Vytrvávat i po tragické ztrátě

Vypráví Elise Harmsová

PŘED jednačtyřiceti lety, 8. ledna 1941, byl můj manžel Johannes Harms popraven nacisty. Proč? Protože mu svědomí nedovolovalo zúčastnit se války a zabíjet jiné na druhé straně bojové linie nacistů. Vytrvale odmítal zdravit „heil Hitler“. Johannes se nebál zachovat svou křesťanskou neutralitu i za cenu vlastního života.

Nikdy nezapomenu na dojemný dopis, který poslal svému otci Martinovi těsně před popravou. Psal v něm:

„Teď jsem i já dostal příležitost prokázat svou věrnost Pánu až do smrti, ano věrnost nejen k smrti, ale až do smrti. Rozsudek smrti už mi byl oznámen a jsem ve dne v noci v řetězech — stopy (na papíře) jsou od pout — ale ještě jsem plně nezvítězil. Svědku Jehovovu není nijak usnadněno, aby zůstal věrný. Pořád ještě mám příležitost zachovat si svůj pozemský život, ale tím bych ztratil ten skutečný život. Ano, svědek Jehovův má příležitost porušit svou smlouvu dokonce i pod šibenicí. Proto ještě stále bojuji a ještě musím dosáhnout mnoha vítězství, než budu moci říci, že jsem ‚bojoval dobrý boj, zachoval jsem víru; je mi vyhrazena koruna spravedlnosti, kterou mi dá Bůh, spravedlivý soudce‘. Boj je nepochybně těžký, ale jsem z celého srdce vděčný Pánu, že mi nejen dal potřebnou sílu, abych až dosud obstál tváří v tvář smrti, ale i radost, o kterou bych se rád podělil se všemi svými milými.

Drahý tatínku, jsi stále ještě vězněn a nevím, jestli se k tobě tento dopis vůbec někdy dostane. Pokud však někdy vyjdeš na svobodu, zůstaň tak věrný, jako jsi dnes, protože víš, že kdokoli přiložil ruku k pluhu a ohlíží se zpět, není hoden Božího království. . .

Až budeš, tatínku, zase doma, postarej se zejména o mou drahou Lieschen, protože pro ni to bude zvlášť těžké, když ví, že se její drahý už nevrátí. Vím, že to uděláš, a děkuji ti předem. Můj drahý tatínku, v duchu k tobě volám: zůstaň věrný, jako se já snažím zůstat věrný, a pak se opět uvidíme. Budu na tebe myslet až do samého konce.“

Snad se ptáte, co se stalo po popravě s Johannesovým otcem a se mnou. Vytrvali jsme, zůstali jsme věrní Jehovovi, jak nás Johannes povzbuzoval?

Johannesův otec byl v době Johannesovy popravy v koncentračním táboře Sachsenhausen a zůstal tam až do konce války. Pak se vrátil domů do Wilhelmshavenu a pomáhal tam znovu vybudovat sbor svědků Jehovových. Složil Jehovovi Bohu věrně až do své smrti v roce 1976 ve vysokém stáří 90 let.

A já teď žiji v malém bytě tady ve Wilhelmshavenu, kde jsem vyrostla a kde jsem se v roce 1936 provdala za Johannese. Netěším se sice nejlepšímu zdraví, ale přesto jsem stále činná jako svědkyně Jehovova.

Vdala jsem se znovu? Ne. Z hlediska Bible jsem byla přirozeně volná, abych se znovu vdala. Ale představa, že bych našla štěstí v náruči jiného muže po tom, jak Johannes musel tolik zápasit, aby zůstal věrný — ne, taková představa mě prostě nepřitahovala.

Než vyložím, co mi pomohlo přestát různé věci během uplynulých čtyřiceti let, dovolte mi, abych se nejprve vrátila a vypověděla vám okolnosti, které vedly k Johannesově popravě.

ZATČENÍ A POPRAVA

Johannese zatkli 3. září 1940. Bylo to již druhé zatčení po naší svatbě. Mohly jsme ho se sestrou navštěvovat každé tři, čtyři týdny. Při druhé návštěvě jsme se dozvěděly, že byl odsouzen k smrti. Nepřišlo to tedy jako úplné překvapení, když byl 8. ledna 1941 popraven, i když to samozřejmě byla rána. Zasáhla mne velmi těžce.

Věděla jsem ovšem, že Johannes nezemřel jako zločinec. Věděla jsem také, že soudní úředníci se ho opětovně snažili různými prostředky přimět ke kompromisu. Věděla jsem o těžkých chvílích, jimiž prošel. Mohla jsem mu pomoci jen pramálo. Když mi tedy bylo oznámeno, že ho popravili, ulevilo se mi při vědomí, že už je po všem. V tu chvíli jsem zapomněla na sebe a myslila si: „Teď už ho nepřinutí ke kompromisu. Už nehrozí žádné nebezpečí, že bude nevěrný. Vytrval ve věrnosti až do smrti.“

Byli jsme manželi jen asi čtyři roky a osm měsíců. Vzhledem k tomu, že jsme byli tři roky zasnoubeni, mohli jsme se vzít už dříve, ale stále jsme to odkládali. Věděli jsme o problémech, kterým bychom museli čelit. V Německu panovaly tehdy kritické časy. Činnost svědků Jehovových byla v zemi zakázána.

