Havaj slyší dobrou zprávu o světaširém ráji
PLÁŽ Waikiki, Diamond Head, Pearl Harbor. Co ti to připomíná? Mark Twain je popsal jako „nejpůvabnější loďstvo ostrovů, jež kdy zakotvilo v kterémkoli oceánu“. Jiní použili výrazu „ráj Tichého oceánu“. Ano, Havajské ostrovy jsou známé svou přírodní krásou — bílé a černé písečné pláže, kokosové palmy, exotické květiny, sopečné krátery, vodopády, valící se příboj a barvité západy slunce.
Mnozí se domnívají, že Havaj je v Jižních mořích, ale ve skutečnosti je více než 1 600 km severně od rovníku v Tichém oceánu. Celé havajské souostroví tvoří 132 ostrovů, atolů, útesů a skalisek, které se táhnou v délce asi 2 400 kilometrů od severozápadu k jihovýchodu. Sedm největších ostrovů — Niihau, Kanai, Oahu, Molokai, Lanai, Mani a Havaj — obývá 981 000 obyvatel různých ras.
Věří se, že Havaj jako první objevili a osídlili Polynéští domorodci z Markézských ostrovů a po nich Tahiťané. Od Tahiťanů pochází jméno Havaj, které nejprve dostal největší ostrov, a později se stalo jménem celého řetězu ostrovů. Kdysi tam panovala monarchie a říkalo se jí Havajské království. Nyní je padesátým sedmým státem Spojených států.
Na Havaj přichází dobrá zpráva
Dobrá zpráva tyto ostrovy dostihla v roce 1915, kdy na Havaj přijel „poutník“ Walter Bundy a jeho manželka, společně s Ellis Foxovou. První shromáždění Badatelů Bible (jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi) se konalo první únorovou neděli roku 1915 s pětičlennou účastí. Další poutnické návštěvy sehrály začátkem 20. let důležitou úlohu v šíření pravého uctívání na Havaji. V roce 1928 se již konal první sjezd v posluchárně Mc Kinleyovy střední školy, s účastí 150 osob.
Dalšího pokroku bylo dosaženo v roce 1935 návštěvou J. F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Společnosti Strážná věž. Havaj měla tenkrát jen 12 zvěstovatelů království. Bratr Rutherford však schválil, aby pro nově zřízenou odbočku v Honolulu byl zakoupen pozemek v ulicích Pensacola a Kinau. Z tohoto místa se kazatelské dílo na Havaji řídí dodnes.
V době svého pobytu zařídil bratr Rutherford ve spojení s novou budovou odbočky také vybudování sálu. Toto shromaždiště bylo označeno „sál království“, a tak od roku 1935 říkají svědkové Jehovovi po celém světě svým shromaždištím sály království.
Šest let nato se dostaly v důsledku útoku na Pearl Harbor dne 7. prosince 1941 Havaj a Spojené státy do 2. světové války. Několik dní po bombardování přišli do odbočky vojáci a odvedli prvního dozorce odbočky, Dona Hasletta, na dlouhý výslech na vojenské velitelství. Později byl propuštěn. Navzdory přídělovému systému pohonných látek, zákazu vycházení a ztížené lodní dopravě kladli svědkové dále zájmy království na první místo. V roce 1946 vycházejí bratři na Havaji po létech stanného práva a válečných podmínek s vrcholným počtem 129 zvěstovatelů.
V poválečných letech začali přijíždět na Havaj misionáři vyškolení v Biblické škole Strážné věže galád. Jejich horlivá služba celou duší přinesla úžasný vzrůst, a v roce 1957 dosáhla Havaj počtu 1 019 zvěstovatelů. Znamenitý příklad misionářů také velmi povzbudil jiné, zejména mladší, aby se chopili kazatelské služby plným časem. Velký počet průkopníků (zvěstovatelů království plným časem) opustil ostrovy, aby sloužili v brooklynském bételu, ústředí Společnosti, a na misionářských obvodech v Japonsku, na Tchaj-wanu, v Mikronésii, na Samoi, v Africe a v Jižní Americe.
