Můj život plný změn pro Jehovu

Vypráví Smith Bell

„STEZKA spravedlivých je jako jasné světlo, které svítí stále více, dokud nebude pevně založen den.“ — Přísl. 4:18.

Tento biblický text naznačuje změny a pokrok, a když tak přemýšlím o stu letech svého života, vidím, jak Jehova stále jasněji svítil na cestu pravdy. Ti, kteří se snažili mu sloužit, museli projevit ochotu přijímat tyto změny a pokrok.

Biblická studijní pomůcka zakázána

K první větší změně v mém životě došlo za první světové války. Ještě vidím slova vytištěná v místních novinách, jež vycházely v roce 1918 v zemědělském Saskatchewanu v Kanadě: „ZAKÁZÁNO: UKONČENÉ TAJEMSTVÍ OD C. T. RUSSELLA.“ Asi by to na mne tak nezapůsobilo, kdyby to nebyl autor, jehož biblická kázání čítával můj otec, když jsem vyrůstal blízko White Water v Manitobě. Zejména si vzpomínám, jak souhlasil s kázáním pana Russella, které objasňovalo z Bible, že neexistuje pekelný oheň.

Teď se zdálo, že každý mluví o této knize, a má zvědavost velmi vzrostla. Proč by vlastně měl být veřejnosti znepřístupněn komentář k Bibli? Ale neříkal naproti tomu ten článek, že kniha prý obsahuje buřičské a protiválečné výroky? Za každou cenu jsem tu knihu musel mít. Ale ať jsem se snažil jakkoli, nebylo ji možné sehnat. Dostal jsem místo ní jinou knihu z téže série nazvanou „Božský plán věků“. Když jsem ji dočetl a porovnal se svou Biblí, byl jsem u vytržení. Byla to pravda!

Předtím byl můj zájem o náboženství zcela průměrný, ačkoli se mi podařilo jednou přečíst Bibli. Uložila ji vlastně jednou moje matka do mých věcí, když jsem ve 22 letech odjížděl z Manitoby na západ do Saskatchewanu, abych tam začal hospodařit na vlastní usedlosti. V roce 1905, když se během té první zimy ztenčila má zásoba četby, začal jsem se na Bibli a na pravdu v ní obsaženou dívat vážně. Došel jsem k závěru, že se nic na světě nezlepší, dokud nebude Satan spoután a uvržen do propasti, jak je řečeno ve Zjevení 20:1–3.

Věděl jsem, že musím kázat

Dalších několik let uběhlo rychle, protože jsem se oženil a založil si rodinu. Ale když jsem přečetl knihu „Božský plán“, poznal jsem, že nemohu jen tak sedět a čekat, až se to stane, a doufat, že pak budu sám sklízet všechno dobrodiní. Musím říkat druhým o těch podivuhodných věcech, které Jehova slíbil.

Domníval jsem se, že by bylo logické začít od mých sousedů a že budou jistě šťastní, jako jsem byl já, když uslyší dobré poselství. Začal jsem pořádat biblické studium ve své domácnosti a pozval jsem přátele z okolních farem, aby se ke mně připojili. Ale místo očekávané kladné reakce se jednoznačně ukázalo, že mě považují za pomateného! Navrhli, že bych lépe posloužil obci, kdybych přijal postavení superintendenta v místní interdenominační nedělní škole. Souhlasil jsem, že tam příští neděli půjdu a že se pak rozhodnu.

Když jsem tam přišel, dozvěděl jsem se, že se ten den bude mluvit na námět „Kdo je nábožnější — muži nebo ženy?“ Na kázání jsem vůbec nečekal, odebral jsem se ke dveřím a už jsem se nikdy nevrátil. Jak bych mohl být spokojen s takovým nesmyslem, když mi byly otevřeny oči na skutečně významné pravdy, které mě osvobodily od strachu z věčného trápení a vysvětlily mi, že mrtví jsou ve stavu podobném spánku, nemluvě ani o nádherné naději na věčný život? Biblické učení o vzkříšení bylo velkou útěchou pro mou manželku i pro mne, protože nám zemřely dvě z našich malých dcerek. Naše hořkost zmizela, když jsme si uvědomili, že si je Bůh nevzal, aby osídlil nebe dalšími anděly. — Kaz. 9:5, 10; Iz 25:8; Jan 5:29; Zjev. 21:3–5.

Asi v té době jsem se dostal do spojení s jinými dychtivými badateli Bible v oblasti Wilkie, což bylo nejbližší město, a tak byl založen sbor, v němž bylo asi dvanáct osob. Téměř ihned jsem byl určen, abych vedl každý týden naše nedělní rozpravy o „Strážné věži“. Tuto odpovědnost jsem dostal ještě dříve, než jsem byl pokřtěn!

