Co tě přitahuje k Bohu?
MNOHÝM z nás se již někdy v životě stalo, že vstoupili v chladné noci do teplého pokoje a viděli, jak v krbu praská oheň. Zdá se, že planoucí oheň nás bezděčně přitahuje, aniž si to uvědomujeme nebo to chceme. Nebo necítíme se snad neodolatelně přitahováni ke kuchyni, když vstoupíme vyhladovělí po celodenní práci a pocítíme dráždivou vůni našeho oblíbeného jídla, které se vaří na plotně? Jak ochotně také reagujeme na laskavé slovo nebo vřelý tón hlasu milovaného člověka nebo přítele, obzvláště slyšíme-li je ve chvíli, kdy se cítíme sklíčeni nebo zesláblí!
Takové spontánní reakce nejsou náhodné. Stvořitel nás tak vytvořil — s vrozenou schopností být přitahováni k jiným lidem a k poutavým příjemným věcem a k tomu, co nám působí radost. Tato vlastnost „přitažlivosti“, jež pochází od Boha, je tak podivuhodným darem, že poskytuje radost jak tomu, kdo dává k jednání podnět, tak i tomu, kdo je přitahován. Je to skutečnost, která patří k životu, protože jsme byli vytvořeni k Božímu obrazu. Umožňuje nám také jasněji pochopit další stránku jeho nesrovnatelné osobnosti. — 1. Mojž. 1:27.
Přibližujeme se k Bohu v prvé řadě s myšlenkou, že bychom se chtěli vyhnout trestu nebo zničení? Nebo proto, že oceňujeme dobrotu, kterou nám Bůh projevuje mnoha způsoby? Nemělo by nás překvapit, když se dovíme, že Bůh své tvory k sobě přitahuje pozitivním způsobem. Nikdy si nevynucuje, aby mu jeho tvorové sloužili. Slovo „přitahovat“ znamená působit přitažlivě, a právě Boží dobrota a jeho nádherné vlastnosti k němu přitahují osoby, jež mají čestné srdce. Ježíš Kristus použil téhož výrazu, když slíbil, že k sobě ‚přitáhne. . . lidi všeho druhu‘. (Jan 12:32) Poskytl mnoho důkazů o tom, jakou dobrotu projevuje jeho Otec svým tvorům ve snaze probudit v jejich srdci touhu, aby získali příbuzenský vztah k Jehovovi. Krásným příkladem pro to je Kázání na hoře. (Srovnej Matouše 5:45–48). Pán však pohotově zdůrazňuje, že Bůh má hlavní úlohu v tom, že k sobě přitahuje své tvory. Ježíš řekl Židům: „Žádný ke mně nemůže přijít, jestliže jej nepřitrhne Otec, který mě poslal.“ — Jan 6:44.
Ježíš zdůrazňoval, že by nás k Bohu měly přitahovat spíše pozitivní myšlenky než negativní, a to nebylo nic nového. V době velké radosti, když Levité přinášeli do Jeruzaléma Boží truhlu, zdůraznil král David, že Jehova je pozitivní Bůh, Bůh dobroty. Zpíval tehdy děkovnou píseň: „Děkujte Jehovovi, lidé, neboť je dobrý, neboť jeho milující laskavost je na neurčitý čas.“ (1. Par. 16:34) Později, když byl dokončen chrám a Boží truhla byla přenesena do trvalejšího místa, kde měla být uložena, pronášel král Šalomoun svou zasvěcující modlitbu a synové Izraele se přitom skláněli tváří k zemi a sami od sebe provolávali slova o Boží dobrotě. (2. Par. 7:3) Ano, již od dávných dob lidé přemýšlejí v tom smyslu, že je nad námi „dobrá ruka našeho Boha“. — Ezr 8:18.
Již od stvoření člověka se Bůh dovolával toho, že Adam mohl uznat jeho dobrotu, a na tom základě mu mohl sloužit. Bůh Adamovi opatřil všechny potřebné věci. (1. Mojž. 2:9) Nejprve Bůh obrátil pozornost na to, že Adamovi projevil milující laskavost. Řekl: „Z každého stromu zahrady smíš jíst do sytosti. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a zlého, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.“ (1. Mojž. 2:16, 17) Adam již byl v příbuzenském vztahu k Bohu jako syn k otci. Kdyby Boha neposlechl, porušil by tento vztah, a proto bylo správné, aby se takového jednání vyvaroval.
