2. část — Historie díla svědků Jehovových v České republice
Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let
V PRVNÍ části tohoto seriálu čtenář sledoval kazatelské dílo v českých zemích od počátku tohoto století až do konce dvacátých let. V té době již pravidelně vycházel časopis Strážná věž v češtině a kazatelská služba dostávala organizovaný ráz. Lidé se tak dozvídali o podivuhodné naději, kterou přináší Bible.
Nejstarší vzpomínky na kazatelské dílo ve 20. letech
Charlotta Jankovcová, rozená Bendová, z Plzně vypráví:
V roce 1925 k nám do Podmokel u Děčína přišel badatel Bible z Drážďan a rozšiřoval knihy bratra Russella. Moje maminka od něho přijala biblickou pravdu. Od roku 1927 jsem s maminkou chodila na shromáždění. Chtěla, abych hudebně doprovázela bratra Adama Pompla, který hrál na kytaru při zpěvu Sionských písní. Za hru na mandolínu mi maminka platila 10 Kč, tj. za doprovod při úvodní a závěrečné písni. Jinak jsem na shromáždění seděla jako tupá, úplně bez zájmu. Pak jednou přijel ten bratr z Drážďan a měl přednášku o vzkříšení. Dychtivě jsem naslouchala, neboť mi před časem zemřel dědeček, kterého jsem měla velice ráda. Po přednášce se bratr ptal, kdo má nějaký dotaz. Pouze já jsem se zeptala: když muž měl několik žen a vždy každá za dva roky zemřela, která bude jeho při vzkříšení? Dostala jsem uspokojující biblickou odpověď. Od té doby jsem si již nenechala od maminky platit za doprovod ke zpěvu. Na shromáždění jsem se zájmem naslouchala.
Můj otec byl listonošem a moje maminka mu dala jednou časopis Zlatý věk [předchůdce Probuďte se!], aby jej rozšiřoval při svých pochůzkách. Tak se jeden výtisk dostal k rodině Martinových, a ti měli mnoho dotazů. Otec je proto pozval k nám s tím, že moje maminka jim může poskytnout vysvětlení. Byla jsem při tom a hned jsem se ptala, zda mají děti. Ano, měli tři. Tak jsme se seznámili a vytvořili jsme hudební kapelu. Pan Martin hrál na housle, jeho manželka na citeru, jejich dvě dcery a já na mandolíny a bratr Pompl na kytaru. Hrávali jsme Sionské písně. Tak jsme se my čtyři mladí připojili ke starším při sborovém studiu Strážné věže a knihy. Chtěli jsme jednat podle biblické knihy Kazatel 12:1.
Tenkrát nebyla žádná domácí biblická studia, ale bylo hodně osobního studia, přípravy, a každý týden se chodilo do služby na celou neděli. Byli jsme badatelé Bible a četli jsme Strážné věže, knihy a měli jsme Bulletin [dnešní Naše služba Království]. Literaturu jsme dostávali z Magdeburku. Zpočátku ji měl bratr Pompl ve svém pokoji. Později jsme najali místnost v Německém domě. V letech 1930 až 1933 jsme měli místnost trvale pronajatou a měli jsme tam skříně s literaturou.
Setkávali jsme se také s bratry z Ústí nad Labem a z Teplic. Pamatuji se na manžele Eklovy, německé národnosti, na bratra Mitteise a později na bratra a sestru Gleissnerovy z Mostu a na Weissovy z Jablonce nad Nisou.
Helena Matlochová z Třince vypráví:
Biblickou pravdu jsem poznala prostřednictvím Fotodramatu stvoření [což byla kombinace filmu, diapozitivů a mluveného slova]. Jak k tomu došlo? V roce 1925, když mi bylo patnáct let, jsme bydleli ve Vídni. Jeden muž roznášel pozvánky na představení a přišel také k mým rodičům. Ti pozvánku přijali a pak mě vzali s sebou. Když jsem Fotodrama zhlédla, poznala jsem, že je to pravda, a od té doby jsem se biblické pravdy držela. Rodiče se později také stali svědky Jehovovými.
Založení korporací
Protože dílo kázání velmi úspěšně pokračovalo, bylo nutné udělat další významný krok pro jeho podporu a rozšíření. V roce 1930 byly založeny dva spolky. První se nazýval Strážná věž, biblická a traktátní společnost, československá větev se sídlem v Praze. Bral na sebe úkol pořizovat publikace a všechny pomůcky pro shromáždění a pro veřejnou kazatelskou činnost a vykonávat jiné právní úkony. Druhý spolek měl název Mezinárodní sdružení badatelů Bible, československá větev se sídlem v Praze. Převzal právní odpovědnost za všechny kazatele, celodobé a skupinové, včetně odpovědnosti hlásit úřadům pořádání veřejných i neveřejných shromáždění. Zároveň byly založeny dvě pobočky československé větve Mezinárodního sdružení badatelů Bible, jež měly před veřejnou správou nést odpovědnost a ujímat se zájmů díla kázání na Moravě a na Slovensku. Založením těchto korporací byl vytvořen právní podklad pro rozvíjení evangelizační činnosti na území Československa. Spolky od té doby po léta úspěšně sloužily skupinám a kolportérům.
