Andělu v Efezu
1, 2. a) Jakým městem bylo město Efez a kde leželo? b) Jaké poselství měl Jan napsat tamějším dozorcům podle pokynů Ježíše Krista?
EFEZ byl metropolí staré provincie Asie a ležel asi devadesát pět kilometrů od ostrova Patmos, kde byl Jan. V souladu s tím vedl oslavený Ježíš Kristus apoštola Jana k tomu, aby nejprve psal lidskému dozorci tamějšího sboru. „Andělu sboru v Efezu piš: Tyto věci říká ten, jenž drží ve své pravici sedm hvězd, jenž kráčí uprostřed zlatých svícnů: ‚Znám tvé skutky a tvou tvrdou práci a tvou vytrvalost a že nemůžeš snést zlé lidi a že zkoušíš ty, kteří říkají, že jsou apoštolové, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Prokazuješ též vytrvalost a vydržel jsi pro mé jméno a neochabl jsi. Mám však proti tobě to, že jsi opustil lásku, kterou jsi měl na počátku.‘“
2 „‚Proto si vzpomeň, od čeho jsi odpadl, a čiň pokání a dřívější skutky. Neuděláš-li to, přijdu k tobě a odstraním tvůj svícen z jeho místa, nebudeš-li činit pokání. Ale máš to, že nenávidíš skutky sekty Mikulášovy, které nenávidím i já. Kdo má ucho, slyš, co Duch říká sborům: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu [řecky xylon] života, který je v ráji Božím.‘“ — Zjev. 2:1–7, NS.
3. Před čím varoval Pavel dozorce v Efezu a co učinil efezský sbor, když skutečně vyvstalo to, před čím Pavel varoval?
3 Léta před tím, než bylo dáno zjevení, mluvil apoštol Pavel o přítomnosti falešných apoštolů ve sboru v Efezu (Řecko). Později varovně řekl dozorcům z Efezu, že v jejich městě, v městě, kde stál slavný chrám Artemidy (Diany), bohyně měsíce, povstanou mezi křesťany falešní apoštolové. (2. Kor. 11:12–15; Skut. 20:17–31) To se stalo ještě před smrtí apoštola Jana. Ale ve věrnosti Kristovým pravým apoštolům efezský sbor zkoumal osoby, které si neprávem činily nárok na apoštolský úřad, a poznal, že byly podle Bible lháři. Stejně je tomu dnes!
4. Existovala v roce 1914, když přišel ‚den Páně‘, podobná situace jako v Efezu a co v té věci učinili Bohu oddaní badatelé Bible?
4 Když v roce 1914 nastal pro svět ‚den Páně‘, byli v křesťanstvu mnozí náboženští vůdcové, kteří tvrdili, že jsou Kristovými apoštoly nebo „apoštolskými následovníky“. Ano, papež římsko–katolické církve ve Vatikánu v Itálii byl pozdravován jako „Dědic apoštolů“, jako „Petr u moci“ a jako „Apoštolský pán a Otec Otců“. Ale pokřtění badatelé Bible, kteří byli plně oddáni Bohu a drželi se „dvanácti apoštolů Beránkových“ (Zjevení 21:14), studovali psané slovo Jehovy Boha a poznali, že tyto osoby si v nové době neprávem činí nárok na apoštolský úřad, a nechtěli mít s nimi nic společného. To byl jeden z důvodů, proč vyšli z křesťanstva, které tvoří převládající část Velkého Babylóna, světové říše falešného náboženství. (Zjev. 18:4; 17:1–5) Netrpěli mezi sebou nikoho z těchto náboženských lhářů.
5. Co měl Ježíš Kristus proti sboru v Efezu?
5 Jedna věc, kterou oslavený Ježíš Kristus na konci prvního století uvedl proti sboru v Efezu, byla, že opustil svou první lásku: „Opustil jsi lásku, kterou jsi měl na počátku.“ (Zjev. 2:4, NS) Neměl onu horlivost křesťanské lásky k Jehovovi Bohu, jakou měl na počátku a na niž se odvolává apoštol Pavel ve svém dopise Efezským a jež je popsána ve Skutcích apoštolů 19:1 až 20:1, 17–38.
