, protože „hrála hlavní roli v zajišťování zdravotní péče a vzdělání“. Není tedy divu, že se vláda mohla cítit ohrožována organizovaným náboženstvím.
Když svědkové Jehovovi začali své evangelizační dílo v Burundi roku 1963, neučinili ovšem žádný pokus narušovat záležitosti státu. Omezili se jen na své dílo kázání ‚tohoto dobrého poselství o království‘, (Mat. 24:14) Bible říká, že praví křesťané nesmějí být „částí světa“, proto svědkové Jehovovi zůstali politicky neutrální, což je postoj, který zaujímají svědkové na celém světě. — Jan 17:16.
Svědkové se podle svého svědomí nepřipojují k žádné politické straně ani neprovolávají hesla politické strany. Vlády často špatně chápou tento neutrální postoj jako nedostatek lásky k vlasti nebo dokonce jako podvratnou činnost. Ale není to tak. Svědkové Jehovovi jsou na celém světě známí jako příkladně pokojní občané. Berou vážně biblický příkaz, aby byli ‚podřízeni‘ světským vládám. (Řím. 13:1) Neklanějí se sice státním symbolům, například vlajce, ani jim neprokazují pocty, ale nejednají s těmito symboly s nevážností. — 2. Mojž. 20:4, 5.
V roce 1975 požádali svědkové Jehovovi o legální uznání svého díla. Vojenský převrat v roce 1976 však vyhnal vládu a k moci se dostal prezident Jean-Baptiste Bagaza. Slíbil svobodu uctívání. Přesto v březnu roku 1977 byli svědkové Jehovovi úředně zakázáni! Svědkové Jehovovi na celém světě vyvíjeli úsilí, aby osvětlili tuto záležitost členům Bagazovy vlády, ale ani dopisy, ani návštěvy na vyslanectví Burundské republiky ve Francii a v Belgii a ani schůzky s vládními úředníky v Burundi nepřinesly žádné ovoce. V roce 1987 bylo 80 svědků — mužů i žen — uvrženo na řadu měsíců do vězení. Jeden svědek tam zemřel.
Převrat v roce 1987 pak přivedl k moci majora Pierre Buyoyu. Katolíci a protestanté měli brzy užitek z jeho náboženské snášenlivosti, ale svědkové Jehovovi ne.
Vypuklo náboženské pronásledování
Po schůzce prezidenta Buyoyi s guvernéry provincií 16. února 1989 bylo v rozhlase oznámeno, že se Burundi musí vypořádat s jedním velkým problémem, a to je rozpínavost svědků Jehovových. Guvernéři vnitřních provincií jednali jako na povel a zahájili vlnu pronásledování. I když podrobnosti jsou stále útržkovité, následující zprávy podávají určitou představu o tom, co se tam děje:
Provincie Gitega: Guvernér Yves Minani nařídil zmobilizovat policii i obyvatelstvo k zatýkání všech svědků Jehovových. Večer 22. března 1989 agenti tajné policie násilím vnikli do domu Ntibatamabi Edmonda, zvlástního průkopníka, a zatkli ho. Když byl ve vězení, nedostával jíst. Mnohokrát hlady omdlel. Také ho mučili při pokusech přimět ho, aby potvrdil falešnou zprávu, že svědkové Jehovovi jedí lidskou krev — tak příšernou lež!
Po uvěznění Edmonda byli další svědkové Jehovovi, Ntikarahera Aaron a Ntimpirangeza Prime, také zatčeni a uvězněni v Gitega. Zacházeli s nimi s podobnou krutostí.
Niijimbere Charlotte, manželka krajského dozorce — cestujícího dozorce, který navštěvuje řadu sborů — se dozvěděla o špatném stavu svých křesťanských bratrů. Snažila se dopravit jídlo do vězení, ale 16. března 1989 byla zatčena a autority si ji vzaly jako rukojmí, když se pokoušely vztáhnout ruce na jejího manžela.