Mění se můj názor

Pokřtěn jsem byl v roce 1922. Pak následoval křest mé manželky a zakrátko byla na řadě jiná změna. Odstoupil jsem z obecní rady. Viděl jsem, že nemohu vycházet k lidem v okolí a mluvit s nimi o tom, jak nás Boží království zbaví všech světských nespravedlností, a přitom se snažit pomáhat v lidském úsilí. Zejména když Bible jasně říká, že jsou takové snahy odsouzeny k nezdaru. — Zjev. 19:11–18.

V tehdejší době byla doprava mnohem pomalejší a naše kazatelská činnost se vykonávala poněkud jinak než dnes. Vybrali jsme si obvykle určitý školní okrsek a navštěvovali jsme domácnosti každého, kdo do něj patřil. Celý den jsme je zvali, aby v neděli přišli do školní budovy a vyslechli si biblickou přednášku. Vzpomínám si na jednu neděli, kdy jsme s jedním bratrem chodili od jedné farmy k druhé a zvali lidi na ten večer do školy a také jsme jim ukazovali šest biblických pomůcek za tři dolary. Zaklepali jsme u jedněch dveří, kde vyšla nějaká paní a jasně se vyjádřila, že tyto knihy nebude nikdy číst. Bratr odpověděl: „Paní, nejen, že budete muset tyto knihy přečíst, ale budete se muset také naučit všechno, co v nich je, chcete-li žít!“ Dnes máme k lidem daleko taktnější přístup, ale z našeho nevybroušeného vystupování byla alespoň jasně patrná upřímnost.

V dalších několika letech začali někteří v našem sboru cítit nejistotu, pokud jde o naše správné místo v Jehovově uspořádání. Jak šťastní jsme byli, když se v roce 1935 světlo rozzářilo tak, že nám bylo ukázáno, z koho se skládá „velký zástup“, o němž se mluví ve Zjevení 7:9–17. Nebyla to žádná druhořadá nebeská třída, a proto neměli přijímat ze symbolů vína a nekvašeného chleba při každoroční památce na Kristovu smrt. Byla to úleva, že jsme se mohli s důvěrou těšit na věčný život na rajské zemi jako jedni z těch „mírných“, o nichž Ježíš řekl, že zdědí zemi, jako jeho „jiné ovce“. — Mat. 5:5; Jan 10:16; Iz. 65:17–25.

Biblická literatura opět zakázána!

V roce 1940, během druhé světové války, se náboženští odpůrci, působící prostřednictvím politických nástrojů, opět snažili využít příležitosti a dát zakázat naši činnost. To vše se stalo bez výstrahy. V době, kdy k tomu došlo, jsme byli s rodinou na návštěvě v Manitobě. Když jsme se vrátili domů a chtěli jsme nakrmit koně, z nádoby padal nejenom oves! Bratři měli zřejmě dost času, aby vzali sborovou literaturu z místa, kde jsme ji shromažďovali, a schovali ji v naší nádobě na krmivo, aby nebyla zabavena. Úřady uzavřely naši budovu a zajistily naše bankovní konto. Museli jsme tedy učinit tajná opatření, abychom každý týden konali shromáždění v různých domácnostech.

V roce 1941 jsme s manželkou a dcerou zavítali do Britské Kolumbie, a syna jsme nechali na farmě. Plánovali jsme, že strávíme zimu na pobřeží. Naše činnost byla stále ještě zakázána, a tak jsme pečlivě uschovali co nejvíce literatury do našeho malého nákladního auta. Když jsme se dostali do White Rock, získal jsem ihned práci jako tesař, a protože tam nebyl sbor, začal jsem se nenápadně dotazovat, abych v té oblasti našel jiné lidi téže víry. Rozhovory probíhaly asi tímto způsobem: Říkal jsem: „Co si myslíte o tom zákazu svědků Jehovových?“ Někdy odpovídali: „Já o tom moc nevím, ale myslím, že ten a ten, který je tamhle, s nimi sympatizuje.“ S tou osobou jsem pak navázal spojení a zakrátko jsme v šesti nebo sedmičlenné skupině začali konat týdně studium „Strážné věže“.

White Rock leží na americké hranici a ve Spojených státech zákaz neplatil, a proto různé osoby chodívaly přes hranice a přinášely nejnovější výtisky „Strážné věže“. Bez automobilu byla menší pravděpodobnost prohlídky, a tak jsme mohli držet krok s nejnovějším duchovním pokrmem. Naše činnost a literatura byly zakázány, ale ti, kteří za to nesli zodpovědnost, totiž duchovní, nemohli také zakázat Bibli. A tak jsme chodili do domovů lidí a používali pouze Boží slovo.

