Vítaný déšť pravdy v Botswaně

„GOROGA ka pula“ — „Buď vítán s deštěm.“ Tento tradiční botswanský pozdrav je případný, protože je to horká, prašná, vyprahlá země, kde déšť znamená pro život velmi mnoho. A lidé nakloněni spravedlnosti vítají v Botswaně podobně déšť duchovní pravdy z Božího slova, Bible.

Botswana, dříve známá jako Bečuánsko (dokud byla pod britským panstvím), leží v srdci jižní Afriky, mezi Jihoafrickou republikou, Zimbabwe a Jihozápadní Afrikou — Namibií.

Většina řek tu proudí jen několik dní po nárazových záplavách. Když proudění ustane, lze v mnoha případech po celé měsíce získávat vodu kopáním v písku vyschlého řečiště. Ani řeka Okavango, která se mohutným proudem valí z Angoly na severu, nedospěje nikdy k moři. Tvoří deltu, která objímá rozlehlé území nazvané Okavangské bažiny. Žijí tu hojná a rozmanitá divoká zvířata včetně slonů a lvů. Nakonec se řeka vypařuje v solných jezerech Makarikari.

Podnebí je bezpochyby hlavním důvodem, proč je obyvatelstvo Botswany (718 000) tak nepočetné ve srovnání s rozlohou země 561 800 km². Je to více než čtyřnásobek rozlohy Anglie.

Botswana se už mnoho let těší z poměrně ustálených a pokojných poměrů. Až do nedávna byla jednou z mála zemí na světě, které neměly vojsko. Dvěma úředními jazyky jsou angličtina a setswana.a Nejmenší jednotka měny se velmi příhodně nazývá pula, což znamená „déšť“!

PŘEKONÁNÍ ODPORU

V roce 1932 navštívili Botswanu dva svědkové a rozšířili 1 700 publikací obsahujících poselství o Božím království. To byl první deštík duchovní pravdy v této zemi. V té době však neměl kdo pokračovat v ‚sázení a zalévání‘. (1. Kor. 3:5–9) Kromě toho vyvstal vážný problém. V roce 1941 byla vlivem válečné hysterie v této zemi, tehdy britské kolonii, zakázána literatura svědků Jehovových. Navíc bývalý náčelník prohlásil, že pouze tři náboženství mají právo zřizovat kostely: římskokatolická církev, Londýnská misionářská společnost a adventisté sedmého dne.

Vody pravdy však přesto prosakovaly. Během 40. a 50. let si někteří botswanští muži našli práci v Jihoafrické republice, tam poznali pravdu a po návratu domů přinesli poselství o království svým rodinám a sousedům.

Tito noví svědkové se brzy dostali pod palbu opozice. Některé z nich náčelníci kvůli kázání bičovali a obviňovali, že zanášejí do země jiné náboženství. Cestující dozorce Jošua Thongoana byl dvakrát zatčen a bylo mu nařízeno, aby opustil zemi. Podruhé byl předveden před místní africký soud. Přítomen byl kněz Londýnské misionářské společnosti. Jeho církev měla monopol na náboženství v oné oblasti a on byl zřejmě rozhodnut, že si jej udrží. Thongoana si však ve sporu vedl velmi dobře: vysvětloval svou práci a poselství o království z Bible (kněz se ani neobtěžoval přinést si ji s sebou), takže náčelník případ zamítl.

Až do roku 1959, kdy byl zákaz zrušen, byli svědkové hodně zatýkáni. S Jehovovou pomocí však zůstali pevní.

OSVOBOZENÍ OD NESPRÁVNÝCH ZVYKLOSTÍ

Ve většině afrických území jsou zakořeněny místní obyčeje a zvyklosti, jež se zakládají na pověrách a čarodějnictví, a nelíbí se tudíž všemohoucímu Bohu. Když například Afričan onemocní, radí se šamanem, který „hází kosti“ a pak sděluje svému zákazníku, co je podle něho příčinou onemocnění a jaký lék navrhuje. Běžně se věří, že zde hrají úlohu „duchové“ předků, kteří se musejí usmiřovat. Na střechách chatrčí ční zvířecí rohy na „ochranu“ proti „duchům“. V roce 1961 byla vynaložena rozhodná snaha pomoci místním svědkům, aby se od těchto zakořeněných tradic osvobodili.

