Víra bez skutků je mrtvá

„Jaký je z toho prospěch, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Tato víra jej nemůže zachránit, že ne?“ — Jak. 2:14.

1. Co je víra a jaké myšlenky jsou obsaženy v této definici?

MLUVÍME-LI o víře, myslíme při tom na víru v Boha. Když apoštol Pavel vysvětloval hebrejským křesťanům, co je víra, napsal: „Víra je jisté očekávání věcí, v něž doufáme, zřejmý důkaz o skutečnostech, ačkoli je nevidíme.“ (Žid. 11:1) Jisté očekávání má nějaký podklad. Tato definice obsahuje myšlenku, že takové očekávání je spojeno se zárukou, že v budoucnu bude existovat vlastnictví. Někdo říká, že víra je něco jako opravňující listina pro vlastnictví toho, v co doufáme. Víra je také úzce spojena s věrností, jež se projevuje svědomitým plněním slibu nebo povinnosti. Kdo věří v Jehovu Boha a v jeho Syna, Krista Ježíše, bude chtít projevovat věrnou oddanost; bude jednat v plném souladu s Jehovovými cestami a bude se jich zastávat před druhými. — Žalm 145:10, 11.

2, 3. a) Co tvoří pravou křesťanskou víru? b) Jak daleko rozšířili Ježíšovi učedníci tuto pravou víru? c) Jaký podíl měl apoštol Pavel na rozšiřování pravé víry?

² Pravou křesťanskou víru tvoří učení Ježíše Krista, které poskytl svým učedníkům a jež bylo prostřednictvím Božího slova během staletí dále dáváno všem křesťanům. (Efez. 1:15–17; 4:5) Ve dnech raného křesťanství, kdy Ježíšovi učedníci oznamovali to, čemu je Ježíš naučil, mnozí lidé uvěřili v Krista Ježíše a v jeho nauky. Učedníci dávali dílu kázání a učení přednost před vším ostatním. „Proto slovo Boží dále rostlo a velice se zvětšoval počet učedníků v Jeruzalémě; a též velký zástup kněží začal poslouchat víru.“ (Skut. 6:7) Toto dobré poselství, které kázali učedníci, se jistě rozšířilo, a bylo velmi dobře známo, že oni sami věří v toto dobré poselství. Když apoštol Pavel psal Římanům, mohl říci podle pravdy: „Především vzdávám skrze Ježíše Krista díky svému Bohu za vás všechny, protože o vaší víře se mluví po celém světě.“ — Řím. 1:8.

³ Pavel byl pravý zvěstovatel evangelia, zvěstovatel dobrého poselství. Slyšel o Ježíši Kristu, který svou smrtí na mučednickém kůle umožnil, aby byl odňat hřích světa, a slyšel o tom, že Ježíš vstal z mrtvých. Pavel pociťoval hluboké ocenění pro význam těchto věcí a byl přesvědčen, že by se o tom měl každý dovědět. Proto cestoval tisíce kilometrů — z toho velké vzdálenosti pěšky — a kázal a učil. Jako misionář otevíral nová území a mnoha lidem z mnoha národů přinášel poselství, které jim mělo poskytnout základ pro víru.

„Slovo víry, které kážeme“

4. Co bylo „slovo víry“, které oznamoval Pavel, a jak je oznamoval?

⁴ Pavel říkal lidem to, co napsal Římanům: „‚To slovo je blízko tebe, ve tvých vlastních ústech a ve tvém vlastním srdci.‘ To jest ‚slovo‘ víry, které kážeme. Neboť jestliže veřejně prohlašuješ ono ‚slovo ve svých vlastních ústech‘, že Ježíš je Pán, a věříš ve svém srdci, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Neboť srdcem se věří ke spravedlnosti, ale ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“ (Řím. 10:8–10) Pavel mluvil v synagógách, na březích řek, ve školách, ve vězení, v soukromých domech, lidem všeho druhu, Židům i Řekům, a různě velkému množství posluchačů. Když Pavel mluvil, „slovo“ se k nim velmi přiblížilo, tak blízko, že je mohli opakovat vlastními ústy a že je mohli uchovat ve svém srdci. Někteří skutečně uvěřili a projevovali ve svém srdci takovou víru.

5. V koho musíme rovněž věřit, abychom mohli být Bohem uznáni jako spravedliví?

⁵ O ‚víře, která vede ke spravedlnosti‘, napsal Pavel Římanům slova: „Co potom máme říci? Že lidé z národů, ačkoli neusilovali o spravedlnost, dosáhli spravedlnosti, která je výsledkem víry; ale Izrael, ačkoli usiloval o zákon spravedlnosti, k zákonu nedospěl.“ (Řím. 9:30, 31) Je zcela zřejmé, že Pavel svou evangelizační činností pomohl mnoha pohanům, aby dosáhli spravedlnosti. Také ostatní učedníci vyučovali v mnoha městech a tak přinesli tisícům pohanů poznání o Kristu Ježíši, a tito lidé dosáhli spravedlnosti, spravedlnosti, která vyplývá z víry v Božího Syna. Podle Pavlových slov nemohli nikdy ke spravedlnosti dospět Židé, kteří se velmi snažili dodržovat mosaický zákon. „Proč? Protože [Izraelité] o něj neusilovali vírou, ale jakoby skutky. Klopýtli o ‚kámen klopýtání‘, jak je psáno: ‚Hle, kladu na Siónu kámen klopýtání a skálu urážky; kdo však v něj uvěří, nebude zklamán.‘“ — Řím. 9:32, 33.

