Otázky čtenářů

● Smějí se křesťané účastnit církevního pohřebního obřadu?

Někteří křesťané snad cítí povinnost zúčastnit se církevního pohřbu, protože by tak chtěli vyjádřit vděčnost, nebo protože dotyčný byl jejich blízkým příbuzným nebo proto, že si to přeje nevěřící manželský druh. Předtím, než se však křesťan rozhodne k účasti na takovém obřadu, měl by uvažovat, co vše je s tím spojeno a zda má nějakou možnost se tomu vyhnout. Křesťanský sbor nezakazuje návštěvu takového obřadu, ale jsou s tím spojena určitá nebezpečí a těžkosti.

Především bychom měli pamatovat na to, že církevní pohřby nejsou prováděny v prvé řadě proto, aby přátelé měli příležitost potěšit truchlící rodinu. To se obvykle děje předtím ve smuteční síni nebo je možno navštívit pozůstalé u nich doma. Církevní pohřeb je ve skutečnosti náboženský obřad. Proto je velmi pravděpodobně spojen s kázáním, v němž jsou uplatňovány nebiblické nauky, jako učení o nesmrtelnosti duše a názor, že všichni dobří lidé jdou do nebe. Mohou být též prováděny nebiblické zvyky, například znamení kříže a pravděpodobně také společná modlitba, kterou vyslovuje kněz nebo farář jiného náboženství. Křesťan by se vzhledem k příkazu ve Zjevení 18:4 přirozeně nemohl účastnit takové modlitby.

Někteří Bohu oddaní křesťané se již účastnili církevního pohřbu, protože chtěli svou přítomností pomoci svým nejbližším rodinným příslušníkům. Proto s nimi šli do smuteční síně, k církevnímu pohřbu a pak ještě ke hrobu. Snad to vše mohli učinit, aniž se museli účastnit nějakého jednání, jež by bylo spojeno s falešným náboženstvím. Pro Jehovova ctitele je však vždy riskantní chodit do místa falešného uctívání.

Je pravda, že křesťanská manželka, jejíž muž od ní vyžaduje, aby se účastnila církevního pohřbu, může si vzít příklad z Námana. Náman byl syrský vojevůdce, který byl uzdraven z malomocenství, protože se na příkaz proroka Elizea sedmkrát ponořil do vody Jordánu. Protože byl takto zázračně uzdraven, nechtěl již Náman nikdy uctívat jiného Boha než Jehovu. Provést toto rozhodnutí ve skutečnosti však pro něj nebylo lehké, protože byl stále ještě ve službě svého krále. Všude krále doprovázel a proto s ním musel také chodit do domu pohanského boha Remmona. To mohlo znamenat, že musel králi dokonce pomáhat, když se skláněl. Proto prosil Jehovu Boha, aby mu to odpustil a nepočítal za hřích. Náman, který byl nyní ctitelem Jehovovým, sám nevzýval tohoto falešného boha; pouze na příkaz se nacházel v domě falešného boha. — 2. Král. 5:1–19.

V podobně situaci je křesťanská manželka, která má nevěřícího muže. Jestliže její muž trvá na tom, aby při určité příležitosti šla s ním na církevní pohřeb, mohla by jednat podobně jako Náman; mohla by být přítomna, aniž by se účastnila jednání spojeného s falešným náboženstvím. Sama musí rozhodnout, zda tam má jít, nebo ne. Sama musí vědět, jak by nejlépe rozřešila konflikt, který nastane, bude-li jednat podle přání svého muže, ale v rozporu se svým svědomím, jež bylo školeno Božím Slovem a přikazuje jí poslouchat Jehovu. — 1. Petra 3:16.

