Šestá světová velmoc — Řím

V době, kdy vzniklo křesťanství, byla světovou velmocí Římská říše. Lepší poznání starověkého Říma ti tedy pomůže porozumět okolnostem, za nichž Ježíš kázal, a ovzduší, v němž jeho raní následovníci šířili křesťanství po celém tehdy známém světě.

ŘÍM, šestá světová velmoc biblických dějin, panoval v době, kdy se narodil Ježíš a když kázali jeho apoštolové. Předchozí světová velmoc, Řecko, se postarala o mezinárodní jazyk, jímž bylo možno rozšířit křesťanské učení po celé té části světa. Byla to koiné neboli obecná řečtina. A Řím se postaral o podmínky a o silnice, jež napomohly rychlému šíření křesťanské pravdy.

Řím, kdysi malé město v italském Latiu, vyrostl v hlavu největší světové říše biblického starověku. Na počátku se rozmohl tak, že ovládl italský poloostrov. Porazil mocné Kartágo na severním pobřeží Afriky. Pod jeho nadvládu se dostalo Španělsko, Makedonie a Řecko. Pak v roce 63 př. n. l. dobyl Jeruzalém a v roce 30 př. n. l. udělal z Egypta římskou provincii. V době svého rozkvětu se tato mocná říše táhla od Británie po Egypt a od Portugalska až po Mezopotámii, zemi starověkého Babylóna. Úplně obklopila Středozemní moře, jež nazývala Mare Nostrum (Naše moře).

Po celé ploše této rozlehlé říše lze dosud navštívit mnoho římských zřícenin. V Británii můžeš vidět Hadriánovu zeď, ve španělské Segovii velkolepý vodovod, v Orange římské divadlo a v Arles arénu (obojí v jižní Francii). Můžeš se projít mlčenlivými zříceninami v Ostii Antice u Říma a žasnout nad starověkými Pompejemi jižně od Neapole. V Římě si můžeš představovat vzrušené davy v Koloseu a podívat se na Titův oblouk, který připomíná zničení Jeruzaléma a jeho chrámu v roce 70 n. l., jež bylo Ježíšem předpověděné více než 35 let předem.

Boháči měli ve starověkém Římě velké domácnosti se sluhy a otroky, jejichž počet šel někdy do tisíců. Chudí se tísnili v mnohopatrových domech, které lemovaly špinavé křivolaké ulice. Těch, které by bylo možno nazvat střední vrstvou, bylo velmi málo. Stát poskytoval zrní a zábavy zdarma, aby se chudí nebouřili. Tyto náklady se hradily z daní ukládaných provinciím.

Římské vojsko

Slavné římské vojsko se skládalo z určitého počtu legií. Každá legie o 4 500 až 7 000 mužích byla sama o sobě úplnou armádou. Její velitel se zodpovídal jedině císaři. Legie se dělila na 60 centurií (setnin), zpravidla po sto mužích. Centurie byla vedena centurionem (setníkem), který se v „Překladu nového světa“ nazývá „důstojník“. Právě centurio velel čtyřem vojákům, kteří usmrtili Ježíše, a když viděl okolnosti a zázračné jevy při jeho smrti, řekl: „Jistě to byl Boží Syn.“ (Mat. 27:54; Jan 19:23) Byl to rovněž centurio, Kornélius, který se stal prvním křesťanem z neobřezaných Nežidů. — Sk. 10:22.

Legie měly standarty, zřejmě obrazy nebo symboly vyrobené ze dřeva nebo z kovu, jež sloužily podobnému účelu jako novodobé vlajky. Považovaly se za posvátné a hájily se za cenu lidských životů. „Encyclopaedia Britannica“ říká: „Římské standarty byly střeženy s náboženskou úctou v římských chrámech. Nebylo neobvyklé, že generál nařídil hodit standartu do šiku nepřátel, aby zvýšil horlivost útoku svých vojáků tím, že je podnítí k zpětnému dobytí toho, co pro ně bylo snad nejposvátnější věcí na zemi.“

Římské silnice a tituly

Řím spojil své podmaněné národy ve světovou říši. Vybudoval silnice, aby byly všechny části této říše dostupné. A lidé cestovali! Jen se podívej na seznam míst, odkud přišli lidé do Jeruzaléma na svátek letnic v roce 33 n. l. Byli z Médie daleko na severovýchodě, z Říma a severní Afriky daleko na západě a z mnoha míst mezi tím. — Sk. 2:9–11.