6. a) Proč Židé jako národ zavrhli Ježíše jako mesiáše a komu bylo proto oznamováno poselství, že „Ježíš je Pán“? b) Na čem bylo založeno „slovo víry“, o němž mluvil Pavel?

⁶ Zákon, který byl dán Židům, měl být vychovatelem a měl je vést ke Kristu. Měl je přivést k mesiáši a měl jim pomoci, aby jej poznali, až přijde, a aby jej přijali jako svého učitele a Pána. (Gal. 3:24) Většinou však neměli víru, a proto klopýtli právě o toho, k němuž je vedl Boží spravedlivý zákon, totiž o Božího Syna. „Slovo“ neboli poselství, že „Ježíš je Pán“, bylo proto nyní oznamováno nejen Židům, ale také pohanům, všem národům. Toto „slovo“ od Boha je snadno dosažitelné pro lidi všude. V Pavlově dopise Římanům bylo řečeno, že to „slovo je blízko tebe, ve tvých vlastních ústech a ve tvém vlastním srdci“. Co s ním však bude člověk dělat? Jestliže se „slovo“ dostane skutečně do jeho srdce, bude takový člověk věřit. Bude věřit, že Ježíš Kristus je Pán, a že Bůh skrze něho uskuteční všechny své velké přísliby. (2. Kor. 1:20) Abychom měli takovou víru, musíme mít poznání — a to především poznání o Bohu a o tom, co on řekl a učinil, protože opatření k záchraně skrze Krista pochází od Boha. Bůh sám vzkřísil Ježíše z mrtvých. Právě o tom chtěl Pavel přesvědčit lidi, zvláště Římany ve své době. V Pavlově době bylo někdy nutné, aby význam těchto základních pravd byl zdůrazňován dokonce i těm, kteří tvrdili, že jsou oddáni Bohu. Pavel oznamoval „slovo víry“. Na čem byla založena tato víra? Pavel měl na mysli dvě zcela určité věci, a ty musíme mít na mysli také my, kteří žijeme 1900 let po něm. Abychom mohli být křesťany, musíme slyšet „slovo víry“ a musíme být přesvědčeni o tom, (1) že Ježíš, Boží Syn, je Pán, že svou obětní smrtí vykoupil lidstvo a křesťané jej proto musí uznávat jako svého vlastníka; (2) že Jehova Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. Jistě bys ovšem chtěl mít nějaké důkazy o těchto dvou věcech, protože jsou nezbytné, chceme-li dospět k záchraně, to znamená, k věčnému životu. — 2. Kor. 5:14, 15.

7. Co řekli Ježíšovi učedníci na základě své silné víry o Ježíšově totožnosti, ale jak reagovali farizeové?

⁷ Učedníci, kteří před devatenácti sty lety chodili s Kristem Ježíšem, měli podivuhodnou příležitost získat pevnou víru, protože skutečně chodili s Božím Synem. Slyšeli jej mluvit, když byl zde na zemi, jako lidský tvor, a také po jeho vzkříšení. Když se Ježíš zeptal svých následovníků: „Co . . . říkáte . . ., kdo jsem?“, mohli odpovědět s přesvědčením, že je mesiáš, Syn Boží. (Mat. 16:15, 16) Nevěřící farizeové se však v této otázce dostali do situace, kdy již nemohli Ježíši odpovídat. Zprávu o tom čteme u Matouše 22:41–46: „Když byli farizeové pohromadě, Ježíš se jich zeptal: ‚Co si myslíte o Kristu? Čí je Syn?‘ Řekli mu: ‚Davidův.‘ On jim řekl: ‚Jak to, že jej potom David pod inspirací nazývá „Pánem“, když praví: „Jehova řekl mému pánu: ‚Seď na mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele pod tvé nohy.‘ “? Jestliže jej tedy David nazývá „Pánem“, jak je jeho synem?‘ A nikdo nebyl schopen mu slovem odpovědět.“

8, 9. a) Co musí křesťané vyznávat vzhledem k Ježíši, aby dokázali svou víru, a jak ukazují, že tomu skutečně věří? b) Který další krok je potom nutný, chce-li někdo dokázat svou víru?

⁸ Petr však o letnicích jasně vysvětlil, kdo je tímto „Pánem“ a že je nyní na Boží pravici. Řekl: „Nechť proto celý dům izraelský pozná s jistotou, že Bůh jej učinil i Pánem I Kristem, toho Ježíše, kterého jste přibili na kůl.“ (Skut. 2:36) Jako apoštolové a první křesťané, tak i křesťané až do dnešní doby vyznávají svým rty, že Ježíš je Pán. Jsou-li pravými křesťany, pak to je u nich více než jen vyznání rtů. Dokazují, že se podřizují Kristu jako svému Pánu, neboť činí vůli Ježíšova Otce, jak tomu Ježíš učil své učedníky. (Mat. 7:21; Jan 15:8) Křesťané musí věřit ještě něčemu jinému, totiž, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. Petr to potvrdil o letnicích. Řekl: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil, čehož my všichni jsme svědky.“ (Skut. 2:32) Věříš těmto dvěma základním skutečnostem, které uvedli Pavel a Petr, totiž, „že Ježíš je Pán“ a že ‚Bůh vzkřísil tohoto Ježíše z mrtvých‘? Jestliže ano, pak musíš něco činit, musíš totiž vyznávat svou víru rty. Ti, kteří ze srdce vyznávají tuto víru, měli by se dát pokřtít. Apoštol Petr k tomu vyzval ty, kteří mu naslouchali o letnicích roku 33 n. l. „Proto ti, kteří radostně přijali jeho slovo celým srdcem, byli pokřtěni, a toho dne bylo připojeno asi tři tisíce duší.“ — Skut. 2:40, 41.

