„Dobrá zvěst“ přináší radost do Střední Afriky
‚BUDETE mi svědky až do nejvzdálenějších částí země‘ byla jedna z posledních slov vzkříšeného Ježíše, než vystoupil do nebes. Pro mnoho lidí je Středoafrická republika nedostupnou a ‚jednou z nejvzdálenějších částí země‘. To však nezabránilo pravdě Božího slova, ani poselství o jeho království, aby se nedostaly až do tamních nejmenších a nejodlehlejších vesniček. — Sk. 1:8.
V roce 1947 požádali zájemci z vlastní iniciativy Společnost Strážná věž, aby jim zaslala biblickou literaturu. Bez přímého styku se svědky Jehovovými se scházeli, četli a rozebírali publikace, které dostávali poštou. Zprvu se scházeli jen muži. Brzy však poznali, že je třeba, aby se účastnily i jejich manželky a děti. Překládali tedy francouzské publikace ústně do místního jazyka. Když se poučili, že ponoření do vody je křesťanským požadavkem, zorganizovali si v roce 1949 křest. Protože žádný z nich předtím nebyl pokřtěn, vybrali jednoho, aby byl ponořen první. Ten pak ponořoval ostatní. Ačkoli jim chybělo porozumění určitých biblických zásad, projevili pozoruhodnou horlivost.
To neuniklo pozornosti náboženských nepřátel. V roce 1950 byla uvalena omezení na dovoz a rozšiřování literatury vydávané Společností Strážná věž. Když však koncem padesátých let skončila koloniální nadvláda, byli svědkové Jehovovi oficiálně uznáni a dostali právo dovážet biblickou literaturu. Tato okolnost a příchod misionářů velmi povzbudily dílo kázání království.
Náboženství, které se nebojí mrtvých
Velmi záhy se lidé i v nejvzdálenějších vesničkách dozvěděli o náboženství, jehož členové se nebojí mrtvých. (Kaz. 9:5, 10; Ezech. 18:4) Lidé Střední Afriky žijí po staletí v hrůze z mrtvých. Konají se oběti pro usmíření mrtvých a venku se nechává potrava pro duchy. Stav mrtvých je proto častým námětem v kazatelské činnosti svědků Jehovových.
Biblická pravda otevřela mnoha lidem oči. Tak například: jeden muž, který tvrdil, že ho noc co noc navštěvuje zemřelá teta, byl dotázán, co od něho požaduje. Odpověděl: ‚Abych pro ni u řeky vykonal oběť.‘ A kdyby oběť nebyla vykonána? Vyhrožovala mu smrtí. Za života byla teta láskyplnou osobou, která ho od dětství vychovala. Po smrti však údajně jednala jako hrozivý a zastrašující tyran. Mohla to být skutečně táž osoba? Rozumovými úvahami a použitím Písma tento muž i jiní v jeho situaci byli osvobozeni od strachu z mrtvých. Tito lidé se dozvěděli, že vidění, hlasy a zjevení jsou dílem padlých andělů, démonů. — Srovnej 2. Kor. 11:3, 14; Ef. 6:12; Zjev. 16:14.
Věrnost biblickému učení nicméně přivádí mnohé do různých těžkých zkoušek. Po pohřbu těla mrtvého příbuzného se rodina sejde doma a tam se koná bdění za mrtvého s obřady, které prý obšťastňují ducha mrtvého. Obvykle se divoce tančí. Zúčastnit se takového konání by znamenalo otevřeně přiznat, že člověk věří nebiblickým naukám o mrtvých. To pravý křesťan prostě nemůže udělat. Jak se však hledí na neúčast? Je považována za veřejné doznání nepřítomného, že je odpovědný za smrt zemřelého. Je to zkouškou pro svědky Jehovovy, dát se rodinou obviňovat z vraždy, ačkoli si všichni uvědomují, že je takové obvinění zcela falešné a směšné.
Ještě něco však mnohé překvapilo. Svědkové Jehovovi se vzhledem k manželství drží měřítek stanovených v Křesťanských řeckých Písmech. Katoličtí i protestanští misionáři dělali, jako by neviděli zvyk brát si další manželky. Lidé Střední Afriky se zabezpečují před vysokou úmrtností dětí tím, že mají mnoho dětí. Kdo má mnoho dětí, zajišťuje si, že se o něho bude mít kdo starat ve stáří a v nemoci. A aby se rodilo více dětí, je třeba mít větší počet manželek. Proto se mnohoženství přijímá jako tradice a hospodářská nutnost. Nikdo se obvykle nesnaží tvrdit, že několik manželek pod jednou střechou přispívá ke šťastnému životu. Mnoho manželů i manželek bylo otráveno v důsledku řevnivosti a žárlivosti mezi ženami.
