Odpověď na volání mikronéských ostrovů
JMÉNA jako Truk, Yap, Ponape, Guam a Saipan ti možná připadají známá. Ale co jména Belau, Rota, Kosrae, Nauru nebo Kiribati? Tyto ostrůvky a mnohé jiné patří k více než 2 000 ostrovů a atolů roztroušených na ploše téměř 8 miliónů čtverečních kilometrů v Západním Pacifiku a označovaných souhrnným jménem Mikronésie.
V této ohromné rozloze zhruba velikosti Austrálie nebo Spojených států oznamují svědkové Jehovovi horlivě dobré poselství o království. (Mar. 13:10) V dnešní době vykonává toto dílo asi 740 zvěstovatelů království ve 13 sborech. Je opravdu zapotřebí více pracovníků, aby byla provedena sklizeň na těchto vzdálených mořských ostrovech. — Srovnej Jeremjáše 31:10.
Přibližně v posledních 20 letech odpovídají na volání jednotlivci z Havaje, Filipín, Kanady, ze Spojených států a z Austrálie a ujímají se misionářské služby na mikronéských ostrovech. Když v roce 1965 přišli první z nich, bylo na celém tomto ohromném území jen 76 zvěstovatelů království. Ale v roce 1987 při slavnosti na památku smrti Ježíše Krista se účastnilo 4 510 osob. Je zřejmé, že křesťanská činnost vyplývající z lásky měla během let bohaté požehnání.
Dnes slouží 49 misionářů ve 14 misionářských domovech roztroušených na ostrovech, a všichni pracují pod dohledem odbočky Společnosti Strážná věž na Guamu. Z lásky k Jehovovi a ke svým mikronéským bližním odpověděli na volání po misionářské činnosti. Jaké mají zkušenosti ve službě na těchto odlehlých ostrovech? Jaké museli překonávat problémy, pokud jde o nové jazyky a zvyky? A co jim pomohlo vytrvat na místech, která jim byla přidělena? Vyslechněme si, co vyprávějí někteří z nich o své práci na těchto ostrovech.
Náročný úkol v podobě nových jazyků
V Mikronésii je osm nebo devět hlavních jazyků. Ty však nejsou považovány za psané, a proto noví misionáři těžko nacházejí knihy, z nichž by se mohli těmto jazykům naučit. Ale usilovně v tom směru pracují. Dověděli se, že nejúčinnější metodou je pokusit se využít bezprostředně v kazatelské službě, co se právě naučili. Dosud si vzpomínají na celou řadu veselých — a také trapných — situací, které vznikly, když se o to snažili.
Roger, domorodec z Havajských ostrovů, si vzpomíná na jednu takovou situaci, když přišel poprvé před 13 lety na Belau. „Když jedna majitelka bytu řekla: ‚Jsem katolička‘, jediné palauánské slovo, jakým jsem uměl odpovědět, bylo: ‚Proč?‘“ Majitelka bytu mi to pak začala dlouze vysvětlovat. „Nerozuměl jsem ani slovo z toho, co říkala. Když skončila, řekl jsem jen další slovo, které jsem znal, ‚Děkuji vám‘, a odešel jsem.“
Salvador, který přišel před 10 lety se svou manželkou Helenou na Truk, vzpomíná na to, jak se pokoušel zeptat se jedné paní na Truku, zda chce být šťastná (pwapwa). Místo toho se jí zeptal, zda chce otěhotnět (pwopwo). A Zenette, která přišla z Kanady se svým manželem Davidem, si vzpomíná na to, jak se snažila říci „děkuji“ (kilisou), ale stále říkala „ovád“ (kiliso). Dnes umějí samozřejmě tato slova dobře rozlišit.