⁹ Představ si: Bylo pokřtěno asi tři tisíce lidí, k nimž mluvil Petr! Byli připojeni ke sboru a dále se věnovali učení apoštolů a osobně se účastnili kázání dobrého poselství jiným. — Mat. 28:19, 20; Skut. 8:1, 4.

10. a) Jak apoštol Pavel povzbuzoval členy římského sboru k horlivé činnosti? b) Co potom měli dělat, aby dokazovali svou víru, a jaký příklad dali dnešním křesťanům?

¹⁰ O mnoho let později, kolem roku 56 n. l., psal apoštol Pavel křesťanskému sboru v Římě. Byl to sbor, který snad založili někteří Židé nebo proselyté ze Říma, kteří navštívili Jeruzalém v den letnic roku 33 n. l. Snad byli tehdy svědky nadpřirozeného vylití svatého ducha. (Skut. 2:1–5, 10) Nyní již uplynulo třiadvacet let. Pavel se zatím stal apoštolem pro národy a protože měl zájem o sbor v Římě, snažil se jej povzbudit k větší činnosti, aby dobré poselství o království bylo kázáno v ještě větším rozsahu než do té doby. Věci, v něž křesťané podle svého vyznání věřili již před křtem, měly být veřejně oznamovány i po křtu, aby také druzí uvěřili. Pavel napsal: „Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, dojdeš spásy.“ (Řím. 10:9, Petrů) Jestliže tomu skutečně věří, budou to horlivě kázat druhým. Musí dokázat svou víru tím, co je na jejich rtech, jestliže budou oznamovat druhým svou víru, že Ježíš je skutečně Pán. Svými skutky musí dokázat, že uvěřili, že Ježíš byl vyvýšen do postavení, v němž je podřízen pouze Bohu, a že ‚každý jazyk má veřejně vyznávat, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce‘. (Fil. 2:9–11) Také my musíme dokazovat, že máme takovou víru. Aby křesťan mohl mít takovou víru, musí ovšem také věřit, že Ježíš Kristus byl vzkříšen z mrtvých a že Jehova Bůh to učinil z nebes pro svého Syna. Pavel ve svém dopise ukazuje, že je o tom přesvědčen, a snaží se také přesvědčit všechny čtenáře svého dopisu o tom, že by měli všude oznamovat poselství, že Ježíš je Pán a že Bůh jej vzkřísil z mrtvých. Takovým způsobem člověk dospěje k záchraně. Ten, kdo je zachráněn, je ovšem vítěz. Překonává svět. Získá věčný život.

11, 12. Jak vyplývá z Římanům 10:10, že pravá víra musí mít hluboký základ?

¹¹ Pavel zdůrazňuje, že je nutné věřit nejen těmto dvěma skutečnostem, totiž že Ježíš je Pán a že byl vzkříšen z mrtvých, ale přirozeně také všem věcem, jimž učil Ježíš. Musí to být pevně založená víra. Nesmí být pouze povrchní; „srdcem se věří ke spravedlnosti, ale ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“ — Řím. 10:10.

¹² Po celém světě dnes Jehovovi křesťanští svědkové vyjadřují toto vyznání. Lidé ze všech národů poznávají pravdu Božího slova ve stovkách jazyků. Svými skutky musí křesťané dokazovat, že mají víru.

K čemu jsou dobrá slova bez skutků?

13. Jakou cestu víry nastoupil nakonec Jakub, Ježíšův nevlastní bratr, ačkoli nebyl Ježíšovým učedníkem od začátku?

¹³ Učedník Jakub, Ježíšův nevlastní bratr, bezpochyby dobře znal činnost svého bratra, ale nemáme žádný důkaz o tom, že by jako učedník následoval Ježíše v době jeho pozemské služby. Jakub byl možná jedním z Ježíšových příbuzných, kteří řekli o Ježíši: „Pomátl se.“ (Mar. 3:21) Je však velice pravděpodobné, že Jakub viděl Ježíše po jeho vzkříšení. Pavel zřejmě myslel na něho, když napsal Korintským: „Pak se zjevil více než pěti stům bratrů najednou . . . Pak se zjevil Jakubovi, potom všem apoštolům.“ (1. Kor. 15:6, 7) Proto je velmi pravděpodobné, že se tento Jakub po Ježíšově smrti a před letnicemi roku 33 n. l. sešel se svou matkou a s apoštoly a s jinými v horní síni v Jeruzalémě k modlitbě. (Skut. 1:13, 14) Uvěřil, že Ježíš je Pán, a také věděl, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Jakub se později stal významným následovníkem Krista Ježíše a v pozdějších letech byl jedním z těch, kteří rozhodovali záležitosti týkající se všech sborů, když se v Jeruzalémě sešla rada starších. — Skut. 15:6, 13.

14. a) Jak Jakub ukázal vzájemný vztah mezi vírou a dobrými skutky? b) Která Ježíšova slova ukazují, z jakého hlediska nyní od sebe odděluje lidi, což pro ně znamená buď život nebo smrt?

