Andělu ve Filadelfii

1. a) Kde leželo město Filadelfie a jaké jsou některé zajímavé skutečnosti o tomto městě a o náboženství, které se tam provádělo? b) Jednalo tamější židovské obyvatelstvo vůči křesťanskému sboru v souladu s významem jména „Filadelfia“?

OD sboru v Sardech obrací oslavený Ježíš Kristus svou pozornost ke sboru ve Filadelfii, městu, které leželo asi padesát kilometrů jihovýchodně od Sard a asi dvě stě deset kilometrů od ostrova Patmos, kde apoštol Jan dostal zvláštní poselství pro sbor ve Filadelfii. Dnes se toto místo nazývá Alasehir (Načervenalé město, což je jméno podle hor v pozadí). V tomto území došlo k zemětřesení a Filadelfie za dnů Janových byla městem, které znovu vystavěl římský císař, cézar Tibérius, po zemětřesení roku 17 n. l., a nějakou dobu bylo na římských mincích nazýváno Nová Cesarea. Protože toto město leželo ve vinařském kraji, byl jeho nejvyšším bohem falešný bůh Bakchus neboli Dionysos, který odpovídá Nimrodovi, jenž byl „mocný lovec v odporu proti Jehovovi“ a později byl oplakáván jako Tammuz. (1. Mojž. 10:8–10, NS; Ez. 8:13, 14) Staré město Filadelfia, město „Bratrské náklonnosti“ mělo kromě křesťanského sboru židovské obyvatelstvo, ale podle zprávy měli přirození, obřezaní Židé málo bratrské náklonnosti ke křesťanskému sboru.

2, 3. Jaké stanovisko vyjádřil Ježíš Kristus ohledně sboru ve Filadelfii?

² Jaká vyhlídka byla dána sboru ve Filadelfii koncem prvního století našeho letopočtu, a to nikoli z lidského stanoviska, ale ze stanoviska Kristova? Tato vyhlídka byla následujícím způsobem předložena v poselství, které měl apoštol Jan poslat pozemskému dozorci sboru:

³ „A andělu sboru ve Filadelfii piš: Toto praví ten, který je svatý, který je věrný, který má klíč Davidův, který otevírá tak, že nikdo nemůže zavřít, a zavírá tak, že nikdo neotvírá: ‚Znám tvé skutky — hle, postavil jsem před tebe otevřené dveře, které nikdo nemůže zavřít — a vím, že máš málo síly a že jsi zachoval mé slovo a neprokázal jsi se jako falešný vůči mému jménu. Hle, vydám ty ze synagógy satanovy, kteříž říkají, že jsou židé, a přece nejsou, ale lžou — hle, způsobím, aby přišli a poklonili se před tvýma nohama, a způsobím, aby věděli, že jsem tě miloval. Protože jsi zachoval slovo o mé vytrvalosti, i já tebe zachovám od hodiny zkoušky, která přijde na celou obydlenou zemi, aby byli vyzkoušeni ti, kteří přebývají na zemi. Přicházím rychle. Stále pevně drž, co máš, aby ti nikdo nevzal tvou korunu.‘“

4. Co Kristus zaslíbil ve svých závěrečných slovech sboru ve Filadelfii tomu, kdo zvítězí?

⁴ „‚Kdo zvítězí — toho učiním sloupem v chrámu svého Boha a rozhodně z něj již nikdy nevyjde, a napíši na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, a toto své nové jméno. Kdo má ucho, slyš, co duch říká sborům.‘“ — Zjevení 3:7–13, NS.

5. a) Co je významného na tom, že Kristus o sobě mluví jako o tom, „který je svatý, který je věrný“? b) Jaký úřad mu dal jeho Otec, protože zachoval svatost?

⁵ Slavný nebeský prostředník tohoto poselství určeného pomazaným křesťanům si zaslouží důvěry, neboť je to ten, „který je svatý, který je věrný“. V rozhodující době, kdy ostatní Židé z nedostatku víry odešli od tohoto ‚Svatého‘, Ježíše Krista, řekl mu židovský apoštol Petr: „My jsme uvěřili a poznali, že jsi Boží Svatý.“ (Jan 6:69, NS) Později po nebeském oslavení Ježíše Krista a v době pronásledování, označil jej celý křesťanský sbor v Jeruzalémě jako svatého, když se modlil k Jehovovi Bohu a prosil jej, aby mu umožnil další přednosti kázání: „. . . zatímco ty vztáhneš svou ruku k uzdravování a budou se dít znamení a předsevzetí skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše.“ (Skut. 4:23–30, NS) Pro svou svatost byl učiněn Božím nejvyšším knězem, takovým, který byl „pro nás vhodný, věrný, bezelstný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, jenž se stal vyšším nad nebesa.“ — Židům 7:26, NS.