6, 7. a) Proč je izraelský národ příkladem toho, co se stalo s efezským sborem? b) Jak popisuje apoštol Jan tuto lásku, kterou již neměl efezský sbor?
6 To nám připomíná izraelský národ, který měl jako mladý národ ke svému Bohu takovou horlivou lásku, jakou miluje mladá nevěsta svého novomanžela: „Toto pravil Jehova: ‚Dobře si na tebe pamatuji, na milující dobrotivost tvého mládí, na lásku v době tvého zasnoubení, kdy jsi za mnou chodil v pustině v zemi, která nebyla oseta semenem. Izrael byl svatý Jehovovi, prvotina jeho úrody.‘“ (Jer. 2:2, 3) Tak měl i sbor v Efezu na svém počátku horlivou lásku k Jehovovi Bohu, jež byla odezvou jeho vlastní lásky k nim. Sám apoštol Jan popisuje tuto vzájemnou lásku vyplývající z ocenění slovy:
7 „Láska je v tom, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás, a vyslal svého Syna jako smírčí oběť za naše hříchy. Co se nás týče, milujeme, protože on nejdříve miloval nás.“ — 1. Jana 4:10, 19, NS.
8, 9. a) Jak v roce 1914 Bohu oddaní badatelé Bible opustili lásku, která byla význačným rysem křesťanského sboru v prvním století? b) Z čeho hlavně vyplývá tento stav? Jmenuj příklady. c) Kdy byl dán počátek k nápravě této chyby?
8 Tomu je nápadně podobná skutečnost, že i Bohu oddaní, pokřtění badatelé Bible, kteří vyšli z náboženského křesťanstva, opustili na začátku ‚dne Páně‘ v roce 1914 lásku, kterou se vyznačoval křesťanský sbor prvního století. Jak? Boží Syn byl zahrnován větší pozorností, větší láskou, jež mu byla projevována, než Jehova Bůh sám. To přirozeně do jisté míry vyplývalo ze skutečnosti, že při biblickém studiu bylo používáno takových překladů Písma svatého, v nichž překladatelé z křesťanstva i ze židovstva buď vůbec nepoužívali Božího jména, Jehova, nebo jen zřídka.
9 Na příklad překlad Martina Luthera uvádí místo jména Jehova označení „PÁN“ a také židovský překlad Písma svatého, zhotovený za redakce dr. Zunze, vůbec nepoužívá božského jména, ale místo něj uvádí označení „Věčný“. Ale po první světové válce byli si Bohu oddaní, pokřtění badatelé Bible vědomi toho, jak je to nevýstižné. Ve snaze o nápravu měl úvodní článek jejich oficiálního časopisu Strážná věž a hlasatel Kristovy přítomnosti ve vydání z 1.února 1926 působivý nadpis „Kdo bude ctít Jehovu?“.
10. a) Kdy bylo dosaženo vrcholu na této cestě k návratu k první lásce? b) Jak byl změněn titul oficiálního časopisu svědků Jehovových v souladu s touto upřímnou snahou o návrat k první lásce? c) Tím, že to učinili, ztratili ze zřetele Krista, nebo jak tomu bylo?
10 Během let věnovali tito křesťanští badatelé Bible stále větší pozornost vydávání svědectví o Božím jménu a vrcholem bylo v neděli 26. července 1931 na mezinárodním kongresu v Columbu (Ohio, USA) přijetí rezoluce, v níž přijali jméno „svědkové Jehovovi“ jako označení, pod kterým chtějí být známi a jímž se chtějí odlišovat od křesťanstva. Potom přijaly toto jméno sbory těchto Bohu oddaných křesťanů na celé zemi. Název jejich oficiálního časopisu byl od vydání z 1. května 1939 změněn a zněl: Strážná věž jako hlasatel Jehovova království. Chtěli být jako Ježíš Kristus, kterého apoštol Jan označil jako ‚věrného svědka‘, to znamená svědka Jehovy Boha, svého nebeského Otce. (Zjev. 1:5) To byla skutečně upřímná snaha o návrat k oné první lásce, k lásce, kterou měl křesťanský sbor prvního století „na počátku“. Tato láska je dnes pro ně hnací silou a dokázali, že si vzpomněli na to, od čeho odpadli ti, kteří tvrdí, že jsou křesťané. Jejich pokání pod tímto dozorem Jehovy Boha, svrchovaného vládce vesmíru, bylo upřímné.
