Bůh upravuje myšlení svého lidu

JEHOVA je neomylný a je velkým učitelem a vůdcem svého lidu. (Žalm 143:10) Jeho lid je omylný a v žádném případě všemu nerozumí. Bůh vede členy svého lidu krok za krokem, takže pravda je stále jasnější a oni ve stále plnější míře zrcadlí Boží slávu a stále více se mění k jeho obrazu. (2. Kor. 3:18) Stále důvěrněji jej poznávají. Jejich potřeby jsou plně uspokojeny, protože je opatřeno všechno pro jejich duchovní blaho. (Fil. 4:19) Takový pokrok s sebou ovšem přináší změny, úpravu jejich myšlení.

Někteří lidé však mají námitky ke změnám hlediska, změnám porozumění určitého textu nebo určitého postupu. Na příklad od roku 1940 odmítají svědkové Jehovovi dávat nebo přijímat krev, zatímco dříve nezastávali tento názor. Od roku 1962 porozuměli, že „vrchnostenské moci“ v Římanům 13:1 jsou vládcové světských vlád, zatímco až do té doby, a sice od roku 1929, zastávali jiný názor. Mohly by být uvedeny ještě další příklady. Ukazuje to, že svědkové Jehovovi nemají pravdu? Jsou tím uvedeny v pochybnost nejdůležitější zásady jejich nauk?

Vůbec ne. Svědkové Jehovovi netvrdí, že jsou neomylní. Jsou poučováni Bohem. (Iz. 54:13) Nikdy nebudou všechno znát, ale budou se stále učit z nevyčerpatelné Boží moudrosti, pakliže budou chodit v jeho pravdě.

PŘÍKLAD SBORU PRVNÍCH KŘESŤANŮ

Když byl Ježíš na zemi, řekl svým učedníkům: „Ještě mnohé vám mám říci, ale nyní to nemůžete snést.“ (Jan 16:12) Kdyby jim řekl všechny věci najednou, bylo by to pro ně příliš mnoho. Bylo by pro ně nemožné pochopit všechny věci a uskutečňovat je v jejich životě. Proto je poučoval postupně.

Podívej se na dějiny raného křesťanského sboru podle zápisu ve Skutcích apoštolů. Když byl Ježíš s nimi — krátce před tím, než vystoupil do nebe — mysleli, že zřídí království na zemi pro tělesný Izrael. (Skut. 2:32–36; 3:19–21; 1. Petra 3:18) Po nějakém čase jim umožnil Bůh porozumět další části svého ‚svatého tajemství“, že totiž přivede pohany do křesťanského sboru. (Skut. 10:34–48; Řím. kap. 11; Kol. 1:25–27) Avšak později došlo ke sporu o obřezávání obrácených pohanů, a ten byl urovnán vedoucím sborem. Zde bylo upraveno jejich myšlení, když zkoumali Svaté písmo ve světle posledního vývoje. (Skut. kap. 15) Apoštolové také mnohé vysvětlili ve svých dopisech, na příklad Kristovu druhou přítomnost a vzkříšení. (1. Kor. kap. 15; 1. Tess. 4:13–17), i záležitosti týkající se organizace sborů. (Dopisy Timoteovi a Titovi)

Bylo postavení sboru jako ‚sloupu a opory pravdy‘ oslabeno novým porozuměním a některými úpravami? Ne, sbor byl naopak posilněn, protože byl řízen a používán Jehovou Bohem a Ježíšem Kristem. Důkaz toho vidíme v Jehovově požehnání. Když bylo sděleno všem rozptýleným sborům objasnění otázky obřezávání, sbory se „vskutku neustále upevňovaly ve víře a vzrůstaly den co den co do počtu“. — 1. Tim. 3:15; Skut. 16:4, 5.

DNEŠNÍ ZMĚNY V POROZUMĚNÍ

Stejně jako vedoucí sbor raných křesťanů, který byl krok za krokem veden Jehovou, vyřizoval záležitosti tak, jak Jehova dovoloval, aby se rozvíjely, a zkoumal Písma, aby řídil sbor podle Jehovova vedení, tak to dělá i dnešní vedoucí sbor. Na příklad zvláště po roce 1937 vyvstala otázka krve, když byla v Chicagu v USA založena první krevní banka. Křesťanští svědkové Jehovovi, kteří byli nemocní, stáli před otázkou, mají-li souhlasit s takovým způsobem ošetření a je-li to v souladu s Božím slovem. Svaté písmo bylo s modlitbou zkoumáno a tak se projevila v této záležitosti Boží vůle.

