Co je pro tebe důležitější?

MÁ pro tebe hrst obilí větší cenu než hrst diamantů? Může si někdo přát skříň plnou šatů spíše než skříň plnou zlata? Tvá životní situace určuje, co je pro tebe důležitější.

Kdybys byl někde na odlehlém místě a neměl bys co jíst, mělo by pro tebe obilí větší cenu než diamanty. Kdybys musel tábořit na nějakém zledovatělém horském vrcholu, vyměnil bys zlato za teplý oděv.

Stvořitel obdařil tuto zemi mnoha poklady, jež mají sloužit lidem pro potěšení. Jistě je příjemné, máme-li hojnost určitých hmotných věcí. Existuje však dnes něco ještě důležitějšího a cennějšího?

JE MOUDRÉ ČESTNĚ PROZKOUMAT TUTO OTÁZKU

Mnozí lidé vážně uvažují o této otázce. Jako křesťané snad na ni odpovědí slovy: „Obstarávání hmotných věcí není v mém životě tím nejdůležitějším.“ Žijí však skutečně podle svých slov? Tuto otázku si asi před dvěma roky položili jedni zámožní manželé z Kirchbergu v Německu. Jednou seděli ve svém pohodlně zařízeném domě a uvažovali o tom, že se jim hmotně dobře daří. Začali mluvit o dnešních kritických časech a o své službě Bohu. Zamysleli se nad kazatelskou službou Ježíše Krista, o níž podrobně pojednával nedávno uveřejněný článek ve Strážné věži, který byl nazván „Pevně se chopit věčného života“. K jakému výsledku dospěli?

Muž o tom říká: „Na papír jsme si zanesli dva sloupce. Do jednoho jsme zapsali, jaké bychom měli výdaje, kdybychom žili skromněji. Do druhého jsme uvedli, co bych měl vydělat, abychom mohli krýt tyto zmenšené výlohy. Zjistili jsme, že bychom vyšli s pouhou polovinou mého dosavadního výdělku.“

Vzdali se proto svého luxusního domu a našli si menší byt. Muž omezil své zaměstnání a pracoval denně pouze pět hodin místo dosavadních osmi nebo devíti. On i jeho manželka nyní věnují daleko více času kázání dobrého poselství o Božím království, neboť doufají, že toto království brzy uvede celý svět pod spravedlivé panství. — Mat. 6:9, 10; Dan. 2:44.

Není snadné změnit svůj způsob života, abychom mohli sloužit Bohu větší měrou. Kdo to však učiní, pocítí často radostné uspokojení a čisté svědomí, které nemůže získat dosažením hmotného majetku. Takovou zkušenost měl jeden čtyřiatřicetiletý svědek Jehovův z Dortmundu. Byl hasičem a měl takové služby, že se vždy šest týdnů za sebou mohl účastnit shromáždění svědků Jehovových, ale dalších šest týdnů nikoli.

Tato okolnost jej trápila. Koncem roku 1973 vyšel pak ve Strážné věži článek nazvaný: „Jak reaguješ, když jsi vystaven tlaku?“ Bylo tam mezi jiným řečeno:

„Nezapomínej, že ďábel tvrdí, že máš větší zájem o svou hospodářskou jistotu než o uctívání Boha a že by ses odvrátil od Jehovy, kdyby se ti špatně dařilo. Prohlásil to již ve spojení s Božím služebníkem Jobem. Ale ačkoli byl Job zbaven rodiny, přátel a majetku, nesklonil se pod tímto tlakem . . . Reagoval bys jako Job, kdybys byl v tomto ohledu vydán tlaku? Jestliže ano, pak můžeš být přesvědčen, že budeš stejně odměněn.“

Hasič o tom přemýšlel. Měl na starosti manželku a děti, ale věděl, že by jeho rodina vystačila s menším příjmem. Vzdal se svého zajištěného postavení a přijal práci, která byla hůře placena. Vypráví:

„Dnes jsem rád, že jsem se k tomu rozhodl, a mohu se nyní s celou svou rodinou účastnit každého shromáždění. Jako starší mohu nyní daleko více sloužit svým bratrům. Jsem přesvědčen, že Jehova žehná všem svým služebníkům, postaví-li čisté uctívání před své osobní zájmy.“

NOVÍ ČINÍ ZMĚNY

Takové změny pro lepší službu Jehovovi Bohu činí nejen lidé, kteří mají dlouholeté zkušenosti v křesťanské činnosti. Jedni mladí manželé z Hemmooru v Německu poznali pravdu o Božích předsevzetích v roce 1971. Museli se však starat o svůj statek a to jim bránilo v pravidelné návštěvě shromáždění. Muž vypráví, co nakonec učinili:

„Znovu a znovu jsme v modlitbě předkládali tento problém Jehovovi a rozhodli jsme se prodat svůj statek. Nemohli jsme však najít kupce. Chtěli jsme jednat podle svého rozhodnutí, a proto jsme prostě přenechali statek mému bratru a nechtěli jsme za něj peníze. Nelitovali jsme toho. Nemáme sice nyní čerstvá vajíčka, čerstvé mléko ani drůbež, ale zato jsme se dali v roce 1973 pokřtít na kongresu svědků Jehovových v Düsseldorfu. Již jsme získali pěkné zkušenosti, které nám ukazují, jak Jehova může pomoci. Proto také vzhlížíme s důvěrou vstříc budoucnosti.“

Jeden korejský velmistr v zápase karate se oženil s německou dívkou, která se v roce 1971 stala svědkem Jehovovým. Manžel se však o studium Bible nezajímal, protože usilovně sledoval sportovní kariéru. V roce 1973 však pochopil, že v jeho životě něco není v pořádku. Poznal, že se svou sportovní činností úplně izoloval, takže se nemůže ani těšit z rodinného života. Začal vážně uvažovat o své situaci.