Jednou jsme si naplánovali bleskovou akci ve White Rock, v městě, v němž tehdy žilo asi 1 500 osob. Sebrali jsme všechny brožury, které kdysi bratři schovali a zakopali, a přidali jsme je k tomu, co jsem přivezl ze Saskatchewanu. Zabalili jsme je asi po třech do celofánu a ovázali je gumovou páskou a jednou po půlnoci jsme je lidem položili na práh.

Druhý den ráno jsem šel do práce jako obvykle a zdálo se, že se nemluví o ničem jiném než o naší činnosti minulé noci. Každý byl zřejmě přesvědčen, že těchto „svědků“ musí být v okolí velké množství, protože všichni dostali brožury, bez ohledu na to, v které části města žili.

Náboženská pýcha a předsudky

Krátce po zrušení zákazu v roce 1943 byl ve White Rock oficiálně založen sbor a má rodina a já jsme se rozhodli, že tam zůstaneme. Najali jsme si budovu, kterou jsme chtěli používat ke shromáždění, ale odpůrci neustále působili takový hluk, že nebylo možné se soustředit. Slyšeli jsme z ulice bubny, hluk působený plechovkami a troubení automobilů, a také rány a bouchání ze sousedství. Z toho všeho jsme poznali, že nejsme žádoucí.

Přestěhovali jsme se do jiné najaté budovy mimo město, kde panoval klid, a časem se náš sbor rozrostl na 50 zvěstovatelů. Zakrátko jsme si mohli postavit nový sál království ve městě, ale asi po sedmi letech jsme již potřebovali více místa. Naštěstí jsme mohli prodat sál za rozumnou cenu a mohli jsme koupit pozemek v centru města. Tak jsme si mohli postavit nový sál království, aniž jsme si museli nějaké peníze půjčovat.

Velké osobní změny

V roce 1950 došlo k další velké změně v mém životě, kterou jsem mohl konečně provést s Jehovovou pomocí. Vzdal jsem se totiž zvyku užívat tabák. Po řadu let jsem byl jakýmsi „částečným“ kuřákem, nikdy jsem nepřipustil, aby to nějak narušovalo mou službu Jehovovi, ale nikdy jsem se toho také úplně nevzdal. Čas od času mne proto trápilo svědomí, ale protože poslední informace o tom, jak nevhodný je tento nezdravý zvyk, byla vyjádřena poněkud příliš taktně, dělal jsem to dál.

Teprve když bylo v publikacích „Strážné věže“ řečeno, že „nikomu nebude dovoleno vstoupit na řečnické pódium, pokud kouří,“ přečetl jsem si znovu biblické texty ve 2. Korinťanům 7:1, Římanům 12:1, 2 a Přísloví 3:5. Věděl jsem, že musím se svým zvykem kouření skoncovat. Když jsem se konečně obrátil k Jehovovi v modlitbě se správným postojem, opatřil mi „pomoc v pravý čas“ a mně se podařilo přestat s tím jednou provždy. A co více, už nikdy se mi nevrátila touha po další cigaretě. — Žid. 4:16.

Jehova dále žehnal naší skupině, která se snažila činit učedníky, a do roku 1967 se náš sbor ve White Rock rozrostl asi na 100 zvěstovatelů. V té době se ukázalo, že mi už zrak nedovolí řídit auto, a tak nás naše dcera, zeť a vnoučata povzbudili, abychom se přistěhovali do Whidbey Island, Washington, abychom k nim byli blíž. Bylo sice smutné opustit všechny naše přátele, ale v našem novém sboru nás všichni tak krásně přijali, že jsme rychle získali ještě více přátel. Moje manželka zemřela v roce 1973; měli jsme nádherné manželství téměř 67 let a já se těším na den, kdy bude opět plná života a v dobrém zdraví.

Zatím je mnoho věcí, za něž musím Jehovovi děkovat. Patří k nim výsada, kterou mi udělil, že jsem mohl vidět, jak se „z maličkého stal tisíc a z malého mocný národ“. Také mám i přes svůj pokročilý věk mnoho radosti, že mohu sloužit svým bratrům jako starší v místním sboru. A stále ještě se svou rodinou chodíme kázat, abychom nacházeli více lidí, kteří mají zájem o něco lepšího, než co může nabídnout tento nemocný svět. Jehova jistě urychlil své dílo „v patřičném čase“, jak to slíbil, a skutečně mi požehnal za to, že jsem se řídil jeho laskavým vedením. — Iz. 60:22.