Otázky čtenářů

● Bylo by vhodné modlit se za někoho, komu byla odňata pospolitost s křesťanským sborem (Kdo byl vyloučen)?

Podle Bible by nebylo správné ani vhodné, kdyby se věrný křesťan modlil za někoho, komu byla odňata pospolitost. Bible jmenuje některé ohavné věci, které Bůh nenávidí. K nim patří smilstvo, modlářství, cizoložství, homosexualita a krádeže. (1. Kor. 6:9, 10; Gal. 5:19–21) Jehovův zákon přikazuje křesťanskému sboru, aby vyloučil osoby, které se dopouštějí takových věcí a které upřímně nelitují svého jednání. Věrní členové sboru by s nimi neměli mít žádné duchovní společenství.

Protože rozsudek proti takovým osobám je ve skutečnosti rozsudek, který Bůh dal zapsat ve svém Slově, měla by modlitba za dotyčné stejný význam jako prosba, aby Bůh přihlédl a odpustil přestupky takových nekajícných hříšníků nebo přestupníků. Tito lidé nohama pošlapali milosrdenství, které Jehova Bůh rád prokazuje na základě Kristova výkupného každému, kdo činí pokání, odvrací se od své špatné cesty a prosí Jehovu o odpuštění. — 1. Jana 1:9; 2:1, 2; 3:4–8; Žid. 6:1–8; 10:26–31.

Vzpomeňme si také na to, že jmenovaní „starší muži“ neboli dozorci ve sboru mají podle Bible povinnost starat se o to, aby byla zachována mravní čistota sboru a čistota učení, aby si celý sbor nepřivodil Boží nelibost. Apoštol Pavel nám to zřetelně ukázal, když dal sboru v Korintě pokyn, aby odstranil stav, který vznikl těžkým hříchem a byl trpěn. — 1. Kor. 5:5–8, 12, 13.

Od jmenovaných „starších mužů“ ve sboru se očekává, že prokáží kajícím hříšníkům milosrdenství. (Mat. 9:13; Jak. 3:17; 5:11) Stejně horlivě se však musí zastávat spravedlnosti a musejí pamatovat na to, aby sbor neztratil Jehovovu přízeň. Pavel chválil bratry v Korintě pro rozhorlení, které projevili, když poznali, jaký těžký hřích byl spáchán v jejich středu a jaká hanba tím byla způsobena Bohu. Pochválil jejich horlivost, kterou prokázali, když změnili svůj převrácený způsob jednání, kdy trpěli provádění tohoto hříchu. — 2. Kor. 7:8–11.

Apoštol Jan rovněž objasňuje otázku, zda je možno modlit se za někoho, komu byla odňata pospolitost. Říká: „Jestliže někdo spatří svého bratra, jak hřeší hříchem, který nepůsobí smrt, bude prosit a dá mu život, ano, těm, kteří nehřeší tak, že by si přivodili smrt. Existuje hřích, který vede ke smrti. Neříkám, aby se modlil v souvislosti s takovým hříchem.“ — 1. Jana 5:16, NS.

Jak ale můžeme jako jednotlivci vědět, zda se někdo dopustil hříchu, který přináší smrt? Jan zde zřejmě mluví o dobrovolném, vědomém hříchu na rozdíl od hříchu, který s sebou nenese smrt. V případě, kdy jsou patrné důkazy, že jde o dobrovolný, vědomý hřích, nebude se křesťan za dotyčného modlit. (A takové důkazy zde musí být, aby někomu mohla být odňata pospolitost.) Není to člověk, který učinil nějaký nesprávný krok dříve, než si to uvědomil, a proto by si ještě zasloužil, abychom se za něj modlili. (Gal. 6:1; Jak. 5:19, 20) Bůh ovšem definitivně rozhoduje o stavu srdce hříšníka, ale v případech, kdy byla někomu odňata pospolitost, neměl by na sebe křesťan brát riziko, že by se modlil nadarmo nebo že by se svými modlitbami Bohu nelíbil.

Co však činit, jestliže se člen sboru domnívá, že výbor „starších mužů“ byl při odnímání pospolitosti příliš přísný a že jednal uvapeně? Pak by měl dotyčný pamatovat na to, že nemá právo o tom rozhodovat. Výbor sboru zkoumá případ a shromažďuje všechen důkazový materiál. Mnoho podrobností a také postoj, jaký obviněný projevil před výborem, nemusejí být všeobecně známy. Kdo by tedy chtěl posuzovat postup výboru, dopouští se chyby, protože nezná všechny skutečnosti. (Přísl. 18:13) Dopouští se také chyby, protože podle Bible nemá právo věc posuzovat. Dokonce i Ježíš odmítl působit na soudce v určité věci, protože k tomu nedostal právo. (Luk. 12:13, 14) Kdyby se stala chyba nebo se někomu stalo bezpráví, pak se Ježíš Kristus, hlava sboru a výborný pastýř, postará o to, aby věc byla očištěna a žádný věrný aby neutrpěl trvalou škodu. — Kol. 1:18; Jan 10:14; Zjev. 3:19.

Může se stát, že vyloučený je příbuzný nebo dobrý přítel. Možná, že od té doby, kdy byl vyloučen, projevil některé známky k pokání. Nebylo by v takovém případě správné se za něj modlit? Křesťan, který je loajální vůči Jehovovi a jeho opatření, to neudělá. Mohl by však čerpat útěchu z Jehovových slov: „Nemám zalíbení ve smrti zlého, ale v tom, aby se někdo zlý odvrátil od své cesty a skutečně zůstal naživu. — Ez. 33:11, NS.

Na základě těchto Jehovových slov můžeme být přesvědčeni, že člověka, který skutečně projevuje pokání, Bůh svým časem pozvedne a postará se o to, aby dotyčnému bylo vráceno společenství se sborem. Potom, když je sborem znovu přijat, může mu ten, který se pevně a neochvějně držel Jehovova zákona a stál na straně sboru, prokázat pravou službu, která přispěje k záchraně života. — 2. Kor. 2:5–8.