11. a) Co byly „dřívější skutky“, k nimž se vrátili? b) Co uznávali za nejdůležitější a co v té věci činili?
11 Proto se vrátili ke své povinnosti ‚konat dřívější skutky‘, totiž vydávat svědectví o jménu a mesiášském království nejvyššího Boha. (Izaiáš 43:10–12; Skutky 1:8) Došli k poznání, že ospravedlnění Jehovovy univerzální svrchovanosti jeho mesiášským královstvím je Jehovovo nejdůležitější předsevzetí a že to je hlavní učení svatého Písma. Záchrana lidských tvorů výkupní obětí Ježíše Krista byla jen druhořadá, ačkoli byla vynikající a neoddělitelnou částí celkového předsevzetí Jehovy Boha. Toto poznání je podnítilo k činnosti, a proto zahájili světaširé dílo kázání Jehovova mesiášského království, jímž má být ospravedlněna jeho univerzální svrchovanost a jeho jméno a jímž má být také zachráněno lidstvo. — Mat. 24:14; Mar. 13:10.
12. a) Jak víme, že Kristus nemusel uskutečnit své varování tím, že by byl vzdálil svícen od křesťanských svědků Jehovových? b) Co naproti tomu ukazují skutečnosti o tom, zda křesťanstvo bylo skutečně podle svého tvrzení „světlem světa“?
12 V Kristových pokynech „andělu sboru v Efezu“ bylo těmto duchovním Izraelitům varovně řečeno, že nebudou-li konat „dřívější skutky“ v tomto „dni Pánově“, potom ten, „jenž kráčí uprostřed sedmi zlatých svícnů“, ‚odstraní jejich svícen z jeho místa‘. V jejich případě to nebeský správce svícnů nemusel učinit, protože se od konce první světové války snaží svítit jako „světlo světa“. Do dnešní doby pronikly paprsky tohoto symbolického svícnu do více než 200 zemí a skupin ostrovů. Křesťanstvo tvrdilo, že je „světlo světa“, protože na celé zeměkouli obrátilo podle jména ke svému druhu křesťanství více než 977 383 000 osob. Projevují však milióny jeho členů z mnoha ras a národností „první lásku“, jakou měli praví křesťané apoštolského prvního století? (Zjev. 2:4) Byly to milióny jeho členů, jež vedly dvě světové války, jež podporovaly fašistické a nacionálně socialistické diktátory a jež se účastnily politických revolucí a jiných nepokojů národů.
13. Co činilo křesťanstvo místo splňování Ježíšova proroctví u Matouše 24:14 a jaký je proto jeho stav?
13 Splňuje křesťanstvo v tomto „dni Páně“ Ježíšovo proroctví z Matouše 24:14 (NS) tím, že káže po celé obydlené zemi „toto dobré poselství o království“ národům na svědectví? Ne, ale křesťanstvo si volí království tohoto světa a založilo Společnost národů a po ní následující organizaci, Spojené národy, a tak přenechalo toto světaširé kázání křesťanským svědkům Jehovovým. I když křesťanstvo, jak tvrdí, mělo v Božím křesťanském uspořádání symbolický svícen nebo jím bylo, odstranil oslavený Ježíš Kristus jejich „svícen“ z jeho místa. Dějinné skutečnosti od roku 1914 n. l. ukazují, že křesťanstvo není Božím sborem nesoucím světlo (neboli symbolickým svícnem); nemá organizaci, jež by nesla světlo. Jejich světlo uhaslo a ono samo je zahaleno do temnoty, která pokrývá zemi, a do husté tmy, která pokrývá národy. Zašlo příliš daleko, než aby mohlo činit pokání. Nemůže povstat a svítit. — Iz. 60:1, 2.
NENÁVIST K SEKTÁŘSTVÍ
14. a) Proč nemohou být na křesťanstvo použita pochvalná slova ze Zjevení 2:6? b) Proč se nelze divit tomu, že na počátku ‚dne Páně‘ byl mezi pravými badateli Bible sklon k sektářství?
