Lekce z hrnce tuku
K mým nejranějším vzpomínkám patří válečné hrůzy; zvlášť to, jak jsme ke konci druhé světové války, když mi byly teprve čtyři roky, utíkali, abychom si zachránili život. Naše sedmičlenná rodina žila ve Východním Prusku, které tehdy bylo součástí Německa.
ZÍRAL jsem do hrozivé temnoty a poslouchal, jak se blíží letka ruských bombardérů. Náhle se objevily oslepující záblesky a zazněly ohlušující výbuchy, a několik set metrů od nás začaly hořet palivové nádrže. Vlak, kterým jsme jeli, se otřásl a lidé vykřikli. Ale bombardéry brzy odletěly a my jsme jeli dál.
Jindy jsem se probudil z přerušovaného spánku a viděl jsem křičící ženu, jak se snaží vyskočit z dobytčáku, jímž jsme cestovali. Otec jí v tom zabránil a vtáhl ji zpátky do vozu. Ta žena totiž usnula s dítětem v náručí příliš blízko dveří. Když se probudila, zjistila, že dítě umrzlo. Muži vyhodili mrtvolku do sněhu a matka, přemožená smutkem, se snažila otevřít dveře a vyskočit, aby zemřela u svého dítěte.
Zimě jsme se bránili tím, že jsme si doprostřed našeho dobytčáku postavili kamínka. Na jednom konci vozu byla trocha dřeva, které jsme používali pro vaření brambor. Brambory nám také sloužily jako postele, protože nás trochu izolovaly od promrzlé podlahy vozu.
Proč jsme utíkali? Jak naše rodina přežila měsíce na útěku? Dovolte, abych vám to vyprávěl.
Židovský původ
Narodil jsem se 22. prosince 1940 v Lycku ve Východním Prusku (nyní Elk, Polsko) jako nejmladší z pěti dětí. Náboženské pronásledování ve druhé polovině 18. století donutilo mé židovské předky, aby odešli z Německa. Při jedné z nejmasovějších migrací v historii se přestěhovali do Ruska. Později, v roce 1917, se můj židovský dědeček přestěhoval ze své vesnice poblíž Volhy do Východního Pruska, aby unikl tehdejšímu antisemitskému pronásledování v Rusku.
Dědeček získal německé občanství, a Východní Prusko se zdálo být bezpečným přístavem. Ti, kdo měli židovská jména, přijali jména árijská. A tak se mému otci Friedrichu Salomonovi začalo říkat Fritz. Matka byla zase Pruska. Provdala se za otce, který byl hudebníkem, v roce 1929.
Zdálo se, že budoucnost mých rodičů bude velmi slibná a plná štěstí. Babička Fredericke a prababička Wilhelmine (z matčiny strany) vlastnily velký statek, který se stal pro mé rodiče a pro nás děti druhým domovem. V našem rodinném životě hrála velkou úlohu hudba. Maminka hrála v tatínkově taneční skupině na bubny.
Nacistická okupace
V roce 1939 se na politickém horizontu začala objevovat hrozivá mračna. Hitlerovo takzvané konečné řešení židovské otázky začalo mým rodičům dělat starosti. My děti jsme o našem židovském původu nevěděly, a nevěděly jsme o něm až do matčiny smrti v roce 1978 — devět let po smrti otcově.
Otce nikdo nepodezříval, že je Žid, a tak vstoupil do německé armády. Zpočátku sloužil u hudby. Avšak někdo, kdo zřejmě o jeho původu věděl, řekl, že je Žid, a tak byla celá naše rodina vyslýchána a fotografována. Nacističtí odborníci se snažili posoudit, zda máme židovské rysy, nebo ne. Asi jsme jim připadali dost árijští, a tak jsme naštěstí nebyli zadrženi ani uvězněni.
Když Německo 1. září 1939 napadlo Polsko, začal v našem kdysi pokojném kraji panovat strach. Matka se chtěla okamžitě přestěhovat do nějaké bezpečnější oblasti, ale nacističtí úředníci v tom rodině energicky zabránili. Později, když v létě 1944 směřovala do Východního Pruska ruská armáda, Němci rozhodli, že budou Lyck a okolí evakuovat. Jednoho červencového dne jsme dostali pouhých šest hodin na to, abychom odešli z domova.
Masový exodus v panice
Matka byla otřesena. Co vzít s sebou? Kam jít? Jak cestovat? Vrátíme se vůbec někdy? Každá rodina měla přísná omezení v tom, co si může vzít s sebou. Matka se moudře rozhodla, že vezme základní věci — mimo jiné velký kameninový hrnec s tukem vypečeným z hovězího masa a s kousky slaniny. Vzali jsme jen tolik věcí, kolik jsme mohli pohodlně unést. Jiné rodiny se rozhodly, že si s sebou vezmou své cennosti.
