Jakým Bohem je Jehova?

NENÍ pochyby o tom, že existuje Bůh, který se jmenuje Jehova. Uctívá ho více než jeden a půl miliónu lidí. A v nejméně 207 zemích slyší prakticky každý mluvit tyto i jiné lidi o jménu Jehova. Jeho ctitelé se přidržují zákonů, které čtou v Bibli, v knize, jež označuje jeho jméno.

Věrnost tohoto jeden a půl miliónu ctitelů jejich Bohu Jehovovi postaví občas v některé zemi jeho jméno do veřejného světla. Jejich přísné lpění na neutralitě k politice národů, jejich dokonalé oddělení od církví křesťanstva, jejich vytrvalost v poslušnosti Božího zákona o svatosti krve, i za cenu utrpení — to vše ukazuje, že Jehova je Bůh, jehož slovo mocně působí na jeho ctitele.

Některé národy se snaží neslyšet jeho jméno. Vydávají proti němu zákony a zakazují jeho oznamování. Ale nedaří se jim zakázat zmínku o něm. Jakým Bohem je tento Bůh se jménem, které se nelíbí lidem? A co způsobuje, že má takové věrné a činné ctitele?

Nemusíme být v nevědomosti o vlastnostech tohoto Boha. Máme v Bibli, v Bohem inspirovaném záznamu, historickou zprávu, jež byla napsána muži, kteří osobně jednali s Bohem. I světové dějiny nám potvrzují některé jednotlivosti.

Všimněme si na příklad izraelského národa, který byl osvobozen z otroctví v Egyptě. Asi 600 000 bojeschopných mužů se sty tisíci žen a dětí a starších mužů kráčeli se svým dobytkem po vysušeném mořském dnu a viděli, jak pronásledující Egypťané padli do léčky, když se moře nad nimi uzavřelo. Tato událost byla vyvrcholením doby, kdy zažili jako očití svědkové Jehovovy činy. Před událostí u Rudého moře přišlo na Egypt deset pohrom, které Mojžíš, Jehovův zástupce, předem oznámil a z nichž každá přišla v pravý čas a takovým způsobem, jak to Mojžíš předpověděl.

To mohlo přesvědčit každého zúčastněného, že Jehova je nejvyšší Bůh a mohlo to kromě toho dát i mnoho vysvětlení o jeho vlastnostech. Před touto událostí znali předkové Izraelitů Boží jméno. Někdy se na něho obraceli se jménem Jehova a věděli, že toto jméno jej označuje jako toho, kdo má záměr se svým národem. Ale nyní mohli porozumět jeho jménu tak, jak mu ještě nikdy nerozuměli. Bůh se již dříve zmínil o tomto plném porozumění a poznání významu svého jména, když řekl Mojžíšovi: „Já jsem PÁN. Zjevil jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako všemohoucí Bůh. Ale nedal jsem se jim poznat svým jménem JEHOVA.“ — 2. Mojž. 6:2, 3, Nová anglická Bible (1970).

Nyní Bůh oslavil ještě více své jméno, když splnil to, co naznačil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Nyní byl celý národ povinen být svědkem slávy jeho jména. Před kým? Především před vlastními dětmi. (2. Mojž. 10:1, 2) Také měl být svědkem Jehovovým před jinými národy, které uctívaly falešné bohy — bohy, kteří nemohli dávat prorocká zaslíbení a přivodit jejich splnění, jak to mohl dělat Jehova. — Iz. 43:1–12.

JEHOVOVA PÉČE O JEHO LID

Ale poznali Izraelité další Jehovovy vlastnosti? Ano, protože když opouštěli Egypt, čekala je pouť „velkou a bázeň vzbuzující pustinou s jedovatými hady a štíry a suchou půdou, kde není voda“. (5. Mojž. 8:15, NS) Jehova je přivedl na toto místo. Bude mít jako jejich Bůh dostatečný zájem, aby se o ně postaral? Ano, protože nyní šlo jak o blaho jeho lidu, tak o jeho vlastní jméno.

Skutečnost, že izraelský národ zůstal naživu, aby vstoupil do Zaslíbené země s téměř stejným počtem, jaký měli na začátku, a i přes těžké podmínky a jejich opakované zanedbávání Božích zákonů, dokazuje, že Jehova byl jejich milosrdný opatrovník a živitel. Brzy po jejich vyjití z Egypta je Bůh zbavil strachu, bude-li se chtít a moci o ně starat, když opatřil množství křepelek a když poprvé viděli nadpřirozenou, životně důležitou mannu. (2. Mojž. 16:1–18) Bylo to, jak jim to Mojžíš později vysvětlil: „[Bůh] pro vás vyvedl vodu z křemenné skály; [on] tě v pustině sytil mannou.“ A pokud šlo o Boží opatření potřebného oděvu, bylo jim připomenuto: „Tvůj plášť se na tobě neopotřeboval, ani tvé nohy neotekly za těch čtyřicet let.“ — 5. Mojž. 8:4, 15, 16, NS.

