Co tím moudrý muž myslel?
Bůh dává spravedlivému i špatnému
CO BŮH dává spravedlivému člověku a co špatnému, vyplývá ze slov u Kazatele 2:26: „Člověku, který je před ním dobrý, dal moudrost a poznání a radost, ale hříšníku dal takové zaměstnání, že sbírá a shromažďuje, jen aby dal tomu, který je dobrý před pravým Bohem.“
Dobrý člověk se řídí směrnicemi, které poskytl stvořitel, a tím se stává moudrým a jeho poznání vzrůstá. Je schopen používat svých prostředků a svých schopností v souladu s moudrostí a poznáním, a to přispívá k jeho štěstí. Kdyby neměl vztah k Bohu, neměl by tuto pravou moudrost, poznání a radost. Proto může být skutečně řečeno, že Jehova Bůh mu dal „moudrost a poznání a radost“.
Naproti tomu špatný člověk nebo hříšník se nestará o Boží radu. Nejvyšší mu proto dovoluje, aby šel za svými sobeckými plány a aby pak nesl jejich následky. Hříšník se namáhá a usilovně se snaží nahromadit majetek. Ale nikdy nezískává uspokojení ani spokojenost, protože mu chybí moudrost a poznání, takže nemůže mít z celé této své práce radost. Přichází o štěstí, které by získal, kdyby svým majetkem pomáhal potřebným. (Sk. 20:35) Může se také stát, že o dosažení svých cílů usiluje nezákonnými prostředky a časem na to sám doplatí. Všechno, co hříšník získal, může se nakonec dostat do rukou dobrého člověka. To se stalo obyvatelům kananejské země. Ačkoli to byli lidé morálně zkažení, mnoho let se jim dobře dařilo. Potom se však jejich vinice, olivové háje, domy a jiné věci staly dědictvím Izraelitů. — 5. Mojž. 6:10, 11.
„Pro všechno je ustanovený čas“
Král Šalomoun pozoroval, že na zemi je všechno podřízeno koloběhu a změnám. Stejně jako přichází čas, kdy těhotná matka má porodit děťátko, tak nakonec přichází čas, kdy stářím nebo nemocí život končí. Jako je čas pro rození a umírání, tak je také ‚čas k pěstování a k vykořeňování, k zabíjení a k uzdravování, k boření a ke stavění, k pláči a ke smíchu, k mlčení a k mluvení, k lásce a k nenávidění, pro válku a pro mír‘. — Kaz. 3:1–8.
Čas pro takové věci přichází často za okolností, které člověk nemůže ovlivnit. Proto když se Šalomoun zmínil o těchto věcech, právem položil otázku: „Jakou výhodu má ten, který dělá, z toho, na čem tvrdě pracuje?“ (Kaz. 3:9) Ano, vzhledem k tomu, že v životě člověka nastávají důležité věci, které člověk nemůže nijak ovlivnit, bylo by moudré chtít si zajistit štěstí jen z tvrdé práce? Život je tak nejistý, že by snadno mohla přijít nazmar něčí celá usilovná práce a všechno jeho snažení o dosažení hmotných cílů. — Mat. 6:27.
Šalomoun dále říká: „Viděl jsem zaměstnání, které Bůh dal lidským synům, aby se jím zaměstnávali.“ (Kaz. 3:10) Mohl o sobě říci, že to „viděl“, protože sám důkladně prozkoumal lidskou práci. K jakému závěru Šalomoun dospěl, když podrobně pozoroval, v jakém rámci musí člověk vykonávat svou činnost? Čteme: „[Bůh] všechno učinil pěkně ve svůj čas.“ — Kaz. 3:11.
V souladu s tím napsal Šalomoun u Kazatele 7:29: „Podívej se, zjistil jsem pouze to, že pravý Bůh učinil lidstvo bezúhonné.“ To se stalo v pravý čas v rámci Božího stvořitelského programu, když Bůh stvořil prvního dokonalého člověka. Tomuto člověku, Adamovi, dal Bůh ženu Evu, která byla dokonce krásnou ženou, daleko krásnější než tři proslavené dcery Jobovy. (Job 42:15) Uzavřením manželství mezi Adamem a Evou v nádherném pozemském ráji skončil Boží šestý stvořitelský den a „Bůh viděl vše, co udělal, a hle, bylo to velmi dobré“. — 1. Mojž. 1:31.