Ano, bude se to týkat jejího svědomí. Proč? Protože druzí lidé uvidí, jak ona, svědek Jehovův, jde do kostela, a mohli by se nad tím pozastavovat. Měla by proto vzít v úvahu tuto možnost. Apoštol Pavel napsal: „[Ujistěte se] o důležitějších věcech, abyste byli bez poskvrny a nepřiváděli jiné ke klopýtání až do dne Kristova.“ — Fil. 1:10, NS.

Bylo by lépe, kdyby se žena pokusila manželovi vysvětlit své stanovisko. Bylo by dobré, kdyby si vzala příklad z královny Ester a vyčkala chvíle, kdy její muž je odpočatý a v dobré náladě. Měla by mu taktně vysvětlit, proč si myslí, že by se neměla účastnit církevního pohřbu. Mohla by mu mimo jiné poukázat na to, že by mohlo být pro druhé a zvlášť pro ni velmi trapné, kdyby se neúčastnila obřadů. Možná, že s ní pak bude manžel souhlasit z lásky k ní, z ohledu na její svědomí, i proto, aby nedošlo k trapným situacím. — Ester 5:1–8.

Nedotkne se to však truchlící rodiny, neúčastníme-li se církevního obřadu? Nikoli, mohlo by se to stát nanejvýš v tom případě, kdybychom vůbec neprojevili pozornost úmrtí. To se však nemusí stát. Můžeme různým způsobem projevit svou účast a pomoc. Můžeme před tím navštívit pozůstalé v jejich domově a rodinným příslušníkům projevit svou soustrast a nabídnout pomoc. Je-li třeba, můžeme s sebou přinést jídlo nebo tam pro rodinu jídlo připravit, nebo můžeme pohlídat děti a tak dočasně převzít tuto povinnost dospělých. Potom si pozůstalí nebudou myslet, že k nim nemáme lásku jenom proto, že se nebudeme účastnit církevního pohřbu.

Křesťan tedy nemusí cítit povinnost, účastnit se církevního pohřbu, při němž by mohl přijít do pokušení podílet se na obřadu spojeném s falešným náboženstvím, jehož se účastní ostatní. Tak unikne nebezpečí, že by dělal něco, co by se Jehovovi Bohu nelíbilo. Každý však musí podle okolností sám v této věci rozhodovat a musí se nechat vést svým svědomím.

● Co znamená prosba k Bohu: „Neuvoď nás do pokušení“?

Tato prosba patří ke známé vzorné modlitbě Ježíšově. Když Kristus vyzval své učedníky, aby prosili o odpuštění, uzavřel modlitbu slovy: „Neuvoď nás do pokušení, ale osvoboď nás od toho zlého.“ — Mat. 6:12, 13, NS; Luk. 11:4.

Někteří lidé kladou otázku, zda to znamená, že by nás Bůh vedl k hříchu, kdybychom jej neprosili, aby to nečinil. Tak tomu nemůže být, neboť Jehova inspiroval Jakuba, nevlastního bratra Ježíšova k zapsání těchto slov: „Když je někdo ve zkoušce, nechť neříká: ‚Bůh mne zkouší.‘ Nikoli, neboť Bůh nemůže být zkoušen zlými věcmi, ani sám nikoho nezkouší.“ (Jak. 1:13, NS) Ježíšovým slovům musíme rozumět ve světle tohoto verše a v souladu s ním.

Zkušenost Adama a Evy nám pomůže porozumět, co měl Kristus na mysli. Bůh dovolil Adamovi a Evě jíst z různých stromů, které byly ‚žádoucí na pohled a dobré k jídlu‘. Ze stromu poznání dobrého a zlého však neměli jíst. — 1. Mojž. 2:9, NS; 16, 17.

Ve skutečnosti to byla pro ně zkouška. Tato zkouška jim však neměla být ke škodě. Bůh nejednal tak, jako náboženští nepřátelé Kristovi, kteří jej chtěli zkoušet a v jeho řeči najít něco, co by pro ně bylo důvodem, aby jej zabili. (Mat. 22:15–18; Mar. 11:18; 12:13; Jan 11:53) Touto jednoduchou zkouškou se mohlo před Jehovou jasně ukázat, čím skutečně byli a zda jako tvorové se svobodnou vůlí chtějí skutečně poslouchat svého Stvořitele a sloužit mu.

