Rádci, kteří projevují ‚mírnost, jež patří k moudrosti‘

KŘESŤANSKÝ sbor, v němž jsou moudří a rozumní muži, má skutečně bohaté požehnání. Neboť slova, jež platí pro domácnost, pro rodinu, platí také pro ‚Boží domácnost‘, totiž: „Moudrostí bude vybudována domácnost a ukáže se, že rozlišovací schopností je pevně založena. A poznáním budou vnitřní místnosti naplněny všemi vzácnými a hodnotnými, příjemnými věcmi.“ — Efez. 2:19; Přísl. 24:3, 4.

Muži, kteří slouží jako křesťanští starší, mají přednost, že mohou poskytovat svým bratrům radu z Božího slova. Jak přitom může starší dokázat, že je „moudrý a rozumný“? Učedník Jakub odpovídá: „Ať ukáže svým znamenitým chováním své skutky s mírností, jež patří k moudrosti [„ve skromné moudrosti“, Žilka; „se skromností, jež vyplývá z moudrosti“, Nová anglická Bible].“ Takovou mírnost projevuje člověk, který má hlubokou úctu před Boží moudrostí a velké ocenění pro „moudrost shora“ a který je skromný a zná své hranice. Takové pokorné smýšlení uchrání rádce před chybou, která by mohla způsobit škodu, a přispívá k tomu, že jeho rada je účinná. — Jak. 3:13, 17.

MÍRNÝ DUCH USMĚRŇUJE RADU MOUDRÉHO

Někdy se stává, že se někdo obrací na staršího, nebo dokonce chodí od jednoho staršího ke druhému, protože hledá někoho, kdo by mu dal takovou odpověď, jakou si přeje — ne nutně odpověď, která je správná podle biblických zásad. Takové jednání se podobá taktice dětí, jež chodí od jednoho z rodičů ke druhému a z jejich rozdílných názorů chtějí získat nějakou výhodu. Může se stát, že se starší nejprve zeptá toho, kdo jej poprosí o radu, zda již o tom mluvil s druhými a jakou mu dali radu. Pokora jej povede k tomu, že nebude chtít odporovat takové radě, zvláště tehdy, jestliže ještě neměl příležitost mluvit nejprve s ostatními rádci.

Mírnost nepřipouští, aby byl někdo drsný nebo aby jednal bez obalu, pokud to není nezbytně nutné. Starší však musí dát pozor, aby skutečně udílel radu z Božího slova a aby se nedal svést k tomu, že by udělil radu v úmyslu líbit se, protože by mu záleželo na osobním přátelství nebo na tom, aby získal něčí uznání. (Přísl. 24:25, 26) Nesmíme oslabovat sílu Božího slova a zřeďovat jeho zásady, abychom se líbili lidem a uklidňovali jejich svědomí. K čemu by jim to bylo dobré, kdyby se tím jejich život dostal do nebezpečí? Taková rada by se mohla podobat radě, kterou dostal Amnon od svého bratrance. Tato rada sice na krátký čas přinesla Amnonovi úspěch, protože uspokojila jeho touhu, ale později jej stála život. — 2. Sam. 13:1–19, 28, 29.

Místo abychom ‚lahodili uším svých bratrů‘, musíme věrně mluvit „Slovo“, co jest slovo Boží. (2. Tim. 4:1–4) Napodobuj apoštola Pavla, který se nezdržel, aby svým bratrům „neoznámil celou Boží radu“. Tak zůstaneš v Božích očích čistý od případné viny krve. (Skut. 20:26, 27) Rádce, který projevuje „mírnost, jež patří k moudrosti“, bude proto projevovat bázeň, jež se líbí Bohu, a bude spravedlivě udílet radu nebo podle potřeby bude kárat, a jeho bratři si jej budou nakonec více vážit, než kdyby jim lichotil. — Přísl. 28:23.

Starší se sice nezdráhají udělit potřebnou radu, ale zároveň také pokorně uznávají, že nemohou činit rozhodnutí za druhé. Mohou s jistotou mluvit pouze o tom, o čem Bible mluví určitým způsobem. Často však jde o záležitosti, v nichž se musí každý rozhodovat podle svého svědomí a podle své moudrosti, zda něco udělá, nebo ne. Kdyby starší rozhodl za něj, musel by také nést odpovědnost za následky. Nesl by také spoluvinu na případném špatném výsledku. — Gal. 6:5; Řím. 14:5, 12.