14 Křesťanstvo je rozštěpeno do tisíce nebo ještě více náboženských sekt, jejichž počet se snaží zmenšit slučováním církví neboli ekumenickým hnutím, které je ohlašováno po Druhém vatikánském koncilu (1962–65). Na křesťanstvo nelze použít pochvalných Kristových slov, jež adresoval sboru v Efezu: „Ale máš to, že nenávidíš skutky sekty Mikulášovy, které nenávidím i já.“ (Zjev. 2:6, NS) Jak ukázal apoštol Pavel, musel tehdy v prvním století pravý křesťanský sbor bojovat proti sklonu k vytváření náboženských sekt, jakou byli Mikulášenci. (1. Kor. 1:12–15; 3:1–5) Varoval právě dozorce sboru v Efezu před tím, že po jeho odchodu povstanou mezi tamějšími učedníky muži, kteří budou „mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky“. (Skutky 20:29, 30) Není tedy divu, že na začátku tohoto ‚dne Páně‘ byl mezi těmi, kteří jsou dnes známi jako křesťanští svědkové Jehovovi, sklon k vytvoření náboženské sekty.
15. a) Pokoušel se první prezident Biblické a traktátní společnosti Strážná věž o vytvoření náboženské sekty? b) K jakému pokusu došlo po jeho smrti v roce 1916 a kterých biblických textů bylo nesprávně použito k podpoře tohoto pokusu?
15 Charles Taze Russell, který byl od roku 1884 do roku 1916 prezidentem Biblické a traktátní společnosti Strážná věž, se nepokoušel založit nějakou náboženskou sektu mezi členy Společnosti a členy příbuzné organizace, Mezinárodního sdružení badatelů Bible. Spíše očekával, že se pravému křesťanskému sboru dostane na konci „časů pohanů“ v roce 1914 nebeského oslavení. (Luk. 21:24) A přece byl po jeho smrti, 31. října 1916, uprostřed první světové války, sklon vytvořit kolem jeho učení a organizační struktury náboženskou sektu, ačkoli to nebylo jeho úmyslem. V červenci 1917 byla uveřejněna v angličtině kniha „Ukončené tajemství“, sedmý svazek Studií Písma, a na 2. straně, která je vyhražena vydavateli, byla tato kniha označena jako „posmrtné dílo autora Russella“. V této knize se o C. T. Russellovi pojednávalo tak, jako by byl „věrným a opatrným služebníkem“, který byl předpověděn u Matouše 24:45–47. Komentář této knihy o knize Zjevení představoval C. T. Russella jako ‚sedmého posla‘, to jest jako „anděla církve Laodicejské“, sedmého a posledního z řady uvedených sborů. (Zjev. 3:14) Ve svém komentáři o Ezechielově proroctví představovala tato kniha C. T. Russella tak, jako by byl oním předpověděným mužem ‚oděným rouchem lněným‘, který měl po svém boku písařské náčiní. (Ezechiel 9:4–11; 10:1–7) Je přirozené, že ti, kteří uznávali takovéto výklady, pociťovali loajalitu vůči služebníku Jehovy Boha, který byl tak podivuhodně používán. Považovali za svou povinnost držet se jej v tak zvaném „laodicejském období“ jako pozemského nástroje nejvyššího Boha.
16. Jak se Ježíš Kristus díval na tento sklon a k jakému rozdělení došlo pod jeho vedením?
16 Tento sklon k tvoření sekty mezi Ježíšovými věrnými následovníky se však nelíbil tomu, „jenž drží ve své pravici sedm hvězd“. Pod jeho vedením bojovali ti, kteří nenáviděli nekřesťanské sektářství, proti tomuto sklonu k zakládání náboženské sekty, jež by se podobala sektám křesťanstva, z nichž vyšli. Ti, kteří si vybrali následování mrtvého muže, opustili řady. Ti, kteří věřili, že světlo biblické pravdy nepřestalo růst po smrti prvního prezidenta Biblické a traktátní společnosti Strážná věž, se přidrželi Boží viditelné organizace a dále zkoumali svaté Písmo v rostoucím světle.
17. Jaký důkaz byl předložen ve vydání časopisu Strážná věž z 1. dubna 1927, čímž byl oslaben jakýkoli podklad pro vytvoření sekty kolem Charlese T. Russella?
