3. část — Historie díla svědků Jehovových v České republice
Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let
VE TŘICÁTÝCH letech se kazatelské dílo v Českých zemích natolik rozšířilo, že do zvěstovatelské služby se zapojovaly už i děti. Takto vzpomíná na svou první kazatelskou službu Blanka Pýchová:
V roce 1933 jsem začala s maminkou zvěstovat dům od domu. Na zádech jsem měla aktovku s literaturou a vždy jsem byla blízko u maminky, abych jí mohla podat to, co chtěla nabídnout. Když mi bylo deset let, přestalo mě bavit dělat nosiče a prosila jsem maminku, abych mohla sama zvěstovat. Maminka se poradila s bratry a ti svolili s tím, že musím být vždy v blízkosti maminky. A tak jsem vyrukovala v předměstí Prahy do Šárky, kde byly samé vily. Zazvonila jsem dole u vrátek. Paní vyhlédla z okna a volala, co si přeju. V mysli mi proběhlo, že když řeknu, oč jde, nepřijde dolů, a tak jsem pozdravila a řekla: „Dámo, ráda bych vám něco předala.“ Žena přišla chvatně dolů a po přečtení svědecké karty mi řekla: „Prosím tě, snad mě nechceš poučovat?“ Odvětila jsem: „V Písmu svatém jest psáno, že v posledních dnech Bůh vylije ducha svého na všeliké tělo a že budou prorokovat muži, ženy i děti.“ Při slově ‚děti‘ jsem se mírně uklonila. Paní si ode mne vzala kolekci brožur. Byla překvapena a mile se se mnou rozloučila.
Tito pokorní křesťané byli tehdy velmi vynalézaví, překonávali strach z lidí a Jehova jim pomáhal. Charlotta Jankovcová si vzpomíná na jednu příhodu:
Ještě jako svobodná děvčata jsme šly s Gertrud Martinovou do služby. Přišly jsme k veliké vile, bylo to v roce 1932, kde měli nějací vysocí činitelé důležité sezení. Vrátka byla od budovy velice vzdálena, proto měli u vrátek mluvítko. Řekly jsme jim, že máme důležitou zprávu pro lidi vysokého postavení, načež nám tlačítkem otevřeli. Mohly jsme jim tam zanechat celou kolekci knih, brožur a několik časopisů. Zdůraznily jsme totiž, že jim to posílá soudce Rutherford z Brooklynu.
Také s dopravou to tehdy měli zvěstovatelé daleko těžší než dnes. Kdo měl v té době auto? A jaká byla na venkově autobusová nebo vlaková síť? Chodilo se převážně pěšky. Přesto zvěstovatelům láska k Jehovovi pomáhala, aby vytrvali. Felix Swierczynski z Bohumína vzpomíná:
Na shromáždění jsme chodili v tu dobu dvakrát týdně. Vzdálenost na shromáždění byla patnáct kilometrů tam a patnáct kilometrů zpět. Nikdy jsme nevynechali.
V roce 1932 se konalo v pražském Varieté v Karlíně první mezinárodní hlavní shromáždění. Účastnilo se ho 1 500 osob z Československa a okolních zemí. Při službě dům od domu se během sjezdu rozšířilo 6 174 knih a 15 597 brožur. V tomtéž roce začal v češtině vycházet časopis Zlatý věk a hned v prvním roce se podařilo rozšířit 71 200 výtisků. To podnítilo další zájem.
SPOLEČNOST OTEVÍRÁ V PRAZE ODBOČKU
Politická situace v Německu způsobila, že v roce 1933 dochází v životě svědků Jehovových v Československu k závažné události. Bohumil Müller vysvětluje:
Na jaře roku 1933, krátce poté, co se Hitlerova nacistická strana zmocnila vlády v Německu, byla činnost Společnosti v Německu zakázána. Do té doby bylo dílo v Československu pod přímým dohledem německé odbočky, která sídlila v Magdeburku. Tam se také tiskly české časopisy Strážná věž a Zlatý věk a některé české knihy. Aby bylo postaráno o dílo v Československu, zřídila Společnost v Praze kancelář odbočky. Jejím sídlem se stal domov průkopníků na Národní třídě 12. Z Magdeburku přišel bratr Edgar Merk a byl jmenován služebníkem odbočky v Praze, zatímco bratr Karel Kopetzky byl jmenován služebníkem betelu [domova spolupracovníků ústředí] a kanceláří. Aby nebylo přerušeno vydávání české Strážné věže, začali ji bratři tisknout na maloofsetovém stroji Rotaprint. Na jaře roku 1934 se kancelář odbočky přestěhovala do prostornějších místností v Praze na Smíchově, Tylova ulice č. 16 (nyní Stroupežnického č. 10). V létě téhož roku jsem byl pozván, abych se zúčastnil práce v odbočce, která měla z Magdeburku dostat zařízení pro menší tiskárnu. Souhlasil jsem a po vyřízení několika formalit jsem 1. října odešel pracovat do betelu.