Mnoho tras založených římskými staviteli silnic je dodnes v provozu. Na jih od Říma můžeš jet po starobylé Appiově silnici, po níž vstoupil do Říma i apoštol Pavel. (Sk. 28:15, 16) Říká se, že „římské silnice poskytovaly možnosti pozemního cestování, jež nebyly překonány až do vzniku železnice“. — „Westminsterský historický atlas k Bibli“, angl.

Při správě své rozlehlé říše Římané často zachovávali místní zvyklosti. Proto byly autority v různých oblastech známy pod mnoha různými jmény nebo tituly. V knize „Moderní objevy a Bible“ (angl.) píše A. Rendle Short, že ani „uznávaní římští historikové se nepokoušeli „dát všem těm urozeným jejich správné pojmenování“. Přesto, jak říká, biblický pisatel Lukáš „vždy dosahuje dokonalé přesnosti“ v této věci. Lukáš například říká Herodovi „tetrarcha“, Herodovi Agrippovi „král“, tesalonickým úředníkům „oligarchové“ a Sergiu Paulovi, kyperskému místodržiteli, „prokonzul“. (Luk. 3:1; Sk. 25:13; Sk. 17:6; Sk. 13:7; viz „Překlad nového světa s odkazy“, poznámky pod čarou.) Někdy to byla jen nalezená mince nebo nápis, které potvrdily, že tento biblický pisatel použil správný titul v správný čas. Taková pečlivost a přesnost je dalším důkazem pravdomluvnosti, s níž Bible zaznamenává historická fakta ze života a doby Ježíše Krista.a

Říše a křesťanství

V Římě existoval vzkvétající křesťanský sbor. Utvořili jej pravděpodobně ti, kteří se vrátili do Říma potom, co v Jeruzalémě o letnicích 33 n. l. přijali křesťanství. (Sk. 2:10) Biblická kniha Římanům byla napsána tomuto sboru kolem roku 56 n. l. Později přišel Pavel do Říma jako vězeň a dva roky vydával důkladné svědectví lidem, kteří ho navštívili v domě, kde byl zadržován. Tak poznali poselsví o království členové césarovy pretoriánské stráže, a dokonce i členové „césarovy domácnosti“ se stali křesťany. — Fil. 1:12, 13; 4:22.

V Bibli jsou časté zmínky o zvycích a předpisech Římské říše. Augustův výnos přivedl Josefa a Marii do Betléma, kde se narodil Ježíš. Ježíš potvrdil správnost placení daně, kterou požadoval césar. Židovští kněží předstírali loajalitu césarovi, aby mohli dát Ježíše zabít. A podle římského zákona se křesťanský apoštol Pavel odvolal k césarovi. — Luk. 2:1–6; 20:22–25; Jan 19:12, 15; Sk. 25:11, 12.

Zbroj římského vojáka — přilba, pancíř, štít, obutí a meč — byla použita ke znázornění hodnoty pravdy, naděje na záchranu, spravedlnosti, víry, kázání dobrého poselství a Božího slova jako obrazných prostředků, jež nám pomohou pevně stát proti satanovým útokům. (Ef. 6:10–18; 1. Tes. 5:8) Pavel zvolil příklad ukázněného římského vojáka, když říkal Timoteovi, aby byl „znamenitým vojákem Krista Ježíše“. (2. Tim. 2:3, 4) Křesťanské válčení však bylo duchovní, ne tělesné. Proto raní křesťané odmítali sloužit v římském vojsku. Justin Mučedník (110 — 165 n. l.) řekl, že „křesťanství změnilo naše válečné zbraně — naše meče v radlice a naše kopí v nářadí k orbě“. Mnozí křesťané ztratili život, protože odmítali vojenskou službu.

Césarové

Řím dospěl na vrchol slávy za césarů. Bude užitečné připomenout si klíčová fakta o několika z nich, kteří měli co činit s biblickými dějinami.

V roce 44 př. n. l. byl zavražděn Julius Caesar. Po čase se stal jediným vládcem Octavianus. V roce 30 př. n. l. si podmanil Egypt a ukončil tam kralování řeckých Ptolemaiovců. Tak nadobro skončila řecká světová velmoc, která existovala již tři sta let od doby Alexandra Velikého.b

V roce 27 př. n. l. se stal Octavianus císařem. Přijal titul „Augustus“, což znamená „vyvýšený, posvátný“. Přejmenoval podle sebe jeden měsíc a půjčil si jeden den z února, aby měl srpen (latinsky Augustus) stejný počet dní jako měsíc červenec (Iulius) pojmenovaný po Juliu Caesarovi. Augustus byl císařem, když se narodil Ježíš, a vládl až do roku 14 n. l. — Luk. 2:1.

