Věčný život ve svobodě Božích synů

11. Co se stalo třetího dne po Ježíšově smrti vzdor tomu, že u hrobky byla umístěna stráž?

¹¹ Židovští náboženští vůdci postavili se svolením místodržitele Piláta stráž u zapečetěné hrobky, kam Josef z Arimatie položil Ježíšovu mrtvolu, aby zabránili Ježíšovým učedníkům ukrást jeho mrtvolu a pak říci, že byl vzkříšen. Avšak třetího dne po Ježíšově smrti odvalil anděl z nebe zapečetěný kámen od hrobky a bylo shledáno, že je prázdná. Ježíš byl vzkříšen. — Matouš 27:62–28:15.

12. Co bylo zřízeno v den letnic roku 33 n. l. a co se stalo se zákonnou smlouvou?

¹² V padesátém dni od Ježíšova vzkříšení z mrtvých, neboli v den letnic roku 33 n. l., byl v Jeruzalémě založen křesťanský „sbor Boží“ a Jehova Bůh uvedl nyní tento sbor do nové smlouvy skrze Ježíše Krista jako svého prostředníka. Na důkaz toho byl na sbor vylit svatý duch. Jeho členové tedy již nebyli pod starou mosaickou zákonnou smlouvou s jejími opatřeními pro vojenskou službu se smrtonosnými zbraněmi ve prospěch pozemské teokracie. (Jeremiáš 31:31–34) Avšak po příští tři roky, čtyři měsíce a asi deset dní pokračovala Boží přízeň k izraelskému národu jako k přirozeným potomkům Abrahamovým, neboť do křesťanského sboru byli připouštěni jen Židé a obřezaní židovští proselyté. (Dan. 9:24 až 27) Potom, na podzim roku 36 n. l., byly otevřeny dveře, aby do křesťanského sboru byli přiváděni neobřezaní pohanští věřící.

Setník jako první pohan obrácen na víru

13.–15. Kdo byl první neobřezaný pohan, který se stal křesťanem, a které události vedly k jeho křtu?

¹³ Byl to voják, kdo byl tehdy shledán jako připravený, aby se stal křesťanem. Byl to Ital, římský setník, a byl zadobře s Židy v Palestině během posledního týdne z těch „sedmdesáti týdnů“ roků Boží zvláštní přízně k izraelskému národu. Tato skutečnost je patrná z následujícího záznamu:

„V Cézareji byl jistý muž, jménem Kornelius, vojenský důstojník [setník] tak řečeného Italského oddílu, zbožný muž a bojící se Boha s celou svou domácností, a ten dával lidu mnoho milosrdných darů a neustále vznášel prosby k Bohu. Kolem deváté denní hodiny viděl jasně ve vidění Božího anděla, jak k němu přichází a říká mu: ‚Kornelie?‘ Muž na něj upřeně hleděl a polekán pravil: ‚Co je, Pane?‘ Ten mu řekl: ‚Tvé modlitby a milosrdné dary vystoupily jako připomínka před Boha. Pošli tedy nyní muže do Joppy a zavolej jistého Šimona, který má přízvisko Petr. Tento muž je hostem jistého Šimona, koželuha, který má dům u moře.‘ Jakmile anděl, který k němu mluvil, odešel, zavolal dva ze svých domácích služebníků a zbožného vojáka z těch, kteří u něj byli ve stálé službě, a vypravoval jim všechno a poslal je do Joppy.“ — Skutky 10:1–8.

¹⁴ Čtvrtého dne od této události přivedli ti tři Korneliovi poslové Petra a s ním některé židovské křesťany. V Korneliově domě se sešlo mnoho pohanů, aby vyslechli Petra. Když tam Kornélius dal příslušné vysvětlení, připojil: „A tak jsme nyní všichni přítomni před Bohem, abychom vyslechli všechno, co ti Jehova přikázal říci.“ Pak Petr kázal těm pohanům Ježíše Krista a nakonec řekl: „On je ten, který byl Bohem ustanoven jako soudce živých i mrtvých. O něm svědčí všichni proroci, že každý, kdo v něj uvěří, obdrží odpuštění hříchů skrze jeho jméno.“ — Skutky 10:9–43.