¹⁴ Jakub psal svým křesťanským bratrům velmi důrazná slova a zabýval se rovněž námětem víry. Smýšlel o ní stejně jako Pavel. Jakub to vyjádřil slovy: „Jaký je z toho prospěch, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky?“ (Jak. 2:14) Jestliže člověk nemá skutky, jimiž by potvrdil svou víru, nemůže se chlubit svojí vírou. Jeho tvrzení, že má víru, by ve skutečnosti bylo nepravdivé. Jakub chtěl znázornit tento důležitý námět o vykonávání odpovídajících skutků, a proto pokládá sboru otázky: „Jestliže bratr nebo sestra jsou nazí a nemají dost pokrmu na ten den, a přece někdo z vás jim řekne: ‚Jděte v pokoji, zahřejte se a dobře se najezte‘, ale nedáte jim to, co potřebují pro své tělo, jaký to má užitek?“ (Jak. 2:15, 16) Chceme-li dokázat, že přání, které jsme vyjádřili slovy, bylo míněno čestně, jsou k tomu nutné skutky. Vzpomínáme si, že Ježíš řekl: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tehdy se posadí na svůj slavný trůn . . . a oddělí lidi jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví ovce po své pravici, ale kozly po své levici. Pak král řekne těm po své pravici: ‚Pojďte vy, kteří máte požehnání mého Otce, dědičně se ujměte království, připraveného pro vás od založení světa . . . Byl jsem cizincem a přijali jste mne pohostinně; nahý a oblékli jste mne . . . Do té míry, jak jste to činili jednomu z těchto mých nejmenších bratrů, činili jste to mně.‘“ — Mat. 25:31–40.

15, 16. a) Jaké vysvětlení máme o slovu „nahý“, jehož je použito u Matouše 25:36? b) Jak může někdo činit dobro Ježíšovým ‚bratrům‘, místo aby jim řekl pouze něco jako ‚Mějte se dobře.‘?

¹⁵ K tomu, aby někdo potřeboval pomoc, není nezbytně nutné, aby byl doslova nahý. Poznámka pod čarou v Překladu nového světa (angl. vydání 1971) k textu Matouše 25:36 zní: „Nebo ‚nedostatečně oblečen‘; původní slovo pro tento výraz má v běžném jazyce význam ‚lehce oblečen pouze ve spodním oděvu‘, tudíž nedostatečně oblečen, ne nutně nahý.“ Bez ohledu na to, zda je někdo nahý nebo jen lehce oblečen, neměl by ten, kdo vidí takový stav „cizince“, prostě říci: ‚Jdi v pokoji, zahřej se a dobře se najez.‘ Nemůžeme ovšem nabídnout takovou pomoc osobně Ježíši, ale můžeme ji prokázat jeho ‚bratrům‘, křesťanům, kteří jsou pomazáni duchem a žijí zde na zemi. Nabízíš jim takovou pomoc, jak proto, že vidíš jejich potřeby, tak i proto, že víš, že patří Kristu? — Mat. 10:41–42.

¹⁶ Jakub zdůrazňuje, že slova, jež nejsou potvrzena skutky, nemají cenu. Jestliže pouze řekneš: „Zahřej se“, tvému křesťanskému bratru nebo tvé křesťanské sestře to nijak nepomůže. Jiný překlad uvádí Jakubův výrok slovy: „Bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy; a někdo z vás jim řekne: ‚Tak s Pánem Bohem. Zahřejte se a najezte se‘ — jestliže jim nedáte, co potřebují pro své tělo, co je jim to všechno platné?“ (Petrů) Jestliže si křesťan přeje, aby se někdo zahřál, pak bude muset něco udělat a postarat se o to, aby se takový člověk mohl zahřát; má mu něco dát, a ne prostě říci: „Měj se dobře“, a nic neudělat pro to, co tělesně potřebuje. Stejně musí být víra doprovázena skutky. Víra musí být potvrzena činy.

Je tvá víra mrtvá, nebo živá?

17. O čem pojednává Jakub 2:18?

¹⁷ Jakub dále říká: „Víra, nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jak. 2:17) To je pravda. Jakub nyní představuje nějakou pomyslnou osobu a říká: „Nicméně, někdo řekne: ‚Ty máš víru a já mám skutky. Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukáži svou víru svými skutky.‘“ (Jak. 2:18) Nemluví se zde o tom, zda k záchraně vedou skutky vykonané v souladu s mozaickým zákonem, nebo zda k ní vede víra v Ježíše Krista. Je zde spíše ukázán rozdíl mezi vírou, kterou je skutečná a živá, a vírou mrtvou, neživou. Jiný překlad zní: „Někdo by však mohl namítnout: Jeden věří a druhý jedná! Moje odpověď zní: Ukaž mi svou víru bez skutků. Ale já ti dokáži víru svými skutky!“ — NT 68.

18, 19. a) Odkud víme, že mnozí, kteří tvrdí, že věří v Boha a Krista, nemají ve skutečnosti žádnou víru? b) Co řekl Jakub těm, kteří předstírali, že věří v Boha, ale neměli činnou víru?

¹⁸ Zde vyvstává otázka: Může křesťan vůbec dokázat svou víru bez skutků? Nebo musí křesťan dokázat svou víru tím, jak používá své srdce, svou mysl, duši a sílu? Jak může dokázat, zda jeho víra je živá, produktivní, a ne mrtvá? Jakub ukazuje, že důkazem víry jsou skutky neboli činnost. Mnozí lidé ve světě říkají, že věří v Boha, ale rozhovor brzy ustane, jakmile se jich zeptáš: „Kdo to je? Co učinil? Co dělá dnes?“. Nemají pravou víru v Boha, protože jej neznají. Nemají „jisté očekávání věcí, v něž doufáme“. Neznají „zřejmý důkaz skutečností, ačkoli je nevidíme“. (Žid. 11:1) Jiní řeknou: „Věřím v Ježíše Krista.“ Jestliže se jich však zeptáme: „Co dnes dělá Ježíš Kristus?“, pak neznají skutečnou odpověď. Říkají, že zemřel. Nevěří, že on je ten vzkříšený Pán, že žije v nebi, že mu byla svěřena velká moc a že panuje jako král, že brzy způsobí konec zlého světa a že nyní činí přípravy pro úplné splnění modlitby, kterou se podle jeho poučení měli modlit křesťané, totiž: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“ (Mat. 6:10, KB) Takoví lidé jsou bezmocní, mají-li ti vyprávět, v čem spočívá jejich víra. Nemohou ji biblicky odůvodnit. Nemají žádnou naději. Ve skutečnosti nevěří, že Ježíš je Pán a že jej Jehova Bůh vzkřísil z mrtvých a dosadil jako krále Božího království a vyzdvihl na nebeský trůn k požehnání pro celé lidstvo. Věříš tomu ty?