SPOLEČNOST ZAVÁDÍ NOVÉ ODVĚTVÍ SLUŽBY
Fotodrama stvoření, ta podivuhodná kombinace filmu, diapozitivů a mluveného slova, které se začalo u nás promítat v roce 1929, bylo dál ve 30. letech předváděno v různých městech, od roku 1935 také ve zkrácené formě jako jednovečerní představení. V roce 1934 Společnost však zavádí nový způsob vydávání svědectví. Dejme slovo Bohumilu Müllerovi:
V roce 1934 jsme začali používat gramofonové desky, na kterých byly krátké, asi tříminutové proslovy, ale také dlouhé, až hodinové přednášky. Krátké proslovy byly určeny hlavně pro zvěstovatelskou službu. Někteří bratři si pořídili malé přenosné gramofonové přístroje a začali je používat ve službě dům od domu. Dlouhé nahrávky byly určeny hlavně k pořádání veřejných přednášek. Abychom je mohli úspěšně reprodukovat, pořídili jsme si elektrický zesilovač. Zpočátku se tento přístroj používal jen k přednáškám v sálech, ale záhy jsme rozpoznali, jak vhodné by bylo použít ho na veřejných prostranstvích k uspořádání pod širým nebem.
Pražský sbor svědků Jehovových tedy zakoupil silnou motorku Indian 750 s postranním vozíkem, do kterého byl zabudován zesilovač. Když zvěstovatelé přijeli na náves nebo na jiné prostranství v obci, kde potom začali kázat dům od domu, připevnili na vysoký stativ reproduktor a pustili nejprve nějakou hudební nahrávku. Když se přiblížilo více lidí, přehráli krátký biblický proslov. Tímto způsobem mohli za nedělní dopoledne v několika obcích stovkám lidí oznámit dobrou zprávu o Božím Království.
Protože se tento způsob služby osvědčil, Společnost ještě téhož roku zakoupila auto, které bylo přeměněno na rozhlasový vůz, a každý den se sloužilo biblickými proslovy obyvatelům jiné obce.
TAKÉ V TÉTO ZEMI SE OBJEVUJE „VELKÝ ZÁSTUP“
Až do roku 1935 většina svědků Jehovových přijímala na Památné slavnosti symboly chléb a víno, jež znázorňují Ježíšovo tělo a Ježíšovu krev. Nyní však přišlo nové porozumění některým biblickým veršům, které následně upravilo i vyhlídky jednotlivců do budoucnosti. To například vysvítá ze vzpomínky Jána Kaminského:
Byl jsem pokřtěn v roce 1932. Do roku 1935 jsme všichni přijímali symboly, ale v tomto roce jsme poznali, že zde bude ‚velký zástup‘ věrných Božích ctitelů, kteří budou mít vyhlídku na věčný život na zemi. (Zjevení 7:9–17) Když Strážná věž ukázala, o co jde, hned jsem přestal přijímat symboly, protože jsem si uvědomil, že netoužím žít věčně v nebi, ale na zemi.
Michal Fazekaš vzpomíná na své začátky:
Po vyučení řemeslu jsem se vydal hledat práci. Když jsem na podzim roku 1935 seděl jako nezaměstnaný v Praze na lavičce v parku a přemýšlel, jak překonám nadcházející zimu, přišel ke mně pouliční prodavač. Postěžoval jsem si mu, a on mě vzal ke svému zaměstnavateli, a já tak mohl začít jako on prodávat preclíky. Čeněk, tak se ten prodavač jmenoval, se mnou zanedlouho začal mluvit o Božím Království. Ačkoliv jsem mu vůbec nerozuměl, přitahovalo mě to a cítil jsem uvnitř podivnou radost. Brzy mě zavedl na shromáždění. Udivilo mě, jak zvláštně se ke mně ti lidé přibližovali, citlivě, starostlivě, ke mně, který jsem byl jiným obvykle pro smích; byl jsem jiné národnosti, neuměl jsem pořádně mluvit, ani číst a psát. A tak jsem mezi Jehovovým lidem našel lásku a domov.
V lednu 1936 jsem byl pokřtěn a v březnu téhož roku jsem vstoupil do celodobé kazatelské služby. Jednou, bylo to hned na počátku mé služby, mě služebná zavedla do luxusní vily. Pustil jsem gramofon, jak bylo zvykem, a nabídl literaturu. Majitel mě pozorně vyslechl, přijal knihy, a Zlatý věk spolu se Strážnou věží si předplatil na celý rok. Když uzavíral objednávku, poznal jsem z razítka, že je to doktor teologie, a sevřelo se mi hrdlo. Nikdy do té doby mě nenapadlo, že bych mohl mluvit s tak vzdělaným člověkem. Asi za týden jsem opět hrál v nedaleké vesnici na gramofon, když tu přiběhla dcerka majitelky domku s voláním: „Mami, to je on!“ Nejdříve mě napadlo, že mě zase někdo honí, ale pak se ukázalo, že onen doktor teologie doporučil svým farníkům, aby si ode mne koupili knihy a brožury, protože je budou číst v nedělní škole. Tehdy jsem tam rozšířil dost literatury.
Jehova žehnal dílu v této zemi a přicházeli další členové „velkého zástupu“. Mnozí neměli žádné světské vzdělání, a přitom z nich za krátkou dobu byli obratní zvěstovatelé. Bylo to tím, že se plně spoléhali na Jehovu.
[Obrázek na straně 29]
Kniha Foto-drama stvoření slovem i obrazem