Věčný život ve svobodě Božích synů
18. a) Z jakých činností a úředních postavení vylučuje křesťany jejich cizinecký status? b) Jaké je národní postavení členů Božího sboru?
18 Apoštol Petr zde ještě zesiluje skutečnost, že jsou odděleni a odlišní od tohoto světa, neboť je nazývá „cizinci“ (paroíkous). Jako „cizinci“ k tomuto světu nejsou tito přechodně bydlící křesťané oprávněni podílet se na politických a sporných záležitostech tohoto světa. Duchovně k tomu nemají právo ani povinnost. Jejich postavení cizinců je vylučuje z vměšování a zavazuje je, aby zůstali neutrální a ponechali světské zemi, aby se sama řídila a bojovala své boje. Oddaní křesťané musejí konat jinou práci, pokud jsou v tomto světě, a to, jak uvádí 1. Petrova 2:9, „‚abyste oznamovali znamenitosti‘ toho, který vás povolal ze tmy ve své podivuhodné světlo“. Místo aby zastávali politický úřad nebo jiné postavení v tomto světě, drží se jiného národního postavení a úřadu vzhledem k Bohu, neboť 1. Petrova 2:9 rovněž říká: „Vy jste ‚vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid ke zvláštnímu vlastnictví‘.“ Nemohou směšovat Boží věci se světskými věcmi. Jsou Božím ‚lidem ke zvláštnímu vlastnictví‘, ne lidem světa.
19. Jaká vhodná rada o postoji křesťanů je zaznamenána v 1. Petrově 1:14–17?
19 Protože již nepatří k nesvatým národům tohoto světa, apoštol Petr též říká: „Jako poslušné děti, přestaňte se utvářet podle žádostí, které jste pěstovali dříve ve své nevědomosti, ale v souladu s tím Svatým, který vás povolal, staňte se i vy svatými ve všem svém chování, neboť je psáno: ‚Musíte být svatí, protože já jsem svatý.‘ Dále, vzýváte-li Otce, který soudí nestranicky každého podle jeho skutků, chovejte se s bázní po dobu svého cizího bydlení.“ (1. Petra 1:14–17; 3. Mojžíšova 11:44, 45) Pokud tedy žijí v těchto cizích, světských národech, nemohou si dovolit poskvrnit svou svatost tím, že by se vzdali své neutrality.
20. Jaké občanství mají členové Božího sboru a jak se tedy musejí chovat v tomto světě?
20 ‚Boží sbor‘ nepatří k tomuto světu a tento svět nepatří k ‚Božímu sboru‘. Tato skutečnost je důrazně ukázána ve slovech apoštola Pavla k těm, kteří vyšli z tohoto světa a stali se členy Božího sboru. Říká: „Proto již jistě nejste více cizinci a dočasní usedlíci [cizinci v cizí zemi, NAB; cizinci nebo cizozemci, AP], ale jste spoluobčané svatých a členové Boží domácnosti.“ (Efezským 2:19) Skutečnost, že se stali ‚spoluobčany‘ (NS; NAB; AT; RS; AS; AuP; Ži; Škr), dokazuje, že získali nové občanství a že patří k novému národu, Božímu ‚svatému národu‘. Stali se ‚členy Boží domácnosti‘. Nemohou se dopustit kompromisu a spojovat vládní záležitosti a spory národů tohoto světa se záležitostmi Božího ‚svatého národa‘. Tyto dvě skupiny věcí se harmonicky nemísí a nesplývají. „Spoluobčané svatých“ musí podržet svou svatost a nesmí překročit své občanství tím, že by porušili svou křesťanskou neutralitu k mezinárodním a civilním sporům tohoto světa.
Vyslanci k národům
21. Na jaký další důvod pro neutralitu křesťanů poukazuje apoštol Pavel?
21 Inspirovaný apoštol Pavel poukazuje na další důvod, proč má oddaný, pokřtěný křesťan zachovávat přísnou neutralitu k světským počínáním. Pavel zachovával křesťanskou neutralitu nejen proto, že byl apoštolem, ale protože byl též vyslancem k lidem národů, pohanským i židovským. Pavel musel jako vyslanec k národům doručovat lidem poselství smíření. Protože bojoval za svobodu roznášení tohoto vyslaneckého poselství, byl nakonec uvězněn v Římě v Itálii. Když psal z tamního vězení, Pavel žádal spolukřesťany v Efezu, v Malé Asii, aby se za něj modlili: „A také za mne, aby mi při otevření mých úst byla dána schopnost mluvit a se vší smělostí řeči oznamovat svaté tajemství dobrého poselství, pro které působím jako vyslanec v poutech; abych ve spojení s tím mluvil směle, jak mluvit mám.“ — Efezským 6:19, 20.