Provincie Muramvya: Guvernér Antoine Baza poslal všem známým svědkům předvolání ke schůzce, kde měli odpovídat na otázky. 4. března jedna skupina svědků této žádosti vyhověla. Odpovídali na jeho otázky s úctou, ale odmítli provolávat hesla politické strany.
V odpovědi na to guvernér vyprovokoval místní obyvatelstvo, aby svědky Jehovovy napadlo. 16. března policie vnikla do domů známých svědků a začala bít muže i ženy za to, že odmítli provolávat hesla strany. Zabrali a zavřeli obchod jednoho svědka, a tak připravili rodinu o živobytí.
17. března byly zbity čtyři ženy, protože odmítly zapřít svou víru. Dali je do nevětrané vězeňské cely, i když jedna z nich byla matkou nemluvněte starého 20 dní.
20. března luza vyzbrojená holemi a pochodněmi násilím vnikla do domů několika svědkyň, zbila je a vyhnala z domova. K těmto napadeným patřila i jedna 75letá žena, která studovala Bibli se svědky Jehovovými, a mnoho mladistvých mladších než 14 let.
Ředitel základní školy v Nyabihanga, Pierre Kibina-Kanwa, se snažil přimět svědky — školáky, aby vzdávali poctu národní vlajce. Když se mu to nepodařilo, vyloučil je ze školy. Dvaadvacet svědků bylo přinuceno k útěku z tohoto města, kde zanechali všechno, co jim patřilo. K zatčeným patřili: Ndayisenga Leonidas, Kanyambo Ieanard, Ntahorwamamiye Abednego, Bankangumurindi P., Kashi Grégoire a Mbonihankuye Thadeé.
Provincie Bujumbura: Správce obce Muhuta, Nahimana Macaire, předvolal ke schůzce Kavunzo Vincenta, Ndabazaniye Sylvestra a Ndizwe-Nzaniye, kteří všichni jsou svědkové. Na schůzce je obvinil z toho, že byli zapleteni do etnického konfliktu v srpnu 1988. Svědkové Jehovovi zcela zřejmě v tomto konfliktu zapleteni nebyli, přesto je pak zbili a uvěznili.
Provincie Bubanza: Dva svědkové byli zatčeni jenom proto, že měli u sebe biblickou literaturu. Když odmítli vzdávat poctu straně, guvernér Kimbusa Balthazar je poslal do vojenského tábora. Tam je mučili tím, že jim drtili prsty.
Co můžeš dělat ty
Tyto strašné činy se většinou dějí uvnitř země a ne před očima zahraničních pozorovatelů. Tento článek však bude uveřejněn ve 105 jazycích po celém světě a to ve 13 miliónech výtisků. Zvěrstva Burundské republiky již nezůstanou utajena. Lidé, kteří milují svobodu, budou zděšeni takovým do očí bijícím potlačováním lidských práv, které se tam děje. Jsou to práva, za něž bojovaly tisíce Afričanů.
Burundi tedy mnoho riskuje tím, že nedodržuje svůj slib o náboženské svobodě. Riskuje, že ztratí pověst pokrokového, pilného národa, kterou si tak tvrdě vydobyla. Přeje si Burundi skutečně, aby měla hanebnou pověst jako národ fanatických náboženských pronásledovatelů? Domníváme se, že ne. Můžeme pouze předpokládat, že prezident Buyoya byl nesprávně informován, že jeho poradci ho oklamali.
Obvinění vznesená proti svědkům Jehovovým jsou nesmyslné lži, jež jsou určeny k tomu, aby podnítily nerozumné vášně. Svědkové Jehovovi neohrožují bezpečnost vlády v Burundské republice ani v žádném jiném státě. Jsou pokojní, dodržují zákony a k národním symbolům se chovají s úctou. Na rozdíl od rozhlašovaných zvěstí naprosto odmítají přijímat krev v jakékoli podobě, i když tím třeba riskují život. — Sk. 15:28, 29.
Praví křesťané na celém světě se proto budou v jednotě modlit za své bratry v Burundské republice. — 1. Tim. 2:1, 2.