Kromě toho se Jehova prokázal jako jejich ochránce. Nedlouho po začátku svého putování pustinou porazili Izraelité s Jehovovou nadpřirozenou podporou Amalechity. V té době Mojžíš vystavěl oltář a nazval jej Jehova-nissi, což znamená „Jehova je má signální tyč“. Je Bohem, okolo něhož se může lid shromáždit, aby našel ochranu a pomoc. — 2. Mojž. 17:8–16.

JEHO MILOSRDENSTVÍ

Čtyřicetiletá osobní zkušenost Izraelitů způsobila, že znali Jehovu. Na hoře Sinaj, kde byla uzavřena s národem smlouva zákona, požádal Mojžíš, aby směl vidět Boží slávu. Pak na hoře, zastoupen svým andělem, „Jehova sestoupil v oblaku, postavil se tam s ním a volal jméno Jehova. A Jehova přešel před jeho tváří a volal: ‚Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a dobrotivý, pomalý k hněvu a hojný v milující dobrotivosti a pravdě, uchovávající milující dobrotivost pro tisíce, odpouštějící chybu a přestoupení a hřích, ale nikterak nevyjme z trestu a uvede trest za chybu otců na syny a na vnuky na třetí generaci a na čtvrtou generaci.‘“ — 2. Mojž. 33:18 až 34:7, NS.

Bůh již projevil tyto vynikající vlastnosti, když lid — méně než čtyři měsíce po svém vysvobození u Rudého moře — udělal zlaté tele a řekl: „To je tvůj Bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ (2. Mojž. 32:4, NS) Jaká to byla nevděčnost, nevěrnost a věrolomnost! Ale Jehova je nezavrhl. Ano, ještě tato generace mohla s Jehovovou pomocí vstoupit do Zaslíbené země.

Když však došlo k tomu, že měli vstoupit do Kanaánu, byli bojácní a vzpurní a mluvili o tom, že si ustanoví vůdce, který by je odvedl zpět do Egypta. (4. Mojž. 14:1–4) I tehdy jim Jehova odpustil a zanechal je naživu, ale odložil jejich vstup do země, dokud nevymřou všichni vzpurní lidé této generace. — 4. Mojž. 14:18–20, 29, 34.

Kromě toho strpěl Bůh jejich mnohé stížnosti a vzpoury během jejich čtyřicetileté cesty pustinou, odpouštěl jim, ochraňoval je, staral se a pečoval o ně.

Vlastnosti, které projevuje Jehova, jej odlišují od všech tak zvaných bohů, kteří jsou uctíváni lidmi i národy. Který rozumný člověk, jenž má správné ocenění, by nechtěl uctívat takového Boha jako je Jehova? Zasluhuje, aby byl uctíván. Má výlučné a spravedlivé právo přikázat, aby ho všichni jeho tvorové v nebi i na zemi uctívali.

OPATŘENÍ K UCTÍVÁNÍ

V případě Izraelitů opatřil Jehova národ vším potřebným, aby mohl provést své uctívání. Měli jeho zákony, které byly jím inspirované, svaté a dobré. (Řím. 7:12, 14) Když jich bylo uposlechnuto, sloužily k duchovnímu i fyzickému blahu Izraele. Učinil opatření, aby Izraelitům sloužilo kněžstvo z rodiny Árona, Mojžíšova bratra. Předepsal řadu obětí, které mu mohli přinášet při určitých příležitostech a z určitých důvodů. Tím měl každý jednotlivec z národa přístup ke svému Bohu. Tyto oběti měly též zvláštní význam, protože ukazovaly na velkou oběť, kterou v určeném čase Jehova opatří, aby celé lidstvo osvobodil od hříchů.

Stavební plány pro přenosný stánek úmluvy neboli svatostánek i pro chrám, později vystavěný v Jeruzalémě, opatřil Jehova. Jehova na něj vložil své jméno. A tak všechno, co se tam dělo, Jehovu obzvláště zajímalo, protože se to týkalo jeho svatého jména.

Nebylo to lehké provinění, když někdo znesvětil jeho chrám. Ti, kteří to učinili, měli poznat, že to nemohou dělat beztrestně. Měli poznat, že Jehova, ačkoli je k těm, kteří se k němu obrátí, milosrdný, odpouštějící Bůh, je též Bohem spravedlnosti, universální panovník, který trvá na tom, aby se konalo právo. Při tom nejen oslavuje své vlastní jméno, jako pravý Bůh, ale zároveň ochraňuje své tvory, aby mohli žít v míru, bezpečnosti a štěstí.

DESETIKMENNÉ KRÁLOVSTVÍ HO MUSELO POZNAT

Staletí po příchodu do Zaslíbené země se oddělilo deset kmenů od Bohem dosazené dynastie Davidova domu a založilo své vlastní království; také si udělali sochy telat, aby je uctívali. Toto království s hlavním městem Samaří bylo nazýváno izraelské, na rozdíl od judského, jehož hlavním městem byl Jeruzalém. I pak dal Bůh modlářskému Izraeli příležitost, aby jej poznal, když porazil jeho nepřítele Sýrii. Ale Izrael, ačkoli v minulosti znal Jehovu jako svého Boha, neprojevoval ocenění pro jeho božství.