6, 7. a) Vysvětli, proč je Kristus ten, „který má klíč Davidův“. b) Jakou moc měl ten, kdo měl klíč královského domu? c) Měl nebo používal některý římský biskup nebo některý jiný údajný pozemský Kristův zástupce někdy symbolický „klíč Davidův“?

⁶ Oslavený Ježíš Kristus nemohl být svatý a zároveň nepravdivý, nemohl být lhář jako nesvatý ďábel. Jestliže tedy sboru ve Filadelfii ukazuje, kdo a co on je, mluví pravdu. Má dobrý, biblický důvod ke slovům, že on „má klíč Davidův, který otevírá tak, že nikdo nemůže zavřít, a zavírá tak, že nikdo neotvírá“. (Zjev. 3:7, NS) David, o kterém se zde poprvé mluví v tomto zjevení, jež bylo dáno Janovi, je ten, o němž se mluví tehdy, když je o oslaveném Ježíši řečeno, že je „kořen Davidův“ a také „kořen a potomek Davidův“. (Zjev. 5:5, NS; 22:16, NS) Je to David staré doby, jeruzalémský král, s nímž Jehova Bůh uzavřel smlouvu pro věčné království. (2. Sam. 7:4–29) Královským potomkem tohoto Davida se stal Ježíš, když jej porodila panna Marie, jež pocházela z královské rodiny Davidovy. (Mat. 1:1–25; Luk. 1:26–38; 2:1–21; 3:21–31; Řím. 1:1–4) Tím, že Ježíš Kristus byl věrný Bohu až do mučednické smrti, prokázal se jako Davidův trvalý dědic pro věčné království. Proto má „klíč“, který měl král David a který David svěřil věrnému služebníku.

⁷ Nikoli neprávem tedy Ježíš Kristus citoval ze slov podle Izaiáše 22:22, v nichž Jehova Bůh mluví o služebníku, kterému jeruzalémský král důvěřoval, totiž o Eliakimovi, neboť říká: „A vložím klíč domu Davidova na rameno jeho. Když otevře, žádný nezavře, a když zavře, žádný neotevře.“ Tento služebník, který měl klíč, měl tedy velkou odpovědnost vůči domu krále Davida, spojenou s rozšířenou odpovědností a velkou autoritou. Král mu dal právo otevírat a zavírat. Povšimněme si zde, že v době, kdy Jan dostal toto zjevení, neříkal mu oslavený Ježíš Kristus, že „klíč Davidův“ je v ruce nějakého biskupa pohanského města Říma, v ruce apoštolského následovníka apoštola Šimona Petra, jemuž byla řečena slova z Matouše 16:18, 19. Nikoli údajný pozemský zástupce Kristův, ale sám nebeský Ježíš Kristus má „klíč Davidův“ s pravomocí otevírat a pevně zavírat, jež je znázorněna „klíčem“.

8. a) Kdo to byl, kdo před filadelfský sbor postavil „otevřené dveře, které nikdo nemůže zavřít“? b) Kdo postavil v roce 1919 „otevřené dveře“ před věrný ostatek a co se nadarmo snažili s nimi učinit římští papežové?

⁸ Nebyl to apoštol Šimon Petr nebo některý takzvaný apoštolský nástupce Petrův v pohanském Římě, kdo postavil před sbor ve Filadelfii „otevřené dveře, které nikdo nemůže zavřít“. Nebyl to ani apoštol Jan, ale oslavený Ježíš Kristus, „kořen a potomek Davidův“, jenž řekl dozorci sboru ve Filadelfii: „Znám tvé skutky — hle, postavil jsem před tebe otevřené dveře, které nikdo nemůže zavřít — a vím, že máš málo síly a že jsi zachoval mé slovo a neprokázal jsi se jako falešný vůči mému jménu.“ (Zjevení 3:8) Stejně to také rozhodně nebyl papež Benedikt XV. (1914 až 1922 n. l.) v Římě, který by v poválečném roce 1919 postavil před ostatek pomazaných křesťanů „otevřené dveře . . ., které nikdo nemůže zavřít“. Ano, papežové Říma a vatikánského města nebyli schopni uzavřít tyto „otevřené dveře“, neboť tyto symbolické „dveře“ ve skutečnosti neotevřeli oni ani žádný jiný člověk, ale sám Pán Ježíš Kristus.

9. a) K jakým výsadám a příležitostem poskytly tyto „otevřené dveře“ přístup filadelfskému sboru? b) Co mínil Kristus slovy: „Máš málo síly“?