¹⁵ Důstojník Kornelius a jiní pohané v jeho domě museli přijmout, co apoštol Petr kázal, neboť, hle, co se stalo:

„Když ještě Petr mluvil o těchto věcech, padl duch na všechny, kteří naslouchali slovu. A věrní, kteří přišli s Petrem a byli z obřezaných, žasli, že volný dar svatého ducha byl vylit též na lidi z národů. Neboť je slyšeli mluvit jazyky a oslavovat Boha. Pak Petr odpověděl: ‚Může někdo zakázat vodu, aby nebyli pokřtěni ti, kdož obdrželi svatého ducha jako my?‘ A přikázal, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. Pak jej žádali, aby několik dní zůstal.“ — Skutky 10:44–48.

16. Co nám Bible říká o Korneliovi potom?

¹⁶ Biblický záznam neříká, co apoštol Petr vyprávěl Korneliovi a pohanským spoluvěřícím. Bible neříká, co potom učinil setník Kornelius a „zbožný voják“ pod jeho velením. Bible neříká, zda byl v Korneliově domě v Césareji zřízen křesťanský sbor. O Korneliovi osobně neslyšíme nic dalšího. Když apoštol Pavel přistál o mnoho let později (asi roku 56 n. l.) v Cézareji při návratu z misijní cesty, „vešel do domu evangelisty Filipa“ a „zůstal u něj“. (Skutky 21:8) Později, když byl Pavel dva roky vězněn v Césareji, neslyšíme nic o setníku Korneliovi. (Skutky 23:31–35; 24:24–27) Mezitím Pavel psal o ‚vyšších mocech‘ a svědomí v Římanům 13:1–5. Je možné, že Kornelius znal tuto radu. V té době je zmínka o několika setnících („důstojnících“) ve spojení s Césarejí, ale o žádném jménem Kornelius. — Skutky 23:23; 24:23; 27:1, 6, 11, 31, 43; 28:16, AuP.

17, 18. Jak Pavel využíval svého času během své první vazby v Římě a zapůsobilo to na některé vojáky?

¹⁷ Doktor Lukáš, Pavlův cestovní druh, oznamuje o Pavlově první vězeňské vazbě v Římě: „Když jsme konečně vešli do Říma, bylo Pavlovi dovoleno, aby zůstal sám s vojákem, který jej hlídal. Tak zůstal po celé dva roky ve svém vlastním najmutém domě a laskavě přijímal všechny, kteří k němu přišli, kázal jim Boží království a učil je věcem ohledně Pána Ježíše Krista s největší volností řeči, bez překážek.“ (Skutky 28:16, 30, 31) Pavlův lékař, doktor Lukáš, neuvádí, kolik z Pavlova kázání slyšel voják, který jej hlídal, ani jaká byla vojákova reakce na to, co slyšel.

¹⁸ Avšak zpráva o křesťanském apoštolu Pavlovi se dostala k tělesné stráži císaře Nerona, známé jako prétorská stráž, jak to oznamuje sám Pavel ve svém dopise filippskému sboru: „Mé záležitosti se ukázaly spíše k podpoře dobrého poselství než jinak, takže má vězeňská pouta ve spojení s Kristem se stala veřejně známá mezi vší prétorskou stráží a všemi ostatními.“ (Filip. 1:12, 13) Pavel však neuvádí, zda někdo z těch vojáků prétorské stráže přijal Pavlovo poselství o Božím království a stal se křesťanem, ačkoli oznamuje, že členové „césarovy domácnosti“ jsou křesťany a posílají pozdravy. (Filippenským 4:22) Pavel neříká, že tito lidé konali politickou práci.

Použití vojenských výrazů

19. Jak Pavel popsal ve svém dopise křesťanům ve Filippech jejich činnosti ve vojenských výrazech, avšak jakou činnost to nezahrnovalo?