V roce 1931 přijali zvěstovatelé v Československu na několika větších shromážděních jméno „svědkové Jehovovi“ stejně jako jejich druhové v jiných zemích. V téže době se seznámila s biblickou pravdou rodina Müllerova. Bohumil Müller, který pak hrál významnou úlohu v dějinách kazatelského díla v Československu po více než 50 let, vypráví:
Otec i matka dělali rychlé pokroky v poznávání pravdy a mí sourozenci se k nim živě přidávali. Jenom já jsem stále pokulhával. Na cestě poznávání mi překáželo mnoho různých zájmů, které jsem chtěl všechny využít ve svůj prospěch. A tak se stalo, že jsem propásl velkou příležitost zúčastnit se v květnu 1932 mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v divadle Varieté v Karlíně. Celá naše rodina odešla na sjezd, ale já jsem se svými přáteli z typografické besídky odejel na dvoudenní výlet do přírody. Má nerozhodnost trvala ještě další měsíce. Hrál jsem ochotnické divadlo ve Sdružení mládeže metodistické církve. V roce 1932 jsme nacvičovali jako vánoční představení Karafiátovy Broučky. A tak jsem jednou nohou chodil na shromáždění svědků Jehovových, druhou nohou jsem stál ve Sdružení mládeže metodistů, a kromě toho jsem působil v typografické besídce. Ve druhé polovině toho roku jsem sice již pociťoval silné výčitky svědomí, ale na dotazy rodičů jsem vždy odpověděl: „Slíbil jsem, že s nimi vystoupení nacvičím, a svůj slib také dodržím. Potom uvidíme.“
Mosty za sebou jsem boural těžko. Divadelní představení Broučků o Vánocích 1932 však bylo poslední činností, které jsem se u metodistů zúčastnil. Po představení jsem odešel a nikdy jsem se tam již nevrátil. Ukončil jsem také svou činnost v typografické besídce. Učinil jsem vážné rozhodnutí plně se oddat Jehovovi. Nepřál jsem si nic jiného, než mu od té chvíle sloužit celým svým životem. Můj křest však nenásledoval ihned; byla to věc, která nebyla tehdy zdůrazňována tak jako později. Byl jsem pokřtěn až o dva roky později, v době, kdy jsem byl již pomocníkem dozorce sboru (tehdy se mu říkalo vedoucí služby) a sloužil v ústředí pražské odbočky Společnosti. Přestože jsem nebyl pokřtěný, měl jsem tehdy také výsadu modlit se na shromážděních, předsedat shromážděním a řídit je.
V té době neexistoval takový vyučovací program, jaký je mezi svědky Jehovovými rozšířen dnes, a přesto do organizace přicházeli noví, velmi brzy začínali sloužit a měli pěkné výsledky. Libuše Štecherová, jedna z těch, kdo byli pokřtěni za několik měsíců potom, co přijali dobrou zprávu o Království, vypráví:
Z dnešního pohledu to někomu může připadat unáhlené jak ode mě, tak od bratrů, kteří potom křest prováděli, ale tehdy, před 60 roky, byla jiná doba. Tenkrát se ještě nevedla domácí biblická studia, ani jsme nemuseli ve službě vysvětlovat a obhajovat biblické nauky. Co jsme tedy vlastně dělali? Zazvonili jsme u dveří, a když majitel bytu otevřel, představili jsme se jako svědkové Jehovovi a nabídli literaturu. Výběr byl široký, od knih po pěti korunách přes brožury za dvacetník až po letáky s názvem Zvěsti království, které se dávaly zadarmo. Současně jsme majitele bytu pozvali na přednášku nebo přímo na některé shromáždění.
První Jehovovi novodobí služebníci v této zemi žili často v chudobě, osamění a museli čelit odporu. Většina z nich se dnešní doby nedočkala. Přesto prožili celý život ve věrné službě Jehovovi a s důvěrou ve vzkříšení dokončili svou křesťanskou službu. Svědky Jehovovy v České republice dnes podporuje na stejné cestě mnohem početnější celosvětové společenství bratrů, ale rovněž příklady těchto věrných, kteří žili před mnoha desetiletími. Také ti dnešní svědkové touží zůstat na ‚úzké cestě vedoucí do života‘, do Božího nového světa, po které šli i jejich předchůdci. (Matouš 7:14)
[Obrázek na straně 30]
Bohumil Müller