Často je možno spolukřesťanu pomoci, aby dospěl k osobnímu rozhodnutí, jestliže mu prostě klademe otázky, jež mu pomohou přemýšlet o tom, co mluví pro nebo proti určité věci, a tak může zvážit pravděpodobné následky svého jednání.

„ČAS K MLČENÍ A ČAS K MLUVENÍ“

Může se stát, že starší prostě nezná odpověď na otázky, jež mu jsou položeny. Nebo si možná není jist, jak je nutno uplatnit biblické zásady v určité záležitosti. Co by měl dělat?

Ze strachu, že by ztratil svou „tvář“ nebo „uznání“ u toho, kdo se ptá, mohl by se dát snadno svést k tomu, že by dal jakoukoli odpověď. To však není ‚mírnost nebo pokora moudrosti‘. Troufalost vede k hanbě; skromnost prozrazuje moudrost. (Přísl. 11:2) V Přísloví 21:23 čteme radu: „Kdo střeží svá ústa a svůj jazyk, střeží svou duši před úzkostmi.“ Je daleko lepší uznat, že něco nevíme, než dát nesprávnou radu, která by mohla vést k velkým těžkostem. Ano, je „čas k mlčení a čas k mluvení“, a čas k mluvení je tehdy, jestliže jsi měl příležitost vyhledat správnou odpověď. — Kaz. 3:7.

Některé otázky by bylo skutečně nejlépe nechat bez odpovědi. Snad se jedná pouze o úvahy, které nemají nic společného se skutečnou situací nebo nějakým problémem. Takové dotazy, „které k ničemu nevedou, ale z nichž vznikají otázky, ve kterých se bádá, místo aby všechno bylo přenecháno Bohu, ve spojení s vírou“, nejsou nic jiného než ‚plané mluvení‘. (1. Tim. 1:4–7; 2. Tim. 2:14) I kdyby snad byl tazatel velmi vytrvalý, rozumný rádce se raději nebude otázkou zabývat. — Přísl. 12:8; 17:27.

„DOVRŠENÍ JE PŘI MNOŽSTVÍ RÁDCŮ“

Stojíme-li před obtížnými otázkami nebo před choulostivými problémy, je vždy velmi důležitá modlitba a osobní studium, ale moudrý člověk bude také pamatovat na to, že „dovršení je při množství rádců“. (Přísl. 15:22) Požádáme-li jiné o radu, spojí se moudrost a zkušenost všech. (Přísl. 13:10) To může vést k vyrovnanějšímu názoru. Kromě toho, jestliže někdo prosí o radu ve vážné záležitosti a k rozpravě je pozván ještě jiný starší, je tím starší chráněn před tím, aby jeho slova nebyla citována nesprávně a aby tak nedošlo ke zkreslení skutečnosti. (5. Mojž. 19:15; srovnej Soudcům 13:1–3.) Jestliže pozveš jiného staršího k rozpravě o nějaké otázce, neměl by proto tazatel mít pocit, že je nyní podroben nějakému soudnímu „výslechu“. Jako starší, na něhož se obrátil nejprve, mohl bys spíše pokorně přiznat, že podle tvého názoru by ti mohlo prospět, kdyby ti druhý pomohl.

Určití starší ve sboru jsou pověřeni úkolem, aby sloužili jako právní výbor. Tato skutečnost však jistě nevylučuje, aby hledali pomoc, mají-li učinit nějaké závažné rozhodnutí. Mohou využít pomoci jiných starších, i když konečné rozhodnutí musí učinit sami. Zajímavá je zpráva židovské Mišny, že vesnické soudy v Izraeli měly různý počet členů podle toho, jak těžký byl případ, který měly řešit. (Viz Pomůcka k porozumění Bible, angl., str. 385.)

Je to skutečně výhoda, jestliže je ‚množství rádců‘. Množství samo však neposkytuje záruku, že bude učiněno správné rozhodnutí; neboť většina z nich by se mohla mýlit. Bible a Boží svatý duch jsou rozhodující činitelé pro to, aby rozhodnutí bylo správné. ‚Mírnost, jež patří k moudrosti‘, vyžaduje, abychom se jim podřídili pokorně a skromně.