⁹ Nevíme dnes přesně, jakým přednostem a příležitostem otevíraly přístup „otevřené dveře“ tehdy v prvním století sboru ve Filadelfii. Zřejmě však sboru umožňovaly, aby dále vykonával jako symbolický zlatý svícen křesťanskou činnost, neboť právě před tím, než oslavený Ježíš Kristus mluvil o „dveřích“, řekl dozorci sboru: „Znám tvé skutky.“ Věděl, že sbor mohl projít otevřenými dveřmi a chopit se nově nabízených předností a příležitostí, neboť filadelfskému dozorci řekl: „Máš málo síly.“ Síly v politickém ohledu? Nikoli, ale byla to snad síla vlivu na lidi ve Filadelfii a také síla křesťanské oddanosti, odvahy a schopnosti postupovat kupředu jako věrní křesťané po všem tom, co již prožili.

10. V jakém postavení byl věrný ostatek v roce 1919, začátkem poválečné doby, vzhledem k tomuto světu, pokud jde o nějakou sílu v politickém ohledu?

¹⁰ Po konci první světové války v roce 1918 a začátkem poválečného roku 1919 neměl věrný ostatek pomazaných následovníků Ježíše Krista žádnou politickou moc, žádný vliv na politiky, soudce, vojenské hodnostáře a duchovenstvo křesťanstva. Upřímně se snažil kázat Boží království pod Kristovou vládou a nechtěl mít přímý podíl na mezinárodním krveprolití, a proto byl pronásledovanou náboženskou menšinou. Jak to předpověděl Ježíš Kristus ve svém proroctví o ‚skonávání systému věcí‘, nebyli ničím jiným než „předmětem nenávisti u všech národů pro mé jméno“. (Mat. 24:3, 9, NS) Biblické spisy ostatku, jež vydávala Biblická a traktátní společnost Strážná věž, byly ve všech zemích zcela nebo zčásti zakázány. Mnoho členů ostatku bylo ve vojenských táborech nebo v koncentračních táborech a ve vězeních. Ano, do 25. března 1919 byli prezident a sekretář-pokladník a šest jiných známých zástupců Společnosti Strážná věž drženi ve Spolkové trestnici v Atlantě (Georgia, USA) na základě falešných obžalob z doby války, jež byly později soudně zamítnuty. Neměli tedy žádnou sílu světského druhu.

11. Co byla „malá síla“, kterou měl filadelfský sbor, a jak ji používal?

¹¹ „Malá síla“, kterou měl sbor ve starověké Filadelfii a její „anděl“, když jim byly dány „otevřené dveře“, byla síla jednat tak, jak řekl Ježíš Kristus: „Zachoval jsi mé slovo a neprokázal jsi se jako falešný vůči mému jménu.“ Drželi se Kristova jména, učení a příkazů, které jim dal, a zachovávali je. Nezapírali ani slovem, ani svým způsobem života, že jsou křesťané; neprokazovali se jako falešní vůči jeho jménu tím, že by jednali v rozporu se způsobem, jak by měl mluvit, jednat a kázat křesťan. Dalo se tedy očekávat, že tak budou nadále jednat, když vstoupili ‚dveřmi‘, jež nyní byly ‚otevřeny‘.

„OTEVŘENÉ DVEŘE“

12. Co činil pomazaný ostatek během první světové války a krátce potom, takže měl v poválečné době „malou sílu“?

¹² Totéž může být řečeno ve prospěch zkoušeného a vyzkoušeného ostatku pomazaných křesťanů, který přežil pronásledování a těžké poměry první světové války. Ačkoli od března roku 1918 bylo zastaveno rozšiřování vázané knihy Ukončené tajemství (v angličtině) a jejího vydání ve formě časopisu (jako zvláštní vydání časopisu Strážná věž z 1. března 1918) a stejně i rozšiřování traktátů známých jako Měsíčník badatelů Bible (angl.), vydával pomazaný ostatek bez přerušení dále svůj oficiální časopis Strážná věž a hlasatel Kristovy přítomnosti, který vycházel v angličtině čtrnáctidenně. V neděli 13. března 1919 večer uposlechl ostatek příkazu Pána Ježíše Krista a slavil Večeři Páně na památku jeho smrti, kterou vytrpěl jako výkupní oběť pro celé lidstvo. Členové ostatku se snažili zachovávat Kristovo slovo, pokud mu rozuměli. Odmítali obvinění nepřátel, že jsou náboženskou sektou, která následuje nějakého lidského vůdce, ale nikdy neodmítli jméno Kristovo, nezapřeli Krista ani se úmyslně neprokázali falešnými vůči jeho jménu. Pevně lpěli na své naději, že s ním budou brzy spojeni v jeho nebeském království. Proto měli „malou sílu“, když nadešla poválečná doba.

13. a) Zvláště kterou událostí byly po první světové válce před pomazaný ostatek postaveny „otevřené dveře“? b) Co činil ostatek ve spojení s touto příležitostí, která se naskytla?