James, který sloužil čtyři roky na Ponape, byl přeložen na ostrov Kosrae, kde musel začít s jazykem znovu. Zejména si vzpomíná na to, jak se snažil spřátelit se s jedním majitelem domu. Místo aby se zeptal „Jak se máte“, řekl mu: „Vy jste podivín“! Dnes, po deseti letech, přiznává: „Nejprve bylo těžké vyslovovat některá kosraeánská slova, protože zněla velice podobně jako nadávky v angličtině.“
Ale takové zážitky rozhodně neodradily tyto misionáře od dalšího studia jazyků. „Bez znalosti jazyka člověk nemůže lidem příliš pomoci,“ řekl jeden misionář. „To je skutečný podnět k pilnému studiu.“
Zvyky a pověry
Novým příchozím připadají mnohé místní zvyky zábavné. David se například setkal s mužem, jehož tři synové se jmenovali Sardine (sardinka), Tuna (tuňák) a Spam (masová konzerva). Později mu byly představeni tři muži, kteří se jmenovali Desire (touha), Sin (hřích) a Repent (pokání). Zenettě připadalo podivné, že lidé oslovují své prarodiče „tatínku“ a „maminko“ a své rodiče křestním jménem. Když přišla z Havaje Sheri, zdálo se jí velice zábavné, že lidé ukazují směr nosem. A trvalo to nějaký čas zvyknout si na zvláštní obyčej: Když žena vstupuje na místo veřejného shromáždění, „jde“ po kolenou ke svému „sedadlu“ na zemi, aby projevila úctu mužům.
Mnozí zde také věří v pověry. Když například na Marshallových ostrovech někdo zemře, rodina dá na hrob pro mrtvého jídlo, cigarety a květiny. Když kolem domu letí pták a zpívá, tvrdí se, že to znamená nebezpečí a neodvratnou smrt někoho v rodině.
Někteří lidé na ostrovech se také velmi věnují spiritismu. Patřil k nim Jon. Byl kdysi starším jedné protestanské církve a byl schopen vyhánět démony modlitbou a používáním medicíny vyrobené z kokosového oleje.
Jon vypráví: „Jednoho dne se ve vchodu mého pokoje objevila ošklivá tvář démona široká jako dveře.“ Nejprve si jen myslel, že se mu něco zdá, ale pak si uvědomil, že je úplně bdělý.
„Ten démon mi řekl, že on je zdrojem mé magické síly. To mnou otřáslo a začal jsem se ptát, proč démoni působí mým prostřednictvím, když jsem církevním diákonem, a proč i sám duchovní využívá mých spiritistických služeb.“ Zanedlouho se dostal Jon do styku s misionáři svědků Jehovových a začal studovat Bibli.
„Měl jsem velkou radost, když jsem poznal pravdu o démonech a o tom, jak najít pravé náboženství,“ vzpomíná si Jon. Vystoupil ze své církve a přestal pěstovat démonismus. Dnes varuje jiné, aby se vystříhali všech spiritistických zvyků. — 5. Mojž. 18:9–13; Zjev. 21:8.
Dostat se i na menší ostrovy
Je skutečně náročným úkolem přinést dobré poselství lidem na malých, vzdálených ostrovech. Často je možné dostat se tam jen jako cestující na lodi s koprou. Loď zastavuje u každého ostrůvku na několik hodin nebo dnů, aby naložila náklad, a misionáři a jiní zvěstovatelé království v té době pilně vydávají svědectví ostrovanům. Jiným způsobem, jak jim přinést dobré poselství, je týdenní rozhlasové vysílání.
Obyvatelé odlehlých ostrovů často cestují do středisek na hlavním ostrově, aby nakoupili potravu, využili lékařských služeb nebo se účastnili nějakého školení. Při takové příležitosti se mohou dostat do styku se svědky Jehovovými a mohou dostat biblickou literaturu. Zájem se pak sleduje písemným stykem nebo když jejich ostrov navštíví zvěstovatelé. Takovým způsobem se dostala do styku jedna dvojice na Majuro na Marshallových ostrovech. Pak se vrátili domů na ostrov Ailuk 400 kilometrů daleko. Dobře pokračovali v porozumění Bible. Zanedlouho přerušili své styky s církví, legalizovali své manželství a dali se pokřtít. Nyní oba horlivě káží na svém odlehlém ostrově a často slouží jako pomocní průkopníci.
