4. část — Historie díla svědků Jehovových v České republice
Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let
V ROCE 1937 kazatelské dílo v Českých zemích dále pěkně postupovalo. Ve dnech 28.–30. srpna proběhlo v Praze velké shromáždění s mezinárodní účastí. Byly předneseny proslovy v češtině, němčině, maďarštině a polštině. Veřejnou přednášku pronesl vedoucí Středoevropské kanceláře svědků Jehovových Martin Harbeck.
Také v pražském ústředí došlo ke změně. Staré prostory na Smíchově již nevyhovovaly provozu tiskárny, a proto Společnost najala v roce 1937 od Vinohradské záložny dům ve Vysočanech, v Podvinní ulici č. 89. Spolupracovníci odbočky měli velikou radost, když se koncem roku stěhovali do nového domova. Bohumil Müller tuto událost připomíná:
Prostory tohoto domu vyhovovaly mnohem lépe provozu tiskárny než staré prostory na Smíchově, a také členové rodiny betel mohli mít větší pohodlí, ale především mohli bydlet všichni společně v jednom domě. Do té doby bydleli členové betelu na čtyřech různých místech Smíchova.
STAHUJÍ SE MRAKY NACISTICKÉ HROZBY
V té době však již začínaly těžkosti. Bohumil Müller byl od podzimu 1937 do jara 1939 čtyřikrát vězněn, protože z důvodů svědomí odmítl nastoupit vojenskou službu. Blanka Pýchová vypráví:
Bratr Bohumil Müller se stal prvním vězněm svědomí pro Boží slovo. Loučení s ním bylo smutné. Na rozloučenou s ním se zpívala píseň Bůh s tebou, než sejdeme se zas. Pak byla pronesena zvláštní modlitba. Všichni plakali. Byli jsme skutečně jedna rodina.
Během roku 1938 se situace zhoršovala. V srpnu byla zakázána všechna shromáždění. Libuše Štecherová na tuto dobu krátce vzpomíná:
Během roku 1938 se politické napětí stupňovalo a my jsme se museli učit, jak vydávat svědectví v nových podmínkách. Už nebylo možné chodit dům od domu. Omezovali jsme se na příbuzné a dobré známé. Později během války jsme museli případného zájemce nejprve dobře poznat, než jsme se odvážili s ním mluvit o své víře.
Ještě daleko hůře na tom byli svědkové Jehovovi v pohraničí, protože Sudety byly zabrány nacistickým Německem. Do této oblasti patřila i oblast Mariánských Lázní. Josef Schädel, který nedávno zemřel, říká:
Jako rodina jsme patřili ke svědkům Jehovovým a bydleli jsme ve Velké Hleďsebe. Otec měl vedoucí postavení v Agročeské bance v Mariánských Lázních. Přišel zákaz díla, a tak jsme přešli do podzemí. Já jsem v tu dobu chodil do reálného gymnázia. Všichni žáci museli vstoupit do Hitlerjugend. Každý den se ptali, kdo ještě není v Hitlerjugend. Já jsem byl jediný, kdo tam nebyl. Každý den jsem musel vstát a znovu a znovu odpovídat, že tam nejsem. Nakonec mě ze školy vyloučili. Otec byl několikrát uvězněn a zase propuštěn.
Ve Velké Hleďsebe jsme bydleli v ulici vedoucí směrem na Cheb. Ta byla určena k pochodům národních socialistů. Když měli pochod, vždy přišli až k našemu domu, zastavili se a křičeli: „Zničte ty svině svědků Jehovových.“ Házeli kameny do oken. Otec pokaždé zabezpečoval okna i nás, aby se nám nic nestalo. Jednou v roce 1938 se konala přednáška a měl ji bratr Bensin z Německa. Po přednášce přišlo gestapo, a zeptali se právě bratra Bensina: „Kde je řečník?“ Bratr odpověděl: „Toho jsem zrovna teď viděl na jevišti.“ Pak vyběhl ven, otec ho skryl, a tak bratr unikl. Tehdy to bylo velmi nebezpečné, ale otec byl Jehovovi oddaný.
Tak začínalo jedno z nejtěžších období pro Jehovovy služebníky v Českých zemích. Dnes je dobré připomínat si doby, kdy služba Bohu vyžadovala osobní statečnost a značné oběti, a nejednou i nasazení vlastního života.
