„Vytrvej v práci, dokud nebude skončena“
Vypráví Lois Dyerová
TO bylo mé rozhodnutí, když jsem před 49 lety vstoupila do služby plným časem. Při práci, která mi byla přidělena, jsem se dostala z Perthu do Tokia a přitom jsem prožila mnoho obohacujících zkušeností.
Narodila jsem se v roce 1910 ve venkovském městě Northamu v Západní Austrálii. Mezi mé nejstarší vzpomínky patří vzpomínka na velké knihy v nejnižší poličce naší knihovny. Byly to svázané ročníky časopisu „Strážná věž“ počínaje rokem 1904.
V té době nebyl ve městě žádný sbor Jehovova lidu, ale příležitostně nás navštívili kolportéři. Můj otec věřil tomu, co četl v publikacích „Strážné věže“, a i potom, kdy onemocněl, vyprávěl jiným o biblické pravdě. V roce 1929 přijel z Perthu bratr Robert Lazenby, aby na pohřbu mého otce přednesl proslov. Když jsem slyšela tuto přednášku, okamžitě jsem rozpoznala pravdu a od té doby jsem četla všechny dostupné publikace Společnosti.
Velmi jsem toužila sloužit Jehovovi, a proto jsem v červenci 1931 napsala Společnosti Strážná věž o tom, že toužím účastnit se vydávání svědectví. Jako odpověď mi poslali několik krabic knih a přihlášku ke vstupu do pomocné průkopnické služby. Ano, tato zvláštní služba se tehdy nazývala stejně jako nyní a stejný byl i požadavek věnovat 60 hodin měsíčně oznamování „dobrého poselství“. Přijala jsem tuto výsadu, ačkoli jsem ještě nebyla pokřtěna.
První dopis, který jsem potom dostala od Společnosti, obsahoval výtisk rezoluce ze sjezdu v Columbu ve státě Ohio. Oznamovala přijetí jména „svědkové Jehovovi“. (Iz. 43:10–12) S matkou jsme ji radostně podepsaly. Stále ještě jsme byly izolovány, ale vydávala jsem svědectví ve svém rodném městě. Jako studentka jsem učila dva roky v místní základní škole a v obci mě dobře znali. Nebylo snadné začít vydávat svědectví sama, obzvláště bez jakéhokoli přímého spojení se sborem. Náboženští odpůrci měli mnoho námitek. Jeden anglikánský kazatel pohrdavě řekl: „Přece nevěříte příběhu o Adamovi a Evě!“ Jiní lidé naslouchali a vzali si literaturu, ale nevěděla jsem, jak dále podporovat jejich zájem. Moje sestra a její manžel četli „Strážnou věž“, ačkoli jsme neměli organizované studium, a já jsem silně cítila, že je nutné se spojit se sborem.
1. ledna 1932 jsme se s matkou přestěhovaly do Perthu. Jakou jsme měly radost, když jsme se poprvé spojily s křesťanským sborem! Za několik dnů, 4. ledna 1932, jsme byly obě pokřtěny v sále království v Subiaco. Hned příští den jsem začala pracovat jako pravidelná průkopnice se skupinou nadšených průkopníků a byla jsem velmi šťastná, že mi poskytují pomoc zkušení zvěstovatelé království. Všichni mě povzbuzovali, abych „vytrvala v práci, dokud nebude skončena“.
O několik dnů později jsme se čtyři vydali vozem pracovat do venkovského území v jihozápadní části Západní Austrálie. Toto území bylo kdysi otevřeno pro anglické osadníky, kteří vymýtili les a založili tam ve skupinách mlékařské farmy. Každá skupina měla číslo a osadníci se nazývali „členové skupiny“. Měli málo peněz, a proto jsme často věnovali knihy za mléko, vejce a zeleninu. Jednou jsme několik knih vyměnili za bedničku rajčat, která nám vydržela celý týden. Přecházeli jsme od skupiny ke skupině a spali jsme ve stanech tam, kde jsme skončili svou denní práci.
