Velké věci se dějí v jedné malé zemi!

VÍŠ, kde bys našel na mapě Lucemburské velkovévodství? Tato maličká země leží na místě, kde se stýkají hranice Belgie, Francie a Spolkové republiky Německa. Není sice velká, ale rozhodně není bezvýznamná. Její hlavní město, Lucemburk, je například sídlem Evropského hospodářského společenství. Je také uznávaným finančním centrem, v němž je zastoupeno 125 bank. Lucemburské velkovévodství však zaujímá plochu pouze 2 586 km² a má jen 372 000 obyvatel.

Je proto pochopitelné, že svědkové Jehovovi v Lucembursku přispívají k celosvětovému dílu kázání o království relativně malým dílem ve srovnání se svědky v okolních větších zemích. Ale vývoj díla kázání o království v této zemi připomíná Zecharjáše 4:10: „Vždyť kdo pohrdl dnem malých věcí?“ Jak řekl anděl tomuto hebrejskému prorokovi, děje se to „‚ne vojenskou silou ani mocí, ale mým duchem,‘ řekl Jehova vojsk“. (Zech. 4:6) Dílo, které je tam vykonáváno, je tedy sice skromné, ale rozhodně jím nelze pohrdat. Je vedeno Božím duchem a přináší Bohu chválu.

‚Dny malých věcí‘

Dílo svědectví o království začalo v Lucembursku v době, kdy tam přišla mezi lety 1922 a 1925 hrstka křesťanů z francouzského Štrasburku a rozšiřovali tam traktáty. Bylo jich sice málo, ale jejich tištěné poselství bylo mocné. Povšimni si titulů traktátů: „Výzva vůdcům světa“, „Varování pro všechny křesťany“ a „Otevřená obžaloba proti duchovenstvu“. K rozšiřování těchto poselství byla nutná velká odvaha, protože obyvatelstvo Lucemburského velkovévodství je z 96 procent římskokatolické a pevně se drží svého náboženství a svých tradic.

V letech 1930 a 1931 bylo v Lucembursku promítáno „Fotodrama Stvoření“. Tato představení a jejich výsledky připomínají v určitém smyslu Ježíšovu službu. Kolem Ježíše se shromáždily velké zástupy lidí, aby mu naslouchaly a dívaly se na to, jak uzdravuje, ale jen málo z nich se stalo jeho učedníky. (Mat. 4:23–25; 23:37) Najatý sál v městě Lucemburku, který pojal 300 osob, byl při představeních „Fotodramatu“ každý večer obsazen do posledního místa. Ale jen málo lidí přišlo v příštích týdnech k rozpravám a schůzkám, při nichž se měly zodpovídat otázky. Nejprve tam bylo 20 nebo 30 osob, později 10 a nakonec 4. Jen tak málo jich mělo trvalé ocenění pro duchovní pokrm, který jim byl nabídnut.

Vytrvalost přináší ovoce

První rodilí Lucemburčané se ujali kazatelského díla v roce 1931. Nebylo to však vůbec jednoduché. Katolická církev rozpoutala nenávistnou propagandu proti Božímu lidu a ovlivnila policii, aby bránila bratrům ve službě dům od domu, kde to jen bylo možné. Téměř vždy, když vykonávali kazatelskou službu, konfiskovala policie literaturu, pronášela výstrahy nebo je zatýkala. Zastavovalo se nyní rozšiřování pravého uctívání v tomto velkovévodství? Naopak. Dne 25. září 1932, těsně potom, kdy byl ze země vykázán August Riedmueller, první kazatel plným časem, který působil v této zemi, dalo se pokřtít deset Lucemburčanů. Pravidelně se účastnili kazatelské služby navzdory těžkostem ze strany policie.