¹⁹ V Křesťanských řeckých písmech je použito několika vojenských termínů neboli výrazů vzhledem k duchem zplozenému ‚Božímu sboru‘. Na příklad Pavel, když psal křesťanským učedníkům v městě Filippi, řekl, že doufá, že uslyší, „že pevně stojíte v jednom duchu a bojujete jako jedna duše, bok po boku za víru v dobré poselství“. (Filippenským 1:27, NS; AP; Mo; KB) Jiné překlady použily místo slova „bojujete“ slovo „zápasíte“ (Ži; Sý; AuP; AS; RS; Yg) nebo „zápolíte“ (NAB). Avšak ať již to bylo jakékoli ‚bojování‘, jistě to nebyl boj „ohněm a mečem“ jako v případě římsko-katolických „křižáckých tažení“ křesťanstva. Nebylo to ani ‚bojování‘ pro césarovu Římskou říši, kde by věřící stáli „bok po boku“ s césarovými vojáky, ale „za víru v dobré poselství“. Byl to tedy odlišný boj!

20. Jakými výrazy popsal Pavel svou vlastní životní činnost, avšak čeho se neúčastnil?

²⁰ Apoštol Pavel se jako křesťan sám zabýval tímto odlišným bojem. Ve svém posledním dopise, krátce před svou smrtí za vlády césara Nerona, Pavel řekl: „Bojoval jsem dobrý boj, běžel jsem běh až do konce, zachoval jsem víru. Od tohoto času je mi vyhrazena koruna spravedlnosti, kterou mi dá Pán, spravedlivý soudce, jako odměnu v tomto dni, nejen však mně, ale všem těm, kteří milovali jeho zjevení.“ (2. Timoteovi 4:7, 8, NS; KB; AuP; AS; RS; Mo) Pavel neočekával, že obdrží tuto ‚korunu spravedlnosti‘ od césara Nerona, milujícího atletiku, neboť Pavel nesloužil v césarových legiích ani se neúčastnil césarových atletických závodů nebo her. Pavel zachovával křesťanskou víru odlišným bojem.

21, 22. a) Čí voják měl být Timoteus podle Pavlova povzbuzení? b) Jakých zbraní Timoteus nepoužíval, jestliže napodoboval Krista, ale jak měl provádět svou činnost v souladu s Pavlovou radou?

²¹ Když apoštol Pavel psal svůj poslední dopis křesťanskému dozorci Timoteovi, řekl mu též: „Jako statný voják Krista Ježíše účastni se snášení zla. Žádný, kdo slouží jako voják, nezaplétá se do obchodních záležitostí života, aby došel schválení u toho, který jej najal jako vojáka. Mimo to, jestliže i někdo zápasí v hrách, není korunován, ledaže zápasí podle pravidel. Tvrdě pracující rolník musí jíst první z plodů.“ (2. Timoteovi 2:3–6) Snášením zla nebo těžkostí ve službě svému nebeskému Pánovi měl dozorce Timoteus ukázat, že je ‚statným vojákem Krista Ježíše‘. Jako takový voják, Timoteus nepoužíval zbraní, kterých nepoužíval jeho vůdce, totiž Kristus Ježíš, když byl na zemi. Nepoužíval jich, ať již následoval nebo napodoboval Krista, či následoval nebo napodoboval apoštola Pavla. (1. Korintským 11:1) Jako „statný voják Krista Ježíše“ Timoteus používal toho, co mu Pavel přikázal používat:

²² „Předávám ti tento příkaz, dítě Timotee, ve shodě s předpověďmi, které vedly přímo k tobě, abys jimi dále znamenitě válčil; udržel víru a dobré svědomí.“ (1. Timoteovi 1:18, 19) „Dále, odmítej pošetilá a nevědomá dotazování, neboť víš, že působí boje. Ale otrok Páně nemusí bojovat, ale je třeba, aby byl ke všem mírný, způsobilý učit, umírněný, když je vystaven zlému, aby s mírností poučoval ty, kteří nejsou příznivě nakloněni, neboť Bůh jim snad dá pokání, které vede k přesnému poznání pravdy, aby přišli k rozvaze z osidla ďáblova a poznali, že jím byli zaživa polapeni podle jeho vůle.“ — 2. Timoteovi 2:23–26.