Povšimněme si však, jak vynikajícím způsobem Bůh postupoval: Aby pomohl Adamovi a Evě vystříhat se pochybení, to znamená, aby je ‚neuvodil v pokušení‘, vysvětlil jim, že neposlušnost je hřích a vedla by k smrti. Varovat někoho před zlým jistě neznamená, uvádět jej do pokušení. Nebyl to ďábel, kdo pokoušel první dva lidi? Viděl možnost, jak je svádět v překročení hranic, jež jim stanovil Bůh. Nesprávně popsal následky, které by pro ně mělo požití z dotyčného stromu, a tak v nich vyvolat žádost, jež vedla k hříchu. — 1. Mojž. 3:1–6; Jak. 1:14, 15.

Ani nás, křesťany, dnes Bůh neuvádí ‚do pokušení‘, neboť nás varuje před zlými věcmi a upozorňuje nás na následky, které by mělo provádění špatných věcí. Tak nám pomáhá vyhnout se pokušení, které by mohlo vést k hříchu.

Jehova nám například zcela jasně říká, že cizoložství je hřích a že bychom se jej proto měli vystříhat. (2. Mojž. 20:14; Řím. 13:9, 10) Varuje nás tedy před tímto hříchem, abychom nebyli v nevědomosti. Vysvětluje také, jaké následky by to pro křesťana mělo, kdyby se dopustil tohoto hříchu; poskvrnil by tak manželské lože, byl by odsouzen, a nezdědil by království. (Žid. 13:14; 1. Kor. 6:9, 10) Jehova tedy nesvádí křesťany k cizoložství. Naopak, v 1. Korintským 7:5 jim dává vynikající radu. Doporučuje totiž osobám v manželství, jež se dohodly, že se po nějakou dobu zdrží manželského styku, aby se potom opět sešly, aby je satan ustavičně nepokoušel, a aby se dotyční nakonec nedopustili cizoložství. Je tedy zřejmé, že pokušení nepochází od Boha, který je upozornil a varoval, ale od satana, a to působením nesprávných žádostí.

Slovy v 1. Timoteovi 6:9, 10 nás Jehova též varuje před nebezpečím lásky k penězům a upozorňuje nás na to, že může vést k rozmanitým škodlivým věcem. Poukazuje na to, že následky této lásky a rozhodnutí zbohatnout mohou způsobit, že člověk odstoupí od víry a musí vytrpět mnoho bolestí. Jsme proto varováni před věcmi, jež nejsou správné, a jsme upozorňováni na škodlivé následky, jež by nastaly, kdybychom podlehli tomuto pokušení. — 2. Kor. 2:11.

Kdo se tedy modlí, aby nebyl uváděn do pokušení, zavazuje se, že sám učiní vše, co je v jeho silách, aby se pokušení vyvaroval. Znamená to také, že ze své mysli odstraní myšlenky, které by mohly vést k nesprávným žádostem, a že se vystříhá situací, jež by mohly vést k pokušení. Studiem Božího Slova musí získat posilu od Jehovy, aby se naučil rozeznávat mezi dobrým a zlým. Proto Ježíšova slova: „Neuvoď nás do pokušení“ neznamenají, že by nás Bůh pokoušel nebo uváděl do situací, kdy bychom byli pokoušeni ke zlému, a že bychom jej z toho důvodu museli prosit, aby nás neuváděl do pokušení. Nikoli, těmito slovy Boha prosíme proto, aby nás nenechal v nevědomosti o zlých věcech, jež by pro nás mohly být pokušením, ale aby nás před nimi varoval a posiloval nás, abychom se mohli vystříhat pokušení nebo mu odolat.