Dne 22. října 1944 vstoupila ruská vojska do Východního Pruska. Jeden spisovatel vysvětluje: „Nepřekvapuje, že ruští vojáci, kteří viděli, jak byly jejich rodiny povražděny a domy a úroda spáleny, si chtěli vyrovnat účty.“ Pustošení vyvolalo v celém Východním Prusku zděšení a lidé v panice utíkali.
V té době jsme již byli uprchlíci a žili jsme v západní části Východního Pruska. Zdálo se, že jediná úniková cesta vede Baltským mořem, a tak lidé utíkali do přístavního města Danzig (nyní Gdaňsk, Polsko). Tam byly zabaveny lodě pro účely nouzových záchranných operací. Naše rodina zmeškala vlak, jímž jsme se měli dostat do Gdyně poblíž Danzigu, kde jsme se měli nalodit na německý parník Wilhelm Gustloff, který vyplouval z Gdyně 30. ledna 1945. Později jsme se dozvěděli, že ruská torpéda loď potopila a že asi 8 000 cestujících zahynulo v ledové vodě.
Úniková cesta po moři byla zavřená, a tak jsme se vydali na západ. Otec měl dočasné volno z armády, a proto se k nám připojil na část cesty vlakem, jak jsem popsal v úvodu. Brzy se musel vrátit do vojenské služby a my jsme pokračovali v dlouhé, nebezpečné cestě sami. Maminka střežila hrnec s tukem a čas od času nám trochu dala. Doplňoval jakékoli jídlo, které jsme cestou získali, a udržoval nás při životě během dlouhé, studené zimy. Ukázalo se, že ten hrnec tuku byl cennější než jakékoli zlato či stříbro!
Nakonec jsme se dostali do města Stargard. Tam poblíž nádraží zřídili němečtí vojáci a Červený kříž polévkovou kuchyni. Hladovému dítěti připadala taková polévka jako něco úžasného. Časem jsme se dostali do Hamburku. Byli jsme sice hladoví a vyčerpaní, ale byli jsme rádi, že žijeme. Spolu s ruskými a polskými válečnými zajatci jsme byli umístěni na statek poblíž Labe. Když 8. května 1945 v Evropě skončila válka, byla naše situace velmi nejistá.
Žijeme jako utečenci
Otce zajali Američané. Jednali s ním dobře, zvlášť když se dozvěděli, že je hudebník. Použili jeho hudební schopnosti při oslavách jejich Dne nezávislosti. Otci se krátce nato podařilo uprchnout a dostat se do Hamburku, kde jsme se šťastně shledali. Usadili jsme se v malém domku a brzy za námi bezpečně přijely obě naše babičky a zůstaly s námi.
Avšak časem začalo místním obyvatelům, i členům naší vlastní luteránské církve, tak velké množství uprchlíků vadit. Jednou večer navštívil naši rodinu duchovní. Zdálo se, že úmyslně zaútočil, když se urážlivě vyjádřil o našem postavení utečenců. Otec, urostlý muž, se rozzuřil a kazatele napadl. Maminka i babičky otce držely, ale on duchovního vyzvedl do výšky, donesl ho ke dveřím a vystrčil ho ven. Tehdy otec zakázal, aby se pod jeho střechou vedly náboženské rozhovory.
Brzy po této epizodě dostal otec práci u německých železnic, a tak jsme se přestěhovali na předměstí Hamburku, kde jsme žili v nepoužívaném železničním vagóně. Později nám otec postavil skromný domek. Ale nenávist k utečencům pokračovala. Jako malé dítě jsem byl terčem fyzického i citového týrání od místních dětí.
Naše rodina si vybírá náboženství
Jako dítě jsem spal v jedné místnosti se svými dvěma babičkami. Když otec nebyl nablízku, obě babičky se mnou i přes jeho zákaz mluvily o Bohu, zpívaly chvalozpěvy a četly ze své Bible. To probudilo můj duchovní zájem. A tak když mi bylo deset let, začal jsem chodit každou neděli jedenáct kilometrů do kostela. Musím však říci, že jsem byl zklamán, když mnoho mých otázek nebylo uspokojivě vysvětleno.
Jednou v létě roku 1951 zaklepal na naše dveře pěkně oblečený muž a nabídl matce časopis Strážná věž. „Strážná věž poskytuje hlubší pochopení Božího Království,“ řekl. Srdce mi poskočilo, protože právě po tom jsem toužil. Maminka zdvořile odmítla, bezpochyby kvůli otcově odporu k náboženství. Já jsem ji však tak přemlouval, že nakonec svolila a časopis pro mě vzala. Za nějakou dobu se Ernest Hibbing vrátil a nechal nám knihu „Bůh budiž pravdivý“.