¹³ V roce 1919 postavil oslavený Ježíš Kristus, který má „klíč Davidův“, skutečně před pomazaný ostatek „otevřené dveře“. Byly otevřeny zvláštním způsobem, když se ve středu 26. března 1919 stalo v Brooklynu (New York) něco významného. Prezident a sekretář-tajemník a dalších šest vedoucích představitelů Společnosti Strážná věž byli totiž na záruku propuštěni z vazby ve Spolkové trestnici. Všem členům pomazaného ostatku se nabídly výsady a příležitosti poválečné doby. A tyto výsady a příležitosti pro ně již trvají (do roku 1970, kdy byl napsán tento článek) více než půl století a přibývalo jich. Ať byla „síla“ pomazaného ostatku v roce 1919 jakkoli „malá“, ihned ji použili a reorganizovali Jehovův lid k nadcházejícímu dílu pro dobu, po kterou mělo trvat.

14, 15. a) Čí zásluhou byly otevřeny „dveře“ apoštolu Pavlovi a stejně i v roce 1919 n. l. pomazanému ostatku? b) Jak se ukázalo, že to jsou „dveře“, „které nikdo nemůže zavřít“?

¹⁴ O „otevřených dveřích“ napsal apoštol Pavel (kolem roku 55 n. l.) křesťanům v Korintě (Řecko): „Veliké dveře, které vedou k činnosti, byly mi otevřeny, ale je tu mnoho odpůrců.“ (1. Kor. 16:9, NS) Později jim napsal: „Když . . . mi byly otevřeny dveře v Pánu, nedostalo se mi v duchu úlevy . . . a odjel jsem do Makedonie.“ (2. Kor. 2:12, 13, NS) Byl to Pán Ježíš Kristus, „který má klíč Davidův“, jenž otevřel apoštolu Pavlovi tyto dveře, a stejně to byl on, a žádný člověk na zemi, kdo na jaře roku 1919 n. l. otevřel pomazanému ostatku duchovních izraelitů dveře, které vedou k činnosti. Ukázalo se, že tyto „dveře“ „nikdo nemůže zavřít“, ačkoli na začátku, v roce 1919, bylo mnoho odpůrců. Tyto dveře nemohl zavřít ani militarismus druhé světové války. V roce 1939, kdy vypukla druhá světová válka, podávalo v celém světě zprávu o své činnosti 71 509 svědků Jehovových. V roce 1945, po skončení války, podávalo zprávu o svědeckém díle 141 606 osob.

¹⁵ Účastí těch, kteří spolupracují s pomazaným ostatkem, vzrostl v dnešní době počet svědků Jehovových, kteří káží pravidelně v celém světě dobré poselství o království, začátkem roku 1969 na více než 1 225 000. To je bezpochyby ve spojení s vyplněním zaslíbení, které majitel ‚klíče Davidova‘ dal sboru ve starověké Filadelfii: „Hle, vydám ty ze synagógy satanovy, kteří říkají, že jsou židé, a přece nejsou, ale lžou — hle, způsobím, aby přišli a poklonili se před tvýma nohama, a způsobím, aby věděli, že jsem tě miloval.“ — Zjev. 3:9, NS.

„SYNAGÓGA SATANOVA“

16. Jak se nevěřící židé ve Filadelfii prokázali jako „synagóga satanova“?

¹⁶ Je zřejmé, že sbor ve starověké Filadelfii a jeho „anděl“ neboli dozorce měli konflikty s přirozenými obřezanými židy té doby. Ti se možná snažili získat zpět členy filadelfského sboru, kteří byli stejně jako dvanáct Kristových apoštolů, od narození židy, ale stali se věřícími křesťany a tudíž duchovními židy, duchovními izraelity. Nebo se možná snažili přemluvit tyto věřící židovské křesťany k tomu, aby dodržovali nebo znovu přijali některé věci starého mosaického zákona, například obřízku na těle nebo dodržování týdenního sabatního dne. V každém případě takovíto nevěřící židé odporovali filadelfskému sboru nebo se snažili zhoubně jej ovlivňovat. Těmito snahami zaměřenými proti sboru duchovních izraelitů se prokázali jako „synagóga satanova“, ačkoli tvrdili, že jsou synagógou Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova a Mojžíšova. Byli židy v přirozeném, tělesném ohledu, ale ne v ohledu duchovním. Nebyli tedy hodni toho, aby byli nazýváni skutečnými židy jako Kristovi apoštolové. Říkali, že jsou židé, ale Pán Ježíš Kristus řekl: „Nejsou, ale lžou.“ On to musel vědět.

17. a) Jak slova, která adresoval Ježíš filadelfskému sboru, vybízejí k obezřetnosti dnešní přirozené Židy? b) Kdo se však dnes hlavně prokazuje jako „synagóga satanova“?