Stejně tak u textu v Římanům 13:1 bylo získáno přesné porozumění pečlivým a kritickým studiem souvislosti a příbuzných vhodných textů. Poznalo se, že apoštol Pavel v 12. kapitole Římanům nejprve pojednával o věcech uvnitř sboru a pak v 17. verši začal obracet pozornost k věcem mimo sbor. Odtud přechází Pavel k rozpravě o vrchnostenských mocech a dále až do 7. verše 13. kapitoly se jasně vyjadřuje o mocích ve vládách tohoto světa. Toto porozumění nezpůsobilo žádnou změnu v postoji svědků Jehovových k jejich Bohu nebo k vládcům. Dále totiž poslouchají zásadu vyjádřenou Ježíšem Kristem: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Mat. 22:21) Vedlo to však k upravenému názoru na význam Římanům 13:1.

„DRAMATICKÉ“ UDÁLOSTI VE STARÉ DOBĚ

Další, co dává podnět k otázkám, jsou paralely neboli prorocké předobrazy, které používají svědkové Jehovovi na dnešní poměry a skupiny lidí nebo třídy. Mnozí lidé, kteří čtou Bibli, se dívají na všechny její zprávy pouze jako na staré dějiny, ale když začnou studovat Bibli se svědky Jehovovými, je jejich názor opraven, protože vidí, že tyto zprávy obsahují ještě něco více. Na příklad Izraelité, shromáždění na Moábských rovinách krátce před vstupem do Zaslíbené země, upadli do smilstva s moábskými ženami a účastnili se s nimi uctívání Belfegor. Proto Jehova usmrtil 24 000 asi ze tří miliónů Izraelitů, kteří tam tábořili. (4. Mojž. 25:1–9) To bylo přirovnáno k situaci členů Božího lidu, kteří jsou dnes na prahu Božího nového pořádku, a slouží jim to jako výstraha. Skutečně, pro rozšíření špatnosti a nemravnosti v dnešním světě je nebezpečí výraznější a potvrdilo se, že poměrně značné procento osob bylo v posledních letech vyloučeno ze sborů svědků Jehovových odnětím pospolitosti. To uchránilo sbory před nečistotou a je to v souladu s radou apoštola Pavla, aby špatní lidé byli odstraněni z křesťanského sboru. — 1. Kor. 5:9–13; 2. Jana 9–11.

Často je kladena otázka: Postavil Jehova na scénu tyto „dramatické“ události, aby nám dnes sloužily jako výstraha? Mohl způsobit, že se staly tak špatné věci? Určil jim sám takové cesty? Ne. Křesťanský učedník Jakub odpovídá: „Bůh nemůže být zkoušen zlými věcmi, ani sám nikoho nezkouší.“ (Jak. 1:13) Pokud jde o Boží jednání a používání jeho zásad, On ví, co za určitých okolností udělá. Jedná vždy v souladu se svým záměrem a se svými zásadami, což slouží k dobru jeho věrnému lidu. Ale nic nezařizuje tak, aby to způsobilo, že se lidé budou dopouštět nepravostí, a nevytváří okolnosti, které je vedou ke zlému. — Mat. 6:13.

V případě Izraelitů, kteří sešli s cesty ve spojení s Belfegor, Bůh — i když tuto dějinnou skutečnost nepřivodil — ji mohl přece použít jako varování pro křesťany, protože jsou ve zkoušce jako starý Izrael a jejich nepřítel satan ďábel používá stejné taktiky, aby je přiměl k pádu. Bůh ukázal, v jakém nebezpečí jsou křesťané v „čase konce“ a co podnikne proti těm, kteří by se pokoušeli zanést nečistotu do křesťanského sboru. S poukazem na tuto událost na Moábských rovinách i na jiné věci, které se přihodily starému Izraeli, vysvětluje apoštol Pavel: „Tyto věci se jim znovu a znovu stávaly jako příklady a byly zapsány jako výstraha pro nás, nad kterými nadešly konce systémů věcí.“ (1. Kor. 10:11) Sloužily jako předobrazy, naučení, výstrahy pro křesťany v čase konce židovského systému věcí a stejně slouží nám i dnes.

To souhlasí se slovy apoštola Pavla: „Všechny věci, které kdysi byly zapsány, byly zapsány pro naše poučení, abychom svojí vytrvalostí a útěchou z Písem měli naději.“ — Řím. 15:4.

Některá dramata Bůh skutečně dokonale připravil, na příklad když přikázal Abrahamovi, aby obětoval svého syna Izáka jako oběť, a tím bylo předem znázorněno, že on sám bude obětovat svého jednozplozeného Syna Ježíše Krista jako výkupní oběť pro lidstvo. Nebylo na tom nic špatného, že Bůh dal Abrahamovi takový příkaz a nedopustil, aby Abraham došel až do krajnosti a obětoval svého syna, nýbrž postaral se o berana jako náhradu. — 1. Mojž. 22:1–18; Gal. 3:16; Jan 3:16.