¹⁹ Ve svých rozmluvách s lidmi, kteří tvrdili, že patří k Božímu sboru prvního století, Jakub zřejmě zjistil, že někteří nemají víru, která by byla živá a činná, která by je povzbuzovala, aby projevovali pravou lásku svým bratrům a aby se podíleli na činění dalších učedníků Ježíše Krista. Proto Jakub řekl: „Věříš, že je jeden Bůh, není-liž pravda? Činíš zcela dobře. Ale i démoni věří a hrozí se.“ (Jak. 2:19) Proč to Jakub řekl?

20, 21. Odkud víme, že démoni věří v Boha, ale co se jim stalo v době potopy a proč?

²⁰ Poukazuje na to, že démoni věří, že existuje Bůh. Skutečně to vědí velmi dobře, neboť, „když začalo přibývat lidí na povrchu země a rodily se jim dcery, tu počali synové pravého Boha pozorovat, že dcery lidské jsou krásné; a brali si manželky ze všech, které si vybrali.“ (1. Mojž. 6:1, 2) Tito „synové pravého Boha“ byli duchovní tvorové, kteří se zhmotňovali. Když „dále měli vztahy s lidskými dcerami a ty jim rodily syny, byli to mocní staré doby, proslulí muži“. Svojí zkažeností způsobili tito padlí andělé zpustošení na zemi a jejich zrůdní potomci, „silní muži“, bezpochyby přispívali k „násilí“, jímž byla naplněna země v oněch dnech. Proto Bůh řekl, že zničí lidstvo potopou a zachová naživu pouze Noema, jeho manželku a jeho tři syny s jejich manželkami. — 1. Mojž. 6:4–7, 11–13.

²¹ Co se stalo s těmito ztělesněnými anděly, když se zřítily vody potopy? Byli nuceni vrátit se do duchovní oblasti, ale nevrátili se na svá určená místa, která opustili. Juda nám říká: „Anděly, kteří si nezachovali své původní postavení, ale opustili své správné bydliště, uchoval s věčnými pouty v husté temnotě k soudu velikého dne.“ (Juda 6) Jakub mluví o těchto andělech jako o démonech. Tito démoni věřili, že je jeden Bůh, věřili, že existuje, ale nečinili Boží skutky.

22, 23. Jaký máme důkaz, že démoni také znali Krista Ježíše a uznávali jeho moc?

²² Měli také poznání o Božím Synu, Kristu Ježíši, ale nečinili jeho skutky. Když byl Ježíš v zemi Gadarenských, potkal dva muže posedlé démony, jak vycházeli z míst mezi pamětními hrobkami. Tito muži byli tak neobvykle zuřiví, že nikdo neměl odvahu projít po té cestě. Tito démoni věděli, kdo byl Ježíš Kristus. „Křičeli a říkali: ‚Co spolu máme společného, Synu Boží? Přišel jsi sem, abys nás trápil před ustanoveným časem?‘ “ Zpráva dále říká, že Ježíš vyhnal démony z těch mužů a že démoni vešli do stáda vepřů. — Mat. 8:28–32.

²³ Tito démoni bezpochyby věřili, že existuje Bůh a že Ježíš Kristus je Boží Syn. A třásli se při pomyšlení, co to pro ně znamená. Petr nám říká: „Bůh neupustil od potrestání andělů, kteří zhřešili, ale uvrhnul je do tartaru a vydal je propastem hluboké temnoty, aby byli uchováni k soudu.“ — 2. Petra 2:4.

24. Proč tedy nestačí věřit v Boha?

²⁴ Je zcela zřejmé, že tito Boží synové se stali démony proto, že nečinili Boží vůli. Byli vzpurní. Jistě věděli, že existuje Bůh; Jakub se nyní obrací ke křesťanskému sboru a říká: „Věříš, že je jeden Bůh, není-liž pravda? Činíš zcela dobře.“ Kdyby však víra křesťanů šla jen tak daleko, pak by na tom nebyli o mnoho lépe než démoni. Démoni jsou proti Bohu, a přece věří. Mají poznání. Vědí, jaké postavení zaujímá Jehova ve vesmíru, ale neřídí se jeho vůlí. Stejně i milióny a milióny lidí věří, že existuje Bůh, a tvrdí, že mají víru. Kde však jsou jejich skutky? Jejich víra je mrtvá.

Důkazy živé víry

25. a) Před jakými otázkami stojí nyní každý z nás? b) Co nám Jakub říká o víře Abrahamově?