¹⁷ Není žádná dějinná zpráva, která by ukázala, jak vlastně přiměl tyto osoby, které falešně předstíraly, že jsou židy, aby přišly a poklonily se před nohama filadelfského sboru. Dnes je podle Světového almanachu za rok 1969 (strana 224) na celém světě 13 537 000 Židů. Podle toho, co řekl filadelfskému sboru oslavený Ježíš Kristus, který měl „klíč Davidův“, záleží na těchto přirozených Židech, aby zrale uvažovali o tom, jak zacházejí s pomazaným křesťanským ostatkem duchovních židů neboli izraelitů. Ale největší těžkosti má pomazaný ostatek se členy křesťanstva, kteří předstírají, že jsou duchovními židy, „uvnitř“ židy. (Řím. 2:28, 29) Ti, kteří odporují pomazanému ostatku a pronásledují jej, jsou hlavně takovíto náboženští lidé, kteří tvrdí, že jsou duchovní židé, zvláště jejich duchovní. Tito odpůrci tvrdí a prohlašují, že členové pomazaného ostatku nejsou duchovními židy s obřezaným srdcem. Nikoli, říkají tito náboženští odpůrci, ale oni sami jsou skuteční duchovní židé, kteří patří k synagóze nejvyššího Boha. Přesto však jejich chování ukazuje, že jsou lháři a že patří k ‚synagóze satanově‘.

18. Co musí vidět a činit příslušníci náboženství křesťanstva, pokud jde o otázku, kdo jsou skuteční židé, totiž židé „uvnitř“?

¹⁸ Pokud jde o to, zda jsou příslušníci náboženství křesťanstva skutečnými židy v duchovním ohledu, „uvnitř“ „židy“, mluví dějinné skutečnosti našeho dvacátého století proti tomuto tvrzení. Viděli a budou muset připustit, že — pokud jde o otázku, kdo jsou skuteční křesťané, skuteční duchovní židé — byl to pomazaný ostatek Jehovových ctitelů, který zachoval pravou křesťanskou ryzost přes zuřivý odpor, pronásledování, diktatury, militarismus, přes nacionalistickou politiku, hmotařství a zločineckou bezzákonnost. Nemohli přinutit pomazaný ostatek, aby jim prokazoval úctu, ale sami se museli s uznáním sklonit před pomazaným ostatkem svědků Jehovových, ovšem proti své vůli, ale v důsledku souvisejících s tím skutečností to bylo nezbytné. Pokud jde o pomazaný ostatek, který se chvěje před Jehovovým psaným Slovem, bylo tomu přesně tak, jak bylo předpověděno v proroctví u Izaiáše 66:5 (NS):

19, 20. a) Jaké požehnání dostali ti, kteří se poklonili pod nohama filadelfského sboru, sledujeme-li proroctví, jež dal Kristus filadelfskému sboru ve spojení s Izaiášem 66:5? b) Jaký vývoj nastal u pomazaného ostatku od roku 1919 n. l.?

¹⁹ „Slyšte slovo Jehovovo, vy, kteří se chvějete před jeho slovem: ‚Vaši bratři, kteří vás nenávidí, kteří vás vylučují pro mé jméno, řekli: „Jehova buď oslaven!“ On se také objeví s radostí z vaší strany, a budou to oni, kteří budou zahanbeni.‘“ — Viz též Izaiáše 60:14.

²⁰ K čemu to vede, jestliže takto přicházejí a činí poklonu před nohama filadelfského sboru a uznávají, že Ježíš Kristus miloval tento sbor? Jestliže se někteří z těchto lidí stávají křesťany a členy sboru, muselo by to znamenat růst v počtu členů filadelfského sboru. Od roku 1919 n. l. pomazaný ostatek duchovních izraelitů neboli židů jistě zažil takovýto vývoj. Velká většina dalších členů přišla z různých náboženských sekt křesťanstva.

21. a) Kdo se kromě těchto duchovních bratrů účastní s ostatkem uctívání Boha? b) Znamená to, že činí ‚poklonu‘ před ostatkem, že by tak přestali uctívat pouze Jehovu, nebo co to znamená?

²¹ Kromě toho, od epochálního roku 1935 n. l., vyšel více než milión lidí z Velkého Babylóna, světové říše falešného, babylónského náboženství, a spojili se s pomazaným ostatkem, aby uctívali Jehovu jako jediného živého a pravého Boha a aby daleko široko oznamovali jeho jméno a jeho mesiášské království. To je nepopiratelným důkazem skutečnosti, že oslavený Ježíš Kristus miluje věrný, pomazaný ostatek; a více než milión spoluctitelů, kteří se připojili od roku 1935, ví, že tomu tak je. Uznávají vedení, kterého se ujal pomazaný ostatek v Božím díle, a tímto způsobem mu vzdávají hold, ale přitom uctívají pouze Jehovu Boha.