17 V roce 1927 byl ve vydání časopisu Strážná věž z 1. dubna uveřejněn hlavní článek „Služebník — dobrý a zlý“, který byl založen na hlavním textu z Matouše 24:45, 46. Věrně a odvážně bylo vysvětleno, že zde uvedený „věrný a opatrný služebník“ není žádný jednotlivec, ale třída, sloužící sbor, celý sbor právě žijících věrných duchovních následovníků Kristových. Bylo to jako v případě starověkého národa izraelského, který byl označen jako Jehovův služebník a jemuž bylo řečeno: „Vy svědkové moji jste, praví Jehova, a služebník můj, kteréhož jsem vyvolil.“ (Izaiáš 43:10) Jeden „služebník“, ale mnozí „svědkové“. Stejně je tomu u Matouše 24:45–47; jeden „služebník“ (neboli otrok) a mnoho jednotlivých členů, kteří společně tvoří jediný sbor služebníka neboli otroka, kterému byla svěřena péče o Pánovy statky neboli majetek. To oslabilo jakýkoli základ pro tvoření nějaké sekty kolem Russella.
18. Jak byla opuštěna nesprávná myšlenka, že Charles T. Russell je „anděl církve Laodicejské“?
18 V tomto směru se pracovalo dále a v září roku 1930 vyšla (v angličtině) ve dvou svazcích kniha Světlo, která obsahuje komentář k celé knize Zjevení. Porozumění o „sedmi hvězdách“ a ‚sedmi andělech‘ sborů, jež přinesla tato kniha, se lišilo od porozumění, jež bylo vyloženo v knize „Ukončené tajemství“. Neoznačovala totiž Charlese T. Russella jako ‚sedmého posla‘ neboli „anděla církve Laodicejské“. (Viz Světlo, svazek 1, strana 13 a strany 43 až 52, pod „Laodicea“.) Kromě toho se již několik let předtím přestalo s rozšiřováním knihy „Ukončené tajemství“.
19. Kdy a jak bylo vysvětleno, kdo byl ve skutečnosti symbolický ‚muž oděný ve lněném rouchu, který měl u svého boku písařské náčiní‘?
19 Konečně 30. července 1931 byl (v angličtině) uveřejněn 1. svazek knihy Ospravedlnění. V této knize bylo vysvětleno, že „Muž . . . oděný rouchem lněným“, který měl u svého boku písařské náčiní, ve splnění proroctví z 9. kapitoly Ezechiela není jednotlivá osoba. Pod titulkem Muž s písařským náčiním je v tomto svazku na straně 97 a 98 napsáno: „Muž s písařským náčiním po svém boku tudíž zřejmě představuje pomazanou třídu služebníka Páně na zemi, jež je součástí Boží organizace.“
20, 21. Jak ještě ukazují křesťanští duchovní Izraelité, že nenávidí sektářství?
20 Tak byl konečně na základě tří podstatných bodů dokazování plně odstraněn základ pro tvoření jakékoli náboženské sekty kolem Charlese T. Russella. Pyšné duchovenstvo křesťanstva označovalo tyto křesťanské duchovní Izraelity potupným jménem „Russellité“; ale tito věrní křesťané nenáviděli sektářství, stejně jako je nenáviděli věrní křesťané v efezském sboru prvního století, a nechtěli přijmout toto přízvisko, jež bylo projevem opovržení. Proto 26. července 1931 na témž mezinárodním kongresu v Columbu (Ohio, USA), na němž byl (v angličtině) vydán 1. svazek knihy Ospravedlnění, přijali v rezoluci biblické označení „Svědkové Jehovovi“.
21 Pro tento protisektářský způsob jednání mohl oslavený Pán Ježíš Kristus chválit tyto křesťanské svědky Jehovovy dnešní doby stejně, jako chválil sbor v Efezu, protože vystoupil proti ‚skutkům sekty Mikulášovy‘.
STROM ŽIVOTA V BOŽÍM RÁJI
22. Která byla závěrečná slova poselství sboru ve starověkém Efezu?
22 V závěru poselství sboru ve starověkém Efezu řekl oslavený Ježíš Kristus: „Kdo má ucho, slyš, co duch říká sborům: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu [řecky: xylon] života, který je v ráji Božím.“ — Zjevení 2:7, NS.