V předválečném roce 1934 rozšířilo 15 zvěstovatelů v zemi 3 164 exemplářů biblické literatury. Často jezdili denně na kolech i 80 až 100 kilometrů. Jedna sestra vypráví: „Jízdní kolo bylo mým stálým společníkem. Kázání od vesnice k vesnici bylo pak mým nejmilejším zaměstnáním, hlavně v neděli.“

V roce 1940 obsadila Lucemburské velkovévodství německá vojska a bratři byli nuceni vykonávat své dílo pět let v podzemí. Řada jich byla zatčena. Po několika měsících, jež strávili ve vězeních, byli propuštěni, ale bylo jim přísně zakázáno pokračovat v další veřejné kazatelské činnosti jako svědkové Jehovovi. (Viz Skutky apoštolů 4:17, 18.) Dva bratři se dokonce dostali do koncentračních táborů. Přesto však ostatní dělali co mohli, a počet domácích biblických studií, jež byla vedena se zájemci, stoupl ze šesti v roce 1942 na dvacet v roce 1944. A zatímco v roce 1939 podávalo zprávu o kazatelské službě 23 osob, byl v roce 1946 zaznamenán nový vrcholný počet zvěstovatelů, totiž 39.

Důkazy Jehovova požehnání

V minulých desetiletích žehnal Jehova Bůh dílu kázání o království v Lucembursku vzrůstem. V roce 1988 byl nový vrcholný počet 1 336 svědků. Nyní připadá průměrně jeden svědek Jehovův na 327 obyvatel tohoto území místní odbočky. Památné slavnosti se 1. dubna 1988 účastnilo více než 2 900 osob — jeden na 148 obyvatel. Velmi zajímavá je také služba plným časem. Zatímco v roce 1955 bylo pouze 5 kazatelů plným časem neboli průkopníků, bylo v průkopnické službě v květnu 1988 celkem 190 osob.

Při takovém růstu bylo nutné zvětšit zařízení odbočky. První kancelář odbočky Biblické a traktátní Společnosti Strážná věž byla zřízena v Lucembursku v září 1955; byly to dvě místnosti v jednom soukromém domě. Ale 12. září 1987 mohl být odevzdán svému určení krásný nový domov bétel s dvaceti místnostmi. Zároveň proběhlo i zasvěcení pěkného nového misionářského domova se třemi byty a dvěma sály království.

Kázání při každé příležitosti

Lucembursko je opravdu mezinárodní. Lucemburčané sami mluví třemi jazyky. Ale protože každý čtvrtý obyvatel pochází z nějaké cizí země, mluví se zde mnoha jazyky.

Cizinci sem přicházejí pracovat například pro Evropské hospodářské společenství, pro mnoho bank a jako řemeslníci. V Lucembursku jsou tedy také francouzské, italské a portugalské sbory, které slouží cizojazyčným skupinám.

Jedna z našich portugalských sester vypráví, co se jí nedávno přihodilo, když cestovala letadlem: „Vzala jsem si s sebou malou zásobu časopisů pro případ, že bych mohla vydávat příležitostné svědectví. Při první zastávce potřebovalo naše letadlo opravu. Nikdo nesměl z letadla vystupovat. Zpočátku jsem prostě neměla odvahu dělat to, k čemu mě srdce nabádalo. Modlila jsem se znovu a znovu k Jehovovi, aby mi dal sílu využít této příležitosti.

Chvíli jsem si věci promýšlela a pak jsem přistoupila k letuškám a zeptala jsem se, zda bych směla nabídnout cestujícím povzbuzující a užitečné časopisy. Dostala jsem dovolení a s radostí a bez zábran jsem přistupovala k cestujícím a procházela jsem od jedné řady sedadel ke druhé, jako bych pracovala dům od domu. Rozšířila jsem různým lidem 12 časopisů a jednu brožuru a s několika lidmi jsem si pěkně pohovořila.

Poslední, ke komu jsem přistoupila, odpověděl blahosklonně, že nepotřebuje žádnou pomoc, protože je evangelický duchovní. Také nepovažoval za vhodné, že jsem přistupovala k cestujícím. Taktně jsem pokračovala v rozhovoru na společné základně víry v Boha a ocenění pro mnohá požehnání, která dává Bůh všem, kdo v něj věří. Po naší rozpravě mě pastor pochválil za mou víru i za odvahu, že jsem mluvila se všemi cestujícími.