„HODINA ZKOUŠKY“

22. Jak mohl pomazaný ostatek vytrvat od první světové války?

²² Již více než půl století vytrvává pomazaný ostatek navzdory době plné zkoušek, které začaly koncem první světové války, jež skončila 11. listopadu 1918. Členové ostatku byli uchráněni, aby nepadli za oběť zhoršujícím se světovým poměrům a událostem, jimiž byla křesťanská víra a křesťanská ryzost tak vyzkoušena, že se každý projevil buď jako pokrytecký, nebo jako pravý křesťan. Je naprosto zřejmé, že vytrvali, ne ve své vlastní síle, ale s pomocí shora. Stalo se to ve splnění slov, která řekl Pán Ježíš Kristus „andělu“ filadelfského sboru: „Protože jsi zachoval slovo o mé vytrvalosti, i já tebe zachovám od hodiny zkoušky, která přijde na celou obydlenou zemi, aby byli vyzkoušeni ti, kteří přebývají na zemi.“ — Zjev. 3:10.

23. a) Co patřilo od roku 1918 ke zkoušce a co bylo jejím účelem? b) Zvláště který příkaz plnil ostatek a Kristus jej proto zachoval od této „hodiny zkoušky“?

²³ Od konce první světové války v roce 1918 jsou postaveni do této zkoušky všichni lidé žijící na zemi včetně pomazaného ostatku. Tlak ze strany lidí i neviditelných démonů nabyl nesmírné síly a vede k hmotařství, nevíře, vzpouře, k revolucím a nacionalismu. Zkouškou mělo být před Bohem zjištěno, zda je někdo částí tohoto světa, který je pod neviditelnou mocí satana ďábla, nebo zda zastupuje Boží mesiášské království a stará se v prvé řadě o jeho zájmy. Velké pokušení tkví v tom, poddat se tlaku a přitažlivé síle světa a stát se jeho částí. Více než padesátileté dějiny dvacátého století dokázaly, že pomazaný ostatek obstál ve zkoušce. Když se křesťanstvo v roce 1919 začalo zastávat politické Společnosti národů pro světový mír a bezpečí a začalo ji podporovat, dali členové pomazaného ostatku nové ujištění, že se veřejně zastávají Božího království pod vládou Kristovou. Začali kázat Boží království jako nikdy předtím, jak to předpověděl Ježíš u Matouše 24:14. Tímto způsobem je zachoval od této „hodiny zkoušky“.

24. Proč musí věrný pomazaný ostatek věnovat pozornost Kristově výstraze ve Zjevení 3:11, ačkoli až dosud vytrval?

²⁴ Tato světaširá zkouška v poměrně krátkém časovém období, které lze srovnat s jednou „hodinou“, však ještě nepominula. Věrný pomazaný ostatek nesmí začít spoléhat sám na sebe. Až do této chvíle byl uchráněn, aby nepadl za oběť duchovnímu neštěstí v pokračující zkoušce, ale vyvrcholení zkoušky teprve přijde. Potom přijde oslavený Ježíš Kristus k závěrečné prohlídce, aby viděl, zda pomazaný ostatek vytrval až do konce. Proto musí ostatek věnovat pozornost varování, které bylo dáno „andělu“ filadelfského sboru: „Přicházím rychle, stále pevně drž, co máš, aby ti nikdo nevzal tvou korunu.“ — Zjevení 3:11, NS.

25. a) Jakým způsobem zachovával pomazaný ostatek „slovo o mé [Kristově] vytrvalosti“? b) Jakým způsobem musí pomazaný ‚ostatek stále pevně držet, co má‘?

²⁵ Pomazaný ostatek měl „slovo o mé [Kristově] vytrvalosti“. Zachoval toto slovo, neboť se jím řídil a snažil se odpovídat příkladu vytrvalosti, o němž pojednává, totiž příkladu vytrvalosti Kristovy, když byl Kristus jako člověk na zemi, kde byla postavena do zkoušky jeho poslušnost vůči Bohu. Členové ostatku se neprokázali jako falešní vůči jeho jménu, ale vyznávali Krista jako svého vůdce a jako Božího pomazaného krále, vzdor nacionalismu a totalitním diktátorům, kteří tvrdili, že jsou jedinými vůdci národa, s titulem Führer, Duce. Vstoupili „otevřenými dveřmi“, které před ně postavil Kristus, jenž má „klíč Davidův“. Nechtěli se vzdát křesťanské činnosti pro Boží mesiášské království, k níž umožňovaly přístup tyto „dveře“, bez ohledu na všechen odpor a pronásledování ze strany světa. Nyní musejí ještě dále lpět na této službě království, dokud Kristus nepřijde, což bude nyní již skutečně brzo. Mají u Boha dobrou pověst pro svou křesťanskou vytrvalost a křesťanskou službu. Mají oprávněnou naději, že budou vládnout s Kristem v nebesích jako králové. Na těchto věcech musejí dále lpět. Potom jim již nikdo jiný nevezme korunu.