Tehdy v roce 1932 jsme oslavovali slavnost na památku Kristovy smrti v městečku Donnybrook, v domácnosti Arthura Williamse staršího, jednoho z prvních obyvatel, kteří v Západní Austrálii přijali biblickou pravdu. Jeho sestra, Vi Williamsová, byla již mnoho let věrnou průkopnicí a velmi mi pomohla dobrými radami. Nyní je v celé té oblasti rodina Williamsových velmi dobře známa jako svědkové Jehovovi.
VYDÁVÁNÍ SVĚDECTVÍ BYLO ZAKÁZÁNO
Již dávno jsem se naučila uplatňovat slova Žalmu 55:22 (55:23, „KB“): „Slož své břemeno na samotného Jehovu a on sám tě bude podpírat. Nikdy nedovolí, aby se spravedlivý potácel.“ To se obzvláště osvědčilo, když vláda zakázala svědky Jehovovy a zákaz trval od ledna 1941 do června 1943.
V té době jsme dále kázali v podzemí a bylo nutné dobře uchovávat biblické publikace, které jsme měli. Moje literatura byla uložena v kovové bedně a zakopaná v zahradě u domu mé sestry a jejího manžela. Vydávali jsme svědectví s Biblí, a když jsme našli člověka, který měl skutečný zájem, potajmu jsme v noci kopali v zahradě. Svědecké dílo vzkvétalo a počet zvěstovatelů království se v Austrálii za tu dobu zdvojnásobil. Jehova skutečně podporoval své služebníky, kteří vytrvali v práci.
ZVLÁŠTNÍ PRŮKOPNICKÁ SLUŽBA
V roce 1942 jsem se vrátila do svého rodného města Northamu jako zvláštní průkopnice. V té době zaujal postoj pro pravdu můj bratr Dan spolu s manželkou a dětmi. Velmi jsem se z toho radovala. Druhá průkopnice, Mary Hamová (nyní Willisová), a já jsme někdy užívaly na cestách koně a malý vozík, místo abychom jezdily na kole. Kůň byl velmi starý a bylo velmi obtížné přimět ho ráno, aby se vydal na cestu. Děti mého bratra nám pomáhaly a šly před ním s otýpkou trávy nebo s jablkem, aby ho přiměly k pohybu.
Další území, které mi bylo určeno, bylo zcela odlišné. Byla to obchodní čtvrť v městě Perthu. Myšlenka na vydávání svědectví v bankách a v kancelářích mě zpočátku děsila, ale pak jsem si pomyslela: „Lidé jsou stejní, ať jsou doma nebo v kanceláři. Proč bych se tedy měla bát takového prostředí?“ Spolehla jsem se na Jehovu a pustila jsem se do práce. Ačkoli bylo obtížné zavádět osobní biblická studia, rozvinula se práce s časopisy, a než jsem opustila toto území, získala jsem 50 předplatných na naše časopisy.
V roce 1947 mi bylo určeno, abych pracovala sama v městečku Katanning, které tehdy mělo asi 3 000 obyvatel. Toto město je střediskem oblasti, kde se chovají ovce a pěstuje pšenice. Na kole jsem denně jezdívala 30 až 50 kilometrů do okolních farem. Lidé byli velmi pohostinní a často mě pozvali, abych s nimi jedla. Na jaře, kdy po obou stranách venkovských silnic byl bohatý barevný koberec divokých květin, jsem často seskočila s kola a chvíli jsem se kochala nádhernou scenérií.