Když byl Johannesův otec nečekaně propuštěn z vězení (byl už v něm podruhé), využili jsme příležitosti a dali se oddat. Dosud si pamatuji, že to byl krásný májový den v roce 1936. Radovali jsme se spolu jako manželský pár, dokud nacisté Johannese nezatkli.

CHRÁNIT SE PŘED ZAHOŘKNUTÍM

Někteří lidé vlivem nepříznivých okolností zahořknou. Začnou pochybovat o Boží lásce. Svádějí vše na Boha, a dokonce začnou pochybovat o jeho existenci. Když byl Johannes popraven, věděla jsem, že to má svůj důvod: zabili ho, protože zachoval ryzost Bohu. Ale šest měsíců po tom, co jsem ztratila Johannese, smrt zasáhla opět — zemřela mi matka! Musím přiznat, že jsem tehdy málem zahořkla vůči Bohu. Ptala jsem se: „Proč mi musela zemřít teď, když mám trápení, i ona, ano právě ta, u které jsem nejspíše mohla očekávat podporu?“

Krátce nato jsme však začali zakoušet skutečné hrůzy války — například strašné nálety, které zcela zničily některá německá města. Musela jsem vydělávat na živobytí, a tak mě napadlo: „Kdo by se o matku v tomto těžkém čase staral, kdyby zůstala naživu? Byla slepá, a kdo by si tedy našel čas a vodil ji do protileteckého krytu?“ Jaká by to pro ni byla trýzeň! Pomalu se mi vrátila rovnováha. Uvědomila jsem si, že Jehova někdy dopouští věci, kterým snad zprvu nerozumíme, ale které ve skutečnosti ukazují, že „je plný něžné náklonnosti a milosrdný“. (Jak. 5:11) Došla jsem k přesvědčení, že se věci vždy obrátí k mému vlastnímu dobru, zachovám-li si správný postoj a budu mu plně důvěřovat.

Zde je jiný příklad. Mívali jsme byt o čtyřech místnostech. Když byl manžel popraven, ztratila jsem na byt nárok. Nařídili mi odejít. Ale kam půjdu? Jako zázrakem zařídila manželka jednoho důstojníka, který byl přeložen jinam, že jsem mohla převzít tři místnosti v bytě, který opouštěli. Přesto jsem se stěhovala s těžkým srdcem z místa, kde jsme bydleli spolu s Johannesem. Co myslíte, že se však stalo asi za půl roku? Náš původní byt byl při náletu zcela zničen!

ÚTĚCHA — NE OD ČLOVĚKA, ALE OD BOHA

V době, kdy byl Johannes popraven, jsem pracovala v úřadě. Když moji spolupracovníci slyšeli, co se stalo, snažili se mě po svém utěšovat. Zvali mě na svá společenská setkání. Oceňovala jsem sice jejich dobře míněné snahy, ale opravdovou útěchu jsem nalézala jinde — v Jehovovi Bohu a v jeho Slově, Bibli.

Nerada to říkám, ale byly časy, kdy se mnou druzí nemluvili právě povzbudivě. Vzpomínám si, jak mi jedna žena řekla (a bylo to krátce po Johannesově usmrcení): „Je to vaše vlastní chyba. Nemuselo se to stát. Byla to Johannesova vlastní vina!“

Krutá slova? Ano, svým způsobem, ačkoli — a to jsem jí řekla — měla v zásadě pravdu. Byla to ‚naše vlastní vina‘. Johannes se tomu mohl vyhnout. A kdybych se ho snažila přimět ke kompromisu, možná, že bych se všemu tomu mohla vyhnout i já. Ale jak šťastná jsem byla, že jsme oba zůstali duchovně silní a vytrvalí! Byla jsem šťastná, že to byla ‚částečně i moje vina‘.

Měla jsem ovšem i své smutné chvilky. Ale Jehova „je plný něžné náklonnosti“ a vždycky mi opatřoval útěchu. Někdy přišla tím nejnečekanějším způsobem. Vzpomínám si na jednu neděli asi tři měsíce po tom, co byl Johannes popraven. Obloha byla zamračená, a když se to přidalo ke všemu, čím jsem právě prošla, cítila jsem se jako ubitá. Většinu dne jsem proplakala, bloudila jsem z pokoje do pokoje a za mnou maminka, která se mě snažila utěšit. Bojovala jsem se slzami, ale nemohla jsem je potlačit. Vzpomínám si, jak jsem si myslila: „Dostávala jsi aspoň jeden dopis za měsíc, ale teď už nedostaneš ani to — ani řádeček! Kdybych tak mohla dostat ještě jeden dopis, jeden jediný!“