26, 27. a) Co by se stalo, kdyby někdo z pomazaných křesťanů selhal v pozemské zkoušce? b) Jak Kristus povzbuzuje dědice království, aby si zajistili svůj nárok na nebeskou korunu?

²⁶ Kristus má v nebeském království jen omezený počet královských korun. Jen 144 000. Každou nebeskou korunu musí nakonec nést jeden věrný křesťan, který je toho hoden. Pro pomazaného, duchem zplozeného křesťana, který dostal od Boha naději na nebeskou korunu, bylo by zážitkem vedoucím ke zklamání, kdyby selhal v pozemské zkoušce a tak se prokázal nehodným zaslíbené koruny. Koruna by pak musela být uchována pro někoho jiného, kdo by byl povolán ke království a kdo by se prokázal věrným až do konce. Ježíš Kristus povzbuzuje dědice království, aby se drželi toho, co mají, a aby si zajistili nárok na nebeskou korunu, a proto posílá skrze Božího ducha všem sborům toto poselství:

²⁷ „Kdo zvítězí — toho učiním sloupem v chrámu svého Boha a rozhodně z něj nikdy nevyjde, a napíši na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, a toto své nové jméno. Kdo má ucho, slyš, co duch říká sborům.“ — Zjev. 3:12, 13, NS.

28. a) Proč je významné, že Kristus v tomto poselství čtyřikrát použil výrazu „můj Bůh“? b) Jestliže přece chrám patří Bohu, jak o sobě může Kristus říci, že zřizuje každý ‚sloup v chrámu svého Boha‘?

²⁸ Povšimni si, že Pán Ježíš Kristus používá v tomto poselství tomu, kdo „zvítězí“, čtyřikrát výrazů „můj Bůh“. Netvrdil, že je „druhou osobou“ nějakého trojjediného Boha, v němž by každá ze tří „osob“ byla stejně velká a stejně věčná. Nikoli, ale uznával svého nebeského Otce jako svého Boha, kterého on sám uctíval, jemuž sloužil a jehož poslouchal. Uznával, že duchovní „chrám“ patří jeho Bohu. Je to on, jehož Bůh klade jako „základní úhelný kámen“ v onom duchovním chrámu, v němž Bůh, jeho vlastník, přebývá svým duchem. (Efez. 2:20–22) Ale Ježíše Krista používá jeho Bůh k tomu, aby s ním budoval tento duchovní chrám, a tak o sobě Ježíš Kristus může říci, že zřizuje každý ‚sloup v chrámu svého Boha‘.

TRVALÉ MÍSTO V BOŽÍM CHRÁMU

29. Co znamená pro křesťanského vítěze, že bude učiněn sloupem v Božím chrámu?

²⁹ Skutečnost, že křesťanský vítěz je učiněn sloupem v onom chrámu, pro něj znamená, že dostane pevné místo v této duchovní stavbě. Proto říká zástupce stavitele, Ježíš Kristus, o takovém duchovním sloupu zcela jistě: „Rozhodně z něj již nikdy nevyjde.“ Žádné zemětřesení, které zachvívalo okolím starověké Filadelfie, nebo nic podobného nemůže vzdálit takovýto duchovní sloup z jeho místa v Božím chrámu. Za všech okolností a poměrů bude mít dotyčný navždy požehnanou přednost sloužit jako sloup a hájit božskou pravdu a všeobecné uctívání jediného živého a pravého Boha. (1. Tim. 3:15, 16; 1. Petra 2:4–6) Jaká je to pro vítěze ctihodná služba a jak cennou blízkost u Boha to pro něj znamená!

30. a) Jak víme, že Ježíš, když byl na zemi, uměl správně vyslovovat jméno svého Otce? b) Na kterou část těla křesťanských vítězů napíše Ježíš jméno „Jehova“ a co tím bude ukázáno?

³⁰ V tomto zaslíbení daném vítězům Ježíš Kristus dokazuje, že jeho Bůh má osobní jméno. Boží Syn má osobní jméno, totiž Ježíš, k němuž je připojen titul „Kristus“. Stejně i jeho Bůh má své vlastní jméno. Ježíš zná toto jméno svého Boha a napíše je na každého svého následovníka, který „zvítězí“. Když byl Ježíš Kristus na zemi, četl inspirovaná Hebrejská písma a věděl, že se Boží jméno vyskytuje v oněch Hebrejských písmech mnohotisíckrát. Je tam napsáno čtyřmi znaky písma hebrejské abecedy, jež odpovídají písmenům JHWH. Ježíš Kristus uměl správně vyslovit toto jméno. Dnes se vyslovuje Jehova nebo v poslední době Jahve. Pán Ježíš Kristus zaslibuje, že toto jméno napíše na každého křesťanského vítěze, bezpochyby na to, co by odpovídalo čelu, kde by všichni pozorovatelé mohli jasně vidět napsané jméno. Stejně jako ve staré biblické době byl otrok označován na čele jménem svého pána a podle toho bylo známo, že patří pánu, jehož jméno nesl, tak i „jméno mého Boha“, které Ježíš Kristus píše na vítěze, označuje vítěze jako toho, kdo patří Ježíšovu Bohu.