Toto poučení mělo sloužit Adamovi a jeho potomkům jako vodítko a nemělo pro ně znamenat nic obtížného. Tento příkaz označoval ohraničení — hranici Adamovy pravomoci, a tuto pravdu Adam musel znát, stejně jako musel znát nevyhnutelné následky, k nimž by došlo, kdyby tuto hranici překročil. Bylo nezbytně nutné, aby uznával Boží svrchovanost.
VYVAROVAT SE NEGATIVNÍHO POSTOJE
Dnes uplynulo již asi šest tisíc let od doby, kdy se naši prarodiče těšili z původní dokonalosti. Náš stav je nedokonalý, což s sebou nevyhnutelně přináší nemoci a smrti, a také na nás působí tlak tohoto zlého světa, který na nás doléhá. Proto nás nepřekvapuje, že někdy lidé přemýšlejí o Bohu následkem negativních činitelů. Smrt sama o sobě jistě může být označena jako něco negativního. Boží slovo ji označuje jako „nepřítele“, který bude nakonec odstraněn. (1. Kor. 15:26) Negativní, bolestný zážitek, když někdo ztratí smrtí svého milovaného, a následující pozitivní zážitek, když pozná podivuhodnou naději na vzkříšení z mrtvých, to vše může vést k tomu, že se člověk cítí přitahován k Bohu.
Jistě tedy musíme připustit, že v dnešním životě jsou určité negativní vlivy, a ty mohou působit na náš vztah k Bohu. Povšimněme si však, že i tyto zpočátku smutné, negativní myšlenky mohou vést k pozitivním výsledkům v mysli a srdci lidí, kteří poznávají Boží soucit, pomoc a útěchu v dobách bolestných zkoušek. To nás opět přitahuje k Jehovovi, „Otci něžného milosrdenství a Bohu vší útěchy“. — 2. Kor. 1:3.
V nápadném protikladu k tomu, jak k sobě přitahuje své tvory Bůh, působí satan ďábel na jiné tím způsobem, že je nutí, aby se podřídili jemu a jeho zkaženým způsobům. Od doby, kdy tento původní nepřítel Jehovy Boha začal působit jako vrah, lhář a odpůrce všeho, co je dobré a zdravé, používá donucování a strachu z utrpení, aby přiměl jiné podřídit se jeho bezbožným způsobům. — Žid. 2:15.
Ďábel lstivě způsobil, že každá forma falešného náboženství je prostoupena negativním způsobem myšlení. V křesťanstvu je například rozšířené nebiblické učení o pekelném ohni a posmrtném trápení. Také náboženství mimo křesťanstvo vyjadřují stejně hrozné myšlenky o ďábelském trestání.
Do uctívání tedy proniklo démonské smýšlení, a následkem toho milióny upřímných lidí mají pocit, že jsou do vztahu k Bohu nuceni, protože si myslí, že mu nějak musí sloužit, aby si jej usmířili a aby je nepostihl nějaký hrozný trest. Strach se může projevovat v různých stupních — od jednoho extrému v podobě hrůzy na jedné straně až po druhý extrém, při němž lidé vůbec zavrhují náboženství, protože si myslí, že Bůh je plný zloby, zuřivosti, že je tvrdý a je těžké se mu zavděčit.
Praví křesťané jsou vděčni za to, že byli pravdou Božího slova osvobozeni mimo jiné od tohoto přístupu k Bohu, který je založen na strachu před trestem. Stále je zde však nebezpečí, že by se kdokoli z nás mohl nakazit podobnými negativními myšlenkami v nějakém méně nápadném směru. Jak to? Mohlo by se například stát, že bychom začali sloužit Bohu převážně pod vlivem myšlenky, že budeme za své chyby a nedostatky trestáni.