Vezměme například jednu mladou sestru, která dostala od otce naléhavý vzkaz, aby se vrátila do rodné vsi. Očekávala něco vážného, ale ke svému údivu zjistila, že rodina se chystá „žehnat“ novému domu prostřednictvím kouzel. Pro tento pohanský obřad se od každého člena rodiny vyžadovalo, aby dal krev. Sestra odmítla. Zbili ji a zavřeli do jedné chatrče. Přes noc ji nechali spát venku v chladu. Časně zrána, ještě před východem slunce, však tiše odešla na hlavní silnici a svezla se zpátky do města. Tato sestra je velmi šťastna, že se zbavila otroctví falešného uctívání, a velmi horlivě káže království. Pomáhá také překládat biblickou literaturu do jazyku setswana (sečuánštiny)

Mnoha botswanským nováčkům pomohla k osvobození od démonismu brožurka „Neviditelní duchové — pomáhají nám, nebo nám škodí?“

Jedni mladí manželé byli členy církve, kde museli nosit náboženský oděv, uvazovat si kolem těla pro „ochranu“ šňůrky a provazy a používat „svěcenou vodu“. Zjistili ale, že jim to přináší zlé sny a že na ně působí démoni. Stačila dvě studia z brožurky „Neviditelní duchové“ a zničili všechny tyto spiritistické předměty a začali se účastnit křesťanských shromáždění svědků Jehovových. Činí rychlé pokroky a už se podílejí na kázání „dobrého poselství“ druhým.

ŠKOLENÍ MLADÝCH

Problémy s výchovou dětí jsou dnes rozšířené. V Botswaně některé děti svědků odpadly k nemravnosti nebo k hmotařským rozkoším tohoto světa. Vynakládá se však opravdové úsilí, aby se pomohlo rodičům i mladým ke zdokonalení v křesťanském životě i činnosti.

Zdůrazňuje se výchova od nejútlejšího věku. Jeden křesťanský otec teď například věnuje každé ráno 15 minut rozhovoru s dětmi o Jehovovi a jeho Slovu. Je-li třeba, uplatňuje také pevnou, ale láskyplnou kázeň. Jak šťastný byl tento bratr, když slyšel svého dvouletého synka, jak mluví s nekřesťanským návštěvníkem o Jehovovi a o potřebě modlit se k němu! Cítí se odměněn také tím, že jeho osmiletá dcerka vede pravidelné domácí biblické studium se svou spolužačkou.

V jiném městě požádali mladou svědkyni, aby se postavila před celou třídu jako příklad čistoty, osobní upravenosti a chování. Na její učitelku to tak zapůsobilo, že vyhledala její rodiče, a vzniklo z toho další domácí biblické studium.

PĚKNÉ POKROKY

Mezi botswanskými svědky přibývá pracovníků království plným časem. Jeden svědek a jeho manželka například opustili dobrá zaměstnání v Jihoafrické republice, aby se vrátili do Botswany. Přestože mají vlastní rodinu, slouží nyní jako zvláštní průkopníci (zvěstovatelé království plným časem) a úspěšně povzbuzují mladé, aby se zařadili do „řad průkopníků“. Kromě toho cítí, že nic neztratili, když vstoupili do kazatelské činnosti plným časem. Prohlásili: „Jehova nám žehná tolika způsoby, duchovně i hmotně, že často máme víc než potřebujeme. Při nedávném oblastním sjezdu jsme měli nejen dostatek prostředků, abychom se zúčastnili sami, ale mohli jsme pomoci dalším bratrům a sestrám, aby mohli cestovat na sjezd a zpátky“.

Jiného mladého svědka přísně kritizovala jeho rodina, učitelé, spolužáci, a dokonce i jiní mladí ve sboru, protože se ujal průkopnické činnosti. Domlouvali mu, aby byl praktický a myslil na svou budoucnost. Ale on pevně věřil, že nebude mít žádný nedostatek, bude-li upřímně klást zájmy království na první místo. (Mat. 6:30–34) Našel si tedy zaměstnání s kratší pracovní dobou a nyní je na tom hmotně lépe než mnozí z těch, kteří se ho pokoušeli od průkopnické služby odradit, ačkoli mají celodenní zaměstnání. Mnohem důležitější je ale duchovní pokrok, který učinil. Řekl: „Má víra zesílila tím, že mám plnější účast na žňovém díle, že každý den studuji Boží slovo a publikace Společnosti a že uplatňuji, co říká Bible.“

Když se člověk rozhlíží po botswanské zemi, jsou výsledky tvrdé práce povzbudivé. Jako odpověď na pravidelný „déšť“ duchovní pravdy vyráží v mnoha městech a vesnicích celá řada nových „zelených výhonků“. V zemi je téměř 300 aktivních svědků a 31. března 1980 se Památné slavnosti zúčastnilo 964 svědků a zájemců. Zbývá ovšem ještě mnoho vykonat. Poměr svědků Jehovových k počtu obyvatel je 1 ku 2 578. Vznikají nová hornická města a na ohromných rozlohách pustiny žijí tisíce kočujících Křováků, kteří zatím neslyšeli takřka nic o Božím království. Žeň je ještě veliká, ale dělníků je stále příliš málo. — Mat. 9:37, 38.

[Poznámka pod čarou]