Asi v té době měl otec v práci nehodu, při níž si zlomil nohu. To znamenalo, že musel ke své velké nelibosti stále být doma. I s nohou v sádře se však mohl belhat. Udivovalo nás, že se otec vždycky vytratil a objevil se jen v době jídla. Tak to šlo celý týden. Všiml jsem si, že kdykoli otec zmizel, zmizela i moje kniha. Pak mi jednou při jídle řekl: „Jestli ten člověk přijde znovu, chci ho vidět!“
Když se bratr Hibbing vrátil, otec k našemu překvapení bouchl s knihou o stůl a řekl: „Ta kniha, to je pravda!“ Ihned začalo biblické studium, k němuž se časem připojila celá rodina. Bratr Hibbing se mi stal důvěryhodným rádcem a skutečným přítelem. Brzy jsem byl vyloučen z nedělní školy, protože jsem se snažil dělit se s ostatními o svou novou víru, a tak jsem z luteránské církve vystoupil.
V červenci 1952 jsem začal se svým drahým přítelem kázat dobrou zprávu o Božím Království dům od domu. Každou neděli mi bratr Hibbing připomínal, abych dával dobrý pozor, jak poselství předkládá obyvatelům domu. Za několik týdnů mi ukázal velký blok domů a řekl: „Všechny jsou tvoje, budeš tam pracovat sám.“ Časem jsem překonal svou nervozitu a měl jsem docela úspěch, když jsem s lidmi mluvil a nechával jim biblickou literaturu.
Brzy jsem byl způsobilý ke křtu, což byl symbol toho, že jsem se zasvětil Jehovovi. Otec i já jsme byli pokřtěni 29. března 1953 a později téhož roku byla pokřtěna i moje maminka. Nakonec byli pokřtěni všichni členové naší rodiny: moje sestra Erika, moji bratři Heinz, Herbert a Werner i naše milé babičky, jimž bylo oběma již hodně přes osmdesát let. V lednu 1959 jsem se stal průkopníkem neboli celodobým služebníkem.
Služba v nové zemi
Otec mě vždycky nabádal, abych z Německa odjel, a když se ohlížím zpátky, domnívám se, že to bylo z obav před antisemitismem. Požádal jsem o vystěhování do Austrálie a doufal jsem, že to bude první krok k misionářské službě na Papui-Nové Guineji nebo na nějakém jiném tichomořském ostrově. Můj bratr Werner a já jsme společně dorazili do australského Melbourne 21. července 1959.
Za několik týdnů jsem se seznámil s Melvou Petersovou, která celodobě sloužila ve sboru Footscray, a v roce 1960 jsme se vzali. Měli jsme to požehnání, že se nám narodily dvě dcery, které si také zamilovaly Jehovu Boha a zasvětily mu svůj život. Velmi jsme se snažili, aby náš život zůstal prostý a neuspěchaný, abychom se jako rodina mohli plněji zaměřovat na duchovní cíle. Melva po mnoho let sloužila jako průkopnice, dokud jí v tom nezabránily zdravotní problémy. V současné době jsem starší a průkopník ve sboru Belconnen ve městě Canberra.
Ze svých raných zážitků v dětství jsem se naučil být spokojený s tím, co Jehova opatřuje. Jak dokresluje maminčin hrnec tuku, uvědomil jsem si, že přežití nezávisí na stříbře nebo zlatě, ale na těch základních hmotných věcech. Ještě významněji však závisí na studiu Božího slova, Bible, a na uplatňování toho, co Bible učí. (Matouš 4:4)
Hluboká slova Ježíšovy matky Marie jsou skutečně pravdivá: „[Jehova] plně nasytil hladové dobrými věcmi a poslal pryč s prázdnou ty, kteří mají jmění.“ (Lukáš 1:53) Jsem rád, že mohu napočítat 47 členů své rodiny, kteří chodí po cestě biblické pravdy. K nim patří i sedm mých vnoučat. (3. Jana 4) S těmi všemi a také s našimi mnoha duchovními dětmi a vnoučaty se s Melvou těšíme na úžasnou budoucnost v bezpečí pod Jehovovou něžnou péčí a na velkolepé shledání s dalšími našimi milovanými, až budou vzkříšeni. (Vyprávěl Kurt Hahn.)
[Obrázek na straně 21]
Ruská armáda ve Východním Prusku v roce 1944
[Podpisek]
Sovfoto
[Obrázek na straně 23]
Můj bratr Heinz, sestra Erika, maminka, bratři Herbert a Werner a já vpředu
[Obrázek na straně 24]
Se svou manželkou Melvou
[Obrázek na straně 24]
Podobný hrnec naplněný tukem nás udržoval při životě