Izrael pokračoval ve své modloslužbě. Tento národ neměl v náboženském ohledu užitek z toho, že poznal, že Jehova je Bohem záchrany. Po 257 letém trvání bylo hlavní město Samaří zničeno v roce 740 př. n. l. Asyřany a lid byl odveden do vyhnanství. Prorok Jeremiáš vysvětluje, proč tomu tak bylo: „Proto, že nenaslouchali hlasu Jehovy, svého Boha, ale ustavičně přestupovali jeho smlouvu i všechno to, co přikázal Mojžíš, Jehovův služebník. Ani nenaslouchali, ani podle toho nejednali.“ — 2. Král. 18:11, 12, NS.

Znamenají tyto příklady něco pro naši dobu? Jistě. Slouží tak zvaným „křesťanským“ národům jako přísné varování. Ty měly všechnu příležitost, aby se něco dozvěděly o Jehovovi. Mají odpovědnost, protože tvrdí, že slouží Bohu Bible, který prohlašuje, že Jehova je jeho pamětní jméno. — 2. Mojž. 3:13–15.

Ale ostatní národy, které netvrdí, že slouží Jehovovi, Bohu Bible, by si neměly myslet, že nemusí znát, kdo je Jehova. To je předstíněno tím, co se stalo s národy, které obklopovaly tehdejší Boží království judské. V roce 607 př. n. l. Bůh připustil, aby judské království bylo pro svou nevěru k němu vyvráceno Babylónem. Tehdy jásali Babylón a Judovi nepřátelé.

Jehova mluvil prostřednictvím svého proroka Ezechiele k židovským vyhnancům v Babylóně a utěšoval je tím, že předpovídal jejich obnovu slovy: „‚A jistě posvětím své velké jméno, které bylo znesvěceno mezi národy, které vy jste znesvětili uprostřed nich; a národy budou muset poznat, že já jsem Jehova,‘ je výrok Pána Jehovy, ‚když jsem posvěcen mezi vámi před jejich očima.‘“ — Ezech. 36:23, NS.

V roce 539 př. n. l. byl vyvrácen Babylón Médy a Peršany a v roce 537 př. n. l., po sedmdesátiletém vyhnanství, bylo dovoleno Židům, aby se vrátili do Jeruzaléma a aby opět vystavěli jeho chrám. Nepřátelé Jeruzaléma byli vyburcováni a museli vzít na vědomí, co pro ně Bůh udělal.

DNES MÁ BÝT UČINĚN ZNÁMÝM

Je dnes důležité, aby bylo daleko rozšířeno poznání, že je Jehova? Ano! Již v celém Ezechielově proroctví ukazuje Bůh, svrchovaný Pán, jak to je důležité, protože opětovně prohlašuje, že národy a lidé a jednotlivci musí „poznat, že já jsem Jehova“, a toto prohlášení činí dvaašedesátkrát. V Ezechielově proroctví se výraz „Pán Jehova“ vyskytuje 215 krát.

V této poslední třetině dvacátého století by s ohledem na výrok Ezechielova proroctví o Božím záměru, že „národy budou muset poznat, že já jsem Jehova“, jedna věc neměla být přehlížena. Která věc? Že proroctví se musí splnit v „pozdějších letech“, „v poslední části dnů“. (Ezech. 39:7; 38:8, 16, AS, NS) Když uvažujeme o tom, co se stalo od první světové války, která vypukla v roce 1914 n. l., před více než padesáti sedmi roky, měla by být předpověděná ‚poslední část dnů‘ velmi blízko! Všechny dnešní národy proto dojdou brzy k poznání živého a pravého Boha Jehovy tak, jak ho nikdy předtím neznaly. Nikdo z nás tomu neunikne. Všichni patříme k těmto národům. Získáme tím nebo ztratíme, když nám bude sděleno toto vysoce důležité poznání o Jehovovi?

V Ezechielově proroctví Bůh učinil mnoho prohlášení o tom, co národy a lidé musí poznat. A proto ať již milujeme Jehovu a jeho jméno nebo nemilujeme, jistě se vyplatí nahlédnout do této prorocké knihy. Když to učiníme, poznáme, jak se její vynikající části v dnešní době splnily. Mnoho poctivě smýšlejících lidí je ještě v nejistotě o nejvyšší bytosti, všemohoucím Bohu. Může to být pro ně užitečné, když objeví jeho moudré a časové rady pro dnešní dobu. Proč být přinuceni k poznání, že je Jehova, stejně jako byl přinucen faraón, tehdejší vládce Egypta? Pro nás, kteří milujeme šťastný život, je daleko lepší uposlechnout jeho dobrotivého pozvání a poznávat jej nyní pokojným a přátelským způsobem.