31. a) Které jiné čestné jméno napíše Pán Ježíš Kristus na vítěze? b) Jaký je smysl a význam tohoto jména?

³¹ Vítěz je také označován jiným čestným jménem, za které se nemusí stydět, neboť Pán Ježíš připojil: „Napíši na něj . . . jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha.“ Jako byl starověký pozemský Jeruzalém sídlem vlády, hlavním městem spojeného izraelského království, tak bude i ‚Nový Jeruzalém‘, který „sestupuje z nebe od mého Boha“, hlavním městem, hlavní organizací celého Božího stvoření na nebi i na zemi. Později viděl apoštol Jan ve viděních Zjevení, jak toto symbolické město, Nový Jeruzalém, sestupuje od Boha z nebe, aby vládl nad celým lidstvem a aby mu žehnal dokonalým panstvím. (Zjev. 21:2–4) Samo jméno Jeruzalém znamená „vlastnictví pokoje“. Jestliže ten, který má „klíč Davidův“, označuje křesťanského vítěze jménem Nového Jeruzaléma, znamená to, že patří k tomuto symbolickému městu, že je jeho částí, jeho občanem. Podle Filipenským 3:20 (NS) je jeho „občanství v nebi“. Je členem Boží hlavní organizace. Jaký je to vysoký úřad! — Srovnej Žalm 87:5, 6.

32. Co je ‚toto nové jméno‘ Ježíšovo, které napíše na toho, kdo „zvítězí“, a komu bude nakonec známo toto ‚nové jméno‘?

³² Prvním v Boží organizaci je jeho Syn Ježíš Kristus. Je proto nanejvýše vhodné, že Syn připojuje ke svému zaslíbení pro toho, kdo zvítězí, tato závěrečná slova: „A napíši na něj . . . toto své nové jméno.“ (Zjev. 3:12, NS) Později je ve Zjevení 14:1–3 ukázáno, že 144 000 vítězů stojí s Beránkem na nebeské hoře Siónu a že mají „na svých čelech napsané jméno a jméno jeho Otce“. Nemluví se však o tom, že by na něm bylo napsáno jeho nové jméno. Jak zní jeho ‚nové jméno‘, není odhaleno, a to ani ve Zjevení 19:12, kde je psáno, že má „jméno napsané, které nikdo neví, jen on sám“. Toto jméno je utajeno před ostatními tvory, stejně jako jméno na ‚bílém oblázku‘, který má být dán křesťanským vítězům: „. . . na oblázku napsané nové jméno, které nikdo nezná kromě toho, kdo je dostává.“ (Zjev. 2:17, NS) Kristovo ‚nové jméno‘ v nebi bude přirozeně známo jeho 144 000 učedníků, když je na ně napíše.

33. a) Kdo je původce ‚nového jména‘ Ježíše Krista a propůjčuje mu toto jméno? b) Co znamená pro 144 000, že je na nich napsáno Kristovo ‚nové jméno‘? c) Jakým trojnásobným způsobem budou odměněni, protože jsou vítězi?

³³ Kristovo nebeské ‚nové jméno‘ je přirozeně známo jeho Bohu, Jehovovi, neboť je to Bůh, který mu je dává. V určené době se Ježíš Kristus bude o „toto jméno“ dělit se svými 144 000 spoludědici, neboť je v určitém smyslu na ně napíše. Skutečnost, že na ně bude napsáno jeho ‚nové jméno‘, znamená, že budou uznáni jako takoví, kteří jsou spolu s Kristem v jeho novém nebeském vztahu k jeho Bohu, a že patří Kristu. Žádný jiný tvor v nebi nebo na zemi nedostane výsadu, aby se podílel na tomto zcela osobním, nanejvýše důvěrném, novém vztahu Ježíše Krista k jeho Bohu Jehovovi. Tak na sobě bude mít 144 000 křesťanských vítězů napsané jméno Boha, nebeského Otce, a jméno jeho Syna Ježíše Krista a jméno nebeského města, Nového Jeruzaléma. Tímto způsobem budou trojnásobně poctěni odměnou za to, že jsou vítězi, kteří dávali pozor na to, co říkal duch sborům.