²⁵ Proto Jakub zcela otevřeně říká: „Chceš se tedy přesvědčit, ó prázdný člověče, že víra bez skutků je jalová?“ (Jak. 2:20, Petrů) Neplodná žena nerodí; nic nevydává. Co ti působí tvá víra? Má skutky? Přináší něco? Žiješ v souladu s tím, čemu podle svého tvrzení věříš? Pomáhá ti tvá víra, abys činil učedníky Krista Ježíše? Rozmnožuješ zájmy království? Jakub chtěl zdůraznit tuto myšlenku a proto uvádí příklad a mluví o Abrahamovi: „Nebyl Abraham, náš otec, prohlášen za spravedlivého ze skutků, když obětoval svého syna Izáka na oltáři? Vidíš, že jeho víra působila spolu s jeho skutky a jeho skutky byla víra zdokonalena. A splnil se text Písma, který říká: ‚Abraham uvěřil Jehovovi a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚Jehovovým přítelem‘. Vidíte, že člověk má být prohlášen za spravedlivého skutky, a ne pouhou vírou.“ (Jak. 2:21–24) Máš takovou víru jako Abraham, víru, která tě podněcuje, abys činění Boží vůle postavil na první místo v životě?

26. a) Jak Abraham a Sára projevili víru v Boží zaslíbení, jak o tom mluví Pavel? b) Jaká otázka nyní vzniká každému z nás?

²⁶ Pavel řekl ve svém dopise o víře: „Víra je jisté očekávání věcí, v něž doufáme.“ Psal také o Abrahamovi a uvedl jej jako skutečně existující příklad víry. Říká: „Vírou Abraham, když byl povolán, poslechl a vyšel na místo, které měl přijmout jako dědictví; a vyšel, ačkoli nevěděl, kam jde. Vírou sídlil dočasně v zemi Zaslíbené jako v cizí a bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, spoludědici téhož slibu. Neboť očekával město, jež má pravé základy a jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. Vírou také Sára obdržela sílu, aby počala plod, ačkoli již překročila věkovou hranici, neboť považovala za věrného toho, který dal zaslíbení. Proto také z jednoho muže, jakoby mrtvého, zrodily se děti v množství jako hvězdy na nebi a bez počtu jako zrnka písku na břehu moře.“ (Žid. 11:8–12) Víme, že Abraham zemřel a nedožil se splnění zaslíbení, které mu bylo dáno, ale měl jistou víru a jisté očekávání věcí, v něž doufal, a po celý svůj život měl důkaz, že mu Bůh žehnal. Abraham věřil v „město, . . . jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh“, a tato víra jej přiměla, aby se zřekl příjemností života a činil Boží vůli. Je z tvých skutků také tak patrné, že Boží království je pro tebe důležitější než hmotný majetek? — Luk. 12:29–31.

27. Jak Noe ukázal, že měl činnou víru?

²⁷ Byl zde ještě jiný muž, muž, který viděl, co Boží synové dělali ve spojení s lidskými dcerami před světovou potopou; a Pavel jej také uvádí jako příklad člověka, který projevuje pravou víru. Čteme: „Vírou projevil Noe, když mu byla dána božská výstraha před věcmi, které ještě nebylo vidět, zbožnou bázeñ a postavil koráb k ochraně své domácnosti; a touto vírou odsoudil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je podle víry.“ (Žid. 11:7) Archa nebyla postavena zázrakem. Noe musel porážet stromy, musel je opracovat a stavbu musel rozdělit do různých oddílů. Zevnitř i vně ji musel pokrýt dehtem. (1. Mojž. 6:14) Tato archa nebyla malá; byla 133,5 metrů dlouhá, 22,3 metrů široká a 13,4 metrů vysoká. Tato velká stavba podobná truhle byla postavena na souši. Bible obsahuje také velmi zajímavý seznam cestujících. Noe dostal příkaz, aby kromě své manželky, svých tří synů a jejich manželek vzal s sebou do archy také ještě jiné tvory: „ ‚Ze všech živých tvorů těla všeho druhu po dvou vezmeš do archy, aby byli s tebou zachováni naživu. Bude to samec a samice. Z létajících tvorů podle jejich druhů a z domácích zvířat podle jejich druhů, ze všech pohybujících se zemských zvířat podle jejich druhů, po dvou tam půjdou k tobě, aby byli zachováni naživu. A ty, ty si vezmi pokrm všeho druhu, který se jí; a shromáždíš si jej a bude sloužit za pokrm tobě i jim.‘ A Noe učinil podle všeho, co mu Bůh přikázal. Učinil to právě tak.“ (1. Mojž. 6:19 až 22) Řekl bys, že Noe činil skutky, jimiž mohl dokázat svou víru?

28. Co odmítl Mojžíš na základě své činné víry?

²⁸ Další muž, kterého čtenáři Bible poznali ze Svatého písma, je Mojžíš. S jistotou očekával věci, v něž doufal, jak to ukázal Pavel slovy: „Vírou Mojžíš, když dospěl, odmítl nazývat se synem faraónovy dcery a raději si zvolil, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s lidem Božím, než aby měl dočasný požitek z hříchu, protože pokládal pohanění Kristovo za větší bohatství než poklady egyptské, neboť upřeně hleděl vstříc vyplacení odměny . . . Vírou slavil pasach a pokropení krví, aby se ničitel nedotkl jejich prvorozených. Vírou prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale jakmile se toho odvážili Egypťané, byli pohlceni.“ — Žid. 11:24 až 29.