PRVNÍ DNY PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA
Dne 15. března 1939 obsadila německá vojska České země. A již 14 dnů na to se v pražské kanceláři Společnosti objevilo gestapo. Řada zvěstovatelů opustila Československo. Bohumil Müller se vrátil 1. dubna 1939 z vězení a rovněž uvažoval, že odejde ze země. Byl však požádán odbočkou v Bernu, aby zde zůstal a dohlížel na dílo a na organizaci sborů. Proto se rozhodl zůstat a podporovat dílo, jak jen bude moci. Vypráví:
V květnu jsme se bratr Kapinus, bratr Vojtech Matejka a já sešli v jednom karlínském parku, abychom si rozdělili úkoly a rozloučili se. Bratr Matejka měl odejít na Slovensko, jehož hranice se stále těsněji uzavíraly, takže vzájemný styk se stával den ode dne nemožnějším. Měl se ujmout tamějších bratrů. Bratr Kapinus měl odejít do svého domova na Moravě a věnovat se překladatelské práci, pokud budeme vůbec schopni získat nějaké publikace Společnosti. O mně bylo rozhodnuto, že mám zůstat v Praze, abych mohl udržovat styk se sbory v tzv. Protektorátu a s ústředím Společnosti Strážná věž prostřednictvím odbočky v Bernu ve Švýcarsku. Byla to velmi zlá doba. Dopisy, které jsme psali bratrům do Švýcarska, se nedostaly dále než do rukou gestapa. Také zásilky z Bernu přestaly docházet. Orientovali jsme se tedy na Německo, abychom odtamtud získali alespoň časopis Strážná věž. Časem se nám to podařilo, ale i tyto zásilky byly nepravidelné.
O této době nemáme mnoho zpráv, ale z roční zprávy za rok 1939, kterou vyhotovila o Československu Středoevropská kancelář Společnosti v Bernu, se můžeme dozvědět, že zvěstovatelé byli v činnosti. Zpráva uvádí:
Při kampani se Strážnou věží počínaje 1. lednem začali bratři s horlivou činností. Dopis bratra Rutherforda byl pro bratry velkým povzbuzením Díky tomuto dopisu se stala služba pro Jehovovo jméno a Království bratrům mnohem důležitější a více než kdy dříve pochopili, jak je nutné přinášet lidem dobré vůle životodárné poselství o Království. Jedna sestra, která má [jako svědek Jehovův] v Německu za sebou roční trest vězení a následnou deportaci do Československa, sloužila v lednu 99 hodin, přestože musela konat i jinou práci a starat se o obživu. Tato horlivost, která je, jak vidíme, podílem Pánova lidu, se přenáší i na jiné lidi dobré vůle, kteří také projevují ochotu pracovat na zvěstování jediného Jména, v něž mohou doufat národy.
PRVNÍ ZATÝKÁNÍ
Doba byla stále těžší. Někteří muži, kteří zodpovídali za kazatelské dílo, byli zatčeni gestapem a uvězněni. Proč? Důvodů bylo několik. Svědkové Jehovovi zachovávali přísnou neutralitu v politických a vojenských otázkách. Odmítali zdravit „Heil Hitler!“ a odmítali upustit od své kazatelské činnosti, která oslavovala Boží Království. A to vše bylo pro nacistický režim nepřijatelné. Bohumil Müller, který byl stále ještě na svobodě, vzpomíná:
Již v roce 1939 byli někteří bratři zatčeni gestapem. Mezi nimi byl bratr Buchta, opora sboru v Brně. Při jedné pozdější návštěvě jsem se od jeho manželky dozvěděl, že zahynul v koncentračním táboře Mauthausenu v Rakousku. Na podzim roku 1940 jsem dostal zprávu, že gestapo zatklo bratra Kapinusa a ještě další bratry na Moravě. Udělalo řadu domovních prohlídek a zabavilo některé spisy Společnosti, které jsme rozmnožili již v době okupace.
Přestože podmínky pro kazatelskou službu byly velmi ztíženy, věrní svědkové Jehovovi vydávali svědectví všude, kde to bylo možné. A ti, kteří toužili po spravedlnosti, byli přitrhováni k pravdě. V roce 1940 takto poznala pravdu Růžena Lívancová z Kladna. Vypráví:
V roce 1940 nám vydala svědectví jedna svědkyně Jehovova z Prahy. Tak jsem poznala vynikajícího Boha Jehovu, laskavého Otce. V roce 1943 jsme byly pokřtěny, moje maminka, moje sestra a já.
Pro svědky Jehovovy v Českých zemích nastávalo období velkých zkoušek. Jak se s nimi vyrovnají? A budou mít dostatek síly, aby vzdorovali frontálnímu útoku? (Izajáš 12:2)
[Obrázek na straně 29]
Libuše Štecherová