Důkladné svědectví
Havaj byla často nazývána „tavicím kelímkem mnoha ras“. Podle sčítání lidu v roce 1980 tvoří obyvatelstvo z 26,3 procenta osoby bílé rasy, z 23,5 procenta Japonci, z 18,9 procenta Havajci a z 11,2 procenta Filipínci. V této rozmanité směsi jsou zahrnuti i jiní, jako Číňané, Korejci, Samojci, Portorikánci, černoši a poslední dobou Vietnamci, Kambodžané a Laosané.
Vyvíjí se zvláštní úsilí kázat dobrou zprávu příslušníkům těchto rozmanitých jazykových skupin. Jsou tu již japonské, korejské, španělské a samojské sbory a také osm filipínských sborů používajících nářečí Iloko. Projeví-li zájem o dobrou zprávu jednotlivci, kteří nerozumějí anglicky, jsou odkázáni na patřičný sbor. K vyhledání lidí mluvících cizími jazyky slouží i místní telefonní seznam. Tak při předkládání pravdy království „lidem všeho druhu“ není nikdo zanedbán. — 1. Tim. 2:4.
V nedávných letech se začaly stavět činžovní domy a výškové budovy, aby byly uspokojeny rostoucí požadavky na bydlení. Sbory musejí používat různé způsoby, aby obyvatelé těchto uzamčených budov mohli dostat svědectví. Jednou možností je práce s časopisy na ulici. Určité dny v týdnu stojí zvěstovatelé před činžovními domy už v šest hodin ráno. Když nájemníci odcházejí do práce, nabízejí jim časopisy „Strážná věž“ a „Probuďte se!“. Výsledky této činnosti jsou potěšující. Jedna průkopnice vypráví, jak krátké ranní svědectví vedlo k domácímu biblickému studiu:
„Z domu vyšli manželé s dítětem a zamířili k autu. Přistoupila jsem k manželovi a začala vysvětlovat, proč tu jsme. Časopisy znal a divil se, že s nimi pracujeme tak časně ráno. Byl velmi rád, protože je již nějaký čas nedostal. Chopila jsem se příležitosti a nabídla manželům domácí biblické studium. Pohotově je přijali a dali mi číslo svého bytu. Šestkrát jsem je nejdřív nezastihla doma, ale nakonec jsem s nimi začala studovat. Nyní můj manžel a já uvažujeme každou neděli s touto dvojicí nad knihou ‚Pravda, která vede k věčnému životu‘.“
Většina činžovních domů má domácí telefon, který umožňuje návštěvníkovi, aby zavolal uživatele bytu. Někteří zvěstovatelé používají tohoto zařízení k vykonání některých návštěv a krátce předloží poselství tomu, kdo telefon zvedne.
Jeden bratr se rozhodl, že tuto metodu zkusí. Na prvním čísle nebyl nikdo doma. Když se na druhém vytočeném čísle ozval nějaký muž, bratr řekl: „Dobrý den. Předávám lidem poselství naděje, které je obsažené v Bibli, a hledám ty, kteří se také zajímají o Boha a o Bibli.“ Muž bratra pozval do bytu a přes hodinu mu kladl otázky.
Když bratr přišel za týden, byla tam i mužova manželka a měla též otázky. Než souhlasili s domácím biblickým studiem, rozhodli se manželé, že se podívají na shromáždění v sále království. Tu neděli se zúčastnili veřejné přednášky a studia Strážné věže. Nejen, že se jim obě shromáždění líbila, ale tak na ně zapůsobila vřelost a přátelský přístup svědků, že pohotově souhlasili s domácím biblickým studiem. Dělali rychlé pokroky a učinili změny ve svém životě. Přestože se později odstěhovali zpátky na pevninu, studium pokračovalo a do roka byli pokřtěni. Mladý muž je nyní služebním pomocníkem a manželka pravidelnou průkopnicí.
Podobné odměňující zkušenosti povzbudily bratry, aby používali všemožné cesty k vydání důkladného svědectví. To přispělo k znamenitému propracování území. Sbory propracovávají své přidělené území v průměru jednou za čtyři až šest týdnů a některé to dělají každé dva týdny.