Mnohé jiné dramatické události nebyly Bohem inscenovány. Bůh v nich jednal v souladu se svými zásadami, aby pro nás dnes opatřil prorocké drama. Na příklad nic v Bibli nedokazuje, že Bůh způsobil smrt Elimelecha, manžela Noemi, a smrt Mahalona a Cheliona, jejich synů. Také nezpůsobil, že ten, který měl prvořadé výplatní právo a který je v Bibli označen jako „Tak-a-tak“, se bránil koupit Elimelechův dědický podíl. Ale svým zákonem poukázal na cestu, po níž měli jít Rút, Noemi a Bóz, a oni jednali z lásky k Bohu podle jeho zákona. Proto mohl dát zapsat zprávu o následcích této události, která měla být obrazem pozdějších věcí, jak je to vysvětleno ve Strážné věži 18/1972. — Rút, kapitoly 1 a 4.

Pomáhá nám k úplnějšímu porozumění, když myslíme na to, že ve staré době žili skuteční lidé svůj denní život se svou rodinou a s bližními, že měli naděje a přání, jako máme dnes my, že měli stejné problémy s hříchem, pracujícím v jejich údech, a že mnozí z nich ve věrnosti vedli znamenitý boj ve službě Bohu. Bůh k nim mluvil prostřednictvím svých proroků a svých zákonů a podnikl kroky, aby odměnil spravedlnost a potrestal zlo.

Stejně se dějí i dnes podobné věci s těmi, kteří slouží Bohu. Jehova se během času nemění, aby jeho zásady a soudy byly rozdílné. (Mal. 3:6) Proto můžeme číst to, co se stalo starověkému Izraeli a okolním národům, a vědět, že to je stejně pravdivé jako naše dnešní situace a že Bůh bude jednat s námi podle stejných zásad a stejně jistě, jako to dělal kdysi. Máme-li prospěch ze zprávy o Božím jednání s lidmi v minulosti, upravují se naše názory. Někdy však přirozeně mohou být věci, kterým jen stěží rozumíme.

JE NUTNÁ VÍRA A TRPĚLIVOST

Když se nám vyskytnou otázky, je dobré mluvit s odpovědnými bratry ve sboru, kteří jsou v duchovním smyslu „starší muži“ a kteří mají porozumění. (Skut. 20:28; 1. Petra 5:1–4) I když ani pak všemu dobře nerozumíme, jsme ochotni postupovat dále s Božím sborem a podřídit se Jehovovu vedení s jistotou, že nás osvítí ve svém určeném čase?

Opustili bychom přítele, kdyby něco říkal nebo dělal, čemu sami úplně nerozumíme? Tím větší bychom měli mít důvěru v Boha a v jeho sbor! „Kdo se přibližuje k Bohu, musí věřit, že existuje a že se stává dárcem odměny těm, kteří jej vážně hledají“, čteme ve Svatém písmu. (Žid. 11:6) My, kteří jsme přišli k poznání pravdy, víme, že království Ježíše Krista a jeho výkupní oběť za hříchy musí být kázány jako jediná naděje lidstva. Kdo řídí toto kazatelské dílo? Komu žehná Bůh na celé zemi pokojem a duchovním blahobytem? Co se stane s lidmi, kteří dnes potírají dílo a organizaci Božího lidu? Snaží se bořit, ale koho posilují? Kam se obrátíme, abychom získali život, když připustíme, že pro nějaký důvod ke klopýtnutí dojdeme navždy k pádu a odvrátíme se od Boha a jeho lidu?

Když někteří lidé měli námitky proti Ježíšovým výrokům, kterým nerozuměli, zeptal se Ježíš svých nejbližších učedníků: „To vás uráží?“ Pak řekl apoštolům: „Nechcete také vy odejít?“ a Šimon Petr odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Boží Svatý.“ — Jan 6:61, 67–69.

Bible nám dává radu, abychom pěstovali trpělivost. (Jak. 5:9–11) Nemáme ji projevovat především vůči svým největším přátelům, Jehovovi Bohu a Ježíši Kristu, dokud nezjeví důvody svého jednání? Jak bychom byli bláhoví, kdybychom chtěli s nimi srovnávat své vědomosti a schopnost posuzování! Jehovův prorok řekl: „Kdo proměřil Jehovova ducha a kdo jako jeho poradce jej může v čemkoli poučit?“ — Iz. 40:13.

A nemohli bychom být stejně trpěliví ke křesťanskému sboru, který se skládá z nedokonalých lidí, jestliže se řídí Božím vedením? Jistě jsme šťastni a vděčni, když je nám projevována trpělivost. Uděláme dobře, když napodobíme Boží trpělivost, protože Bůh prostřednictvím Krista zachová sbor neposkvrněný a bezúhonný. — 2. Petra 3:15; Ef. 5:25–27; Zjev. 19:7, 8.

Skutečně, jediná možnost štěstí a života je pod Jehovovým vedením. Nyní, na prahu spravedlivého nového pořádku, projevujme ochotu k tomu, aby Jehova upravoval naše myšlení. Budeme-li to dělat, budeme se vzájemně posilovat, abychom mohli vzdorovat ďáblu, „aby nás satan nepřelstil, neboť jeho úmysly nám nejsou neznámé“. — 2. Kor. 2:11; Ef. 6:11.