29. Jak vyplývá z jednání Raab se dvěma zvědy, že měla víru v Jehovu?

²⁹ Jakub nevěnoval čas na to, aby jako Pavel pojednával o víře jiných mužů. Ve svém dopise bratrům a sestrám mluvil jen o Abrahamovi a o Raab. Napsal: „Což nebyla týmž způsobem i nevěstka Raab prohlášena za spravedlivou ze skutků, když pohostinně přijala posly a odeslala je jinou cestou?“ (Jak. 2:25) Raab vyrostla v zemi, kde byli uctíváni jiní bohové, ne Bůh Izraele. Slyšela však o Bohu Izraele a věřila v jejich Boha pro to, co učinil pro Izraelity. Pavel o ní také mluví, stejně jako Jakub, a uvádí ji jako příklad víry. Pavel řekl: „Vírou nezahynula nevěstka Raab s těmi, kteří jednali neposlušně, protože pokojně přijala zvědy.“ (Žid. 11:30, 31) Raab nejenže věřila, co jí řekli poslové, když přišli do jejího domu, ale také něco pro ně udělala. Ukryla je a pomohla jim k útěku. Také shromáždila svou rodinu na bezpečné místo. Věřila, že jí Izraelité řekli pravdu.

30, 31. Jak uvádí Jakub do spojitosti tělo a dech a víru a skutky a co chce říci těmito slovy?

³⁰ Svou rozpravu o víře Jakub uzavírá slovy: „Jako tělo bez dechu je mrtvé, tak rovněž víra bez skutků je mrtvá.“ (Jak. 2:26) Jestliže se někdo v dřívější době chtěl přesvědčit, že v nějakém těle již není dech, vzal kousek skla nebo zrcátko a přidržel je blízko před ústy a nosem toho člověka. Pokud ještě dýchal, bylo to možno poznat na skle. Jestliže již nebyla vidět ani stopa dechu, byl člověk pokládán za mrtvého. Proto Jakub použil tělo jako příklad. Kdo předstírá, že má víru, ale nemá skutky, podobá se člověku, který již nedýchá. Není-li víra spojená se skutky, není dokázána skutky, pak je tato víra bez života jako mrtvé tělo.

³¹ Na jednu věc bychom přitom měli pamatovat, totiž, že Jakub se zde obrací ke křesťanům, k lidem, kteří se oddali Jehovovi Bohu, jsou pokřtění a tvrdí, že jsou Jehovovými křesťanskými svědky. Snaží se povzbudit každého z nich k jednání. Mají-li víru, pak ji mají dokazovat. Nezapomeň, jak uvedl své pojednání o víře: „Jaký je z toho prospěch, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky?“ — Jak. 2:14.

32, 33. Proč by měli dnes mít Jehovovi svědkové silnou víru a je možno poznat, že mají takovou víru?

³² Naše víra by dnes měla být silná, protože máme k dispozici celou Bibli. Máme Hebrejská i Řecká písma. Vidíme, co dělali lidé na základě své víry dříve, než se objevil na pozemském jevišti Kristus Ježíš, Boží Syn. Vidíme také víru prvních křesťanů a víme, co dělali. Uznávali Ježíše Krista jako Božího Syna; pozorovali jeho způsob života a jeho rozhodnost kázat dobré poselství o království a potom jej napodobovali, neboť uvěřili v ono království a kázali dobré poselství. Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. O tom, jehož příklad se věrní křesťané snaží napodobit, je řečeno v Židům 1:3: „On je odrazem jeho [Boží] slávy a přesným zobrazením samotné jeho bytosti a udržuje všechno slovem své moci; a když způsobil očištění za naše hříchy, posadil se po pravici majestátu ve výšinách.“

³³ Dnes nacházíme statisíce křesťanských svědků Jehovových, kteří mají silnou víru. Svými rty vyznávají, že Ježíš je Pán k oslavě Boží, a v srdci mají víru, že Bůh vzkřísil Krista Ježíše z mrtvých. Protože mají tuto víru a veřejně ji oznamují, když o ní mluví s lidmi všech národů a jazyků, s jistotou očekávají, že budou zachráněni a obdrží věčný život.

34. Věříme-li v Jehovu, jak budeme reagovat v situaci, která je popsána u Abakuka 3:17, 18?

³⁴ Zlý svět snad na ně bude ještě působit velkým tlakem ve svých posledních hodinách; mohou se snad ocitnout v těžkostech po hospodářské stránce; někdy se snad může zdát, že je pochybné, zda přežijí, ale přes to všechno budou mít důvod k radosti, protože věří v Jehovu. Pociťují to, co napsal pod inspirací Abakuk: „I kdyby samotný fíkovník nekvetl a kdyby nebyl žádný výnos z vinné révy . . . já však budu jásat v samotném Jehovovi; budu se radovat v Bohu své záchrany.“ — Abakuk 3:17, 18.

35. Jaká práce v dnešní době zvláště ukáže, zda máme živou víru?

³⁵ Dnes jsme velmi blízko této kritické době. Žijeme v posledních dnech tohoto světa a vidíme splňování proroctví, zvláště toho, jež bylo vyjádřeno ve dvacáté čtvrté kapitole Matoušova evangelia, v němž je popsáno právě to, co se bude dít před koncem tohoto světa. Podle Matouše 24:14 Ježíš řekl: „A toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ Svědkové Jehovovi věří. Věří v Boží království, a proto po celém světě oznamují toto dobré poselství. Každého by mělo zajímat, co svědkové Jehovovi dělali v minulém služebním roce.

Zpráva o činnosti na celém světě

36, 37. a) Jak je z práce svědků Jehovových patrné, že mají víru? b) V jakém rozsahu byli v minulém roce činěni noví učedníci?

³⁶ Ve služebním roce 1973 vykonali křesťanští svědkové Jehovovi mnoho práce ve svém díle kázání dobrého poselství o Božím království ve 208 různých zemích a na mořských ostrovech. O celé toto území se starají kanceláře odboček Společnosti Strážná věž, jež byly založeny v 95 různých zemích.