Později během dne jsem šla do komory a začala prohlížet manželovy věci, které poslali domů po jeho popravě. Bylo mezi nimi i malé kožené pouzdro, kde míval tužku a jiné věci. Tu jsem si všimla, že jedna strana je nezvykle tlustá. Zdálo se, že uvnitř něco je. Roztrhla jsem je, vsunula prsty dovnitř a začala vytahovat kousky papíru. Ano, byly to dopisy, které Johannes psal droboučkým tiskacím písmem jako deník. Celkem dvacet dopisů! Umíte si představit mé pocity! Jediný dopis by mě byl rozradostnil. Ale dvacet? Vzpomínám, jak jsem v té chvíli slíbila Jehovovi: „Už nikdy si nebudu stěžovat!“

VZRUŠUJÍCÍ POVÁLEČNÉ ROKY

Za uplynulých 41 let jsem nikdy nepomyslila na to, že se vzdám. Proč také? Johannes ospravedlnil Jehovovo jméno tím, že zachoval ryzost až do smrti; já mohu přispět tím, že vytrvám, dokud budu živa. (Srovnej Římanům 12:1.) Samozřejmě, že to nebylo snadné, a sama bych to nikdy nedokázala. Nesmírně důležitou pomocí mi byla modlitba. A opravdovým požehnáním bylo i kázat druhým o Božím království. Kdykoli jsem cítila, že mě přemáhá smutek, vyšla jsem, abych se podílela na kázání „dobrého poselství“. Když jsem se snažila potěšit druhé biblickým poselstvím, pomáhalo mi to zapomenout na vlastní starosti.

Později jsem mohla zanechat své světské zaměstnání. Pak jsem měla víc času na kázání „dobrého poselství“ druhým. Jeden svědek mi věnoval malé auto, abych mohla kázat ve vzdálenějších oblastech a mohla tak zavést řadu biblických studií se zájemci. Na jedno se zvláště pamatuji.

Navštívila jsem jednu ženu ve čtvrtek odpoledne a vzpomínám si, že jsem jí řekla: „Bylo by mnohem lepší, kdybychom si tyto myšlenky mohly probrat systematicky za pomoci jedné knihy.“ Souhlasila. Pak jsem dodala: „A máme také báječné shromáždění. Mohla bych se v neděli pro vás zastavit?“ Nechtěla jsem ztrácet čas, a tak jsem šla rovnou k věci!

Souhlasila, že přijde na shromáždění. V neděli odpoledne jsem tedy u ní zaklepala na dveře a ona zvolala: „Pojďte na chviličku dál. Manžel ještě není hotov.“

„Cože?“ Asi jsem dala najevo svůj úžas. „Váš manžel chce jít také?“

A šel. Později jsem jim vyprávěla o našich ostatních shromážděních a oni se jich začali také účastnit. Brzy byli pokřtěni a v jejich domě začalo sborové studium knihy. Dnes, skoro po třiceti letech, se tam toto studium stále ještě koná.

ŠTĚSTÍ Z VYTRVALOSTI

Když se ohlédnu zpět, řekla bych, že mi pomohlo několik věcí, abych vytrvala. Zaprvé jsme se s Johannesem snažili být připraveni myslit na to, co by se mohlo stát, jaká zkouška by mohla přijít. To, že jsme přemýšleli o situaci předem, a rozhodli se, co budeme dělat, nám pomohlo, abychom se se zkouškou vyrovnali, když přišla.

Vyhýbali jsme se také všemu jednání, které by nám mohlo naše zkoušky ztížit. Jako mladá manželská dvojice jsme se například zbytečně nezadlužovali. To by nám jistě situaci ještě více ztížilo — a to oběma.

Za ta léta jsem se také naučila neočekávat příliš mnoho od druhých. Někdy si třeba myslím, že nás naši křesťanští bratři dost nenavštěvují nebo nám nevěnují dostatečnou pozornost. Ale proč bychom je měli chtít okrádat o čas a energii, kterou potřebují pro vlastní rodiny a různé sborové odpovědnosti? Naučila jsem se, že neočekávám-li příliš mnoho od druhých, nebudu tak snadno zklamaná. Každý laskavý a ohleduplný skutek, který je mi prokázán, potom znamená o to víc a dává mi další důvod, abych děkovala Jehovovi.

To nejdůležitější, co mi pomohlo vytrvat, byla samozřejmě důvěra v Jehovu, to, že jsem mu všechny své problémy předkládala v modlitbě.

V posledním dopise, který mi Johannes napsal jen pár hodin před popravou, vyjádřil myšlenku, která se mnou od té doby neustále zůstává a ještě mě povzbuzuje k vytrvalosti: „Nechceme být věrní našemu Bohu pro odměnu, ale proto, abychom svou stálostí v jeho službě dokázali, že lidé jako Job mohou zachovat ryzost i v nejtěžší zkoušce.“

Jak šťastný by byl Johannes, kdyby byl mohl tenkrát vědět, co já vím dnes! Byl by potěšen, že jeho otec po pěti desetiletích služby Jehovovi skončil ve věrnosti svůj život a že čtyřicet let po jeho popravě, já, jeho „drahá Lieschen“, stále patřím mezi šťastné lidi, kteří se snaží věrně vytrvat.