Bůh dal pozemským rodičům lidstva v edenském ráji vyhlídku na šťastný život v dokonalosti „na neurčitý čas“. (Kaz. 3:11; 1. Mojž. 2:16 až 3:3) Když si na podnět satana ďábla tato první lidská dvojice začala vyhledávat své vlastní mnohé plány v neposlušnosti vůči stvořiteli, jejich stvořitel ve velmi kritické době učinil něco velmi „pěkného“, neboť dal zaslíbení, že způsobí, aby přišlo semeno, které rozdrtí hlavu velkého hada a tím ospravedlní Boha a přinese celému lidstvu požehnání. (1. Mojž. 3:15) Toto drahocenné semeno mělo přijít někdy v neurčité budoucnosti. Muži i ženy, kteří věřili v Boží slib, dychtivě od té doby vzhlíželi k budoucnosti, kdy přijde zaslíbené semeno, a těšili se na požehnání, která měli jeho prostřednictvím získat. Tak Bůh předložil lidem jasnou budoucnost, něco, za co stojí žít, bez ohledu na to, jak to snad může být vzdálené.
Když Bůh zachránil Noema a jeho rodinu v celosvětové potopě, předložil lidstvu vyhlídku na spravedlivou budoucnost, a svou smlouvu, která měla sloužit k míru, okrášlil nádhernou duhou. Ve své době a podle svého předsevzetí Bůh potom učinil svou laskavou smlouvu s Abrahámem, aby si všechny rodiny a národy země žehnaly prostřednictvím jeho semene. Tím byl potvrzen edenský příslib ohledně semene Boží „ženy“.
Z rodové linie Abrahámovy, která vedla k zaslíbenému semeni, vzešel v určitém čase David, izraelský král v Jeruzalémě. Bůh potom dále ohraničil rodovou linii, která měla vést k zaslíbenému semeni, a učinil něco „pěkného“, když s věrným Davidem uzavřel smlouvu o věčném království v jeho rodové linii. Na základě Boží zvláštní volby se bezprostředním Davidovým nástupcem stal jeho mladý syn Šalomoun, který postavil Jehovův chrám v Jeruzalémě. Během jeho pokojné vlády „Juda a Izrael dále bydleli v bezpečí, každý pod svou vlastní révou a pod svým vlastním fíkovníkem, od Dan až po Bersabé“. (1. Král. 4:25) Šalomoun mohl právem napsat: „Podívej se! Nejlepší, co jsem sám viděl, co je pěkné, je, aby člověk jedl a pil a viděl dobré za všechnu svou tvrdou práci, kterou tvrdě pracuje pod sluncem v počtu dnů svého života, které mu dal pravý Bůh, protože to je jeho dílo.“ — Kaz. 5:18.
Vezmeme-li v úvahu „pěkné“ věci, které Bůh učinil ve vhodném čase, můžeme pochopit, jak vhodná jsou Šalomounova další slova o Jehovovi: „Dokonce i neurčitý čas vložil do jejich srdcí [do srdcí lidských synů], aby lidstvo nikdy nevypátralo dílo, které pravý Bůh učinil od začátku do konce.“ (Kaz. 3:11) V pravý čas vyslal Bůh většího Šalomouna, hlavního člena zaslíbeného semene, Ježíše Krista. A Bůh použil tohoto Mesiáše, aby také vložil do srdce lidských synů „neurčitý čas“. Tento Boží Syn ohlašoval mesiášské království, které má být nádhernější než království Šalomounovo a pod nímž mohou poslušní lidští synové získat život na neurčitý čas, ano na věky. Toto království bude patřit k nejkrásnějším Božím dílům. Věčný život se nestane nudným, protože toto království, jež zachrání život, otevře cestu do nekonečného věku, kdy vykoupené lidstvo bude zkoumat další díla, jež Bůh vytvoří, a nikdy s tím neskončí. Ale můžeme být přesvědčeni, že každé z těchto Božích děl, která ještě nejsou zjevena, bude „pěkně ve svůj čas“. Jaká nádherná budoucnost je připravena pro lidstvo!