Sám o tom vypráví: „Navrhl jsem manželce, aby pozvala někoho, kdo by se mnou studoval Bibli. Dnes jsem přesvědčen, že Bible je Boží inspirované slovo, a věřím, že jsem našel pravdu.“ Vzdal se své sportovní dráhy a přijal práci jako zámečník. Vydělává sice měsíčně o 1 000 marek méně než dříve, ale říká: „Nyní jsem daleko šťastnější, protože mohu sloužit Jehovovi spolu se svou manželkou a dcerkou.“

DOKAŽ, CO JE PRO TEBE DŮLEŽITĚJŠÍ

Je snadné říci: Jsem přesvědčen, že služba Bohu je důležitější. Co však skutečně stavíme na první místo v životě, to je patrné z toho, jak žijeme. Jeden mladý muž z německého města Ilvesheimu si například přál stát se kazatelem celým časem, ale měl dobře placené zaměstnání. Mluvil o svých plánech se svou snoubenkou a přitom zjistil, že také ona by se ráda věnovala kazatelské službě celým časem. Proto se přihlásili do této služby a chtěli s ní začít 1. ledna 1971, krátce po své svatbě.

Dva týdny předtím, než měli zahájit svou službu jako zvláštní průkopníci, zavolal si mladého muže jeho nadřízený, který se jej s úsměvem zeptal na jeho výpověď a řekl, že to jistě nemohl myslet vážně. Mladý muž jej ujistil, že se tak skutečně rozhodl. Nadřízený potom prohlásil, že si mladý muž věc jistě rozmyslí, když mu bude zvýšen plat o 700 marek a když ještě dostane 6000 marek jako prémii. Mladý muž řekl, že si o věci ještě jednou promluví se svou manželkou.

Vypráví: „Na modlitbách jsme uvažovali o této situaci a došli jsme k závěru, že bychom nikdy neuskutečnili své přání stát se kazateli celým časem, kdybychom to stále odkládali. Proto jsme se rozhodli vložit všechno do Jehovových rukou. Od 1. ledna 1971 jsem zanechal svého zaměstnání a od té doby se těšíme z mnoha duchovních požehnání.“

Jaký postoj však projeví lidé, kteří se celý život snažili dosáhnout postavení spojeného s vážností v tomto světě? Dokáží i oni, že kazatelská činnost celým časem je pro ně cennější?

V roce 1945 se jeden německý voják vrátil domů po osmi letech vojenské služby a zajetí. Chtěl začít nový život. Měl dvě malé děti a brzy se mu narodily další dvě. Začal studovat práva, a když byl za několik let jmenován soudcem, dosáhl svého cíle.

V roce 1958 se jeho rodina dostala do styku se svědky Jehovovými. Jeho starší dcery věnovaly svůj život službě Jehovovi a symbolizovaly tuto skutečnost křtem. V roce 1961 ubytoval soudce ve svém bytě osm delegátů, kteří přijeli do Hamburku na mezinárodní kongres svědků Jehovových.

Soudce o tom vypráví: „Účastnili jsme se programu a od té doby jsme nevynechali žádné shromáždění místního sboru. V říjnu jsme se s manželkou ujali kazatelské služby a v lednu příštího roku jsme byli pokřtěni.“ Děti jim zatím dospěly. Soudce vypráví dále: „Nyní jsme již neměli biblický důvod, který by nám bránil sloužit Jehovovi kazatelskou činností plným časem. Proto jsme se přihlásili do této služby a byli jsme přijati. Po mnoha letech zaměstnání, kdy jsem dosáhl nejvyššího možného příjmu, vzdal jsem se svého soudcovského povolání bez jakéhokoli odstupného a bez nároku na penzi.

Naši příbuzní, kteří nejsou svědky Jehovovými, i kolegové ze zaměstnání o nás říkali, že jsme ztratili rozum. Nemohli pochopit, jak někdo může zanechat takové postavení v poměrně pokročilém věku. Ve skutečnosti to však bylo rozhodnutí založené na zcela logické a objektivní úvaze. Jestliže je Bible neselhávajícím Božím slovem — a o tom nelze pochybovat —, potom žijeme v konečném období času konce tohoto zlého světa. Pak bychom měli mít ve zbývajícím čase víru k zachování duše naživu a měli bychom sloužit Jehovovi vším, co jsme a co máme. — Žid. 10:38, 39.

A tak na jaře 1969, kdy jsme již měli vnoučata, ujali jsme se kazatelské služby plným časem. Za rok jsem byl požádán, abych sloužil jako cestující zástupce Společnosti Strážná věž, a v tomto postavení působím až dosud. Jsem přesvědčen o tom, že dnes neexistuje žádná důležitější činnost, než kázat zachraňující poselství o Božím království.“

Smýšlíš také tak? Je dnes doba k tomu, abychom příliš mysleli na peníze nebo na jiný hmotný majetek? Biblické proroctví ukazuje, že v nadcházejícím dni Božího hněvu nám takové věci neposkytnou žádnou ochranu. (Přísl. 11:4; Sof. 1:18) Skutečně důležité však je, abychom dokázali svou lásku k Jehovovi tím, že budeme celou duší spolupracovat na díle, které nám svěřil. Závisí na tom náš vlastní život.