Misionáři na Ponape, Truku a Belau užívají vlastních člunů při vydávání svědectví na ostrovech. Na mnoha místech nejsou žádná přístaviště, a proto se musí často brodit ke břehu po kolena v blátě. Obyvatelé jsou většinou přátelští a vítají návštěvníky tak, že před nimi rozprostírají tkané rohože a přinášejí jim chladné kokosové mléko. Scházejí se celé rodiny a pozorně poslouchají. Mnozí nemají peníze, a tak není nic neobvyklého, jestliže se zvěstovatelé po dvou nebo třech dnech vracejí s čluny plnými ovoce, které dostanou za biblickou literaturu.
Oběti a odměna
Misionáři musí žít na ostrovech docela jiným životem než doma. Musí si zvyknout na to, že často dochází k poruchám v přívodu elektřiny a často je nedostatek vody, takže se musí spokojit s dešťovou vodou. Na některých ostrovech není vůbec zavedena elektřina a nejsou tam vodovody ani kanalizace, dlážděné silnice ani automobily. Ale misionáři se naučili přizpůsobovat se. „Když vidím, jak místní bratři žijí v domech z odpadového dřeva a starých podlahových materiálů, máme s nimi soucit a vede nás to k tomu, abychom byli ve svých potřebách a přáních vyrovnaní,“ poznamenává Julian, který slouží na Guamu a Marshallových ostrovech 17 let.
Rodney a Sheri přišli na Truk z Havaje. Rodney připouští: „Upřímně řečeno, byl to pro mne v kulturním ohledu otřes.“ Nyní, po deseti letech, píše: „Máme zde velice uspokojující práci. Prožíváme určité výkyvy, někdy se cítíme zkrušení a osamělí, ale chceme dále jít za svým životním cílem a pokračovat zde v misionářské práci.“ A Sheri radostně dodává: „Obětaví lidé jsou šťastní.“
Za své oběti dostávají opravdu bohatou odměnu. Clemente a jeho manželka Eunice, kteří přišli před deseti lety na Marshallovy ostrovy, vedou nyní každý týden 34 domácích biblických studií. „Čtrnáct ze studujících již symbolizovalo svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě,“ oznamuje Clemente, „a druzí činí pokroky ke křtu. Takové dílo, jež slouží k záchraně života, má v našich očích velkou cenu.“ James, který působí jako misionář již přes deset let, říká: „Je skutečně požehnáním vidět vytrvalost našich bratrů na Kosrae po celá ta léta.“ Roger na Belau říká: „Máme požehnání v podobě nového sálu království a skupiny věrných a oddaných zvěstovatelů.“ A když se Placido dívá zpět na minulá léta, říká: „Ve svém životě jsme pozorovali Jehovovo vedení a jeho ducha. Pomohlo nám to velmi se k němu přiblížit.“
Takové zkušenosti povzbuzují misionáře, aby zůstali na místech, která jim byla přidělena. Mnozí z nich se mohou při pohledu zpět rozpomenout na to, jak byl v jejich oblasti zakládán první sbor. Mají jedinečnou radost, podobně jako apoštol Pavel, že ‚nestavěli na základu jiného člověka‘. (Řím. 15:20) Jejich pocit dobře vyjadřují slova: „Je zapotřebí vykonat ještě mnoho práce. Věřím, že nám Jehova poskytne hojnost příležitostí, abychom přivedli na ostrovech ještě více lidí podobných ovcím, a považujeme za výsadu, že se na tom můžeme podílet.“
„Jehovovo požehnání — to obohacuje, a on k němu nepřidává žádnou bolest,“ říká Bible v Příslovích 10:22. Ti, kteří reagovali na volání mikronéských ostrovů po misionářích, skutečně prožívají požehnání, radost a uspokojení, jež vyplývají ze služby Jehovovi.