Svědectví dějepisců

23. Proč uchoval Timoteus dopisy od Pavla?

²³ Timoteus uchoval tyto dopisy od Pavla nepochybně proto, aby se řídil jejich pokyny, a jejich opisy se nám zachovaly v původní řečtině, kromě překladů v latině a jiných řečech. Jak však věrní křesťané všeobecně následovali Ježíše Krista a prováděli pokyny Křesťanských řeckých písem ve stoletích, než se pohanský generál, pontifex maximus pohanského Říma, Konstantin Veliký, zdánlivě stal křesťanem a dobyl svých vítězství ve „znamení kříže“? Říkají nám to světové dějiny mimo Svaté Bible.

24. a) Jaké námitky měli podle M’Clintockovy a Strongovy Cyclopaedie raní křesťané proti válčení? b) Jaký názor na věc zaujali od čtvrtého století někteří lidé, kteří vyznávali, že jsou křesťany, avšak bylo to v souladu s tím, co Ježíš řekl Pilátovi?

²⁴ Cyclopaedie biblické teologické a církevní literatury od M’Clintocka a Stronga (vydání 1894), svazek 10, se odvolává v pojednání o „Křesťanských názorech“ na Quinta S. F. Tertulliana, latinského náboženského pisatele třetího století, a říká:

Křesťanství vždy dýchá duchem pokoje mezi jednotlivci a národy a rovněž duchem svobody a osobní úcty, ale nikdy neodstraňuje příkazem ani otroctví či válku, ani nezakazuje žádné civilní vládě používat meč. Námitky prvních křesťanů proti službě ve válce byly založeny hlavně na textu: „Kdo by vylil krev“ atd. Byly však též jiné důvody. Raní křesťané se necítili povinni sloužit vládě, která je neustále pronásledovala, a také se děsili modlářství spojeného s válečnou službou. Tertullian zakazuje sloužit jako prostý voják, ačkoli od těch nebyla tak naléhavě vyžadována účast na modloslužbě jako od těch, kteří měli vyšší hodnost; pro Tertulliana však bylo dostačující vědomí, že římské výsostné znaky nesly podoby a obrazy model (viz Tertullianovo De Idololatria, c. xix; De Corona Militis, c. xi; Apologia, c. xlii; Ad Scapulam c. iv.).a

25. Jaká platná odůvodnění uvádí též Cyclopaedia jako obranu proti účasti křesťanů ve válce?

²⁵ Na straně 882 téhož 10. svazku říká tato Cyclopaedia pod podtitulkem „Dogmatický náhled“:

Tyto moderní názory na obhajobu válčení však zřejmě vyrostly z touhy usmířit civilní moc a jasně odporují starověkému křesťanskému učení a celému duchu evangelia, jakož i zvláštním poučkám v Novém zákoně (Matouš v, 39; Římanům xii, 17–21; atd.). Odvolání na několik málo pasáží je proti tomu nicotné (na příklad Lukáš xxii, 26; srovnej s Matoušem xxvi, 52. Římanům xiii, 4 mluví pouze o úřední nebo obecní spravedlnosti) . . .

Kasuisté obvykle ulehčovali v takových případech křesťanskému svědomí tím, že svalovali odpovědnost za válku na „stávající moci“, to jest na civilní nebo vojenské autority; jinými slovy, na samotnou vládu. Ale takový způsob uvažování by omlouval křesťana, i kdyby spáchal jakoukoli ohavnost, dokonce modlářství, na diktát světských nebo politických vládců. Vůle většiny pod demokratickou nebo republikánskou vládou nečiní v této odpovědnosti žádný podstatný rozdíl. Každý člověk musí jednat v mravních případech sám za sebe ve strachu z Boha.