23, 24. a) Byla tato poslední slova sboru v Efezu pouze k jejich užitku, nebo jak to bylo? b) O kterém duchu mluví Kristus, když celkem sedmkrát opakuje: „Slyš, co duch říká“?
23 Zde je voláno k bdělosti všech sedm ‚sborů‘, které jsou v asijské oblasti. Každý duchovní Izraelita ve všech těchto sborech, který „má ucho“, je vyzýván, aby neuzavíral své ucho, ale aby zbystřil sluch a poslouchal, „co duch říká“ všem sedmi sborům, neboť co říká duch, platí pro ně pro všechny. „Duch“ — který duch? Vzpomínáme si na to, že se apoštol Jan při pozdravu sedmi sborům modlil, aby měly nezaslouženou dobrotivost a pokoj od „sedmi duchů“, kteří jsou před trůnem Jehovy Boha. (Zjev. 1:4) Později, v podivuhodném vidění, které měl Jan o Bohu, jenž seděl na svém nebeském trůnu, bylo „sedm Božích duchů“ znázorněno ‚sedmi lampami‘, jež hoří před trůnem. (Zjev. 4:5, NS) Je zajímavé, že v každém poselství sedmi sborům v Asii je pozvání každému, který má ucho, aby ‚slyšel, co duch říká sborům‘, tedy celkem sedmkrát. To neznamená, že by každý jednotlivý z těchto ‚sedmi duchů‘ oslovoval jeden sbor a ostatních šest že by postupně oslovovalo vždy jeden sbor, a to každý svůj vlastní sbor.
24 Je zřejmé, že „duch“ ve všech sedmi případech mluví prostřednictvím oslaveného Pána Ježíše Krista, a je to Boží duch, Boží účinná síla, která je u Pána Ježíše Krista. To znamená, že zde Ježíš nemluví sám od sebe, neboli na základě své vlastní plné moci. Co říká ve všech sedmi případech asijským sborům, říká na základě Božího zplnomocnění. Proto si může být jist každý, kdo má ucho a poslouchá, že to, co zde Ježíš říká, má Boží schválení a Boží podporu a že se to jistě splní.
25. Pro koho platí podle toho, co již bylo řečeno, každé ze sedmi poselství?
25 Protože to, co duch říká, říká „sborům“, platí to, co říká sboru v Efezu, také pro všechny ostatní sbory, nejen pro sbor efezský. Stejně i to, co říká v poselství kterémukoli z ostatních asijských sborů, platí pro všech sedm sborů. Proto nádherná zaslíbení, která ve všech sedmi poselstvích dává Boží duch, jenž je v Ježíšovi, platí pro všechny sbory a všechny se na nich podílejí. — Zjev. 2:7, 11, 17, 29; 3:6, 13, 22.
26. a) Kdo je povzbuzen k tomu, aby vítězil, a jaké jsou mu dány vyhlídky? b) Kdo je pro nás nejlepším příkladem toho, jak lze vítězit, a co v křesťanu mu umožňuje vítězit?
26 Všichni členové sborů byli povzbuzeni k tomu, aby zvítězili a obdrželi zaslíbení odměny, kterou dává Jehova Bůh skrze svého Syna Ježíše Krista. Ježíš Kristus sám je příkladem toho, jak lze vítězit neboli přemáhat. V řeči, kterou Ježíš pronesl ke svým jedenácti věrným apoštolům před tím, než jej Jidáš Iškariotský zradil, řekl: „Ve světě budete mít soužení, ale vzmužte se! Já jsem přemohl svět.“ (Jan 16:33, NS) Svou vírou v Jehovu Boha a svou věrností, kterou mu prokázal, přemohl Ježíš Kristus svět přes soužení, jež musel vytrpět. Po letech, poté, kdy apoštol Jan dostal zjevení, napsal: „Vše, co se narodilo z Boha, vítězí nad světem. A to je ta vítězná moc, která přemohla svět, naše víra.“ (1. Jana 5:4, NS) Přísliby jsou dány duchem zplozeným křesťanům, kteří tak vítězí.