22. Proč odporovala skutečnost, že byl ‚vyslancem v poutech‘, daným okolnostem?
22 Jaký je to protiklad okolností, v nichž se někdo octne jako „vyslanec v poutech“! Bylo to proti právům národů, neboť vyslanec byl představitel svého krále nebo vlády a ve všech civilizovaných zemích byla proto jeho osoba považována za posvátnou. Slovo vyslanec je přeloženo z anglického „ambassador“, které je odvozeno ze středověkého latinského výrazu ambasciator, které znamená „prostředník“.
23. Co jsou vyslanci a pověřenci?
23 The Encyclopaedia Americana, svazek 1 (vydání 1929), strana 470, říká, že vyslanec je „diplomatický úředník nejvyšší hodnosti, představitel jednoho národa u dvora druhého. V této funkci je od něj očekáváno, že bude podporovat zájmy a důstojnost svého státu. Vyslanci jsou buď řádní, když trvale přebývají u cizího dvora, nebo mimořádní, když jsou vysláni k zvláštní příležitosti. Když jsou mimořádní vyslanci vybaveni plnými mocemi, jako uzavřít mír, dohodnout smlouvy a podobně, jsou nazýváni zplnomocněnci. Vyslanci jsou často volně označováni jako ministři. Pověřenci jsou ministři používaní při zvláštních příležitostech a mají nižší důstojnost než vyslanci.“
24. Od čeho je osvobozen vyslanec v cizí zemi, kde koná svou službu, ale čeho se musí zdržet?
24 Avšak jaké je postavení vyslance, když působí v cizí zemi, do které je poslán? Americana odpovídá: „Když jsou jako takoví uznáni, jsou vyslanci naprosto osvobozeni od vší podřízenosti a od vší odpovědnosti k zákonům země, u které jsou akreditováni. Kdyby však natolik nedbali své povinnosti a účelu své výsady, že by uráželi zákony vlády nebo na ně veřejně útočili, může být zastaven výkon jejich funkce, a to tím, že je odmítnuto s nimi jednat; nebo může být podána žádost jejich suverénímu státu o jejich odvolání; nebo mohou být propuštěni a požádáni, aby v rozumné době odjeli. Na vyslance je pohlíženo, jako by byl — ustanovením zákona — z území cizí moci a mezi národy je přijatá dohoda, že vyslanec, pokud přebývá v cizím státě, má být považován za člena své vlastní země, a její vláda má výlučnou pravomoc nad jeho chováním a moc nad jeho osobou.“
25. Proč byl Pavel držen v poutech, ačkoli byl vyslancem?
25 Ve světle shora uvedeného popisu vyslancových výsad by apoštol Pavel neměl být „v poutech“ v Římě. Neurazil zákon Římské říše ani na něj veřejně neútočil. Před tribunálem římské spravedlnosti se jako rozený římský občan odvolal k césarovi jako nejvyššímu soudci říše. (Skutky 25:11, 12; 26:32) I cizinec žijící v některé zemi má právo odvolat se k soudům té země, jestliže utrpí nějakou nespravedlnost. Ale Římská říše neuznala duchovní postavení apoštola Pavla jako Božího vyslance a představitele Ježíše Krista. Proto římský místodržitel, aby se zalíbil Pavlovým žalobcům, jeho židovským nepřátelům, dal Pavla do pout a držel jej tak, dokud se neobjevil před vladařem, césarem Neronem. Jako vyslanec Pavel zachovával neutralitu k politice.
26. Jak působili vyslanci, o kterých je zmínka v Hebrejských písmech?
26 M’Clintockova a Strongova Cyclopaedia říká v prvním svazku pod nadpisem „Vyslanec“:
Vztahy Židů k cizím národům byly příliš omezené, než aby dovolovaly mnoho příležitostí pro službu vyslanců . . . Neměli ovšem představu o vyslancích usedlích u cizího dvora; všechna poselstva, o kterých čteme, byla „mimořádná“ neboli pro zvláštní služby a příležitosti, jako blahopřát králi při jeho nastoupení nebo vítězstvích, nebo mu projevit soustrast v jeho těžkostech (2. Samuelova 8:10; 10:2; 1. Královská 5:1), formálně protestovat v případě bezpráví (Soudců 11:12), vyprosit přízeň (4. Mojžíšova 20:14) nebo dohodnout spojenectví (Jozue 9:3 a následující; 1. Makkabejská 8:17).
27, 28. Proč nebylo Pavlovo vyslanecké postavení pouhou smyšlenkou a jak popisuje 2. Korintským 5:18–20 dílo, jímž se zabýval on a Timoteus?