Růst „průkopnického ducha“
Po léta byli průkopníci sborům velkou pomocí. Navzdory vysokým životním nákladům a jiným hospodářským potížím se osoby různého původu a různých věkových skupin chopily služby plným časem. Zprávy za rok 1982 naznačují, že v pravidelné nebo pomocné průkopnické službě bylo v průměru 20 procent havajských zvěstovatelů, kteří spolupracovali téměř se všemi 59 sbory ve státě.
Jeden ze sborů má 95 zvěstovatelů a 29 průkopníků. Jeden starší v tomto sboru, který je průkopníkem už 20 let (z toho 17 let jako zvláštní průkopník), říká, jak pomáhá druhým, aby se ujali průkopnické práce:
„Výhoda toho, že jsem zároveň průkopníkem i starším, spočívá v tom, že jsem schopen pracovat se zvěstovateli v kazatelské službě každý den a dobře poznám je i jejich životní okolnosti. . . Než ale s někým spolupracuji, abych ho povzbudil k průkopnické službě, vždy se modlím k Jehovovi o vedení, abych říkal ty správné věci a aby Jehovův duch spočinul na srdci zvěstovatele a otevřel je. S Jehovovou pomocí se snažím dosáhnout jeho srdce, vysvětluji mu z Písma naléhavost doby, důležitost kazatelské práce, proč je zapotřebí průkopníků a jak by mu průkopnická služba velmi prospěla.
Jestliže se domnívá, že nemůže strávit v kazatelské službě 90 hodin měsíčně, proberu s ním praktický časový plán a ukážu mu, jak se dá dosáhnout 90 hodin, aby mu ještě zbyl čas na sebe a na jiné odpovědnosti, které snad má.
Jestliže mu chybí důvěra vlivem hospodářské situace, povzbudím ho z publikací Společnosti zkušenostmi lidí žijících v podobných podmínkách, kteří jsou nyní průkopníky. Navíc používám textů, které by mu pomohly více se přiblížit k Jehovovi a které by mu daly potřebné povzbuzení, aby se na vše díval z pozitivní stránky.
Má-li pocit, že zůstane bez možnosti dopravy nebo bez jiné pomoci, ujistím ho, že všichni bratři a sestry ve sboru mu budou všemi možnými způsoby pomáhat, aby se mohl těšit z průkopnické služby. Předložená praktická řešení tak odstraní negativní smýšlení.
Mezi 90 osobami, jimž tento starší pomohl, aby se stali průkopníky, jsou bratři a sestry, kteří nyní slouží v brooklynském bételu a jako misionáři v Japonsku a v Mikronésii. Na závěr tento starší říká: „Podstatné je pracovat s různými lidmi v kazatelské službě a vdechnout sboru ‚průkopnického ducha‘.“
Radost z pokroku
Mnoho bylo vykonáno od onoho prvního shromáždění v Honolulu roku 1915. 29 března 1983 při slavnosti na památku Ježíšovy smrti byla celková účast na Havajských ostrovech 14 151 osob, tedy devítiprocentní vzrůst oproti roku 1982. V červenci 1983 byl činný v kazatelské službě vrcholný počet, tj. 4 937 zvěstovatelů království. Každoročně se křesťanské službě věnuje více než milión hodin. Odbočka na Havaji může dnes podat zprávu, že poměr počtu zvěstovatelů k obyvatelstvu je přibližně 1 ku 200. Vzrůst je skutečně důkazem toho, jak Jehova 68 let žehnal kazatelské činnosti.
Ještě je mnoho práce na těchto krásných ostrovech. Pole je stále úrodné. Zvěstovatelé království na havajských ostrovech s radostí zvou jiné: „Pojďte. . . vystupme k Jehovově hoře. . . a on nás bude poučovat o svých cestách.“ (Iz. 2:3) Je naděje, že mnoho jiných ještě zareaguje na toto pozvání a získá tak přednost žít v době, kdy nejen Havaj, ale celá Země bude rájem.