Raduj se z toho, co Bůh poskytuje
Jakou cestou bychom tedy měli jít? Šalomoun doporučuje, abychom se rozumně radovali ze života, abychom viděli dobré věci ze své tvrdé práce, a abychom se zbytečně nesnažili měnit to, co opatřil Bůh. Šalomoun dále píše: „Poznal jsem, že pro ně není nic lepšího, než aby se radovali a činili za svého života dobro; a též, že každý člověk má jíst a vskutku pít a vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci. Je to dar od Boha. Poznal jsem, že všechno, co dělá pravý Bůh, bude na neurčitý čas. Nic k tomu nelze přidat a nic od toho nelze ubrat; ale pravý Bůh sám to učinil, aby se lidé kvůli němu báli.“ — Kaz. 3:12–14; 5:18.
Lidské záležitosti, včetně narození a smrti, odehrávají se v rámci, který člověk nemůže změnit. Pokud slouží Božímu předsevzetí, nic se na něm nezmění. Neboť to bude pokračovat, pokud to bude Božímu předsevzetí sloužit. Zřejmě vzhledem k tomu, že ‚pro všechno pod nebem je ustanovený čas‘, Šalomoun řekl: „Poznal jsem, že všechno, co dělá pravý Bůh, bude na neurčitý čas.“ (Kaz. 3:14) Člověk nemůže prostě nic změnit na poměrech, které existují na zemi buď proto, že je Bůh připustil, nebo že je řídí. Například mocný král Nabuchodonozor byl nucen přiznat: „Všichni obyvatelé země jsou považováni za pouhé nic a on jedná podle své vlastní vůle mezi nebeským vojskem a obyvateli země a neexistuje nikdo, kdo může zadržet jeho ruku nebo kdo mu může říci: ‚Cos to udělal?‘“ (Dan. 4:35; 4:32, KB) Žádná snaha něco přidat nebo ubrat nemůže mít úspěch, protože všeobecný vzor života na zemi existuje dále na základě Božího připuštění a předsevzetí. Skutečnost, že člověk nemůže v této sféře plně poznat rozsah Božího díla, měla by lidstvo naplnit bázní nebo posvátnou úctou.
Lidské dějiny zároveň ukazují, že události na zemi se cyklicky opakují, jako narození a smrt, válka a mír, smích a pláč a jiné. Tyto opakující se cykly spojují vzájemně minulost, přítomnost i budoucnost. Proto mohl Šalomoun říci: „Co se stalo, to již bylo, a co má přijít, to se již prokázalo, že je.“ Jeho dalším slovům však není možné snadno porozumět. Šalomoun řekl: „Pravý Bůh sám stále vyhledává to, co je sledováno.“ (Kaz. 3:15) Tato slova mohou poukazovat na to, že spravedliví lidé jsou často pronásledováni zlými. Bůh „vyhledává“ dobré pro své služebníky, a protože má plně v moci minulost, přítomnost i budoucnost, může se postarat o to, aby zlí, pronásledovatelé, sami doplatili na své chyby, a může se postarat o právo pro spravedlivé. Nebo to může znamenat, že Bůh uskuteční své předsevzetí, ačkoli stále trvají opakující se cykly a ve skutečnosti není nic nového. Ačkoli člověk snad může být za určitých okolností bezmocný, Nejvyšší se může vždy postarat o to, aby vše působilo nejlépe ve prospěch jeho poslušných služebníků.
To nám poskytuje útěchu, neboť v tomto nedokonalém světě bychom nemohli počítat s tím, že lidé v každém případě dají přednost spravedlnosti. Šalomoun popsal tuto situaci slovy: „Dále jsem viděl pod sluncem místo práva, kde byla špatnost, a místo spravedlnosti, kde byla špatnost.“ (Kaz. 3:16) Od soudu právem očekáváme spravedlnost. Ale může tam být podplácení a stranickost, a proto mnozí lidé nemají žádnou vyhlídku, že se jim stane podle práva. Jak mohou být odstraněny všechny tyto nespravedlnosti? Šalomoun odpovídá: „Pravý Bůh bude soudit jak spravedlivého, tak i zlého, protože tam je čas pro každou záležitost a ke každému dílu.“ (Kaz. 3:17) Moudrý člověk se tedy nevzrušuje nad tím, co se děje ve světě, ale trpělivě čeká na Boha, který jedná ve svém ustanoveném čase a pro věčné dobro svého věrného lidu. — 1. Sam. 26:7–10; Žalm 37:12, 13.