K úžasu mnohých se Afričané zříkají mnohoženství, jakmile se stanou svědky Jehovovými. Nebývá to však bez potíží. Rodina často vykonává na muže silný nátlak, aby si vzal více manželek. Představ si, že se jednoho dne vrátíš z práce a zjistíš, že ti rodina koupila druhou manželku a v tvé nepřítomnosti ti ji přivedla do domu! Volbu mezi tím, zda snášet hněv rozzuřené rodiny, která čítá třeba přes dvě stě lidí, nebo zda se zříci biblických zásad, je jednou z mnoha zkoušek, jimž čelí Jehovovi služebníci ve Střední Africe.
Kázání ve střední africe
Mluvit s lidmi o náboženských otázkách je zde stejně přirozené jako v Severní Americe a Evropě rozhovor o počasí nebo o sportu. Ve vesnicích je zbytečné klepat na dveře, protože velká většina prací se koná venku ve stínu stromů. Rychlým pohledem se dá zjistit, kdo je doma a kdo ne. Ke konci rozhovoru o Bibli má svědek často 10, 20, ba i 30 posluchačů, protože lidé procházející kolem se zastavují a naslouchají. Svědek na venkově třeba ujede mnoho kilometrů na kole, aby se dostal k obyvatelům malé vesničky, a pak zjistí, že lidé už o Božím slově slyšeli od příbuzného na návštěvě, který k nim přinesl, co slyšel v rodné vsi. Obvykle chtějí slyšet více.
Během šedesátých a raných sedmdesátých let budovali svědkové Jehovovi sály království po celé zemi. Tam se v jednotě scházeli svědkové z různých kmenů. Nebyl to žádný malý výkon, jak lze vidět z toho, co se děje v protestantských církvích. Když byl například pastor z jednoho kmene poslán dozírat na sbor, jehož členstvo bylo z jiného kmene, zbilo ho jeho nové „stádo“ tak krutě, že musel být i s manželkou převezen do nemocnice.
Ve Střední Africe nebývaly činnost a zásady svědků Jehovových vždy oceňovány, ale přesto byly obecně uznávány a obdivovány. Potom však vzrostl tlak nacionalismu a jejich činnost byla v roce 1976 zakázána. Tehdejší vláda cítila, že organizaci, která se neúčastní politického života, nelze tolerovat. Proti jednotlivým svědkům se však neprojevovalo nepřátelství. Shromáždění se konala v soukromých domech. Veřejně kázat nebylo možné, ale obecný zájem lidí o náboženské otázky otevíral mnohé příležitosti, jak se s nimi podělit o biblickou pravdu. Asi 40 svědků strávilo až několik měsíců ve vězení a někteří ztratili zaměstnání; soudy však byly spravedlivé a tyto okolnosti poskytly příležitosti oznamovat Boží jméno.
20. září 1979 došlo ke změně ve vládě a země se vrátila ke svému původnímu jménu Středoafrická republika. Nová vláda slíbila obnovit svobodu lidu. Jak velká byla radost svědků Jehovových, když 27. září 1979 byl výnosem zrušen zákaz jejich činnosti!
Žádná zpráva o činnosti svědků Jehovových ve Střední Africe by nebyla úplná bez zmínky o důležité úloze cestujících dozorců, kteří pravidelně navštěvují všechny sbory. Země je řídce osídlená, města a vesnice jsou spojeny prašnými cestami, které jsou často v období dešťů neprůchodné. Doprava nemá žádný pevný jízdní řád a autobusy i nákladní auta mají časté poruchy. Cestující dozorci se často dlouhé měsíce musejí obejít bez elektřiny nebo tekoucí vody a žijí ve velmi těžkých podmínkách. Přesto tito bratři věrně pokračují ve své práci a oceňují, že jejich návštěvy mohou velmi povzbudit sbory.
Svědkové Jehovovi ve Střední Africe oceňují, že jsou osvobozeni od strachu z mrtvých. Jsou rádi, že jejich myšlení není omezeno na jeden kmen či vesnici, ale že jsou součástí celosvětového bratrstva spojeného láskou. Jejich pilná práce vedla k tomu, že naděje na Boží království byla rozhlášena po celé zemi. Jejich zásady také vzbudily úctu mnoha lidí, i těch, kteří sami nechtějí přijmout křesťanský způsob života. Svědkové Jehovovi s radostí dál oznamují „dobrou zvěst“ v této „nejvzdálenější části země“. — Zjev. 14:6, 7.