Cestující, který seděl vedle mne, mi pak začal klást mnoho otázek a mluvili jsme téměř tři hodiny.

Naši bratři také projevují mimořádnou horlivost ve službě dům od domu. Jeden krajský dozorce vypráví o účasti v jednom sboru: „K velkému vyvrcholení došlo, když jsme se v neděli ráno sešli ke kazatelské službě. Ze 109 zvěstovatelů, kteří byli spojeni se sborem, přišli 102 zvěstovatelé, aby se účastnili kazatelské služby. Vynaložili vynikající úsilí, aby pozvali zájemce na odpolední veřejnou přednášku. Sál byl zcela naplněn — bylo tam 198 osob. Mnozí se účastnili shromáždění poprvé, ačkoli v území tohoto sboru připadá 1 svědek na 50 obyvatel.“

Také mladí projevují znamenitý postoj k příležitostem oznamovat poselství o království. Když se dva mladí zvěstovatelé dočetli ve „Strážné věži“ z 1. dubna 1985 o uvěznění některých našich bratrů v Turecku, zatelefonovali tureckému velvyslanci. Vyprávějí o tom:

„Prvním krokem bylo, že jsme požádali o audienci. Jeho sekretářka nás při návštěvě zpočátku nebrala vážně. Abychom ji ujistili, že má naše návštěva vážný důvod, ukázali jsme jí v několika jazycích výtisky časopisu, který obsahoval zprávu. Zapůsobilo to na ni, vzala si časopisy a šla do kanceláře velvyslance. Po deseti minutách se vrátila a řekla nám, že máme opět přijít za čtrnáct dní, ale že si velvyslanec ponechá tyto časopisy, aby si ověřil závažná obvinění, která tam byla vyjádřena. Považovali jsme to za dobrou reakci.

Když jsme přišli v domluvenou dobu na velvyslanectví, byl k nám velvyslanec velmi laskavý a vlídný. Ukázal nám telegrafickou zprávu, kterou poslal turecké vládě, aby si ověřil některé podrobnosti v našem časopise. Byly potvrzeny, a to dodalo naší stížnosti velkou váhu.

Zapůsobilo na něj, že byl tento článek napsán tak objektivně, bez nadsázky a neoprávněné kritiky politických vůdců země. Mohli jsme s ním mluvit jednu a půl hodiny o Boží svrchovanosti, o křesťanské neutralitě a o tom, že člověk není schopen úspěšně vládnout nad člověkem. Vyjádřil porozumění pro náš postoj a zeptal se, jak by nám mohl pomoci. Navrhli jsme mu, aby informoval svou vládu o našem rozhovoru a aby jí řekl, co si on o celé věci myslí. Souhlasil s tím a vyžádal si několik časopisů, které by poslal různým zástupcům vlády. Řekl, že si založí agendu s potřebnými informacemi a pokusí se pomoci, pokud to bude v jeho silách.“

O několik měsíců později byla ve „Strážné věži“ zpráva o tom, že byli svědkové v Turecku výnosem tureckého Nejvyššího soudu osvobozeni. Když se to ti mladí muži dověděli, vykonali dodatečnou návštěvu a velvyslanec je vřele přijal.

Z dějin díla kázání království v Lucembursku poznáváme, jak je moudré nepohrdat „dnem malých věcí“, ale spoléhat se na to, že nám dá Jehovův duch potřebnou sílu, abychom mohli konat jeho vůli až do jejího nádherného vyplnění. S pomocí Jehovy Boha se v tomto malém území lucemburské odbočky vykonaly velké věci. Hlasitě vybízíme všechny, kteří to ještě nečiní, aby společně s námi ‚velebili Jehovu‘ a tak aby „ochutnali a viděli, že Jehova je dobrý“. — Žalm 34:3, 8; 34:4, 9, „KB“.