Augustův nástupce Tiberius vládl od roku 14 do roku 37 n. l. V 15. roce Tiberiovy vlády začal kázat Jan Křtitel. Během této vlády byl také Ježíš pokřtěn, vykonal svou třiapůlletou pozemskou službu a předložil svůj život jako oběť. Tiberius ještě vládl, když Ježíšovi následovníci začali šířit křesťanství po celém tehdy známém světě. — Luk. 3:1–3, 23.

Od roku 37 do roku 41 n. l. vládl Gaius přezdívaný Caligula. Po něm nastoupil Klaudius (41–54 n. l.) a vyhnal Židy z Říma, jak stojí ve Skutcích 18:1, 2. Později byl otráven svou manželkou a na trůn nastoupil její mladý syn Nero. V červenci 64 n. l. se Římem přehnal velký požár a zničil asi čtvrtinu města. Historik Tacitus říká, že Nero, aby odvrátil podezření od sebe, obvinil z požáru křesťany a ti potom byli „trháni psy a hynuli“ a byli „odsuzováni do plamenů a upalováni, aby sloužili jako noční osvětlení, když zhaslo denní světlo. Nero nabídl pro tu podívanou své zahrady.“ Během tohoto pronásledování byl podruhé uvězněn Pavel, který kázal od Jeruzaléma po Řím a snad až po Španělsko. Byl pravděpodobně Neronem zabit kolem roku 66 n. l.

K jiným římským císařům, kteří nás zajímají, patří Vespasianus (69 — 79 n. l.), za jehož vlády zničil Titus Jeruzalém, potom sám Titus (79 — 81 n. l.) a Titův syn Domitianus (81 — 96 n. l.), který obnovil oficiální pronásledování křesťanů. Podle ústního podání byl právě během tohoto pronásledování letitý apoštol Jan poslán do vyhnanství na trestanecký ostrov Patmos. Tam obdržel vzrušující vidění závěru těchto ničemných lidských systémů věcí a jejich vystřídání Božím spravedlivým nebeským královstvím. To vidění Jan zaznamenal v biblické knize Zjevení. (Zjev. 1:9) Jan byl zřejmě propuštěn během vlády následujícího císaře Nervy v letech 96 — 98 n. l. a jeho evangelium a tři dopisy byly dokončeny po nástupu Trajana (98 — 117 n. l.).

Úpadek Římské říše

Ve čtvrtém století se rozhodl císař Konstantin sjednotit lid pod jedním „katolickým“ čili obecným náboženstvím. Pohanské zvyky a oslavy dostaly „křesťanská“ jména, ale pokračovala táž stará zkaženost. V roce 325 př. n. l. předsedal Konstantin církevnímu koncilu v Nikaji a rozhodl ve prospěch nauky o trojici. Konstantin zdaleka nebyl pravým křesťanem, protože si zanedlouho našel důvod zabít svého nejstaršího syna Crispa a vlastní manželku Faustu.

Konstantin přestěhoval svou vládu do Byzance, kterou nejprve nazval Nový Řím a potom Konstantinopol (Konstantinovo město). Toto město na Bosporu, kde se stýká Evropa a Asie, zůstalo hlavním městem Římské říše na východě po jedenáct století, dokud nepadlo pod otomanskými Turky v roce 1453.

Z Říma ovládaná Západořímská říše padla v roce 476 n. l., když byl císař sesazen králem Odoakerem, generálem germánského původu, a trůn zůstal prázdný. Později se pokusil západní říši obnovit Karel Veliký a v roce 800 n. l. byl korunován na císaře papežem Lvem III. Potom v roce 962 korunoval papež Jan XII. Otu I. císařem Svaté říše římské národa německého — a tento titul byl zrušen až v roce 1806.

Tou dobou se však již vynořovala sedmá a poslední světová velmoc biblických dějin. Podle proroctví měla i ona pominout a být nahrazena trvalou vládou, Božím nebeským královstvím. — Zjev. 17:10; Dan. 2:44.

[Poznámky pod čarou]