³⁷ Jak křesťané dobře vědí, Ježíš dal svým učedníkům příkaz: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je.“ (Mat. 28:19) V minulém služebním roce to bylo konáno neobyčejně úspěšně. 193 990 osob se stalo učedníky, oddali se Bohu, aby činili jeho vůli, a symbolizovali to křtem ve vodě. Ztotožnili se s Jehovovými křesťanskými svědky a skutky dokazují svou víru.

38. a) Co ukazuje, v jakém rozsahu se svědkové Jehovovi účastnili v minulém roce kázání dobrého poselství? b) Asi s kolika lidmi mohlo být skutečně vedeno biblické studium?

³⁸ Průměrně se každý měsíc účastnilo kazatelské služby 1 656 673 kazatelů dobrého poselství, ale během roku bylo dosaženo vrcholného počtu 1 758 429 zvěstovatelů dobrého poselství. Ti všichni vykonali velikou práci, což lze snad nejlépe poznat z počtu hodin, které vynaložili na vydávání svědectví, na dodatečné návštěvy, na vedení biblických studií a na to, aby v každé vhodné době a při všech možných příležitostech mluvili o své naději na království. Tito lidé, kteří se věnují kázání dobrého poselství, věnovali kazatelské službě 300 468 676 hodin. Představ si, kolik je to času. To nebyl čas, který by užili na to, aby sami četli Bibli, ale na to, aby vyšli a mluvili s jinými lidmi o tom, co říká Boží slovo. Kromě toho vykonali 131 657 832 dodatečných návštěv u lidí, kteří projevovali zájem o Bibli. Týdně vedli domácí biblická studia u 1 209 544 různých rodin po šest měsíců nebo déle. Konalo se takové biblické studium ve tvém bytě? Lidé, kteří mají skutečný zájem o Boží království, přicházejí obvykle na konci šesti měsíců do sálu království. Tak můžeme předpokládat, že během roku se vedlo biblické studium v bytech asi s 2 400 000 jednotlivci a ti se museli přirozeně rozhodnout, zda se chtějí stát učedníky Ježíše Krista a dokazovat skutky svou víru v Boží království. Jak jsi pozoroval, stalo se učedníky 193 990 osob a oddali se Bohu, a nyní jsou spojeni s Jehovovými křesťanskými svědky a rovněž oznamují dobré poselství.

39, 40. Jak Jehovovi služebníci v minulém služebním roce používali na celé zemi tištěné publikace, jak to vyplývá ze statistiky?

³⁹ Když svědkové Jehovovi studují s lidmi, nepoužívají pouze Bibli, ale užívají také pomůcek k biblickému studiu. Během roku rozšířili mnoho takových pomůcek. Ano, při kázání dobrého poselství rozšířili 21 761 877 Biblí a knih, jež se hodí k biblickému studiu, a také 9 965 259 brožur.

⁴⁰ Znáš časopisy Strážná věž a Probuďte se! a víš, že svědkové Jehovovi používají těchto časopisů, když pravidelně mluví s lidmi. V minulém roce rozšířili 235 468 467 exemplářů těchto časopisů v mnoha jazycích. Strážná věž byla tištěna v 76 různých řečech a Probuďte se! ve 31 řečech. Bylo přijato také mnoho předplatných na celý rok. Zpráva ukazuje, že během roku bylo u Společnosti objednáno 1 894 447 předplatných. Aby bylo postaráno o všechny předplatitele a jiné čtenáře těchto časopisů, muselo 37 tiskáren, jichž používá Společnost Strážná věž, v minulých dvanácti měsících vytisknout celkem 198 177 981 výtisků časopisu Strážná věž a 202 520 820 exemplářů časopisu Probuďte se!. To je o 15 500 000 časopisů více než v předešlém roce. Existují tedy lidé, kteří mají zájem o to, aby poznali Bibli a poselství, které by jim chtěli sdělit Jehovovi křesťanští svědkové.

41. Co je patrné z dobré návštěvy při slavnosti Pánovy večeře?

⁴¹ Kromě těch, kteří jsou aktivními svědky, je mnoho dalších, kteří se velmi zajímají o činnost svědků Jehovových a navštěvují jejich shromáždění. V celém světě je 31 850 sborů. Při slavnosti Památné večeře, večer 17. dubna 1973, bylo v sálech království svědků Jehovových po celém světě přítomno 3 994 924 osob a 10 523 přijímalo ze symbolů chleba a vína, a tím ukázali, že vyznávají, že byli pomazáni Božím duchem a doufají, že budou spojeni s Kristem Ježíšem v nebeské slávě. Ostatní se těší na to, že budou jednou moci žít na rajské zemi pod božským panstvím Jehovova nebeského království.

42. Proč Jehovovi služebníci usilovně pracovali?

⁴² Všichni, kteří se stávají učedníky, věří, že „víra bez skutků je mrtvá“. Proto svědkové Jehovovi ve 208 zemích na světě, ano až do končin země, radostně a pilně pracovali, a prožili podivuhodný rok v kázání dobrého poselství o Jehovově království.

43. Co bychom nyní měli činit, jestliže chceme mít skutečně činnou víru?

⁴³ Jak je to s tebou? Máš takovou víru, živou víru v Boha, která tě podněcuje, abys mluvil s jinými o jeho milujícím opatření? Jestliže je to tvé přání, pak je nyní čas, abys důkladně studoval Boží slovo, aby ses pravidelně scházel s lidmi, jejichž skutky dokazují, že mají živou víru, a aby ses vážně modlil k Jehovovi, aby požehnal tvým snahám, abys uvedl svůj život do souladu s jeho vůlí. — 1. Jana 5:14; Luk. 13:23, 24.