POZVÁNÍ DO MISIONÁŘSKÉ SLUŽBY
V Katanningu jsem strávila jen šest měsíců, a pak mi byla nabídnuta nová služební přednost. Byla jsem přijata do 11. třídy biblické školy Strážné věže Galád a ocitla jsem se v devatenáctičlenné skupině z Austrálie a Nového Zélandu. V této skupině byla i Molly Heronová, která je od té doby mou spolupracovnicí. Molly začala také pracovat jako průkopnice v roce 1932, a to v Brisbane. Obě jsme pracovaly plným časem stejný počet let, a proto jsme měly mnoho společného. Ale zatímco já se snadno rozhoduji ukvapeně, Molly jedná opatrněji. Je to tedy dobrá kombinace. Pracujeme spolu velmi šťastně již asi 31 let.
Uběhlo pět velmi rušných a šťastných měsíců v Galádu v South Lansing ve státě New York, a pak jsme dostaly přidělené území. Naše skupina skládající se z pěti sester se měla odebrat do Nové Kaledonie. Ale bratr Knorr později řekl, že slyšel, že na tom ostrově jsou ještě lovci lebek! Proto byla učiněna změna a měly jsme se odebrat na Fidži. Když jsme čekaly na udělení víz, abychom mohly jet na Fidži, strávily jsme 16 měsíců v San Francisku v Kalifornii, kde jsme spolupracovaly se sborem v Daly City a získaly jsme tam mnoho dobrých přátel.
V říjnu 1949 jsme doprovodily skupinu svých přátel z 11. třídy, když odjížděli lodí do Japonska, kde měli pracovat. Byli to Lloyd a Melba Barryovi, Percy a Ilma Iszlaubovi a Adrian Thomson. „Na shledanou po Armageddonu!“ volali jsme, když se loď vzdalovala od nábřeží. (Zjev. 16:14, 16) Nám však úřady neudělily vízum pro cestu na Fidži, a tak jsme v lednu 1950 jely za svými přáteli do Japonska, kde jsme se k nim připojily v misionářském domově v Tarumi, Kobe.
MISIONÁŘSKÁ PRÁCE V JAPONSKU
Tak začalo nejradostnější období mé služby plným časem, jež trvá již 49 let. Nejdříve jsme dělali mnoho chyb, protože jsme neznali dobře jazyk a zvyky japonského lidu. Jednou jsem například informovala lidi, že kašlu (místo chodím) zvěstovat. Ale vždy jsem si vzpomněla na radu bratra Knorra: „Dělejte, co můžete, a i když se dopouštíte chyb, DĚLEJTE NĚCO!“ A tak jsme pokračovali, snažili jsme se ze všech sil a s Jehovovou pomocí jsme se postupně zlepšovali.
Novým zážitkem bylo, jak jsme přestáli zuřivý tajfun Jane. Byli jsme v kazatelské službě, když se rozpoutal vítr, a zvěstovatelé nás vybízeli, abychom šly domů. Molly a já jsme si neuvědomily, jaké je to nebezpečí, a dále jsme vydávaly svědectví, pokud to bylo možné. Najednou jsme však musely přestat. Vichřice zmítala dráty elektrického vedení, které se trhaly, a my jsme přiběhly do misionářského domova právě včas, abychom se uchránily před možným úrazem, protože ve vzduchu létaly tašky ze střech a větve ze stromů.
Jedna misionářka chyběla! Přišla však domů bez úrazu o půlnoci. Celý den strávila ukrytá v železničním voze. Když se bouře uklidnila, zjistili jsme, že misionářský domov utrpěl jen malou škodu, rozbilo se několik oken a něco bylo poškozeno vodou. Na jiných místech byly ztráty na životech a v přístavu se potopilo 500 člunů.
V tehdejších letech jsme také měli své první zážitky se zemětřesením, které bývá v Japonsku velmi často. Při jednom z nich se vyvrátila kamenná lucerna na zahradě misionářského domova. Naštěstí nikdo nebyl v té chvíli nablízku.
Měli jsme také mnoho příjemných zkušeností. Během čtyř let, kdy jsme byli v Kobe, jsme měli přednost, že jsme mohli pomáhat při tvoření sborů v Tarumi a Akaši. Někteří z těch, s nimiž jsme tehdy studovali Bibli, nyní slouží jako průkopníci a jmenovaní starší ve sborech.