26, 27. a) Čím příkladem a naukami v této věci se řídí praví křesťané a proč? b) Do čí služby jsou odvedeni, a to v souladu s kterým apoštolským pokynem?

²⁶ Mohli bychom citovat jiné dějepisce,b abychom dokázali ze starověkých věrohodných záznamů, jaký postoj zaujímali v této věci nejranější neboli primitivní křesťané. Byli nejblíže dvanácti Kristovým apoštolům a ještě neodpadli. (2. Tessalonickým 2:3–5) Věrní křesťané dneška se raději řídí příkladem a učeními inspirovaných apoštolů, než chováním a poučkami odpadlíků pozdějších století. Chtějí poslušně splácet césarovi neboli „vyšším mocem“, co jim patří, ale vědí, že je hranice požadavků, které jim může ukládat césar, protože si nanejvýš svědomitě uvědomují, že musejí splácet Bohu, co patří Bohu. Uznávají jej jako velkého Teokrata a tudíž jej musejí nechat předpisovat teokratické válčení, jímž se musejí zabývat jako oddaní pokřtění služebníci. Nebojují za odpadlické křesťanstvo s jeho soustavami církve a státu, poskvrněnými proléváním krve. Vědí, k čí službě jsou odvedeni tělem i duší, a jemu se vydávají, jak přikázal apoštol:

²⁷ „Ani nadále nepoužívejte své údy jako zbraně nespravedlnosti ke hříchu, ale dejte se Bohu jako ti, kteří jsou obživeni z mrtvých, také své údy Bohu jako zbraně spravedlnosti. Neboť hřích nad vámi nesmí panovat.“ — Římanům 6:12–14.

Komu křesťané dávají svá těla

28, 29. a) Jak máme jako křesťané používat svých tělesných a duševních údů a co tedy nemůžeme dělat? b) Jak to ukazuje Římanům 11:33–12:2?

²⁸ Jsme-li křesťané, kteří dali svá těla Bohu, jsme povinni používat svých tělesných a duševních údů v jeho službě jako ‚zbraní spravedlnosti‘ a nemůžeme se podrobovat hříšným lidským tvorům, abychom se z jejich příkazu dopouštěli hříchu. Na důkaz toho, právě předtím než se pustil do pojednání o ‚vyšších mocech‘ a povinnostech křesťanů k nim, apoštol Pavel říká:

²⁹ „Ó hloubko bohatství a moudrosti a poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Neboť ‚kdo poznal Jehovovu mysl nebo kdo se stal jeho rádcem?‘ Nebo ‚kdo mu nejprve dal, aby mu to muselo být odplaceno?‘ Protože z něho, skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen. Proto vás snažně prosím, bratři, při Božích slitováních, abyste předkládali svá těla jako oběť živou, svatou, Bohu přijatelnou, svatou službu se svou silou rozumu. A neutvářejte se již podle tohoto systému věcí, ale přeměňujte se přetvářením své mysli, abyste se sami přesvědčili, co je dobrá a přijatelná a dokonalá vůle Boží.“ — Římanům 11:33–12:2.

[Poznámky pod čarou]

„Přes tyto námitky mnozí křesťané sloužili jako vojáci. Obrácení Konstantinovo a výměna modlářských standard za korouhev kříže ukládaly každému křesťanovi povinnost sloužit jako voják; zájmy církve a státu byly nyní společné. Augustin [354–430 n. l.] o sobě říká, že necítí žádné výčitky svědomí proti tomu, aby křesťané sloužili jako vojáci. (Ep. 138 Ad Marcellinum, xii) . . . V římské církvi duchovenstvo . . . zastává názor, že čím těsněji jsou církev a stát spjaty, tím ospravedlnitelnější je válka.“

Jak je však možno sladit předcházející odůvodnění ze čtvrtého století a dále s Ježíšovými slovy římskému místodržiteli Pontskému Pilátovi? Podle Jana 18:36 mu Ježíš řekl: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji služebníci by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“