27. a) Vztahuje se ‚Boží ráj‘, o němž mluví Ježíš ve Zjevení 2:7, na zahradu Eden? Odůvodni svou odpověď. b) Vztahuje se tedy na zemi, která bude během Kristovy vlády obnovena v ráj?
27 První příslib, který byl dán, se týká ‚Božího ráje‘. (Zjevení 2:7) To ovšem není ráj radosti, „zahrada Eden“, z níž byl vyhnán Adam s Evou potom, když projevili neposlušnost Bohu, svému stvořiteli. (1. Mojž. 2:8; 3:24) V porovnání s tímto původním pozemským rájem je řečeno o oblasti kolem Jordánu ve dnech Abrahamových, že byl jako „ráj Páně“. (1. Mojž. 13:10, Douay) Ve dnech proroka Ezechiela bylo řečeno o králi starého Týru, že byl v „radostech Božího ráje“. (Ezechiel 28:13, Douay) Tento původní ‚ráj radosti‘ přestal existovat. Proto o něm Zjevení 2:7 nemluví. Tento text se také nevztahuje na ráj, který bude obnoven na zemi během tisíciletého panství Kristova. Když Ježíš visel na kmeni na Kalvárii, mluvil o onom pozemském ráji ve svých slovech soucitnému zločinci, který visel na kmeni vedle něj: „Vpravdě ti dnes pravím, budeš se mnou v ráji.“ — Luk. 23:39–43, NS.
28. a) Proč ráj, který byl zaslíben zločinci, nebyl tím rájem, o kterém se mluví ve Zjevení 2:7? b) Jaký je rozdíl mezi rájem, do něhož přijde zločinec, a ‚Božím rájem‘ podle Zjevení 2:7?
28 Tento zločinec nezvítězil nad světem, což by jej opravňovalo k tomu, aby jedl ze stromu života v Božím ráji. Tento zločinec nebyl pokřtěným členem Božího sboru, protože ten byl založen teprve o letnicích roku 33 n. l., jednapadesát dnů potom, kdy zločinec zemřel vedle Ježíše. (Skut. 2:1–42) Protože svatý duch byl vylit na Kristovy učedníky teprve v onen den letnic, nebyl také tento zločinec zplozen Božím duchem, což je jeden z požadavků pro každého, kdo má vidět nebeské Boží království a vejít do tohoto království. (Jan 3:3, 5; 7:39) Ráj, do něhož přijde tento zločinec vzkříšením z mrtvých, musí být nadcházející pozemský ráj pod Božím královstvím. Je to jiný ráj než Boží ráj, o němž mluví Zjevení 2:7, což je nebeský, duchovní ráj, který byl zaslíben vítězné církvi neboli sboru.
29. a) Co je znázorněno ‚stromem života, který je v ráji Božím‘? b) Co by znamenalo neustále jíst z onoho ‚stromu života‘? c) Jaká odměna je tak nabídnuta duchovním Izraelitům, kteří zvítězí?
29 ‚Strom života, který je v ráji Božím,‘ nemusí nutně znázorňovat Jehovu Boha, zdroj života a nesmrtelnosti. Spíše znázorňuje božské opatření pro trvalý život; a skutečnost, že vítězové mají požívat z onoho „stromu života“, by naznačovala, že budou mít podíl na božském opatření pro zvláštní život, o němž se zde mluví. Řecké slovo, které zde Jan použil, bylo xylon a doslova znamená „dřevo“, a proto mohlo znamenat „stromy“, jaké jsou v ovocné zahradě. Stále jíst z tohoto „stromu života“ by znamenalo stále žít na onom místě, kde je tento strom, totiž „v Božím ráji“. Jak velkolepé je pomyšlení na to, že to znamená žít a radovat se v rajských poměrech v bezprostřední přítomnosti samotného Jehovy Boha a ve společenství s ním! To by vyžadovalo, aby při svém vzkříšení vstali z mrtvých jako nebeští, duchovní tvorové. (1. Kor. 15:43–50) Jaká je to velkolepá odměna za jejich vítězství. Dnes se duchovnímu Izraelitovi skutečně vyplatí mít ucho schopné k vnímání duchovních věcí, aby mohl slyšet tato zaslíbení, jež dává sboru duchem zplozených osob Boží duch, který je v jeho Synu Ježíši Kristu.