27 Ačkoli apoštol Pavel nebyl uznán Římem jako vyslanec, přece jeho vyslanectví nebylo z jeho strany žádnou smyšlenkou, jako není smyšlenkou ani Boží existence nebo historická existence Ježíše Krista, dnešní odcizení lidstva od Jehovy Boha nebo nastávající boj ‚velikého dne Boha, Všemohoucího‘ v Aramgeddonu. (Zjevení 16:14, 16) Pavel na sebe se vší vážností převzal odpovědnosti vyslaneckého postavení jako „mimořádný vyslanec“ poslaný k národům a lidem, kteří byli nepřátelští k Jehovovi Bohu a k Božímu velkému vyslanci Ježíši Kristu. Proto Pavel šel z Božího pověření nezvaně k těm národům a nesl jim poselství smíření s Jehovou Bohem skrze Ježíše Krista. Pavel mluvil o sobě a o svém misionářském druhovi Timoteovi jako o vyslancích a řekl křesťanskému sboru v Korintě:
28 „Ale všechny věci jsou od Boha, který nás smířil se sebou skrze Krista a dal nám službu smíření, totiž, že Bůh smířil se sebou svět skrze Krista a nepočítal jim jejich přestupky a nám svěřil slovo smíření. Jsme tudíž vyslanci, kteří zastupují Krista, jako by Bůh skrze nás žádal. Jako Kristovi zástupci prosíme: ‚Smiřte se s Bohem.‘“ — 2. Korintským 5:18–20.
29. Kdo jsou dnes „vyslanci zastupující Krista“ a jaké nesou poselství?
29 Všichni věrní Kristovi učedníci, kteří mají nebeské občanství, jsou jako apoštol Pavel „vyslanci, kteří zastupují Krista“. Bůh jim všem svěřil totéž poselství smíření s Bohem skrze Krista jako apoštolu Pavlovi. (Filippenským 3:20, 21) Dnes je na zemi pouhý ostatek několika tisíc těchto křesťanských vyslanců s nebeským občanstvím a ohlašují totéž poselství smíření.
Jako pověřenci
30. a) Jak můžeme nazvat pokřtěné křesťany, kteří nemají nebeské občanství? b) Jaký postoj k světským záležitostem musejí rovněž zaujmout?
30 Velký zástup lidí, kteří byli odcizeni Bohu, přijal toto poselství smíření a byl usmířen s Bohem. Stalo se to tím, že oddali své životy Bohu skrze Krista a dosvědčili tuto oddanost křtem ve vodě. Ačkoli nemají nebeské občanství, ale těší se na věčný život na rajské zemi, ujali se tohoto poselství smíření a nesou je nyní asi ve dvou stech zemích lidem, kteří jsou ještě odcizeni. Mohou být označeni jako pověřenci zatupující Krista. Avšak ať jsou již vyslanci nebo pověřenci, kteří zastupují Krista, musí mít všichni oddaní, a pokřtění křesťané stále na mysli své poslání od Boha a musí zachovávat neutralitu k světským záležitostem.
Neutralita během židovské vzpoury
31. a) Kdo vyznačil neutrální cestu, po které mají křesťané jít? b) Co se stalo v Judeji v roce 66 n. l. a jak reagovali židovští křesťané?
31 Ježíš Kristus vyznačil pro své učedníky stezku neutrality k politice a sporům tohoto světa. Tato stezka jim určovala směr, který měli nastoupit v obtížné době. V roce 66 n. l. se vzbouřili Židé římské provincie Judeje proti césarovi. Řím rychle jednal proti této vzpouře a město Jeruzalém bylo obklíčeno římskými vojsky. V té době byl ještě v Jeruzalémě sbor židovských křesťanů. Postavili se na stranu svých spoluobčanů a vzbouřili se s nimi proti Římu? Nastoupili s odbojnými Židy do boje proti césarovi? Pamatovali si, co jim přikázal Ježíš, a uposlechli. To pro ně znamenalo zůstat neutrální a dostat se ze středu válčících stran.
32, 33. Co řekl Ježíš svým učedníkům, když předpověděl zničení Jeruzaléma?
32 Tři dny před svou mučednickou smrtí na Kalvárii Ježíš Kristus předpověděl zničení Jeruzaléma římskými vojsky. V ten den někteří jeho učedníci poukázali v jeruzalémském chrámu, jak je „ozdobený pěknými kameny a věnovanými věcmi“, a Ježíš jim řekl: „Pokud jde o tyto věci, které vidíte, přijdou dny, kdy zde nebude ponechán kámen na kameni, aby nebyl stržen.“ Nato se jej učedníci zeptali: „Učiteli, kdy se tyto věci opravdu stanou a jaké bude znamení, až se tyto věci budou mět stát?“ V průběhu své odpovědi jim Ježíš řekl:
33 „Dále, až uvidíte Jeruzalém obklíčený utábořenými vojsky, pak rozumějte, že se přiblížilo jeho zničení. Pak nechť ti, kteří jsou v Judeji, začnou utíkat k horám, a kteří jsou uprostřed něj, nechť odejdou, a ti, kteří jsou v okolí, nechť do něj nevcházejí, neboť to jsou dny pro vykonání spravedlnosti, aby se splnilo všechno, co bylo napsáno. Běda těhotným ženám a těm, které kojí dítě, v těch dnech! Neboť bude velká nouze na zemi a hněv nad tímto lidem a budou padat ostřím meče a budou vedeni jako zajatci mezi všechny národy a Jeruzalém bude pošlapáván národy, dokud se nenaplní ustanovené časy národů.“ — Lukáš 21:5–7, 20–24; Matouš 24:1–3, 15–19.