Dále jsme měli pracovat v Kjóto, ve městě, kde jsou tisíce svatyní a chrámů. Lidé se sice většinou zajímají o své pestré náboženské svátky, ale přesto jsme našli mnoho jednotlivců, kteří s námi chtěli studovat Bibli. Jedním z nich byl Šozo Mima, upřímný buddhista. V srdci věřil, že musí existovat stvořitel, a řekl: „Chci se dovědět o pravém Bohu.“ Měl mnoho otázek a vždy ochotně přijímal biblické odpovědi, a proto jsem s ním skutečně ráda studovala. Brzo se stal nadšeným svědkem a průkopníkem, a když misionáři opustili Kjóto, byl jmenován, aby pečoval o tamější sbor. V té době tam bylo jen 36 zvěstovatelů království, ale nyní je v tomto městě 11 sborů a šest sálů království.
Molly a já jsme byly převedeny do Kumamoto na ostrově Kjúšú. Poznaly jsme, že to je velmi feudální město, a nejprve tam bylo obtížné prorazit s oznamováním „dobrého poselství“. Připojila se k nám Hana Mihara a Margaret Watererová (nyní Pastorová) a s novým sborem jsme prožívaly jeho dobrá i obtížná období. Byla to skutečně náročná činnost. Ale po šesti letech tvrdé práce jsme mohly opustit sbor, v němž bylo 31 nadšených zvěstovatelů. Někteří z nich jsou nyní v průkopnické službě již mnoho let. Dnes jsou v Kumamoto tři sbory.
Pak jsme se přestěhovaly do Tokia, kde sloužíme posledních 15 let se sbory Tamagawa a Setagaja. Lidé, s nimiž studujeme, pocházejí většinou z buddhistických rodin, ačkoli někteří měli nějaké spojení s církvemi křesťanstva. Když jsme poprvé pracovaly v Setagaja, setkala jsem se s Tošiko Nakamura, která předtím dvacet let pátrala po vysvětlení proroctví ve Zjevení a u Matouše ve 24. kapitole. Chodila do 13 různých církví a vyptávala se různých kazatelů. Ale řekli jí, že taková proroctví nikdo nemůže vysvětlit. Jeden z nich jí řekl: „Až zemřeš, porozumíš těmto věcem.“ Když studovala Bibli, radostně řekla svému synovi: „Konečně jsem našla pravdu.“ Byl dosti skeptický, protože jej matka brala s sebou do třinácti různých církví, ale souhlasil se studiem a rychle dělal pokroky. Nyní je již osm let pravidelným průkopníkem a slouží jako starší ve sboru v Setagaja.
JEHOVA VYLÉVÁ POŽEHNÁNÍ
Stále nám působí velkou radost, že se můžeme podílet zde v Japonsku na práci, při níž jsou činěni učedníci. Začátek byl obtížný, ale jsme šťastni, že jsme vytrvali. Viděli jsme pokrok díla, kdy počet zvěstovatelů vzrostl z 12 na více než 52 000, a měli jsme mnoho obšťastňujících zážitků. Jako jiní, měli jsme i my zdravotní problémy a prožili jsme různá zklamání. Ale nikdy nás nenapadlo přestat s prací dříve, než bude skončena. Nyní se cítíme naprosto doma se svými japonskými bratry a sestrami. Když jedeme na sjezdy do zámoří, máme ve skutečnosti pocit, že jsme tam hosty.
Když se dívám zpět na léta, která uběhla tak rychle, mohu skutečně říci, že Jehova otevřel nebeská stavidla a vylil požehnání. (Mal. 3:10) Služba plným časem je poklad. To ovšem platí o veškeré činnosti, která vychází ze srdce a přináší chválu našemu nebeskému Otci. A pokud usilujeme o to, abychom vytrvali v práci, dokud nebude skončena, Jehova nám jistě přidá své bohaté požehnání.