Proto si musíme stále připomínat, že „všichni mnohokrát klopýtáme“ a že ‚kdyby se Jehova díval na chyby, kdo by mohl obstát‘. (Jak. 3:2; Žalm 130:3) To nám pomůže, abychom si zachovali vyrovnaný názor sami na sebe i na jiné a abychom stále ‚oblékali novou osobnost, která byla stvořena podle Boží vůle k pravé spravedlnosti a věrné oddanosti‘. (Ef. 4:24) Tento vyrovnaný názor nám pomůže pochopit, že bychom sice měli oblékat novou osobnost a projevovat při tom pokroky, ale nikdo z nás nedosahuje takového stupně, že by nehřešil a denně nepotřeboval odpuštění svých nedostatků. — 1. Jana 2:1, 2.
Kdybychom se ve své mysli zabývali především svými nedostatky a chybami, začala by se nám ztrácet radost, kterou jsme cítili, když jsme byli původně přitaženi k Bohu. Dokonce by se mohlo stát, že bychom přestali sloužit Bohu z čisté pohnutky, totiž z lásky k Bohu, k jeho vlastnostem, a z vděčnosti za to, co pro nás vykonal. Proto je dobré abychom, si kladli otázky: Sloužím dále Bohu s myšlenkami pozitivními, nebo negativními? Činím to dobrovolně a je mé srdce přitom šťastné? Nebo to snad činím s myšlenkou, abych nebyl zničen v přibližujícím se dni Armageddonu? — Kaz. 12:13; Zjev. 16:15, 16.
BÝT PŘITAHOVÁN POZITIVNÍMI MYŠLENKAMI
Jestliže připustíme, aby nás k Bohu přitahovaly nikoli negativní myšlenky, ale pozitivní, a jestliže nás pak tyto myšlenky nutí, abychom mu dále sloužili se šťastným srdcem, neznamená to, že k tomu nemusíme vynaložit úsilí. Apoštol Pavel je znamenitým příkladem člověka, který svým dobrým duchem a svým štěstím stále dokazoval, že slouží Bohu s pozitivním smýšlením a s hlubokou vnitřní radostí. Ale sám o sobě řekl, že ‚podmaňuje své tělo a vede je jako otroka‘. (1. Kor. 9:27) Všichni jsme v nedokonalém těle, a proto musíme v mnoha různých směrech ‚bojovat znamenitý boj víry‘. — 2. Tim. 4:7.
Často se stává, že ‚schopnost chtít. . . u nás je, ale schopnost vykonat, co je znamenité, ta není‘, a ačkoli máme skutečné potěšení v Božím zákoně, někdy shledáváme ‚jiný zákon, který odporuje zákonu naší mysli a uvádí nás do zajetí zákona hříchu‘. (Řím. 7:14–25) Jestliže však připustíme, aby nás podněcovaly pozitivní myšlenky na Boží dobrotu, je to naprosto vynikající, a v tom spočívá radost, štěstí a potěšení, jež převládá v našem životě. To je bohatá odměna za jakoukoli sebekázeň, které je k tomu zapotřebí. — Gal. 5:22, 23.
VÍCE SE PŘIBLIŽOVAT K BOHU
Co tedy můžeme činit, abychom si vytvořili a zajistili pozitivní smýšlení a duchovní rozhled? V první řadě si musíme uvědomit, že ze své mysli musíme vyhladit jakékoliv negativní, oslabující myšlenky a strach, že bychom mohli selhat. Musíme je nahradit Božími budujícími, pozitivními a povzbuzujícími sliby, které nacházíme v jeho psaném Slovu, v Bibli. Čtení a studium Bible se musí stát zcela určitou částí našeho každodenního života. Naším cílem musí být hlubší studium, aby mocná moudrost Jehovy Boha mohla naplnit naši mysl a naše srdce, když uvažujeme o věcech, které čteme.
Měli bychom se snažit, aby naše modlitby získaly hlubší smysl a aby byly určitější, a snad abychom se také modlili během dne častěji. Otevíráme Bohu své srdce? Děkujeme mu denně za jeho nádherné vlastnosti a za všechna ta požehnání, která dostáváme? Jsme vůbec někdy „stálí v modlitbě“? — Řím. 12:12.
To jsou základní věci. Jsou to však jednoduché a nikdy neselhávající způsoby, které nám pomohou, aby nás k Bohu přitahovaly pozitivní myšlenky, a ne myšlenky negativní. Také pro nás budou ujištěním, že když jsme jednou byli přitrženi k Bohu, budeme mu moci dále sloužit se šťastným srdcem, a to nyní i po všechen budoucí čas. — Jer. 9:24.